Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osud- 2.kapitola- Porcelánový servis

27.01.2009 (19:40) • Connie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3228×

Ráno jsem se probudila docela pozdě, no ráno… Bylo spíš kolem poledne. "Běžná" doba pro mé vstávání. Cestou do koupelny jsem přemítala, co se mi zdálo. Obvykle jsem si sny pamatovala, ale teď jsem si zaboha nemohla vzpomenout… Vím, že to bylo tady ve Forks, ale to je asi tak vše, co jsem si pamatovala. Měly by se sny, co se zdají první noc pod novou střechou, vyplnit? Podívala jsem se na sebe do zrcadla, zatímco jsem si čistila zuby. Vypadala jsem… No, už jsem vypadala lépe, ale nebylo to tak hrozné. Rozhodla jsem se, že si dám sprchu, ta po ránu nikdy neuškodí. Ve sprše jsem si jako obvykle zpívala a přes zavřené dveře mě díkybohu obyvatelé domu nemohli slyšet-neuměla jsem totiž vůbec zpívat. Moje babička říkala, že někde Pan Bůh přidal, někde ubral. Nevím, kde mi přidal, ale v umění mi rozhodně ubral. Nikdy jsem neuměla zpívat ani malovat. Hodiny těchto výchov pro mě byly jako peklo. Dlouhé a nekonečné. Ale měla jsem ráda plesy, možná v tanci mi přidal, tančení mi docela šlo… Vyfénovala jsem si vlasy svým cestovním fénem a jen v ručníku přeběhla do „svého“ pokoje.
Na posteli ležely moderně oprané džíny a černé triko s krátkým rukávem, dekoltem zvýrazňujícím mé přednosti. Tím mě možná Pan Bůh obdařil. Usmála jsem se nad tou myšlenkou. Na černém tričku jasně kontrastoval hladký list papíru. Uhlazeným písmem tam bylo napsáno
Vím, že s sebou nemáš žádné oblečení, které bys mohla použít.
Proto jsem ti sem dala todle. Chtěla jsem něco jednoduššího, ale Alice si nemohla pomoci. Čekáme na tebe dole.
Bells
Nevěřícně jsem zvedla jedno obočí, todle nebylo Bellino písmo. Seděla jsem vedle ní v lavici 5 let a její rukopis se spíš podobal kocouřímu, než lidskému a navíc jak k sakru mohla vědět, že jsem si s sebou nevzala nic na převlečení? Přemítala jsem, když jsem se oblékala do nového oblečení. Hezky vonělo, stejně jako celý dům. Toho jsem si včera nevšimla, pravděpodobně jsem byla moc unavená. Konec konců cesta z Londýna do státu Washington nějaký ten čas zabere. Vzpomněla jsem si na skoro 20-ti hodinový let a otřásla jsem se. Příště si budu muset koupit lepší letenky. Oblečení mi perfektně padlo. „Budu muset Belle a Alici poděkovat,“pomyslela jsem si, obula si boty a pomalu šla dolů. Prohlížela jsem si to, co jsem včera večer nestihla. Ten dům byl opravdu, ale opravdu překrásný, a to jsem, jako dcera přední Evropské designérky viděla hodně domů. Vyrůstala jsem v Arizoně, ve Phoenixu, v nádherném, prosluněném Phoenixu, pak mi táta umřel na infarkt a mamka se zhroutila. Samozřejmě to mělo dopad i na mě. Začaly jsme se s Bellou, tehdy mojí nejlepší kamarádkou, hrozně hádat a s mamkou jsme se rozhodly vypadnout ze Států. Už tehda měla štěstí a patřila mezi Top designérů, ale v Anglii se až moc, řekla bych, spřátelila s designérem roku 2006, Pierrem Mussolim a dostala se tím na top topů… Samozřejmě, že začala s Pierrem žít… Nenáviděla jsem ho, byl povýšený, opovrhoval mnou… Byla jsem jen přítěž v jeho životě s mojí matkou. Smutné na tom bylo, že tento postoj začínala mít i moje matka. Bylo mi čerstvých 18 let, když se rozhodli, že se s Pierrem vezmou. Tu noc jsme měly s matkou strašnou hádku, proklínaly jsme se a křičely nadávky, které se ani v zednickém hovoru nepoužívají. Uvolila jsem se zůstat do svatby, ale potom jsem se plánovala odstěhovat. Pierre byl samozřejmě spokojený, ta přítěž, kterou jsem představovala, měla brzy vypadnout. Svatba byla, samozřejmě, v luxusním hotelu, jedna z nejdražších svateb sezóny. Vzpomínám si, jak jsem tam stála před svatebním obloukem a dívala se, jak moje milovaná matka v jednom přísahá věrnost té kreatuře( jinak jsem to ani nazvat nemohla), kterou jsem nenáviděla víc, než cokoliv a kohokoliv kdy předtím. Jejich líbánky byly na Bahamách, v hotelu Atlantis, opět luxus, samozřejmě. Den po jejich odletu jsem měla zabalené kufry a házela klíč do schránky. Zatřásla jsem hlavou ve snaze vytěsnit ty myšlenky z hlavy. Už jsem byla na předposledním schodu, když jsem uslyšela Bellinu zvonkohru. Také jsem se usmála.
„Ahoj Bells,“ pozdravila jsem ji a záhy uviděla Alici, „ahoj Alice!“ „Ahoj Con,“ usmála se na mě a přitančila mě obejmout. Všichni tu byli tak milí. Ten kluk, do kterého jsem včera večer narazila, seděl před televizí a sledoval baseballový zápas. Jasně, Američan a baseball. To je jak Cheesburger a sýr. Jedno bez druhého nemůže být. „Emmette, Rose,“zavolala Bella. Takže se konečně dozvím, kdo je ta Rose? Ten kluk se zvedl a z dveří na opačném konci haly, než jsme stály my, přicházela blondýna. Byla… Nádherná, každá holka vedle ní by vypadala jako vypelichané, čerstvě vylíhnuté káčátko. Dokonalá postava, souměrný obličej. Těsné kožené kalhoty obepínaly její dokonalé nohy. Málem jsem žalostně vzdychla. Vypelichané vylíhnuté káčátko bylo slabé slovo. Emmett se usmál, ale ta Rose se tvářila značně znuděně. U srdce mě bodlo, když vzala Emmetta za ruku. Sakra, na co si to hraju, nadávala jsem si v duchu, vždyť je to úplně cizí kluk a má takovouhle bohyni.
„Connie,“ oslovila mě Bella a vytrhla mě z mého zamyšlení. „Todle je Emmett a todle je Rosalie,“představila mi je, „a todle je Connie,“ dokončila. Emmett se začal hrozně smát a já byla rudá až na zadku. „Už jsme měli tu čest,“ zasmál se a podal mi medvědí ruku. Byla ledově chladná, ale příjemná… Rosalie jen kývla hlavou v pozdrav. Neměla jsem v plánu se jí moc vnucovat. Byla mi nesympatická. „Mimochodem, pěkně zpíváš,“zasmál se opět Emmett. Vypadalo to, že smích patří k jeho životu stejně jako dýchání. Zrudla jsem ještě víc. Nevěděla jsem, co mu na to říct, jak mě jen mohl slyšet? Jakoby mi Bella četla myšlenky, nebo spíš četla moje reakce se mě zeptala, jestli bych něco nesnědla. „Jo, něco bych si dala,“vyhrkla jsem. Kdo by si v tudle chvíli nedal?
Zatímco jsem snídala, Edward se jako duch vynořil přímo vedle mě. „Dobré ráno,“ začal zdvořile konverzaci.
„Hoh-ré,“zamumlala jsem s plnou pusou. V tédle rodině jsem se tedy dobře zapisovala. Zase se uchechtl. Proč se vždycky směje? Copak ten kluk umí číst myšlenky?
„Esmé a Carlisle přijedou dnes odpoledne, Esmé zrovna volala,“ řekl jakoby mimochodem. Co? Jak je tadle rodina ještě velká? „Můj adoptivní otec a matka,“ řekl mi Edward, jakoby odpovídal na mou nevyslovenou otázku. „Mě, Alici, Jaspera, Emmetta i Rose si adoptovali, víš?“ „Hmpf... Aha…“ Zatímco jsem jedla, přišla zvenku Renesmee a postupně všechny objala. Byla nádherná, krásnější dítě jsem ještě neviděla. Také se na ni všichni tak dívali. Jakoby byla středobod vesmíru.
„Nejel byste někdo nakupovat do Port Angeles?“zeptala se Alice, když jsme po mé snídani sledovali zprávy na CNN. „No tak Alice,“ kárala ji na oko Bella. „Copak ti nestačí, že pozítří jedeme na tu přehlídku do Paříže?“ Zasmála se. „A víš, že bych i jela? O Port Angeles jsem četla…“ Alici se rozšířily oči nadšením. „Skvělé, tak za půl hodinky vyrazíme,“ řekla a odtančila pryč. Povzdychla jsem si. Bella nechápavě zvedla obočí. „Tak proč si řekla, že pojedeš? Myslela jsem, že nákupy nemusíš.“ Jen jsem pokrčila rameny. Sama jsem nevěděla, proč jsem na to Alici kývla. V tom jsme byly stejné s Bellou. Ani jednu z nás nefascinovala nákupní střediska, pamatuji se, jak jsme každé úterý chodily do obchodu s knížkami a kupovaly si knížky.
Zrovna jsem si obouvala půjčené kozačky na vysokém podpatku, když jsem uslyšela nějaké třísknutí. Rychle jsem vyběhla z předsíně a metelila jsem do kuchyně. Porcelánový servis byl na cimpr campr. Uprostřed toho nepořádku stála Alice, naprosto zděšená. „Co se stalo?“ Zeptala jsem se nechápavě. Všichni na ni upírali zděšené oči, jako by se jí todle nikdy nestalo, nebo spíš stalo a po tom přišlo něco obzvláště příšerného.. „Con, tvoje máma… V Londýně bylo zemětřesení… Ona…“ Hlas se jí zlomil… dál už jsem nic nevnímala…

Autor: Connie, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osud- 2.kapitola- Porcelánový servis: