Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud jako náhoda - 4. kapitola

24.01.2010 (08:45) • kristenka415 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 990×

Celý den se vlekl neskutečně dlouhou dobu. Matematika byla první, ale taky zároveň poslední hodinou, kterou jsem měla společnou s Jamesem a Edwardem.

Necelých pět minut před koncem hodiny, která nás dělila od oběda, nás profesor pustil dřív z učebny. Všichni se hlasitě radovali a plánovali volný víkend. Já jsem si radši sbalila věci do tašky a chystala se k odchodu.

Jídelna byla při mém příchodu ještě zavřená, tak jsem si sedla na podlahu vedle dveří a čekala s Mp3 přehrávačem na uších. Zapřemýšlela jsem nad těma dvěma a musela se zasmát.

S tváří jak vytesanou do skály vypadali oba prostě neodolatelně. Ale zase na druhou stránku věci, jsem ráda, že se tváří jak blbečci, protože to je asi jediná věc, která mě dovede se chovat před nima normálně, bez toho, abych se naparovala.

Na celé škole jsem si připadala jediná, která nad nima přemýšlela jen jako nad nově příchozíma. Všichni ostatní je brali jako nějaké nové exponáty v muzeu, jako nový, zářivý kus oblečení. Dělalo se mi z nich špatně od žaludku.

Zabraná do svých myšlenek, jsem si ani nevšimla, že je jídelna už otevřena. Až když kolem mne začali proudit vlny spolužáku, začala jsem se pomaličku zvedat. Posbírala jsem si po zemi své věci a nedávala pozor, kam šlapu, nebo spíš na koho.

,,Zlato já vím, že jsme neodolatelný, ale šplhat na mě nemusíš," hihňal se na mě úplně cizí kluk a byl až odporně podobný Edwardovi a Jamesovi.

Stál tu přede mnou jako obr. Jeho tělo se rozléhalo všude kolem a už jen z toho postoje bylo vidět, že je silný. Toho bych asi nechtěla potkat sama v noci v lese. Jeho oči byly stejné jako Edwardovi. Stejně zářivé a okouzlující. Tak fajn, kolik jich tady ještě bude?

,,Ježíši, promiň, já jsem nekoukala kam šlapu. Omlouvám se," zakoktala jsem svou omluvu a doufala, že to přejde bez povšimnutí.

,,V poho, když tak, já jsem Emmett Cullen a tohle je Rosaline, moje nevlastní, milovaná, sestřička." Kouzelně se zasmál na vysokou blondýnu. Byla nadpřirozeně krásná, vedle ní jsem si připadala jako malá, nevýznamná a šedá myška.

Zamračila se na mě a majetnicky objala Emmetta kolem pasu. Tak sestřička, jo? Tomu tak budu věřit. Z jejího pohledu jsem měla nepříjemný pocit. Prostě a jednoduše na mě působila nepříjemně.

Emm se na mě povzbudivě usmál a pokračovali s Rose do jídelny.

Pomalu jsem se vzpamatovala z toho pohledu a šourala se ke svému místu. Jen co jsem dosedla na židli s výhledem k oknu, vynořila se vedle mne Jess a už spouštěla.

,,Bello, Bello, už si viděla tu novou rodinu? Jsou úžasní a krásní a... a... a prostě všechno. Tak viděla si je nebo ne?" Vyvalí na mne Jess a já ji skoro ani nerozumím s tou rychlostí, jakou na mne mluví.

,,Ahoj, uklidni se prosím tě, to víš že sem je už viděla, dva z nich totiž sedí vedle mne na matiku. A nevšimla sis náhodou taky toho, že maj trošičku nosánky nahoru?"

,,No já nevím, já sem s nima ještě nemluvila a ani asi nebudu protože se všech šest Cullenových drží pospolu. Tak fakt nevím, no," odpověděla se zamyšleným pohledem.

,,Počkej, počkej. Ono jich je šest? Já jsem si teda zatim všimla jenom čtyř." Nemohu uvěřit svým vlastním uším, co mi to říká? Šest? Panebože.

,,No jestli si dobře pomatuju ty jména tak to je: Emmett, Rosaline, Edward, James, Alice a Jasper. A jo ještě to, že Emmett s Rosaline a Jasper s Alici spolu chodí. Volní jsou jenom Edward s Jamesem. Tak co ty na to?" zeptá se mne a já přesně netuším, na co tou poslední částí naráží.

,,Jak jako myslíš, co ty na to?"

,,No nedělej blbou, jsem si všimla jak se tváříš, když jsi mluvila o těch dvou, že u tebe sedí. Mluv, vyjedeš po jednom z nich?" zeptá se s andělskýma jiskrama v očích.

,,Po žádným z nich nevyjedu, oba dva se chovaj příšerně ignorantsky. Jenom Edward mi pomohl s matikou, ten je snad trochu lepší než James." Zastanu se ho, ale dál o nich neřeknu ani špetku hezkýho slovíčka.

,,No vidíš, tak Edward jo? Do toho bych právě typla, že bude takovej samotář, ale když ti pomáhá, tak asi projevuje zájem ne? Tak trochu přemýšlej, možná ti to dojde."

To říká, jako kdybych byla blbá, napadne mne a musím se pousmát.

,,Mám takový malý plán, tak jestli chceš, tak mi můžeš pomoc ho uskutečnit," nabídnu ji a v hlavě už přemýšlím nad první sabotáží.

,,No to víš že ti pomůžu. Cokoliv, co po mě budeš chtít, jen když bude sranda." Vrhne se nadšeně do akce a já ji podrobně vysvětlím, co mám v plánu.

,,Mami, prosím tě, kde máš ten pas? Já ho nemůžu nikde najít," řvu na mamku přes celej barák. Rozhodla se totiž odcestovat za svým novým přítelem do Phoenixu, takže mě tu nechá samotnou. A já mám havaj, prostě vegec!!!!

,,Je ve skřínce u mý postele, hledej, za pár hodin už mi letí letadlo," křičí na mne a já opravdu hledám jak zběsilá, jen aby byla už pryč a my s Jessicou mohly připravit zákeřný plány.

Konečně najdu požadovaný pas a už s ním letím po schodech dolu jak střelená husa.

,,Na, už jsem ho našla." Podávám jí ho a udiveně hvízdnu.

,,Ty už máš všechno zabaleno? Týýý jo, ty si ale rychlá. Opravdu nechceš teda svézt na to letiště?" Zkusím to ještě jednou, ale k mému štěstí odmítne.

Po dlouhém a nekonečném loučení se před domem zabouchnou dveře od máminýho auta a já už jen z dálky slyším zvuk motoru, jak vyjíždí na hlavní silnici.

Bude se mi po ní opravdu stýskat. Ty její ztřeštěný nápady jen tak někdo nemá, tak tu bez ní bude asi nuda. No ale co, život mámě jen jeden, bohužel, tak se musí pořádně a na plno využít, ne?

Sednu si na pohovku před zaplou televizi a zadívám se z okna ven. Jessica má přijet až za dvě hodinky, tak co budu po tu dobu dělat? Že by sprcha? Ne ne, byla jsem ráno a abych pravdu řekla, tak se mi ani moc nechtělo.

Vůbec nevnímám, co se mi odehrává před očima, ani jestli venku prší nebo svítí slunce. Prostě jsem se nemohla přimět vnímat okolí.

Pomalinku pootevřu oči a hned je zase zavřu. Musela jsme asi usnout. Ale počkat. Proč je tu takový ticho? Proč nehraje televize? A i ta pohovka se mi zdá nějaká velká. Přemýšlím a mezi tím otevřu oči. Cože? Co dělám ve své posteli? Seděla jsem přeci na pohovce v obýváku.

Na mě se musí pomalu. Co se to tady děje?

Podívám se na mobil, který mám zahrabaný v kapse své mikiny a zjistím, že Jess tu bude každou chvilku. Vylítnu z postele jak namydlenej blesk a běžím se podívat z okna na příjezdovou cestu.

Dobrý, ještě tady není a na skutečnost, že jsem se probudila v posteli na místo na pohovce, už nemyslím.

Jess zaklepe na dveře, hned jak sejdu do obýváku. Rychle jí jdu otevřít, najdeme si něco k jídlu a jdeme ke mě do pokoje.

Celý zbývající den strávíme na posteli a notesem v ruce a vymýšlíme, co podnikmene proti Edwardovi, jak jsme na konec usoudily. Všichni ostatní měli vzájemné vztahy mezi sebou a James, no řekněme, že ten se pro nás dvě a naše plány zdá moc nebezpečný. A za druhé je prostě Edward hezčí, to jsem si musela přiznat i já sama.

Rozloučíme se spolu a já si jdu vlést po náročném dnu do srchy a po sléze konečně do postele. Ještě než položím hlavu na polštář, jsem tuhá.

Další