Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života 14. kapitola

04.04.2010 (08:15) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2258×

14. kapitola

Sledovala jsem svoje nohy, jak udělaly dva váhavé, přesto rychlé kroky k němu a pak jako omámená jsem sledovala svoji ruku, jak se zvedá a jak se natahuje přímo k němu. Nevěděla jsem, co dělám, byla jsem mimo a v hlavě mi pořád zněla jeho slova: jsme upíři.

Část mého mozku to prostě podporovala, brala to jako fakt, ta druhé se vzpírala, takřka kroutila a mluvila něco o nesmyslech, a že zřejmě na něčem jedou. Jenže pak, když se má ruka přitiskla na jeho hruď, na místo, kde by mělo tepat jeho srdce, nic se neozývalo. Žádné otřesy zevnitř, žádné bušení, jakoby tam to srdce prostě nebylo. Jen ticho.

Zalapala jsem po dechu a chtěla ustoupit, utéct, jelikož to moje bojové já vzdalo a přiznalo fakta. Zaručeně to nebyli lidé, tedy alespoň Edward. Chtěla jsem vzít nohy na rameny, zpakovat se a nevracet se, jelikož jsem se jich bála. Nevěděla jsem, co jsou zač a chtěla pryč, jelikož… tohle se mi ani za mák nelíbilo. Připadala jsem si jako kořit.

Udělala jsem pár pomalých kroků dozadu a sledovala ho, a pak, když jsem se chtěla rozběhnout, mě chytil za zápěstí. Bylo to velice rychlé gesto a já překvapeně vyjekla. Na jeho tváři se objevila bolest smíchaná se smutkem a mě až zabolelo, že se tak chovám, jelikož to vypadalo, že se mi zcela otevřel.

„Bello, my ti neublížíme,“ zašeptal zlomeným hlasem. Zavrtěla jsem hlavou. Tohle… tohle prostě bylo absurdní! Vždyť já líbala upíra! Byla jsem s ním a prostě… je zázrak, že jsem tady! Zběsile jsem vrtěla hlavou a snažila se vyhnat protivné myšlenky ven.

Povzdechl si a koukl se na svoji mladší sestru, jako by u ní hledal nějakou oporu. Já chtěla utéct, jak před sebou, tak před nimi, ale jeho ruka mi v tom bránila, stejně tak jako pocit, že mě můžou ve vteřině zabít, teda… mohli by to udělat.

Zavrtěla hlavou: „Nech ji, Edwarde. Viděla jsem, jak-,“ zarazila se a koukla se na mě, v obličeji měla zvláštní výraz. „Jak… jak se všechno vyřeší,“ dodala hned posléze a nervózně se usmála. Jí zřejmě do smíchu bylo, mně ani v nejmenším.

Edward si opět povzdechl a pustil moji ruku. Vyděšeně jsem začala couvat, šťastná, že mě pustil, že jsem konečně volná a můžu od nich utéct. Rozběhal jsem se, jak nejrychleji jsem dokázala.

Běžela jsem a ignorovala zvědavé pohledy lidí, kteří se zřejmě rozhodli pro romantickou obchůzku po pláži. Potřebovala jsem někam, kde jsem měla jistotu, že mě prostě nikdo nenajde. Nepotřebovala jsem útěchu a ani rozhovor, nechtěla jsem se s nikým bavit, jelikož jsem tušila, že bych to nezvládla.

A hlavně jsem nechtěla mluvit s Mathiasem. Jenomže jak to tak bývá, zákon schválnosti funguje vždy.

„Bello!“ uslyšela jsem jeho hlas jen pár metrů od sebe, ale nezastavovala jsem se, abych si s ním popovídala nebo tak něco. Potřebovala jsem být sama, k čertu!

„Nech mě!“ zavrčela jsem vztekle a neobtěžovala jsem se se slůvkem prosím, jelikož jsem ho o nic neprosila. Prostě jsem mu to řekla, nakázala a doufala, že mě poslechne.

„Bello, počkej!“ zakřičel znova a rozeběhl se. Zastavila jsem se a zprudka se na něj otočila, takže musel přibrzdit. Zadýchaně si oddechl a zkoumavě se mi podíval do očí.

Sklopila jsem svůj pohled, jelikož jsem cítila, že se mi do očí derou slzy a ani v nejmenším jsem nepotřebovala, aby mě Mathias viděl v takovémhle rozpoložení.

„Co se stalo? Ublížil ti?“ zeptal se starostlivě.

Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se ho nějak převést na jiné myšlenky. Usmála jsem se na něj, ale pořád se tvářil podezíravě. Povzdechla jsem si a potlačila silné nutkání ihned utéct a neodpovídat mu na jeho otázky.

„Ne, ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuji si něco promyslet,“ řekla jsem a chystala se opět okamžitě rozběhnout, ale stejně jako Edward před tím, i on mě chytil za ruku. Potlačila jsem zavrčení a musela opět samu sebe uklidnit slovy, že Mathias za nic nemůže, že má o mě jenom starost.

„Vážně nic?“ optával se. Zavrtěla jsem hlavou.

„Vážně, Mathiasi, jsem v pohodě… jen… jen prostě potřebuju být chvilku sama,“ řekla jsem a nechtěně jsem poslední slovo řekla skoro výhružně, ale zabralo to.

„Dobře, dobře,“ přikývl  a pustil moji ruku. Vypadalo to, že váhá a já bych kteroukoliv jinou dobu chtěla vědět, proč váhá, ale dneska ne. Potřebovala jsem pryč, potřebovala jsem si všechno rozmyslet, a proto jsem se opět rozběhla pryč a nechala Mathiase za svými zády.

Zmoženě jsem si sedla do písku a hluboce oddechovala. Opět jsem se nedívala ani na měsíc, ani ne jeho přítelkyně na obloze, jelikož to teď bylo něco, co mi připomínalo Edwarda, jeho řeči a celou záhadu okolo jejich rodiny.

Jsme upíři – pořád mi to znělo v hlavě, jako nějaká hymna, a nutila mě přemýšlet, bát se, strachovat se, ovšem taky to ve mně vyvolávalo vzrušení a něco temného, co toužilo poznat, jak vlastně fungují, pokud jsou upíři, ale to jsem si výslovně zakázala. Tohle nebylo správné, tohle všechno byl pěkně zvrácený vtip, a někdo tam nahoře se zřejmě opravdu hodně baví, pomyslela jsem si zatrpkle a ospale zívla.

„Ne, to prostě není možné,“ zašeptala jsem do tmy, snad pro nějakého imaginárního člověka, nebo abych jen slyšela ta slova a abych uklidnila samu sebe, ale ne. Naopak mě to pobouřilo, jelikož jsem přemýšlela o něčem tak absurdním.

Jsme upíři…

Nikdy nechodí na slunce, pomyslela jsem si. Byla to pravda. Nikdy nešli na slunce. Nikdy, jelikož… jelikož jsou upíři, dodalo jedno moje já. Potřásla jsem hlavou. Nesmysl, oni říkali, že… jak jen to bylo?

Zarputile jsem přemýšlela nad důvodem, který uvedli, proč nesmějí na slunce, ale jediné, co jsem měla v hlavě, byla Edwardova slova: jsme upíří, jsme upíři, jsme upíři…

„Sakra,“ zamumlala jsem vztekle a jako malé dítě, které nechce poslouchat maminčino kázání, jsem si zakryla uši s nadějí, že to přestane. Nepřestalo, naopak - řekla bych, že spíše přidalo na intenzitě.

Jsme upíři, jsme upíři…

Křečovitě jsem zavřela oči a pokusila se nemyslet, vypnout, odplout a třeba i usnout, ale byla jsem ze svého koncentrovaného stavu vytrhnuta.

„Bello?!“ zakřičel někdo hodně daleko a jeho hlas se rozlehl po okolí. Překvapeně jsem otevřela oči a zamžourala do tmy.

„Ano?“ křikla jsem nazpátek, najednou plna radosti, že mě někdo přivedl na jiné myšlenky. Edwardova slova utichla a mě naplnila podivná prázdnota.

Zvedla jsem se na nohy a vyšla vstříc tajemnému neznámému podle zvuků jeho kroků a za chvilku se s ním i setkala.

„Bella?“ vydechl udýchaně. Překvapeně jsem přikývla a měřila si ho pohledem. Matně jsem si vzpomínala, že se představoval jako Steve, ale nebyla jsem si tím jistá.

„Ano?“ optala jsem se opět. Byl to mladý kluk, do dvaceti let nejvíce. Jeho tmavou postavu jsem jen stěží rozeznávala od okolí a jeho oči se podivně třpytily.

„Musíte…. Musíš jít se mnou…. Lucy mě posílá.“

Zděsila jsem se. „Je jí něco?“ zeptala jsem se hned.

Malátně se usmál. „Ne, je v nejlepším stavu, ale… Edward a ten… Mathias… oni…. se potkali na pláži a tak… a nevypadá to dobře, hádají se a Lucy mě poslala pro tebe,“ řekl zastřeným hlasem.

Ulevilo se mi, ale zároveň i přitížilo. Mathias versus Edward? Edward, který je zřejmě upír? Mathias, který je podle všeho jen člověk?

„Sakra,“ zašeptala jsem. „Musíme jít, rychle!“ vykřikla jsem okamžitě a rozběhla se směrem k našemu tábořišti. Jak jen tohle dopadne?

Marketik

ZabZa

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života 14. kapitola: