Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud jako náhoda - 5. Kapitola

31.01.2010 (19:15) • kristenka415 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 937×

Z hlubokého snu, který si stejně, jak zjistím, nepamatuji, mě probudí mobil. Poslepu ho nahmatám na stolku vedle mé postele.

Na displeji mi urychleně bliká ikonka baterie - baterie vybitá.

Já ten krám snad rozkopu, taky s tou baterkou nemůže počkat až budu vzhůru...

Nadávám pořád dokola a s neochotou vyhrabu ze stolku nabíječku. Koncovku zašoupnu do mobilu a konec kabelu strčím do elektriky nad postelí.

Znovu se položím do polštářů a zavřu oči. Za několik minut opět usnu.

Kolem mě se rozlehne temnota. Světlé šmouhy poletují sem a tam a vydávají záhadné zvuky.

,,Konečně jsme Tě našel,'' řekl, ,,teď už mi nikam neutečeš.''

Slyšela jsem všude kolem sebe a po zádech mi z toho hlasu přejížděl mráz. Hlas byl příjemný, co příjemný, nádherný, ale z toho tónu jsem měla zlé tušení. Jako by na tom bylo něco pravdy, ale přesto jsem na jisto věděla, že jsme ve snu.

V ruce se mi najednou objevil mobil a hlásal novou sms.

S velkým knedlíkem v krku jsem zmáčkla tlačítko zobrazit. S námahou rozeznat písmenka ve tmě jsme zaostřila zrak na displej. V tmavém stínu jsem konečně rozluštila nápis: Vstávej!

Co to má znamenat? Vstávej? Já bych ráda vstala, mě samotnou to tady děsí.

Se snahou jsme zamrkala a s velkou úlevou jsem zjistila, že konečně ležím ve své poseli a doopravdy koukám na mobil se zprávou.

S nevábným tušením, že vím, co bude ve zprávě stát, jsem zmáčkla tlačítko zobrazit.

Vstávej!

Kolonka ,odesílatel´ nebyla vyplněna.

Tak jestli tohle má být vtip, tak to moc vtipné není. Podívala jsme se z okna, jestli to není zase něčí malý žert, ale nikdo tam nebyl.

Rozhlédla jsem se kolem sebe s potřebou najít v pokoji někoho, kdo by napsal tuto esemes. Avšak v pokoji se povaloval jen bordel na zemi a jinak nic.

Opatrně jsem vstala z postele s očima na vrch hlavy, samozřejmě, a s mobilem v ruce jsem kráčela do kuchyně.

Mé oči prohlédávaly každý kout, kolem kterého jsem prošla. Nic jsem nenašla.

S trouchou více klidu v duši jsem došla do kuchyně a našla něco lehkého k snědku - jablko.

Dřepla jsme si na gauč před televizi - tam, kde jsem včera usnula, ale neprobudila se - a zapnu televizi.

Prohledávám různé kanály, ale jako obvykle nic nedávají. Protočím oči a televizi zase vypnu.

Vstanu a zamířím si to do svého pokoje. Položím se na postel a dojím si jablko. Zbylý ohryzek vyhodím do odpadkového koše vedle psacího stolu. Když už jsem tam, tak si zapnu notebook.

Malému přístroji trvá trochu dýl, než se zapne, tak si mezitím alespoň trošičku poklidím v pokoji.

Po nastartování notebooku si zapnu internet a konečně se po dlouhé době podívám na e-mail.

No páni, 549 nových mejlů. Tak na to nemám.

Je mi líto, ale...

Smazat... Vše... Smazáno...

Počítač zase radši vypnu a jdu se vysprchovat.

Svléknu ze sebe všechno oblečení a zalezu si do sprchového koutu.

Zapnu vodu a nechám na sebe padat drobné kapičky vody. Voda je krásně osvěžující a hlavně uklidňující. Uvědomím si, že jsem se už celé věky nebyla někde projít. Jen tak sama, popřemýšlet si a podobně. Tyto chvíle samoty mi dost chybí.

Před sebou mám ještě celý víkend, nemám nic naplánového, tak se dneska asi půjdu projít. Ale až večer. Teď na to nemám náladu.

A hlavně mi poslední dobou víc vyhovovala tma než světlo. Takže večer bude určitě lepší varianta než ve dne.

Sednu si do kouta stále ještě pod tekoucí vodu a snažím se trochu odreagovat od dnešního rána.

Kdo jen mohl poslat tu sms? A jak to, že se mi to samé zdálo v tom divném snu?

Prý ´Už jsem Tě našel. Teď už mi neutečeš.´

Co to má všechno znamenat? Tohle přece nedává žádný smysl. Možná bych si měla dojít na sono mozku. Možná by mi tam něco našli a já bych měla pokoj.

Krásně strávený život v blázinci. No, to není tak špatná představa. Žádné povinnosti, uctihodná péče, jídlo až do pokoje, co víc si přát?

Začala mi být zima a tak jsem vypla proud vody a zabalila se do osušky.

Vyšla jsem z koupelny přímo do mého pokoje, sedla si na postel a posléze si lehla.

Pořád jsem dokola přemýšlela o dnešním ránu. O záhadné esemesce i o ještě divnějším snu. Moje fantazie pracovala naplno, takže jsem střídala záchvaty smíchu se strachem.

Moje výtvory byly někdy opravdu zábavné. Když jsem tak přemýšlela nad představou mě, jak jsme zavřená v přepychovém pokoji, všechno sladěné do růžova, prostě pokojíček pro panenku, jak se o mě někdo stará a hlídá si mne, abych mu neutekla, byla opravdu ,very funny´.

,,Brácha, koukej mě nechat na pokoji, nebo toho budeš hořce litovat. Připrav se na celý víkend strávený se mnou a s obchodním domem," vyhrožovala nějaká holka, jak předpokládám svému bráchovi, přímo před naším barákem. Ne, pardon - teďka už vlastně mým barákem.

Musela jsme se nad touto poznámkou pousmát.

Kdo to může tak být? Nebydlím na tak rušné ulici - ba naopak - bydlím úplně na nudné ulici, a hlavně proč se dohadují, jak předpokládám, na mém trávníku?

Se zvědavostí se zvednu z postele stále ještě zabalená v ručníku a jdu se podívat k oknu.

Jak jsem správně myslela, tak na trávníku stály dvě postavy. Jedna malá, drobná holka. Nádherný obličej, vlasy rozčepýřené do všech stran, světlá kůže a krásné a asi dosti drahé oblečení. Stála ke mně čelem, tak jsme si ji mohla pořádně prohlédnout. Celkově vypadala jako malý skřítek.

Její, asi bratr, stál ke mně zády, tak jsme mu neviděla do obličeje.

Dívka mě zahlédla v okně, jak si je prohlížím a nádherně se na mě usmála. Zvedla drobnou ručku a zamávala.

Kluk se na ni zadíval, kam se kouká a začal se pomalu otáček čelem ke mně.

To... Snad... Ne...

Co tady dělá? Zrovna on? A kdo je ta holka? Tu jsem ve škole dneska neviděla.

Zapátrala jsem v paměti a snažila se vzpomenou, jak Jess říkala ta jména.

Rosalie... Jo, to je ta protivná bloncka.

Alice, jo, jo... To bude určitě ona.

Edward se na mě se zájmem podíval a já si uvědomila, že tu stojím vystavená jak ve výkladní skříni omotaná jen ručníkem.

Alice přestala mávat a naznačila mi, ať jdu dolů ke dveřím.

S nápadem, že trochu potrápím Edíka pohledem na mé úžasné tělo a s tím, že možná získám novou kamarádku, jsem pomalým a loudavým krokem sešla do obýváku, a šla otevřít dveře.

Oba dva už stáli na schodech u dveří.

Alice se tvářila, jako by jsme byly bůh ví jaké kamarádky a roky už mě neviděla.

Ale na Eda byl teda pohled. Tvářil se jak boží umučení, Alice ho sem teda asi dotáhla.

Abych řekla pravdu, byla jsem ráda, docela mi ulehčila můj plán.

,,Ahoj, Bello, já jsem Alice, tady našeho Edwarda nevlastní sestřička,'' ukázala ukazováčkem na Eda a přitom se nádherně smála, ,,ráda Tě poznávám.''

Oplatila jsme jí úsměv a pozvala je dál.

Prošli dveřmi a počkali na mě, než zavřu dveře, v obýváku.

,,Alice, nestůj tu a pojď se posadit,'' řekla jsem jen pro Alice a Edíka bezvadně ignorovala.

Než jsme spolu s Alice stihly dojít k sedačce, Ed se už povaloval jak doma. Alice se jen ušklíbla a posadila se vedle něho.

Já si sedla naproti nim na křeslo a čekala, co se bude dít.

Netrvalo to dlouho a Alice už spustila:

,,Abys ses nedivila, co tady děláme, tak ti to prozradím. Tvoje mamka, než odjela, tak nás poprosila, teda spíš naše rodiče, jestli bychom Tě nemohli občas zkontrolovat. No, a tak jsme tady," ukončila Alice svůj monolog a provokativně šťouchla do Edwarda. Ten se na ni ani nepodíval a jen se nechutně zašklebil.

Tak toho si budu vychutnávat! Slíbím si a popravdě ani nevím, co mám Alice odpovědět.

,,Aha, a já si říkala, že mi nedala ani žádné kázání. Mě to bylo rovnou nějak podezřelé,'' provokativně se zašklebím.

,,A jak se ti tady žije samotné? Kdybys chtěla, tak si řekni a kdokoliv z nás tu bude trávit čas s tebou. Tak třeba tady Edward má dost volnýho času. A já bych byla hrozně moc ráda, kdybychom spolu někdy zašly třeba nakupovat,'' zkoušela to na mě, ,,prosím.''

Éďa se nám zatvářil, jako by mu spadl kámen ze srdce, když si Alice našla novou oběť pro nákupy.

Zkouší to. Nemohu uvěřit svým vlastním uším. Tak kdykoliv budu chtít, jo?

,,Alice, seš moc hodná, určitě budu ráda, když spolu někdy někam vyrazíme, ale Edwarda vám klidně nechám doma. Nechceme přece tady pana dokonalého utahat k smrti, že ne?" podívala jsem se směrem k Alice a zadržovala výbuch smíchu. Alice, jako by viděla moje vlastní myšlenky, se začala neovladatelně smát a já jsem se k ní hned přidala.

Edward na nás jen nevěřícně koukal, jestli se nám náhodou něco nestalo.

,,Alice, to není moc vtipný. Být tebou, tak si trochu víc kontroluju myšlenky!'' vyjel na ni Ed a mračil se jak deset čertů.

,,Edwarde, promiň, ale to, co tím Bella myslela, to se doopravdy nedá vydržet!'' vykoktala Alice Edwardovi omluvu a dál se jen kácela smíchy.

Já jsem se trochu zaposlouchala do toho rozhovoru a zjistila jsem, že to trochu nedává smysl.

,,Počkej,'' došla mi souvislost těch slov, ,,jak jsi to myslel, aby si Alice víc kontrolovala myšlenky?''

Alice se přestala naráz smát a začala mluvit namísto Edwarda.

,,Ježiši, to už je hodin, no víš, Bello, my už budeme muset jet. Zítra je škola, tak abychom se taky trochu vyspali. Tak.. zítra ve škole,'' vysvětlovala Alice a už spolu s Edwardem stáli ve dveřích, ,,ahoj.''

Než jsem stihla cokoliv namítat, dveře se zabouchly a oba zmizeli.

Další