Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov vyvolených - 3. kapitola

27.10.2010 (16:15) • Wickies • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1868×

3. kapitola

Ve škole jsem se snažil být nenápadný. Chodil jsem kolem Belly, ale hrál si na nevšímavého. Na konci vyučování jsem si sednul pod velký strom před školou a dělal, že se učím.

„Nechceš pomoct?“ nabídla se Bella.
„Jasně. Ty tomu rozumíš?“ zeptal jsem se pitomě.
„To je jasné jako facka,“ ukázala prstem do knížky a začala vyprávět. Musel jsem uznat, že má talent. Kdybych tomu vážně nerozuměl, asi bych se to od ní naučil. Sledoval jsem grimasy v jejím obličeji, když mluvila. Byla velice milá a hezká. Do obličeje ji padal neustále neposedný pramen vlasů. Snažila se ho zachytit za uchem, ale nedal si říct. Když vypadnul přesně po sedmnácté, tak jsem udělal pitomost své existence. Jemně jsem ho za ucho uložil sám. Ani nevím, co mě to napadlo.

„Promiň,“ rychle sem se omluvil. Podívala se mi očí a čas se zastavil. Nebo aspoň mi to tak přišlo. Topil jsem se v jejích očích. Došlo mi, že si musí všimnout mých zvláštních očí a raději jsem rychle uhnul.

„Asi už tomu rozumíš, že?“ zeptala se mě s lehkou vlnou ironie. Možná mě prokoukla, že lžu.
„Asi jo.“ Zazvonil mi telefon v kapse. Alice.

„Ano?“
„Rychle jděte do budovy. Blíží se k vám dva upíři. Řekni, že je v nebezpečí, jinak tě neposlechne,“ vychrlila na mě Alice. Nad ničím jsem nepřemýšlel.

„Musím tě o něco požádat. Musíme se rychle ukrýt do školy. Je to opravdu důležité a není čas na vysvětlování. Prosím, Bello, poslechni mě. Jde ti o život,“ vysvětlil jsem situaci a doufal, že mě poslechne.

Prudce se zvedla a popadla tašku. Vzal sem ji za ruku a táhnul do nejbližší budovy. Schoval jsem ji pod malý výklenek a vyšel ven. Doufal jsem, že ty upíry zmatu.
Tvářil jsem se, jako by nic a šel jim přímo naproti. Uslyšel jsem jednoho slabě vrčet. Jen tak výhrůžně. Z jejich myšlenek jsem věděl, že to jsou pouze náhodní chodci a nemají v plánu ani lovit.

„Zdravím. Nečekali jsme někoho podobného tady,“ řekl ten první.
„Nazdar, chodím tady do školy. Bylo by rozumnější opustit pozemek školy. Nejsem tady sám a nestojíme o problémy,“ vysvětlil jsem.
„Myslím, že si rozumíme. Nemáme vegetariány v oblibě, tak raději půjdeme,“ řekl ten druhý.

Ten první natáhnul vzduch do plic a otočil se směrem k místu, kde jsem schoval Bellu. Zavrčel jsem, ale bylo to zbytečné. Jeho mysl mi prozradila, že by neútočil. Jen ho zasáhla neobvykla vůně.

Vrátil jsem se zpátky k Belle. Vylezla z výklenku a otřepala si rukáv, který se jí zašpinil od omítky.
„Omlouvám se, ale bylo to nutné,“ omlouval jsem své chování.
„Kdo to byl?“ zeptala se a kývla hlavou směrem, kde stáli ti dva upíři.
„Řekněme nepřátelé. Čím to, že jsi mi uvěřila?“ Kdybych viděl do její hlavy, jako komukoli jinému, věděl bych to, ale ona byla velkou záhadou.

„Protože jsi mi řekl Bello. Při našem prvním setkání jsem ti řekla, že se jmenuji Jesica. Na přednášky jsi přišel až po našem setkání v baru, dřív si tam nikdy nebyl. Mám dobrou paměť na lidi a navíc takového fešáka bych si pamatovala. A moc dobře vím, že jsi mě sledoval. I to učivo, co jsem ti vysvětlovala, umíš. Takže s pravdou ven, kdo jsi?“ zeptala se mě zpříma, až jsem se vyděsil.

Byl jsem v úzkých. Co jí mam jako říct? Jsem upír a ty budeš taky, tak teď si sbal věci a odjedeme na ostrov, kde tě budeme držet dřív, než se naučíš sebeovládat. To je příšerné i na mě.

„Proč se nespokojíš s odpovědí, že jsem tvůj přítel?“
„Dobře a kdy mi řekneš pravdu?“
„Velmi brzy. Bello, myslíš, že bys se mnou někdy šla třeba na rande?“ zeptal jsem se, ale v zápětí jsem toho litoval. Nemohl jsem odolat. Byla prostě úchvatná. Nebo aspoň pro mé oči. Od chvíle, co jsem spatřil její fotografii, jsem věděl, že mé city se zblázní. A stalo se. Jsem blázen. Jsem blázen do Belly.

Přišel jsem mezi čtyři stěny, které nazýváme s Esme domovem. Neměli jsme doma vůbec žádný nábytek. Po otevření dveří jsem zjistil, že ani Esme není doma. Postavil jsem se do proskleného okna a sledoval město. Vypadalo ponuře. Celé šedé a promočené. Natolik jsem se zamyslel, že jsem nepostřehl Esme dřív, než vzala za kliku.

„Ahoj,“ pozdravil jsem.
„Edwarde, co tady děláš? Myslela jsem, že přijdeš až k večeru,“ divila se.
„Esme, podělal jsem to. Měl bych se vrátit na ostrov.“
„Co se stalo? Co jsi podělal?“ nechápala mě.

„Já se zamiloval, ale nesmím. Měl bych se vrátit dřív, než na to někdo přijde. Jsem takový vůl, že jsem ji pozval na rande,“ litoval jsem se.
„Asi není vhodné ptát se, jestli nabídku přijala.“ Zvednul jsem hlavu a podíval se na Esme. Usmál jsem se a přikývnul, že ano. Z jedné stránky jsem byl šťastný, ale z druhé jsem věděl, že to není dobré. Všechno se tím komplikovalo.

„Tak na co čekáš? Honem do sprchy a oblíkat se. Přece chceš udělat dojem,“ pobídla mě.
„Víš, že to nejde. Co by řekl Carlisle.“
„Carlislea vůbec neřeš, na něho mám dobrý vliv,“ Mrkla na mě a věnovala se krabicím, co donesla. Možná měla pravdu. Zavřel jsem se v koupelně a připravoval se na večer.

Vyzvednul jsem Bellu ve smluvený čas a vydali jsme se do baru, kde jsme se viděli poprvé. Bella tam měla kamarádky ze školy, ale moc se jim nevěnovala. Byl jsem středem pozornosti. Její kamarádky žárlily, že tam jsem s ní a ne s nimi, ale na to jsem už byl zvyklý.
„Pojď tančit,“ vyzvala mě Bella. Nejspíš už po těch sklenkách co vypila, byla nesmrtelná. Když šla na záchod, všimnul jsem si, že její chůze začíná být trochu kolísavá.
„Nejsem dobrý tanečník,“ odpověděl jsem.
„To není o tom, jestli to umíš nebo ne, ale o tom, abych tě mohla svádět v rytmu hudby. Budu se na tebe tisknout a lehce se třít o tvé tělo, nebo to můžeme vynechat a přejít do druhé fáze,“ mluvila velmi rychle, ani jazyk se jí nemotal. Stál jsem ohromený a nebyl schopný slova. O jaké druhé fázi to mluvila. Vzal jsem ji za ruku a vedl na parket. Zrovna začala hrát pomalá písnička a Bella se mi pověsila na krk. Vdechoval jsem její vůni a už mi nepřišla tolik lákavá jako poprvé.

„Tak co, půjdeš ke mně domů?“ zeptala se bez okolků. Kdybych byl normální chlap, neváhal bych a okamžitě přikývnul.
„To nejde,“ odpověděl jsem. Lehce se rty dotkla mých rtů. Čekala na mou reakci. Nezklamal jsem a okamžitě se přitisknul zpět na její rty. Tohle ale bylo moc. Už je to dávno co jsem líbal lidskou dívku. Úplně jsem zapomněl, jak jsou měkké a křehké. Upírky byly úplně jiné.

„Jak jsem úspěšná ve svém přesvědčování, abys šel ke mně?“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. Hlasitě jsem se zasmál. Vzal jsem ji za ruku a vedl ke stolu. Posadila se a napila.
„To bylo přesvědčování? Kdybys to zkoušela u někoho jiného, určitě by ti to vyšlo, ale se mnou to není tak jednoduché,“ odpověděl jsem. Kdybych tady neplnil svůj úkol, moc by mě přemlouvat nemusela, ale nemohl jsem si to dovolit.

„Ale já nechci někoho jiného. Já chci tebe.“
„Bello, buď rozumná,“ domlouval jsem jí.
„Dobrá. Nelíbím se ti, tak toho nechám. Doprovodíš mě nebo si mám vzít taxi?“
Samozřejmě jsem souhlasil, že ji doprovodím. Co kdyby taxikář byl násilník, co zneužívá opilé holky. Vím, že je to nepravděpodobné, ale posloužilo mi to jako záminka proč dělat doprovod.

Cestou si pletla nohy natolik, že jsem ji musel podpírat. Objal jsem její úzký pas a přitáhnul si ji k tělu. I přes ten alkohol stále krásně voněla. Před domem jsem pustil její pas a postavil se před ni.
„Tak se hezky vyspi,“ popřál jsem jí a chtěl jí věnovat malý polibek na tvář.
„Bez tebe se mi spát dobře nebude,“ pošeptala mi do ucha, když jsem se sklonil. Neodolal jsem a začal ji líbat. Mozek mi začal vynechávat. Ovládal mě chtíč. Když se dostal rozum ke slovu, pokoušel jsem se bránit.

„Bello, já nemohu. Není to bezpečné,“ varoval jsem ji, ale bylo to k ničemu. Než jsem se vzpamatoval, měl jsem ruce pod její halenkou.
„Nebraň se tomu. Věřím ti.“ Ani nevím, jak mě přesvědčila, ale otevřít dveře od bytu jsem pomohl dobrovolně. Ještě ani dveře nezapadly do zárubní a oba jsme byli nahoře bez. Líbal jsem její krk a prsa. Mezi polibky jsem šeptal jak je nádherná a dokonalá. Myslel jsem si, že nás nic nevyruší. Mýlil jsem se. V kapse mi vibroval mobil. Bella ho vytáhla a podívala se na jméno volajícího.

„Ty máš holku Alici?“ zeptala se.
„Sestra,“ odpověděl jsem stroze. Nechtěl jsem to brát. Neměl jsem náladu vysvětlovat právě jí, co tady dělám. Sednul jsem si na postel a hlavu složil do dlaní.
„Ahoj, promiň, ale trochu rušíš, zrovna máme něco rozdělaného,“ odpověděla do telefonu, který zvedla. Byl jsem v šoku. Z jedné strany jsem nechápal, jak si tohle mohla dovolit a z druhé jsem byl rád, že to udělala. Začal jsem se tomu smát. Měl jsem šanci posbírat rozum do hrsti a vypadnout odsud, ale nohy mě neposlouchaly. Byl jsem malý pán. Někdo jiný za mě tady velel.

Než jsem se nadál, ze zadu mě objímala Bella a prozkoumávala moje tělo. Líbala mě po páteři od krku až dolů. Tiše jsem to doprovázel vrčením. Tohle mi ještě nikdo nedělal a ani mě nenapadlo, že by to mohlo mít takové výsledky. Prudce jsem se otočil a Bellu stočil pod sebe.

„Nevrč na mě,“ řekla laškovně Bella. Pomyslel jsem si, že stejně si nebude nic pamatovat. Zavrčel jsem ještě víc, ale tak, aby nešel z toho strach. Při sexu s upírkou je vrčení něco jako vzdechy u člověka. Tady jsem se snažil mírnit. Připadalo mi, že to Bellu vzrušuje ještě víc. Nesměl jsem zapomínat na to, že je člověk. Nedělal jsem to poprvé, tak to nebylo tak složité, jen už to bylo dávno.

„Bello, počkej. Opravdu to není bezpečné,“ rozmlouval jsem jí to ještě na poslední chvíli.
„Ale je, beru prášky. Žádnou nemoc nemám, nebo ty snad ano?“ Tohle bude těžší, než jsem si myslel. Ještě, že jsem byl na lovu.

Nevydržel jsem tomu náporu na mou hlavu. Prostě jsem si ji vzal. Na člověka to bylo trochu hrubé, ale podle všeho se jí to líbilo. Poprvé když vykřikla, měl jsem strach, že bolestí, ale ona křičela slastí. Křičela tak hlasitě, že sousedi se pobuřovali. Ani mé polibky ji nedokázaly umlčet. Trápil jsem sám sebe a vyvrcholení oddaloval, co to jen šlo. Před očima jsem začal vidět rudě. Jediné, co mě začalo zajímat, byla tepna na Bellině krku. Zuby jsem nebezpečně blízko kousal její kůži.

„Nedělej to,“ vyrušila mě Bella. Zvedl jsem hlavu a podíval se jí do očí. Právě lehce přivřela oči a víčka se jí zachvěly. Naposledy vykřikla a skousla si ret. Ještě párkrát jsem přirazil a i já dospěl vrcholu. Nečekal jsem něco tak intenzivního. S člověkem to přece nikdy tak nešlo. Mýlil jsem se. Leželi jsme vedle sebe přikrytí jen prostěradlem. Věděl jsem moc dobře, že jsem měl odejít, ale něco mě u ní stále drželo. Noční ticho narušil můj mobil.

„Ano?“ promluvil jsem do sluchátka.
„Máš problém. Obrovský problém, kamaráde,“ oznámil mi do telefonu Emmett. Dlaní jsem se bouchnul do čela. Až teď mi pořádně došlo, jakou pitomost jsem udělal.
„Já vím,“ odpověděl jsem smutně. Posadil jsem se na posteli a sledoval Bellu, která vyčerpáním usínala.
„Nevíš. Když ti volala Alice, byla právě u Carlislea. Slyšel moc dobře, kdo to zvednul. A pro bratříčka by malá pikantnost nebyla? Jaká byla?“ Emmett byl v tomhle hrozný. Byl zvědavější než jeho žena.

„Jak moc je to zlý?“ zeptal jsem se.
„Přesně nevím, ale soud tě nemine. Tak jaká byla?“ neustále vyzvídal.
„Až tak? Před soudem jsem byl tak před šedesáti lety.“
„Nebylo to taky kvůli ženský? Sakra, chlape, tebe jednou přivedou do hrobu. Doufám, že to opravdu stálo za to.“
„Jo, stálo to za to. Ráno budu čekat obsílku. Pozdrav tam,“ ukončil jsem hovor.

Podrbal jsem se vlasech a šel hledat oblečení, které bylo po celém pokoji. Vyrušilo mě lehké zavrzání dveří, ale ne vchodových, ale jiných v místnosti. Až teď mi došlo, že ty myšlenky, co jsem slyšel, nebyly sousedky, ale Belliny spolubydlící. Tiše vešla dovnitř v domnění, že spíme. Potřebovala na záchod, jak prozradily její myšlenky.
„Ahoj,“ pozdravil jsem nesměle. Stál jsem tam nahý a kusem nějakého oblečení se snažil zakrýt na patřičných místech.
„Ahoj,“ pípla a rychle se schovala do koupelny. Myslela na to, jaký to byl trapas, že mě viděla, ale hned své myšlenky obrátila. Ještě neviděla chlapa, co by po takovém výkonu hned neusnul. Pak si pomyslela, že stejně utíkám a už mě neuvidí ani ona ani Bella.

Oblíknul jsem si kalhoty a sednul si na parapet otevřeného okna. Koukal jsem na prázdnou ulici a přemýšlel. Měl jsem plnou hlavu myšlenek. Nechtěl jsem ji tady nechat, ale zároveň jsem musel. Opět mě vyrušila ta spolubydlící, co se vracela do svého pokoje. Využil jsem toho a zastavil ji.
„Vyřiď Belle, že se zítra ozvu. Mám menší problém a musím to vyřídit co nejdříve. Ano?“
„Jak myslíš,“ odpověděla mi. V hlavě měla myšlenky, že se stejně neozvu. Nebyl bych první ani poslední.
„Nechceš něco na sebe? Je tam zima,“ promluvila ke mně, když jsem stál u dveří.
„Ne, dík. Mám to kousek,“ odmítl jsem a odešel.

Před domem jsem usoudil, že si koupím nějaké tričko na sebe. Přece jen bych byl trochu nápadný, když se tak procházím v noci po ulicích. Vešel jsem do obchodu s nočním provozem.
„Ahoj, můžu nějak pomoct?“ zeptala se mě mladá slečna za pokladnou.
„Ahoj. Potřeboval bych něco na sebe.“ Prej si mám vzít ji. Výborně. To jsou dneska ve městě jen nadržený holky?

„Támhle máme jen košile,“ řekla a ukázala na regál v zadní části prodejny.
„Ještě něco?“ zeptala se mě při placení.
„Co je nejlepší na kocovinu?“ zeptal jsem se.

Touto cestou hledám spoluatora k této povídce. Kdyby měl někdo zájem, ozvěte se. Můžete v mém shrnutí.

Autor: Wickies (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov vyvolených - 3. kapitola: