Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ostrov mého života - 12. kapitola

10.03.2010 (13:45) • ZabZa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2423×

12. kapitola

„O-ou,“ zašeptala jsem zklamaně a potřepala hlavou. Omamná chvilka jako by byla pryč, všechno teď bylo jakési zmatené, ale já s jistotou věděla, že musím jít za Edwardem a vysvětlit mu tohle velké nedorozumění. Pak jsem se ovšem zarazila. Nedorozumění? Byla jsem to já, kdo si začal, takže... nedorozumění? Tohle bylo spíše...

Znovu jsem potřásla hlavou, povzdechla si a smutně se koukla na Mathiase, který zřejmě zahlédl můj pohled a na jeho tváři se objevil bojovný výraz. „Nechoď za ním,“ řekl a stiskl mi ruku, kterou držel ve své teplé dlani. Tolik rozdílná od Edwardové, pomyslela jsem si.

„Ale já musím...,“ řekla jsem šeptem a snažila se zvednout - zastavil mě a toužebně se na mě podíval. Pohled jsem mu opětovala. „Prostě musím,“ vyrazila jsem ze sebe, aniž bych věděla ten pravý důvod. Chtěla jsem to Edwardovi všechno vysvětlit, jelikož jsem se cítila vinna, i když bych se tak neměla cítit. Měla jsem být šťastná, skákat deset metrů vysoko, že se o mě zajímá někdo takový jako je Mathias. Místo toho jsem byla v rozpacích a cítila se malátně, ovšem to mohl být jen nějaký vedlejší účinek mé předešlé příhody s pavoukem.

„Fajn,“ vydechl a úkosem se podíval na Edwarda, přitom se zamračil. Začala jsem se zvedat, ovšem on mě znovu zarazil. Naklonil se ke mně a věnoval mi opravdu jeden vášnivý polibek, který jsem sice nečekala, ale oplatila jsem mu ho, jak nejlépe jsem dokázala. Naše rty si společně zatancovaly vášnivou hru, které jsem já sama vůbec nerozuměla. Pak se ode mne odtrhl a přitom zalapal po dechu stejně tak jako já.

Zvedla jsem se, pustila jeho ruku, věnovala mu jeden smutný a snad i toužebný pohled, pak se otočila  a vyšla vstříc Edwardovi, který se usadil na kraji džungle a s opravdu velkým zájmem sledoval vytvářející se hvězdy na obloze.

Připomnělo mi to jeho vyprávění o hvězdách, a jak báječně jsem se přitom cítila. Pak jsem si taky uvědomila, že stejně báječně jsem se cítila před chvilkou s Mathiasem a to nikdo nic neříkal. Jen sezení s ním na útesech a pozorování rodících se hvězd bylo opravdu okouzlující. Stejně tak jako Edwardovo vyprávění o hvězdách. Bylo to opravdu zamotané!

„Ahoj,“ zamumlala jsem a sedla si do písku vedle něj. Zamumlal nějaký neurčitý pozdrav, tedy vyznělo to jako pozdrav. Dál pak neříkal nic, jen podmračeně sledoval oblohu.

„Slyšel jsem o tvé příhodě s pavoukem,“ řekl znenadání, ovšem neotočil se na mě.      Povzdechla jsem si. Copak to tady musí každý vědět? Nikdy jsem nechtěla být středem pozornosti, vadilo mi to, někdy možná lichotilo, ovšem to se stávalo zřídka kdy. Většinou jsem se cítila velice trapně.

„Hm-m, ani mě to nepřekvapuje,“ řekla jsem ležérním hlasem, snad možná trochu moc nabroušeně.

Střelil po mně pohledem a hned zase uhnul. „Pravda, zprávy se tady šíří opravdu hodně rychle,“ řekl a pak jeho pohled zabloudil dolů k útesům, kde jsme před tím společně seděli s Mathiasem. Teď byl prázdný, což znamenalo, že Mathias odešel. Popravdě, byla jsem trochu ráda, jelikož v přítomnosti obou jsem se cítila opravdu hodně zmatená a nesvá.

„Přesně,“ řekla jsem, teď už více milejším tónem a snažila se vypadat, že mám navrch a že tohle mě vůbec nezajímalo, i když jsem cítila pravý opak.

„Podívej, to co jsi viděl...,“ začala jsem. Koukl se mým směrem a pohled, který mi věnoval, mi řekl opravdu mnoho. Byla tam snad zrada, bolest, smutek, ale taky zloba, i když jsem nevěděla, jestli se zlobí na mě nebo na Mathiase, či na sebe.

„Ne,“ zarazil mě, dřív než jsem se stačila rozpovídat o tom, jak moc mě mrzí, že to viděl nebo něco takového v tom smyslu, a že to možná bude tím kouknutím, po kterém mi není tak dobře, jak bych si přála, a že to bylo ze šoku, který jsem protrpěla, i když jsem věděla, že to nebylo ze žádného z důvodů, které jsem se mu snažila říct. Chtěla jsem ho a teď... teď jsem chtěla Edwarda, jelikož byl tady a Mathias pryč.

Zarazila jsem se. Zarazila jsem tok mých myšlenek Copak jsem se totálně pomátla? Copak jsem taková běhna? Přes den s Mathiasem, večer s Edwardem? Sakra, co se to se mnou děje? zeptala jsem se sama a zhluboka vydechla.

„Bello?“ ozval se vedle mě jeho hlas. Překvapeně jsem sebou trhla. Úplně jsem zapomněla, že je tady.

„Ano?“ točila jsem se k němu, celá nesvá.

Usmál se. „Není ti něco?“ zeptal se starostlivě. „Na chvilku to vypadalo, jako že tu nejsi...“ Tentokrát se zamračil.

„Ne, to jen... zamyslela jsem se,“ řekla jsem.

„Fajn,“ přikývl a do hlasu se mu zase vrátil hrubý podtón. „Chtěl jsem ti jen říct, že mi nemusíš vysvětlovat, že... že jsi s ním,“ řekl a hlavou pokýval k místu, kde jsme předtím seděli společně s Mathiasem. „Je to tvoje věc, co děláš, s kým a kde, takže... o mě si nemusíš dělat starosti,“ řekl a hlas se mu divně třásl.

„Edwarde, ale to...,“ chtěla jsem něco namítnout.

„Ne, prostě to nech být. Vypadá to, že je vám společně dobře, takže.. nemusíš se cítit nějak odpovědná za mě nebo tak nějak, prostě... si dělej co chceš,“ vydechl zmoženě a já... já mohla udělat tu nejhorší věc na světě. Naklonila jsem se k němu a spojila naše rty v jedno.

Bylo to o tolik jiné než s Mathiasem! Jeho rty byly tvrdé a studené, přesto hebké a jemné zároveň. Na chvilku ztuhnul, když ucítil moje rty na jeho, ale pak se přizpůsobil mému tempu a přisunul si mě k sobě blíž, jako nějaké malé dítě. Chytil můj obličej do dlaní a zrychlil, přitvrdil. Opravdu to bylo o tolik jiné než s Mathiasem. Spontánně jsem mu zajela rukama do vlasů a přitáhla si ho ještě blíž k sobě, pokud to ovšem šlo. A pak jsem si vzpomněla na

Mathiase a jeho pohled a přestala jsem. On si to uvědomil v zápětí a pustil můj obličej.

Odtáhla jsem se od něho a lapala po dechu. Pak jsem se zvedla a s pocitem zadostiučinění se obrátila k němu zády.

„Bello,“ ozval se za mnou jeho hlas, ale já jen zavrtěla hlavou. Sakra, sakra, sakra! Potlačila jsem vzlyk a rozběhla se od tohohle prokletého místo pryč. K četu se vším!

Do očí se mi draly slzy zlosti na samu sebe. Co jsem to jenom udělala? Co jsem to jen za člověka? To jsem snad takové běhna? Neumím si vybrat, musím vyzkoušet, který je lepší? ptala jsem se, ale otázky jsem nedostávala. Místo toho jsem cítila zlost na sebe, smutek, lítost, smutek a znovu zlost.

Marie Isabello Swanová, tentokrát si to pěkně podělala!

Autor: ZabZa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ostrov mého života - 12. kapitola: