Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osamělí - 2. kapitola

04.02.2010 (21:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1380×

2. kapitola

Sotva jsem vyběhl ze třídy, něco mě přirazilo ke zdi.

„Ahoj, Justine.“ Pomrkávaly na mě černé, šedě žíhané oči...

„Zoe...“ protočil jsem oči a pokusil se vykroutit. Její ruce mě pálily na kůži a její srdce bilo rychlostí, jakou by i světlo závidělo. Voněla neobvykle a byla tak blízko... Ale já dnes neměl čas na flirtování se Zoe Wilderovou.

„Musím na hodinu, víš?“ Na člověka (a ještě k tomu na holku) byla nezvykle silná... Co blázním? Nejspíš mi hráblo. Jsem upír, proboha! Vykroutil jsem se jí a co nejsvižnějším krokem jsem rázoval chodbou na další hodinu.

„Já si tě najdu!“ zavolala za mnou cukrovatě a odkráčela opačným směrem. Ačkoliv jsem se chtěl zabývat novou spolužačkou Will, Zoe mi pořád vrtala hlavou. Už měsíc mě sice naháněla kde mohla, ale... Ldé si vždycky drželi odstup. Byl to instinkt. Jejich podvědomí rozeznalo nebezpečí... Někteří mají nejspíš velice slabé podvědomí, bohužel...

„Hele, Kim... Nechci tě urazit, ale co na něm proboha vidíš? Jo, jasně... Hotovej model, ale nezdá se ti to povrchní? Co když je to prostě jenom...“ odmlčela se a hledala správné slovo. To jsem zvědav, co si o mně myslí...

„Jenom nafoukanej šampón...“ Šampón? Já? To si dělá legraci, ne? Jak mě může jen tak soudit, když mě nezná?

„Jak to můžeš říct, prosím tě. Ani ho neznáš!“ vyjela po ní Kim.

„A ty jo?“ odpověděla jí klidně. Kim zrudla a sklopila hlavu.

„Ne...“ šeptla.

„Tak vidíš. Netvrdím, že je to pravda. Jenom... To, že je hezkej nemusí znamenta, že je dokonalej.“ Po zbytek hodiny neřekla ani slovo. Kim se jí občas na něco zeptala, ale ona jenom kývla. A já bych byl rudý vzteky, kdybych mohl. Šampón... Ach můj bože... Myslím, že budu Will muset ukázat, že se spletla. Ozvalo se zaklepání. Dveře se otevřely a já přesně věděl, kdo to je, ještě dřív, než osoba vůbec vstoupila.

„Promiňte, že ruším, paní profesorko. Mám vám jenom předat tohle.“ Jistě... Zoe by si nenechala ujít příležitost mě vidět. Otočila se k odchodu a její oči mě okamžitě našly. Zamrkala na mě a odešla. To není normální. Co to s tou holkou je? Sakra! Elie by to věděla... Pomohla by mi... Kde vůbec je? Proč není ve škole? Včera přece byla v baru... V myšlenkách jsem procházel různé scénáře, abych si nějak vysvětlil její nepřítomnost. Nelíbilo se mi, že jsem tu byl sám. Elie byla moje jediná kamarádka, ale... Dost! Ještě mě uslyší Edward. Najednou zazvonilo – zase? Ten čas nějak letí... Will se vytratila stejně rychle, jako při předchozí hodině. Jakoby věděla, že chci jít za ní a nechtěla mi dát šanci... Strávil jsem další hodinu přemýšlením o mé nové spolužačce a moc dobře se nechápal. Jak mi mohla jedna holka takhle nahlodat soustředění? Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na nervozitu, která jí chyběla, na tichý klidný hlas, který jsem zaslechl málokdy... Tichá Willow Adamsová mi nedala spát...

Willow:

Vyšla jsem ze třídy a chtěla jít na další hodinu... Ale nějak se mi nechtělo odcházet. Proč, proboha? Musela jsem se otočit a kousek se vrátit, ale nejspíš jsem se zcvokla – pokud to ještě šlo... Moje kroky zamrzly na místě, když jsem spatřila Justina Cullena přimáčknutého na zeď nějakou holkou. Tohle jsem vidět nepotřebovala. Šla jsem tedy do učebny, kde se na mě hned vrhla Kim. Bože, jak ta byla ukecaná...

„Tak co? Není sladkej?“ rozplývala se nad Justinem a zasněně se svezla na svoji židli. Sedla jsem si vedle ní a jenom zavrtěla hlavou, což ji zarazilo. Podívala se na mě zamračenýma očima.

„Ani ne. Je hezkej, ale jinak... Normálka...“ řekla jsem pravdu a vytahovala si věci.

„Normálka? Přeskočilo ti? Vždyť je jako bůh!“ málem na mě křičela.

„Jasně... Bůh, který si na chodbě užívá s andělem...“ řekla jsem polohlasně a kysele se zašklebila. Ty holky tady jsou tak povrchní... Zajímá je jenom jak vypadá. Zazvonilo a se zvoněním vpadl do třídy zmiňovaný playboy.

„Hele, Kim... Nechci tě urazit, ale co na něm proboha vidíš? Jo, jasně... Hotovej model, ale nezdá se ti to povrchní? Co když je to prostě jenom...“ Probodla mě pohledem, takže jsem se musela zarazit, ale pak jsem to dořekla.

„Jenom nafoukanej šampón...“ Najednou jsem měla pocit, že Kim není jediná, kdo mě v tuhle chvíli poslouchá...

„Jak to můžeš říct, prosím tě. Ani ho neznáš!“ rozčílila se, ale mě bylo jedno, že se vzteká...

„A ty jo?“ zeptala jsem se klidným tónem a jenom pozorovala, jak Kim rudne.

„Ne...“ hlesla se sklopenou hlavou.

„Tak vidíš. Netvrdím, že je to pravda. Jenom... To, že je hezkej nemusí znamenat, že je dokonalej.“ uvedla jsem své tvrzení na pravou míru a dál to nerozebírala. Snažila jsem se věnovat rovnici na tabuli, ale Kim mi v tom tak trochu bránila.

„Takže ty bys ho nechtěla?“ rýpala do mě zvědavě. Jenom jsem zakroutila hlavou a dál se věnovala výpočtu neznámých.

„Pro tebe je to jenom spolužák, co vypadá líp než někteří jiní?“ Na co ta holka sakra myslí? Kývla jsem a modlila se, aby mi už dala pokoj. Nejspíš ještě chtěla něco říct, ale někdo zaklepal, takže se zarazila. Do třídy vstoupila – podívejme, Cullenova kamarádka z chodby...

„Ještě aby sis nezamrkala...“ prohodila jsem pro sebe, ale Kim mě slyšela.

„Cože?“ zeptala se nechápavě.

„S tou holkou byl Justin před hodinou na chodbě...“

„To jako...“ nedořekla a otočila se na Justina. Nevím, co se jí přesně stalo, ale do konce hodiny už nepadlo ani slovo – díky bohu.

Se zvoněním jsem posbírala svoje věci a odcházela z učebny. Kim vypadala, jakoby jí ulítly včely, ale nechala jsem ji být. Asi ji zklamalo, že si její idol nejspíš našel holku a není to ona. Protože jsem šla sama, nechtěla jsem se courat a tak jsem co nejrychleji hledala cestu k učebně angličtiny.

V duchu jsem žasla, když se vedle mě bez jediného slova posadil Justin.

„Tak jak se ti tady líbí?“ zeptal se a tak nějak... Zvláštně si mě prohlížel. Měla jsem v plánu ho ignorovat, ale odpovědět je přece slušnost.

„Myslím, že si zvyknu.“ Jo a teď si bude myslet bůhví co... Třeba ho to zaměstná a dá mi pokoj.

„Nevypadáš, že by ti to dělalo problémy...“ prohodil. Jak to sakra myslel? Asi se zeptám...

„Jak to myslíš?“ To jsem zvědavá...

„No, nezdá se, že bys byla nervózní... V nové škole mezi cizíma lidma...“ Tak si myslím, že tuhle debatu docela rychle uzavřu.

„Nedělá mi to problémy. Lidi mě nezajímají.“ A tečka. Vypadá to, že poslechnout Ailise bude těžší... Najednou jsem neměla náladu se s nikým vybavovat. S nikým... A už vůbec ne s tímhle hezounem.

„Lidi tě nezajímají?“ nechápal moji odpověď, ale já jsem to uzavřela. Nebudu se o tom dál bavit. Nebudu se s ním dál bavit.

Justin:

„Nedělá mi to problémy. Lidi mě nezajímají.“ Na chvilku jsem zpanikařil. Lidi... Určitě to myslela jinak, než mě napadlo, ale chtěl jsem se ujistit...

„Lidi tě nezajímají?“ Chtěl jsem to vědět. Chtěl jsem o ní vědět všechno, ale ona mě zdárně ignorovala. A po hodině se ztratila v davu. Nechtěla se mnou mluvit? Nechápal jsem její chování. Jakoby mě neměla ráda... Přemýšlení mě natolik zaměstnalo, že jsem si ani nevšiml, že mám společnost. A to byla chyba...

„Říkala jsem, že si tě najdu.“ Zase jsem se ocitl zády nalepený na zeď, uvěznný mezi rukama Zoe, která si nejspíš usmyslela, že mě užene. Najednou jsem se nebránil... Líbila se mi a já se - pochopitelně – líbil jí. Měla prazvláštní vůni, která mě nelákala, jako vůně lidí, ale to mi teď bylo jedno.

„Nepochyboval jsem.“ Chytl jsem ji za boky a rázem byla ona uvězněná mými pažemi. Vzhlížela mi do očí s neskrývanou touhou. Pohladil jsem ji po tváři a zastrčil pramen jejích tmavch vlasů za ucho. Mile se usmála a tváře jí zrůžověly. Tahle situace mi vůbec nedávala smysl, ale nechtěl jsem tu chvíli kazit... Přiblížil jsem rty k jejímu uchu a jemně zašeptal...

„Proč to děláš, Zoe? Co z toho máš?“ Opřela se o zeď a na chvilku přivřela víčka.

„Nevím... Prostě mě přitahuješ, Justine...“ hlesla. Nechtěl jsem to přehnat, tak jsem se zase odtáhl a znovu ji pohladil po tváři. Ruce, kterými jsem se opíral po zeď jsem spustil podél těla.

„Bude zvonit... Neměli bychom jít?“ zeptal jsem se. Čekala nás společná hodina a já byl upřímně zvědavý, co z toho vznikne.

„Asi jo...“ zašeptala.

Bylo zvláštní, že jsem byl schopný existovat s lidmi v takové blízkosti. Bylo to porpvé, co jsem po přeměně začal chodit do školy. Jasper měl občas co dělat, aby se udržel... A ten je upírem už nějakou dobu! Ale jsem za to rád.

Šli jsme vedle sebe a všichni si nás prohlíželi. Většina lidí dokonce uhýbala a s otevřenou pusou zůstala stát na místě. Víc než kdy jindy jsem si všímal Zoe, ale celý den jsem nespustil oči z Willow Adamsové. Byla něčím jiná a to mě fascinovalo. Ta odlišnost, kterou někteří lidé ani nepostřehnou, z ní přímo vyzařovala. Hodiny utekly jako nikdy a byl čas jít na oběd.

„Nazdárek, bráško!“ vystartoval Emmett, hned jak mě spatřil. Chytl mě kolem ramen a začal mi cuchat vlasy. Potichu jsem na něj zavrčel. Posadil jsem se ke stolu a všiml jsem si všech těch pohledů a poťouchlých úsměvů.

„Co?“ vyjel jsem po nich ostře. Všichni se rozesmáli a slova se chopil Emmett.

„No to nám pověz spíš ty... Copak je to za románek mezi tebou a Zoe Wilderovou?“ To si dělá legraci, ne? Edward zakroutil hlavou a tvářil se víc než zvědavě.

„Nemám s ní žádnej románek...“ Zatím. A jestli cekneš, Edwarde, zabiju tě! On se uchechtl, ale bral moji výstrahu vážně. Přece jen jsem ještě pořád silnější než on.

„Prosím tě, vidělo vás tolik lidí... A spousta holek o tom mluví!“ vložila se do toho Alice.

„Nemůžu za to, že mě uhání!“ bránil jsem se. Zase se mi všichni smáli. Edward najednou otočil hlavu ke dveřím. Následoval jsem jeho pohled a ve vteřině se moje myšlenky točily jenom kolem jednoho bodu – kolem ní. Co je na ní tak zvláštního?

„Nevím, ale taky to vnímám... Není obyčejná. Je zvláštní... A ta její kamarádka!“ Edward zakoulel očima a Alice se zašklebila. Prohlížel jsem si ten hlouček a něco mi nesedělo. Tolik se podobali našemu uskupení a přitom to byli obyčejní lidé... Dneska jsem prostě nic nechápal, ale potěšilo mě, že nejsem sám.

„Zoe má zajímavé myšlenky,“ zamyslel se Edward.

„Vážně?“ zeptali jsme se všichni. Emmett se následně nekontrolovatelně rozřehtal. Spolu s Rose pak odešel z jídelny.

„To by mě zajímalo, čím jsou její myšlenky zajímavé... Předpokládám, že myslí na mě,“ uchechtl jsem se.

„No právě. Myslí na tebe, ale jinak než ostatní holky... Víš, například támhleta – Bonnie,“ ukázal na holku u okna, „ta se zabývá jenom představou, jak se s ní procházíš po pláži a žádáš ji o ruku.“ A tomu jsem se musel smát. Na co ty holky myslí...

„A pak je tu kvantum dalších holek, které si představují vysněné rande s neodolatelným Justinem Cullenem.“ To jsem si dokázal představit. Těšilo mě to...

„Ale Zoe... Ona tě pozoruje, snaží se zapamatovat každičký detail... Jak se pohybuješ, jak mluvíš jak...“ zarazil se a pohlédl na ni. Otočil jsem k ní hlavu. Dívala se Edwardovi do očí a on jí ten pohled oplácel. Pak se odtrhl a naklonil se víc ke mně.

„Ona mě slyšela...“ Cože? To není možný! Sedí na druhý straně jídelny! Podíval jsem se zpátky, ale ona už tam neseděla. Ani jsem si nevšiml, kdy odešla Alice s Jasperem.

„Willow jsi moc nenadchl, zdá se,“ smál se Edward. Hrál jsem nechápavého.

„Jak to myslíš?“

„No, prohlíží si tě a myslí si, že jsi...“ Edward se dal do smíchu.

„Šampón,“ dořekl jsem a on se smíchem přestal.

„Jak to víš?“ ptal se.

„Ona se tím názorem moc netají, víš?“ Zašklebil jsem se a zvedl se od stolu. Edward zrovna tak. Společně jsme odcházeli z jídelny a myslím, že ani jemu neušel pohled, který mi Willow věnovala.