Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osmá ctnost - 9. kapitola

21.03.2011 (11:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2992×

Bella:

Venku jsem byla asi hodinu, když mi začalo být chladno. Nadávala jsem si, že jsem šla tak daleko do města. Stmívalo se. Procházela jsem úzkou uličkou, která spojovala dvě hlavní třídy. Ještěže je orientace v tomto městě jednoduchá – vždy narazíte na hlavní třídu, na které se nachází směrové ukazatele. Tohle je poprvé v životě, kdy naprosto přesně vím, kde se nacházím. Jakoby se můj orientační smysl rozhodl po devatenácti letech fungovat. Z mé radosti mě vytrhl náhlý pohyb přede mnou. Stál tam muž. Měl světlé vlasy svázané v culíku. Na sobě měl jeansy a koženou bundu. Ale byl bosý?! Pomalým krokem šel ke mně. Upřeně se na mě díval. „Klid, Bello, je to jen nějaký pobuda,“ snažila jsem se uklidnit. Peněženku mám v kapse, tak mu ji přinejhorším dobrovolně předám a pak uteču. Nevím, co to do mě vjelo, ale z mého plánu sešlo. Můj mozek říkal běž dál, nic ti neudělá, maximálně okrade, ale mé nohy byly jiného názoru. Nevšimla jsem si, že couvám.  Jeho pohled byl stejný jako ten Edwardův tenkrát v letadle. Černé oči mě děsily, vypadal jako smyslů zbavený. Můj dech se zrychlil pod návalem adrenalinu stejně jako bití mého srdce.

„Copak to tu máme?“ zeptal se pobaveně. „Počkej, já ti neublížím.“

Najednou se mé tělo otočilo a začalo utíkat pryč. Jen nezakopnout. Soustředila jsem se na své nohy. Levá, pravá, levá, pravá. Ještě třicet metrů a jsem zpátky na hlavní třídě. V tom jsem do něčeho narazila. Vzhlédla jsem, abych viděla, kdo to je. Byl to on.

Usmál se. „Mně jen tak neutečeš. Zkus to. Dám ti ještě jednu šanci. Mimochodem,“ sklonil se ke mně a přičichnul k mým vlasům. „Víš, že krásně voníš?“

Radši jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak se tak rychle dostal přede mě. Začala jsem opět běžet. Tentokrát tím směrem, ze kterého jsem před tím utekla. Riskla jsem to a ohlédla se za sebe. Stále tam stál. Teď už to bude dobré. Ještě dvacet metrů a budu v bezpečí.  A najednou se objevil přede mnou. Stačilo natáhnout ruku a dotkl by se mě. Můj rozum nepracoval. Tělo vědělo samo, co dělat. Zase jsem couvala. V tom okolo mě prosvištěl chladný vítr a najednou přede mnou stál… Edward?!? Byl ke mně otočený zády, ale jeho vlasy a vůni bych poznala všude. Ruce měl roztáhnuté, jakoby mě chtěl chránit. Vrčel!?! Ten blonďák se přikrčil a začal taky… vrčet?! Rozběhli se proti sobě.

„Bello, uteč!“ zakřičel Edward. Mé tělo chtělo splnit jeho příkaz, ale rozum se přihlásil o slovo. Sama proti tomu chlapovi bych nic nezmohla, ale s Edwardem to je dva proti jednomu. Udělala jsem první krok k nim, když do sebe narazili. Ozvala se ohlušující rána. A pak jsem zamrzla v pohybu. Viděla jsem jen rozmazanou šmouhu, která se pohybovala neuvěřitelnou rychlostí. Opět velká rána. Edward ležel na zemi a ten blonďák se nad ním skláněl. Zase ta rychlá šmouha, ve které jsem rozeznala jen barvy oblečení. Bledě modrá patřila útočníkovi a Edwardovi černá. Další rána. Blonďák byl naražený na zdi a Edward ho držel ve vzduchu!?! Vrčeli na sebe. Opět. Hlavami se k sobě přibližovali, jako by se chtěli kousnout. V tom se mě někdo dotkl. Nestihla jsem ani vyjeknout leknutím a už jsem letěla vzduchem. Narazila jsem asi na zeď. Bolela mě hlava. Vzduch se smísil s pachem krve. Zavřela jsem oči a dýchala pusou. Bolest jsem si uvědomovala víc než ten zápach. Zkoušela jsem otevřít oči, ale nešlo to. Čím víc jsem to zkoušela, tím víc se ozývala bolest. A pak ticho. Nic jsem neslyšela, neviděla ani necítila. Byla tu jen ta tma. Klidná, tichá a nepůsobící bolest.

Edward:

Držel jsem ho u zdi a snažil se přiblížit k jeho krku. Z jeho myšlenek jsem znal každý jeho budoucí krok. Ze soustředění mě vytrhla Alice

„Edwarde, ještě chvilku a jsme u tebe.“ James mě začal přetlačovat. A pak se událo několik věcí naráz. Vítr k nám přivanul pach jiného upíra. V jeho myšlenkách jsem viděl rusovlasou upírku – Victorii. James se začal v duchu radovat. Věděl, že sám bych dva upíry nezvládl. Tím se přestal koncentrovat a já toho využil. Zakousl jsem se mu do krku. Vykousl mu kus kůže a vyplivl jej na zem. Rukama jsem ho pevněji sevřel, aby se nevysmekl a pak mi někdo šáhl na rameno. Byl jsem připraven okamžitě zaútočit, když jsem pohlédl do zlatých očí mého táty.

„Edwarde, dost. Emmett s Jasperem se o něj postarají.“ Pomalu jsem začal přemáhat své upíří já. „Bella je zraněná, měl bys odsud odejít,“ přesvědčoval mě Carlisle. Ve vzduchu jsem cítil její krev. Žízeň se snažila ovládat mé instinkty. Přesto jsem věděl, že bych jí neublížil. Věřil jsem sám sobě, věřil jsem v mé city k ní a věděl jsem, že bych si případné ‚klopýtnutí’ nikdy neodpustil. Ležela na zemi. U ní klečely Alice a Esmé.

„Pane bože, co jsem to udělala?! Já ji nechtěla zabít. Jen jsem ji chtěla strhnout na stranu,“ hořekovala Alice.

„Alice, poslouchej její srdce. Ona žije. Není to tvá chyba. Musela si to udělat,“ uklidňovala ji Esme.

Doběhl jsem k nim. Udělaly mi místo. Začal jsem Bellu opatrně prohlížet. Teď se ty roky teoretické medicíny vyplatily. Pro jistotu jsem nedýchal. Prohmátaval jsem jí končetiny, abych vyloučil zlomeniny. Vše se zdálo v pořádku. Její tep i dech byly pravidelné. Zkontroloval jsem žebra a přešel k hlavě. Lebka byla v pořádku. Krvavá rána byla jen povrchová, přesto jsem si dával pozor, abych se na její krev díval co nejméně. Podle všeho byla v bezvědomí.

„Jak se to stalo?“ zeptal jsem se.

„Edwarde, to já…“

„Alice, jak se to stalo?“ Nereagoval jsem na její pokus o omluvu.

Přehrála mi celou situaci: Bella sledovala můj boj s Jamesem. Alici k ní došla. Chtěla ji odvést pryč, tak se jí dotkla. Když se tam najednou objevila Victoria. Ta zaútočila na Alice. Má sestra ve snaze Bellu ochránit ji odstrčila rukou za sebe. Bohužel si neuvědomila svou sílu a Bella dopadla na zem a hlavou se udeřila do zdi. Pak se tam objevila Esmé, která atakovala rusovlasou upírku. Ta zničeho nic utekla pryč.

„Edwarde, promiň. Já… já jsem nechtěla…“ vzlykala Alice.

„To je dobrý, Alice. Chtěla jsi ji ochránit.“ Má malá sestra si ani neuvědomovala, jak moc jsem jí byl v tuto chvíli vděčný. I za cenu Belliných zraněních jsem věděl, že Victoria by Bellu zabila.

„Co jí je?“ vložil se do toho Carlisle.

„Upadla do bezvědomí,“ odpověděl jsem co nejklidněji. „Nic zlomeného nemá,“ vysvětlil jsem Carlisleovi, když začal Bellu prohlížet. Věřil mi.

„Musí do nemocnice.“ Najedou tu stálo auto a na místě řidiče seděla Alice. Opatrně jsem vzal Bellu do náruče a posadil  se s ní dozadu.

„Emmette, Jaspere, spalte ho!“ rozkázal Carlisle mým bratrům a pak si sedl vedle Alice.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osmá ctnost - 9. kapitola: