Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života 6. kapitola

29.12.2009 (19:30) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3192×

6.kapitola

Když rande v noci, tak ať, pomyslela jsem si trpce. Když už jsem přežila havárii letadla, tak tohle už snad nemůže být horší.

Přikývla jsem a nejistě se rozhlédla kolem. Edward se nad mými zřejmými rozpaky znovu pousmál, galantně mi nabídl rámě, abych už neměla šanci se v té tmě přizabít, a vydali jsme se na pomalou procházku.

„Nejsi úplně v nejlepší náladě. Co se stalo?“ Edwardova slova protrhla zadumané ticho jako hebký šíp.

Nejdřív jsem přemýšlela, jak odpověď trochu zaobalit, ale po pár vteřinách napjatého mlčení jsem se zeptala na rovinu.

„Proč jste se s námi odpoledne nevrátili na pláž? Nejdřív mi vrtalo hlavou, jak jste se vlastně dostali ve stejný čas jako my k vodě, ale to už je mi teď jedno. Ale proč jste z džungle nevyšli s námi? Tvůj otec byl na pláži potřeba.“

Trochu zpomalil, jako by mu vy mýšlení vhodné odpovědi dávalo zabrat. „Bello, omlouvám se, že ti to nemohu vysvětlit tak jak bych chtěl. Prostě to nejde. Carlisle se o raněné stará teď a jak mi sám řekl, bylo vidět, že si odpoledne udělala hodně užitečné práce, která pomohla jemu i jim.“

„Snažila jsem se,“ pokrčila jsem rameny. „To ale nic nemění na faktu, že jsme tady takříkajíc všichni na jedné lodi a není dobré, když se jedna skupina oddělí. Co když se najednou objeví záchrana a vy tu nebudete? Podle mě není dobré mít v téhle situaci mezi sebou propasti tajemství.“

Mož ná jsem byla moc přímá, bůhví, co si sám prožíval. Ale oproti ostatním vypadal on a jeho rodina celkem spokojeně a navíc, byli tu spolu. A takové štěstí, mít tu v téhle situaci někoho blízkého, měl málokdo.

Zpomalil ještě víc, až jsme se úplně zastavili. Kolem nás bylo absolutní ticho. Žádné zvuky ptáků či jiných obyvatelů zdejšího okolí. Jen nepatrné ševelení listoví v korunách vysokých stromů nám dokazovalo, že tu pořád ještě jsme. V tuhle chvíli. Jen my dva.

Otočil si mě proti sobě a já i v té tmě poznala, že se mi dívá upřeně do očí. Bože, byl tak krásný... A přitom tak tajemný. Ne že by se mi to obvykle nelíbilo, ale teď byla přeci jen jiná situace. Chtěla jsem jen vědět, jestli je důvod se ho bát.

„Promiň,“ řekl tak potichu, že jsem ho téměř neslyšela. „Máš pravdu v tom, že tu tajemství je, nezapírám. Ale věř, že ať už si zvědavá jakkoliv, zrovna tohle bys vědět nechtěla. Je mi líto, jestli naše přítomnost na pláži nějak moc chyběla, ale nešlo to jinak. Nemůžeme tam být. Tedy alespoň ne přes den.“

Zůstala jsem na něj zírat. Dělá si ze mě srandu nebo ty plky myslí opravdu vážně?! To je taková extra třída, že se nebude za denního světla zahazovat s námi chudáky nebo co?

Trhla jsem rukou, za kterou mě stále ještě v lokti držel.

„Jdu zpátky na pláž. Rande právě skončilo.“

Nenechal mě odejít daleko. Po pár krocích se tiše opět objevil přede mnou.

Uchopil mě za dlaň. Proboha, byl tak chladný! Ucukla jsem. Sklopil oči. „Promiň…“

Tak to už bylo na mě moc.

„Sakra, neomlouvej se pořád a řekni mi, co se to tady děje!“ zakřičela jsem, až mi vlasy zavlály kolem hlavy.

„Nechodím na slunce, protože se na něm třpytím! Nejsem totiž člověk!“

---------------

S trhnutím jsem se prudce zvedla do sedu. Srdce mi bilo jako splašené, tak silně a hrubě naráželo do žeber, až jsem měla strach že ze mě vyskočí a dá se na úprk před tím hrozným snem...

Pot mi stékal z čela, po tváří až k bradě. Odkapával na studenou zem. Zhluboka jsem se nadechla a snažila zklidnit své splašené srdce. Byla tma. Přesně jako ve snu, pomyslela jsem si a přitom mne zamrazilo v zádech.

Ne, tohle byl jenom sen. Nic takového se nikdy stát nemůže. Edward je člověk, stejně jako zbytek jeho podivné rodinky. Třeba nechodí na slunce, jelikož se nechtějí opálit, pomyslela jsem si a v duchu  se mi objevila vzpomínka na jejich bledé ruce. Jo to by mohlo být ono, a nebo třeba mají citlivou kůži, co já vím?

S těžkým povzdechnutím jsem se zvedla z té trávy, pokryté rosou a pořádně se protáhla. Pak se shýbla pro svůj batoh a s divným pocitem uvnitř se vydala zpátky na pláž, tedy směrem na východ.

Ze začátku jsem si myslela, že jdu dobře, všechno tomu nasvědčovalo. Ty stejné stromy co jsem viděla cestou tam mi to potvrzovali, ovšem vše se změnilo ve chvíli, kdy jsem zjistila, že bloudím v kruhu.

Tedy spíše po třetím zakopnutí o jeden zpropadený pořez. Nohy mě bolely, ale mohla jsem chodit, prozatím...

Pořádně jsem se rozhlédla okolo sebe, byla tma, takže bylo jasné, že na velkou vzdálenost nikoho neuvidím, ale mohla jsem v to doufat. Mrkala jsem očima ve snaze někoho spatřit, ovšem nikdo nešel. Všichni si zřejmě mysleli, že jsem ok, ale to já jsem právě nebyla. Né, zrovna teď...

Povytáhla jsem si ten těžký batoh výš na rameni a otočila se a vracela se zpátky na tu kouzelnou louku. Tedy myslela jsi si, že jsem se vracela zpátky, ovšem zase jsem šlápla vedle.

Moje bloudění jsem si začala uvědomovat velice pomalu, ale jistě. Panika sílila a já  začala panikařit. Nikdy jsem se necítila tak sama jako teď. Na míle vzdálená od domova, od mámy, táty, od všech známých. Teď doopravdy jsem se cítila sama, uvězněná v pralese.

Listy mě tu a tam švihali do obličeje, často jsem zakopávala a ještě častěji vzdychala, nadávala a klepala se strachy. Tohle se stát nemělo... já teď měla být na pláži a spokojeně poslouchat co si tam ostatní budou povídat a né tohle. Tohle se nemělo stát...

A čím více jsem bloudila, zakopávala a nadávala tím více jsem si připadala jako v tom snu, kdy se tu objevil Edward a řekl, že není člověk a já si teď dávala ještě větší pozor na okolí okolo sebe. A o to více jsem měla větší strach.

Jsi blázen Bello, pomyslela jsem si, když jsem se už po páté poplašeně otočila za sebe, jelikož jsem tam vždycky určitě něco slyšela. Ale když jsem se otočila, nic tam nebylo. Jenom tma a já. Vyděšená já...

Nevěděla jsem co mám dělat. Místo toho, abych spíše někoho, nebo něco nacházela jsem se více a více ztrácela. Jako bych šla hloub a hloub do té džungle, i když jsem na sto procent věděla, že jdu směrem ven a né dovnitř... Jsem paranoidní...

Nevěděla jsem kolik minut, hodin, nebo vteřin uteklo od té chvíle kdy jsem se zvedla z té louky a už vůbec jsem netušila jak dlouho to bylo, kdy jsem odešla z pláže. Začínala se mě opět zmocňovat panika. Mohla jsem tady bloudit hodiny a nebo minuty.

Moje jediná záchrana byla v daleko. Nacházela jsem se v džungli, obklopena kdejakou havětí, sama a sama. A jediné co jsem mohla udělat, bylo sednout si na zadek a čekat, dokud nevyleze slunce a pak se snad vydat jít hledat pláž.

A tak jsem to taky udělala. Sedla jsem si na nejbližší kámen a snažila se co nejvíce scvrknout, což šlo velice obtížně. Koukala jsem na všemožné výjevy matky přírody, kterých ovšem moc nebylo,  jelikož všude byla ta zpropadená tma! Začínala jsem ji nenávidět!

Zakručelo mi v břiše a já si povzdechla.Shýbla jsem se dolů k batohu a právě v tu chvíli mi na rameno dopadlo cosi, co až moc dobře připomínalo ruku a já vyděšeně vyjekla...!

.::Shrnutí povídek od ZabZa::.

.::Shrnutí povídek od Marketik::.

.::Shrnutí povídek od Petruskhaaa::.

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života 6. kapitola: