Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ošklivka Bella - První Kapitolka

11.12.2009 (10:00) • Belllia • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×

Prolog

Ač nerada a pod velkou salvou lží jsem musela, vlastně nemusela, ale chtěla jsem, vlastně nechtěla, ale co to tu plácám?? Prostě jedu a je vyřešeno, ale abychom se vrátili k tomu kde jsem skončila… musela jsem nastoupit do letadla, který mě měl ‚odtáhnout‘ z nádherně vyhřáté Phoenixu do Forks. Do města bez duše a pod věčným skrápěním dešťových kapek jako slzy, které se mi teď – když jsem dosedla do letadla – dostaly přes slzní kanálky a spouštějí se po mých tvářích.

Sbohem Phoenixi… Sbohem maminko… Sbohem sluníčko… Sbohem živote.

1. Kapitola – VŘELÉ PŘIVÍTÁNÍ

„Slečno?!“ ozve se vedle mě hrubší hlas starší osoby a já rychle vzhlédnu s úlekem. Byl to celkem hezký pilot, měl asi něco kolem pětatřicítky, ale měl na nose hodně pich… bylo to roztomilé. „Už jsme přistáli“ řekl mi o něco hruběji a poklepal si na čelo… To si jako myslí že jsem tak blbá že to nepoznám, nebo co?? „Oh… Ano jistě už jdu“ usmála jsem se na něj nejistě a tím pádem jsem odhalila řadu svých rovnátek.

Ano nosím rovnátka a ještě k tomu nosím brýle, mám hrozný život. Nejsem moc kráska, no dobře… nejsem VŮBEC kráska. Všichni u nás ve třídě mě ale braly v pohodě, nikdy si nemysleli že jsem nějaká divná nebo co, ale jsem zvědavá co se bude dít tady, když přijedu. No vlastně už jsem skoro tam….

Prší, ani mě to moc nepřekvapilo, ty prázdniny co jsem tu byla mě celkem překvapili. Vyndala jsem z batůžku deštník a roztáhla ho. Čekala jsem asi celých pět minut pod deštníkem uprostřed toho lijáku – mírně řečeno – než jsem konečně v dáli uviděla modro-červenou zář policejního majáčku. Dohodli jsme se totiž s Charliem že mě takto upozorní že přijel.

Utřela jsem slzy co mi lpěly na tvářích a snažila jsem se to udělat tak aby to vypadalo jako že ti jsou kapky deště které náhodou zabloudili pod deštník. „Ahoj tati“ vykřikla jsem a běžela mu naproti. „Bello“ zakřičel a chytl mě do náruče. Měla jsem ráda … ne to je slabé slovo. Milovala jsem mého tátu, ale to že jsem s ním nechtěla trávit čas nebylo jím, ale bylo to tímhle – městem Forks. Já Forks nikdy neměla ráda. Ani Seattle ani Port Land a ani jiná města kde prší. Milovala jsem jedině města kde jsem mohla jít v teniskách a pod chodidly mi mohl křupat štěrk z silnic a chodníků, ale tady se dočkám jedině holinek a bláta.

Když jsme dorazili domů, byla jsem mírně zaskočena. Všechno tady vypadalo jako kdybych nikdy neodjela. Bylo tady úplně všechno stejné. Od malé houpačky visící na stromě až po dřevěného psa hlídajícího u dveří. Vždycky – když jsem byla malá – jsem na dřevěného psíka řvala aby se posadil, a vždycky mě zklamalo, když mě nikdy neposlechl.

„Je to tu pořád stejné“ usmála jsem se na Charlieho ‚kovovým‘ úsměvem. Tak jsme to pojmenovali s mamkou. Ano s ní je vždycky legrace, ale to s tátou taky!! Vždycky jsme spolu chodili na ryby, hráli fotbal a koukali se i na něj, dokonce i na Basetball. Já jsem byla přes léto holčičí kluk, ale když byla škola tak jsem byla zase ta Bella, která jenom čte knížky a jenom se učí. Když jsem vždycky s tátou tak se probouzí mé pravé já a na všechno ostatní mohu zapomenout.

„Ano“ hlesl. „Nic se mi tu měnit nechtělo, a tak jsem to nechal tak jak to bylo“ usmál se na mě. „Mě se to tak líbí“ řekla jsem  a zasněně jsem se podívala na houpačku. „Tati“ „Hm“ hlesl stále se dívajíc na dům. „Napadlo mě něco bláznivého“ řekla jsem tajemně a vyběhla ven. On se za mnou taky rozeběhl. Já jsem si sedla na houpačku a on mě začal houpat.

„Tati dóóóst“ křičela jsem když toho bylo moc, ale pořád jsem se smála. „Neměla jsi na tu houpačku chtít“ smál se a houpal mě dál. Nevadilo nám ani jednomu že už jsme mokřejší než trávník ráno s rosou a příjemnou vůni, prostě jsme se museli smát. „Hepčí“ pšíkla jsem a tak táta usoudil že by jsme měli jít domů. „Myslíš??“ zeptala jsem se a zase jsme se rozesmály.

„Hodím jenom věci nahoru a hned jsem dole“ zakřičela jsem když jsem běžela nahoru. Byla jsem fyzicky velmi zdatná. Doma ve Pheonixu jsem chodila do kroužků – Fotbal a Volejbal. Nikomu nevadilo že mám brýle, kluci i holky mě brali taky do party. Ale když jsem přišla nahoru tak jsem ztuhla ve dveřích. Můj pokoj byl celý předělaný. Bylo tu vymalováno do světle fialové a veprostřed když jste vešli do pokoje byla velké postel s bílými nebesy a všechno to dominoval notebook který byl položený na motýlkové – samozřejmě fialové – peřině. A to jsem mluvila jenom o nádherné posteli. Všechno ostatní bylo sladěno do fialově-bílé barvy.

„Chceš čaj ho- “ ptal se Charlie ale já jsem ho nevnímala, pořád jsem musela žasnout nad tou krásou. „Takže se ti to asi líbí“ řekl spokojeně Charlie „to pro tebe zařizovala paní Cullenová a ještě ji s tím pomáhala její nevlastní dcera Alice. Obě jsou moc milé a tak jsem jim to tady nechal volně, a jak vidím tak se nepletla když mi říkala že se ti to tady bude líbit.“ Zasmál se. „Vyřiď paní Cullenové že ji moc děkuji a že se naprosto trefila… jo a čaj si dám“ mrkla jsem na něj a šla si dát věci do poliček.

S tátou jsem zažila večer plný srandy. Když jsme se zrovna nedívali na nějakou komedii tak jsme hráli monopoly a já jsem se jednou nad ním slitovala a nechala jsem ho vyhrát. Taky jsme se koukali na fotbal a vsadili jsme se o pětku jaký tým vyhraje. Já jsem si vsadila na Floridu a on si vsadil na New York. Samozřejmě že jsem vyhrála já, protože Floridu prostě nikdo neporazí. „Už si půjdu lehnout tati, zítra mám školu“ usmála jsem se na něj v 22:13 a šla jsem se osprchovat. Vzala jsem si na sebe pyžamo, vyčistila si zuby a nastavila jsem si budíka.

Nějak mi nešlo usnout a tak jsem si vzala prášky na spaní… pět minut mi už nepůsobili tak jsem si vzala notebook a šla jsem na Facebook. Udělala jsem si aplikaci Happy Pets a už jsem byla na 4 levelu, když jsem chtěla dát svojí kočičce najíst tak zrovna mě dostihl spánek. Zdál se mi hodně divný sen…. No on se mi vlastně už ve Pheonixu dvakrát zdál.

Byla jsem v nějakém hodně honosném domě a kolem pasu mě držel hodně hezký kluk. Byl zrzavý a měl oči roztaveného zlata. „Bello“ zařvala odněkud nějaká dívčina. Odtrhla jsem – ačkoliv nerada – oči od mého prince a podívala jsem se na schody, odkud k nám běžela dívčina co vypadala jako víla.  „Alice“ Tady se můj sen vždycky usekl, ale dneska pokračoval… a odkud ji vlastně znám. „Bello??“ slyšela jsem zase svoje jméno a hned vedle Alice stála nádherná blondýnka „Rose“ zakřičela jsem a běžela jsem k nim. Skočila jsem jim kolem krku a objala je. Pak ale k nám přiběhl nějaká žena s rozevlátými, zrzavými vlasy a odtrhla mě od nich. „Néééé“ křičela jsem, ale když jsem se podívala na tu ženu tak už byla zuby u mého krku a chtěla se zakousnout „Pomoc… Alice… Rose“ hlesla jsem bezbraně. Ale obě se na mě podívali a pokrčili rameny… A ta žena se mi zakousla do krku „ÁÁÁÁ“

„Áááááá“ zařvala jsem a vyhoupla jsem se rychle do sedu „Bells, zlatíčko“ utěšoval mě táta a já jsem ho objala a brečela mu do ramene. „Je to pryč“ uklidňoval mě a hladil po vlasech. „Ale bylo to tak skutečné“ brečela jsem mu do ramene a moje slzy mu kapaly na jeho noční košili. Podívala jsem se na hodiny a všimla jsem si že už je 6:00. „Ty nejdeš do práce?“ zeptala jsem se zmateně. „No“ začal „dneska jdeš do té školy, tak jsem si řekl že zůstanu doma“ usmál se na mě. A pak v 6:05 zazvonil budík. Dneska mi totiž začíná vyučování od 7:15, prý ranní trénink.

Oblékla jsem se do přiléhavých džínů, modrého svetru, vesty a kozaček. Byla jsem s oblečením spokojená, ale to co jsem měla s obličejem se nedalo nějak upravit… bohužel. „Bello už jsi hotová“ zakřičel na mě táta ze zdola. „Jasně tati můžeme jet“ zakřičela jsem nazpět. Vzala jsem si batoh a běžela jsem dolů. Vzala jsem si na cestu ještě musli  tyčinku a broskvovou matonku a vyběhla jsem za tátou.

Dojeli jsme ke škole a všechny pohledy se stočili na nás… no vlastně na policejní auto Charlieho Swana. „Pa pa tati“ řekla jsem a dala mu pusu na tvář. „Hodně štěstí holčičko a najdi si přátelé.“ Zasmál se. „Jsem radši sama, ale to už určitě víš co??“ taky jsem se zasmála, nadechla jsem se a vystoupila. Nějaké pohledy byli opovrhující, nějaké znechucené, a nějaké posměšné… přesně tohle jsem čekala.  Ještě jednou jsem zamávala na taťku a šla jsem směrem kancelář.

„Ahoj“ přiběhli ke mně dvě holky a jeden kluk. „Já jsem Angela, tohle je Lauren a tohle Tyler“ usmála se na mě. „Ahoj já jsem Bella“ usmála jsem se a potřásla si s každým rukou. „ Co teď máme??“ zeptala jsem se když jsme vyrazili z kanceláře ( pozn. aut. : Nechtělo se mi psát co Bella dělala v té kanceláři a tak jsem to přeskočila J ). „Hm“ řekla Angie „máme tělocvik“ a povzdechla si. „Hurá“ řekla jsem a už jsem Ang – měla jediná semnou tělák – táhla nadšeně k šatnám. Oblékla jsem se do dresu a všichni si prohlíželi moje tělo. Měla jsem hezké tělo, to jsem musela uznat. Měla jsem ho sportovní, štíhlé a ani ne moc vypracované… prostě perfektní.

„Dobrý den slečno…“ ozval se za mnou učitel tělocviku pan Anderson ( Endrsn ). „Swanová“ usmála jsem se na něj a podala jsem mu moje zprávy z olympiád a tělocviku. „Vidím že pro nás budete přídělem slečno Swanová,  a tak nám ukažte co umíte.“ Usmál se na mě a já jsem se malinko zděsila. Okřikl třídu, aby si sedla na lavičky že mě musí vyzkoušet co umím a já jsem se postavila na žíněnku uprostřed tělocvičny. „Kotoul…Salto…“a další jednoduché cviky.  Všichni na mě koukali jako kdybych byla jediná co to tady všechno umí.

Po pár minutách když už se učitel KONEČNĚ ujistil že atletiku umím dobře natáhl síť a postavil proti mně pár holek ( 5 ) a dal jim míč. „Tak“ začal „Bello teď budeš hrát volejbal proti nim sama jasné??“ zeptal se a já jsem jenom kývla. Pár holek se ušklíblo, protože si mysleli že mě dají, ale ani jednou mě nadali… já jsem je dala třikrát“ no a pak když už jsem měla za sebou i volejbal řekl učitel třídě : „Dneska si dělejte co chcete, protože Bella je tady nová“ řekl a hodil po mě fotbalový míč.

„Dej nám ten míč ten není pro malé holčičky“ přišli ke mně s úšklebkem dva o půl hlavy větší hoši a já jsem v tom vycítila další šanci jak se ukázat v jiném světle než jenom jako brejlatá kazizubka. „Dobře dám vám ho“ řekla jsem nahlas aby to všichni slyšeli a už jsem ho jim dávala „Ale budete mě muset obehrát“ řekla jsem a stáhla jsem i ruce s míčem zase zpátky. Oba dva vypukli v hrozný smích a mlátili tam do podlahy jako malý.. „Ty??“ smál se ten jeden… ale ten druhý se uklidnil a řekl. „tak dobře“

Postavila jsem se i s míčem k mojí bráně a vykopla jsem ho. Jeden si to už k němu bral, ale jasně jsem viděla že ho to přejede a poněvadž mi ten druhý chtěl zabránit cestu tak jsem mu podjela pod nohama a běžela jsem pro svůj míč. Ten druhý, ale nebyl tak pozadu jako on a už ho měl v nohách, ale já jsem mu ho hladce vzala a dala jsem jim stejně hladce góla… teda jestli jsou tady oni na fotbal nejlepší tak to je fakt bída.

Zasmála jsem se, ale poněvadž mělo za dvě minuty zvonit tak jsem jim ho kopla a šla jsem se sprchnout. Vylezla jsem ze sprchy jenom v ručníku a pak jsem zjistila že mám otevřenou skříňku tak jsem do ní nakoukla a tam byl papírek S našimi kluky si nezahrávej čtyřoko… Holky. J Fakt super… jsou ony normální… ne leda že by měly ptačí mozečky a to by pro ně bylo úplně jakuzi ( džakuzi ) chytrosti.

Jsou ale naivní když si mysleli že já bych v tomhle nevylezla… naštěstí jsem měla plavky a tak jsem si vzala jenom bundu – tu mi milosrdně nechali – a šla jsem ven. Hned co jsem otevřela dveře tak mě otřásl ledový vánek a všichni na mě koukali dost překvapeně. Třásla jsem se, ale já jsem prostě chtěla ukázat že nejsem srababa, ale když jsem chtěla jít k autu tak mi někdo hodil petardu pod nohy a já jsem se lekla tak že jsem spadla. Rozbrečela jsem se tam a třásla zimou jak jenom to šlo.

„Nepotřebuješ pomoc??“ zeptal se mě někdo a já jsem se koukla na toho tvora s andělským hlasem a já jsem nemohla nic říct přede mnou stála ALICE… TA ALICE!! „Ahoj já jsem Alice… ty budeš určitě Isabella co??“ zeptala se. „Be-l-l-a“ podařilo se mi vykoktat. „Ach jo musí ti být zima, no jo nikdo tady nemá hold ani ten ptačí mozeček na přemýšlení“ zasmála se. „Mimochodem viděla jsem tvoje číslo na těláku nádhera“ usmála se a pomohla mi na nohy.

Celý den jsem pak byla jenom s Alicí, protože jsme zjistili že máme úplně stejný rozvrh, ale jak bych to jinak řekla než VŘELÉ PŘIVÍTÁNÍ všech mladých občanů Forks…

Autor: Belllia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ošklivka Bella - První Kapitolka: