Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ošklivá Bella 22. kapitola

03.11.2010 (20:45) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3475×

22. kapitola - Pohled Edwarda

Od té doby, co chodím s Belou, si připadám daleko šťastnější a plnější. Celá moje rodina se změnila, díky Belle. Teď jsme všichni šťastní a hlavně je moje rodina spokojení, že jsem si konečně našel někoho, koho miluji. Bohužel jsem ještě neměl příležitost říct to jí. Říct jí , jak moc ji miluji a co pro mě znamená. Miluji Bellu a chránil bych jí i za cenu vlastního života, snesl bych jí modré z nebe, udělal bych pro ni cokoliv.

Proto když jsem viděl, jak se Emm naklání nad Belou a chystá se ji vysát, popadl mě takový vztek, jako nikdy. I když jsem svého bratra měl rád, nemohl jsem dopustit, aby něco udělal moji Belle. Nemohl jsem dopustit, aby ji zabil, to bych ho pak do smrti nenáviděl. A také jsem nesměl dovolit, aby se z ní stalo monstrum, jako jsem já. Upír.

Bella neměla potuchy o tom, co jsme zač. Ovšem když jsme jednou byli v jídelně, řekla něco velmi zvláštního. Nebyl jsem si jistý, jestli to pravdu řekla. Stalo se to, když ji Emmett zase provokoval a smál se jí. Slyšel jsem něco jako: „Počkej, až budu jako vy.“ Ale to jsem si mohl taky namlouvat.

Věděl jsem, že pokud budu chtít být nadále s ní, budu  ji to budu muset říct. Všimla by si, že nestárnu. Taky jsem počítal s tím, že by se mohla vyděsit a utéct, ale doufám, že se to nestane. Taky jsem věděl, že se s ní budu muset rozloučit jednou, až zestárne a zemře, ale neměl jsem v plánu tu zůstávat déle, než bude třeba. Hned co umře, půjdu za ní.

Tyhle moje úvahy netrvaly ani setinu vteřiny a už jsem byl u Emmetta a začal jsem se s ním prát. Byl to velmi vyrovnaný boj a já myslel, že to snad nikdy neskončí.Najednou jsem uslyšel Rosaliny myšlenky a věděl jsem, že to nebude již dlouho trvat. Bylo mi totiž jasný, že Rose je ta, která ho dokáže zklidnit.

A měl jsem pravdu. Rose Emmetta dokázala zklidnit. Jakmile si Emm uvědomil, že málem zabil Bellu, začal se omlouvat. Já jsem ho nevnímal, koukal jsem se do dálky a přemýšlel, kde může Bella být. Asi utekla a já se jí ani nedivím, navíc bych se ani nedivil, kdyby nás už nechtěla vidět, musí mít strach.

Za nedlouho se k nám přidali ostatní sourozenci a dohodli se, že pojedeme domů. Já jsem chtěl jet za Belou, ale ještě předtím jsme to museli probrat s Carlislem. Nevěděli jsme jak dál, hlavně co máme říct Bells.

Celou cestu domů jsem si probíral všechny události, ale ať jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, tak jsem nemohl přijít na to, proč najednou začala krvácet. Dokonce mi v jednu chvíli připadalo, jako kdyby to udělala naschvál. Nemohl jsem to vypustit z hlavy, i když už jsme usedali v kuchyni na poradu. Nikomu jsem se o tom nezmínil, nikdo kromě mě to nepostřehl. Oni byla až příliš zaslepeni krví. Proto jsem to nechal být.

Tentokrát porada trvala celou noc a já se ani nedostal za Bells, chtěl jsem se zase koukat, jak spí. Ovšem tohle bylo důležitější. Nakonec jsem se shodli, že počkáme do zítra, jak Bell bude reagovat a když bude chtít a bude poslouchat, všechno ji řekneme. Věděl jsem, že je inteligentní a že si to i nechá možná vysvětlit a možná to i pochopí. Snad se nás nebudete bát. I když o tom pochybuji, kdo by se nebál.

Poprvé za svou věčnost jsem chtěl popohnat čas, abych mohl jít do školy. Chtěj, jsem ji vidět. Myslím, že tam se nebude tolik bát, když tam je tolik lidí.

Bylo už něco málo před půl osmou a já už podupával u auta a volal sourozence, byl jsem nedočkavý. Za to moji sourozenci to jenom zdržovali. Báli se, jak bude Bells reagovat, i já se bál. Dokonce Rose měla obavy. Chtěla, aby to vzala dobře, protože i ona si uvědomila, že díky ní jsme všichni šťastnější a hlavně já už nejsem tak mrzutý.

Jakmile jsme dojeli do školy, tak jsem se rozhlížel po autíčku mojí Bell, ale ještě tady nebyla. Možná jsem si naivně myslel, že přijede. Čekal jsem tam se svou rodinou, dokud nezazvonilo, a já zklamaný zjistil, že Bella nepřijela.

Vydal jsem se tedy sklesle do školy, která probíhala jako naschvál pomalu. Těšil jsem se, až skončí, až budu moct odejít za Bellou. Dohodli jsme se totiž s Carlislem, že pokud se Bella neukáže, tak ji pojedeme společně navštívit. Nemohl jsem se dočkat, až ji uvidím. Sice tady byla pravděpodobná možnost, že se nás bude bát, že nás už nebude chtít vidět, ale já ji potřeboval aspoň ještě jednou vidět, aspoň naposledy ji obejmout, než nás vyhodí z jejího života.

Už když jsme všichni přijeli před dům Swanů, věděl jsem, že je něco špatně. A moje podezření se vyplnilo, jakmile jsme zaklepali na dveře. Otevřel nám pan Swan. Ovšem vůbec jsem ho nepoznával. Měl na sobě ještě pyžamo, i když měl být určitě v práci, ale ještě ke všemu měl v ruce láhev skontské, která byla poloprázdná. Jeho kruhy pod očima mu na kráse rozhodně nepřidavaly.

„Dobrý den,“ pozdravil ho zděšeně Carlisle.

„Ahojky doktůrku,“ škytl, „přijel jste se na mě podívat i s dětičky?" Škyt.

Vypadalo to, jako kdyby pan Charlie Swan pil, a nejen to, on byl zcela na mol. Každý přemýšlel, proč se tak pan Swan zřídil, ale dlouho jsme nad tím nemohli přemýšlet. Jelikož pan Swan nás přerušil tím, že ohodil nadílkou ze svého žaludky Alici, která měla na sobě nový kabátek. Tak teď jsem se začal modlit, aby to pan Swan přežil. A nejenom kvůli tomu jaké množství alkoholu vypil, ale taky hlavně kvůli Alci, která se netvářila nadšeně. Hlavně kvůli tomu, že ten kabátek sháněla měsíce.

Všichni jsme tam stáli jako sochy a čekali, co se bude dít, Alice se snažila rozdýchat svůj zničený kabátek. A Charlie se snažil udržet na nohou. Ostatní litali myšlenkama kolem důvodu opilosti pana Swana.

Jako první se vzpamatoval Carlisle, který se začal starat o Charlieho. Všichni jsme se teda nahrnuli dovnitř a posadili ho na gauč. Esmé mu šla uvařit polévku, Carlisle ho prohlédl, Jasper se snažil uklidnit Alici, která se snažili její kabátek vyčistit. Rose pomáhala Esmé a Emmettem jenom přehlížel tomu blázinci.

Já jsem se vydal po schodech, odkud jsem cítil Belli pach, který už byl pár hodin starý. Vešel jsem pomalu do pokoje a rozhlížel se. Všechno tu bylo v pořádku jako vždycky. Až na to, že její skříň byla otevřená a chybělo tam oblečení. Na posteli měla rozhazené věci a v její koupelně chyběl kartáček a další věci.

Tohle se mi vůbec nelíbilo, protože všechno nasvědčovalo tomu, že Bella odjela. S panickou hrůzou, že by to mohla být pravda, jsem se přirozenou rychlosti  přemístil dolu k Charlimu.

„Kde je Bella?“ zeptal jsem se ho a nedbal ohledu na prozrazení. Musel jsem vědět, kde je. Nemohl jsem ji ztratit. Ne teď, když jsem na ni čekal jedno století.

„Bella? Moje Bells? Moje dcera, odešla! A už se nevrátí,“ řekl zkroušeně a po jeho tvářích začaly téct slzy.

Odešla, odešla a už se nevrátí, to jediné mi znělo v hlavě. Nemohl jsem tomu uvěřit. Už se nevrátí, moje Bells. Zkroušeně jsem se sesunul vedle pana Swana a složil jsem si hlavu do dlaní. A kdybych mohl, tak bych plakal stejně jako on. Nechápu, jak jsem tohle mohl dopustit, jak jsem ji mohl ztratit.

Po tak málo dnech štěstí jsem pocítil bolest. Bolest ze ztráty dívky, kterou miluji, a navždy budu milovat.

Snažil jsem se vypustit myšlenky všech ostatních, lítostivé myšlenky, ale nešlo to, nedokázal jsem se soustředit. Ucítil jsem něčí ruku na rameni, byla to Esmé, která přinesla polívku Charliemu a samozřejmě všechno slyšela. Všichni mě začali utěšovat, nedokázali si totiž představit, co by dělali na mém místě. Co by si počali, kdyby ztratili svoji drahou polovičku. A já ji ztratil, odešla, jen tak si zmizela a já ji chápal, přesto jsem to nemohl takhle nechat. Nedokázal jsem se s tím smířit. Nesmířím se s tím. Půjdu ji hledat. A to hned.

Shrnutí

Tak co, líbila se vám kapitola z pohledu někoho jiného? Příště už zase pohled Bells, ne?

Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ošklivá Bella 22. kapitola: