Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdové Stmívání 17. kapitola

11.10.2010 (17:15) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1623×

Lucčin  pohled:

Měla jsem učebnu po cestě, takže jsem ji nemusela ani hledat. Zaklepala jsem na dveře a vstoupila. Učitel přestal psát na tabuli a všichni ve třídě se na mě podívali.

„Dobrý den, jsem tu nová a právě jdu z ošetřovny.“ To znělo opravdu skvěle. Nová a jde přímo z ošetřovny. Všichni si budou myslet, že jsem nešika. Učitel si ode mě vzal lísteček a přečetl si ho.

„Jistě, jistě, Lucie. Zaujměte místo,“ řekl mi s úsměvem a ukázal směrem do třídy. Poprvé jsem se podívala na třídu a jako vždy hledala volné místo. Jasper! Je tu Jasper a vedle něj je volno, zaradovala jsem se. I když jsem se ho trochu bála, v tuhle chvíli jsem za něj byla neskutečně ráda. Okamžitě jsem šla k němu.

„Můžu?“ zeptala jsem se ho, když jsem došla k němu.

„Jasně,“ řekl Jasper a snad poprvé v životě jsem ho viděla se malinko usmát. Všichni mě pozorovali a jejich pohledy mi napovídaly, že si myslí, že nejsem asi normální, když si dovolím sednout si s Cullenem.

Někde zezadu jsem slyšela: „Ona patří k nim.“ Usmála jsem se a sedla si vedle Jaspera. Hodina ubíhala pomalu. Neměla jsem s Jasperem o čem mluvit. Stejně jsem pořád přemýšlela nad Jacobem. Jak se asi bude tvářit, až mě zase někdy uvidí? Když zazvonilo na konec hodiny, uvědomila jsem si, že jsem s Jasperem nepromluvila ani slovo skoro. No však co? Myslím, že mu to ani nevadí. Když jsme oba vstali, usmáli jsme se na sebe.

„Uvidíme se na obědě,“ řekl Jasper a pomalu se ode mě už vzdaloval.

„Jo jo,“ usmála jsem se na něj ještě jednou a vydala se zase na další hodinu. Křeč už mě přešla, za což jsem byla ráda. Zeměpis, zeměpis. Kde je ta učebna?

„Na konci chodby,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.

„Ale, kde ty se tu bereš?“ usmála jsem se.

„Říkal jsem ti, že máme spolu zeměpis,“ oplatil mi úsměv Edward.

„Vlastně ano, já zapomněla,“ přiblble jsem se uchichtla.

„Noha už v pořádku?“ zeptal se mě Edward.

„Ano. Už ano. Však to víš, tak proč se ptáš?“ zeptala jsem se se smíchem.

„Slušnost je slušnost.“

„No ty jsi mi ale gentleman,“ zvedla jsem obočí a položila jsem mu ruku na rameno. Když jsme vešli do třídy, šla jsem automaticky za Edwardem. Sedla jsem si vedle něj a okamžitě se k němu otočila.

„Tak jak se máš?“ zeptala jsem se se sladkým úsměvem. Ignorovala jsem ty šokující pohledy ostatních, ale musela jsem se tomu smát.

„Nesměj se, kazíš mi image,“ řekl Edward a zadržoval smích.

„Dobře.“ Zvážněla jsem a snažila se napodobit jeho kamenný výraz, který měl před školou.

„Ne, prosím Tě. Nedělej ho,“ natáhl ke mně ruku. „Co tu s tebou pak budu dělat, když dostaneš hysterický záchvat smíchu?“ Začala jsem se smát a sundala mu ruku, ať se mě nedotýká.

„Nech toho, Edwarde. Nebo opravdu chytnu záchvat.“ Dala jsem si ruku před pusu, abych udusila smích. Viděla jsem, že mě několik lidí pozoruje. To koukáte, co? Směju se s Edwardem Cullenem.

„Hele tak co s Veronikou?“ chtěla jsem vědět. Zajímalo mě, jaký má z ní pocit, protože dnešek v autě mi připadal více než pohodový. Edward se jen pokřiveně usmál

„Zatím v pohodě, ne?“

„V pohodě,“ souhlasila jsem s ním a škádlivě se usmála. „Vypadá to na dobrý začátek,“ řekla jsem si spíše pro sebe, než jemu. Zazvonilo a my jsme vstali. Do třídy vešel učitel a po mém představování si mě už celou hodinu nevšímal. Byla jsem ráda, aspoň jsem mohla mluvit s Edwardem. Probíralo se Monaco.

„Berete teď Evropu?“ zeptala jsem se se zájmem Edwarda.

„Ano, začali jsme Portugalskem, Španělskem a teď jsme se dobrali k Monacu.“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Verču a její F1.

„Byl jsi někdy v Monacu?“ zeptala jsem se Edwarda.

„Ano. Byl jsem už všude,“ odpověděl mi klidně.

„Fakt?“ Napřímila jsem se. „A byl jsi se podívat i na okruhu?“

„Ano. Byl jsem i na Formuli 1.“

„Vážně? Já taky byla na okruhu. Ale když jsem byla malá. Tak si to už moc nepamatuju,“ nostalgicky jsem zavzpomínala.

„Veruš má ráda Formuli?“ zeptal se mě najednou Edward a zadíval se na mě.

„Jestli má ráda?“ Šokovaně jsem se na něj otočila. „Ne. Ona to přímo miluje,“ řekla jsem s důrazem na poslední slovo. „Je do toho blázen,“ začala jsem se smát. „Proč se ptáš? Něco zamýšlíš?“

„Že bych ji tam vzal někdy.“ Zvedla jsem obočí. Tenhle nápad se mi líbil. Uvažovala jsem nad tím. Představila jsem si Veroniku nalepenou co nejblíže na zábradlí a jak je naprosto ve svém živlu. Vedle ní Edwarda, jak si ji drží, aby nespadla, protože Veronika by toho byla schopná. Oba sluneční brýle a zapálení pro závod. Usmála jsem se pro sebe.

„Hele, to není špatný nápad,“ obrátila jsem se na Edwarda. „Myslím, že za to by ti byla vděčná. Vždycky mi říkala, že by tam chtěla,“ rozzářila jsem se. Edward se zdál být taky šťastnější.

„Ty by jsi to pro ni udělal?“ pokračovala jsem.

„Pokud by měla radost a pořád se na mě nezlobila, ano,“ odpověděl mi Edward, neustále klidný.

„Už jsem ti to vysvětlovala přece,“ usmála jsem se.

„Ano. Vím, neboj se,“ ujistil mě a úsměv mi oplatil. Chvíli jsem nad tím vším ještě přemýšlela. Edward by to pro Veroniku opravdu udělal. Sakra, ta holka má štěstí a ani si to neuvědomuje. Na srdci jsem měla pocit štěstí, zase mi ti dva zlepšili náladu. Myšlenkama jsem nechtěně zabloudila k Jacobovi a Edward zavrčel.

„Promiň, promiň,“ omluvila jsem se mu s provinilým tónem. „Aby jsi se nezbláznil,“ řekla jsem s dušeným smíchem.

„Přestaň,“ napomenul mě Edward a smál se taky.

„No no, pana Cullena to štve,“ řekla jsem provokativně. Dneska provokuju nějak moc. Aby se mi to zase nevymstilo. Edward se jen pokřiveně usmál. Nedůvěřivě jsem se na něj podívala.

„Nech toho,“ řekla jsem opatrně a trochu jsem se od něj odtáhla. Edward se začal smát.

„Nech toho, nevím, co mám od Tebe čekat,“ zopakovala jsem. Nejistota sice zmizela, ale stejně ve mně něco hlodalo, ať mu jen tak nevěřím.

„Nic Ti neudělám. Neboj se.“

„Nebojím se Tě,“ vzdorovala jsem.

„Vy dvě jste v tomhle stejné.“

„A divíš se?“ zeptala jsem se ho vážně a potichu.

„Není zbytí,“ odpověděl mi stejným tónem. Začala jsem se smát.

„Chytráku.“

„Snad to slečně Lucince nevadí.“ Provokativně zvedl obočí. Začala jsem se smát ještě víc. Rychle se přizpůsoboval, tím že mi četl v mysli, a tak věděl, co chci a nechci slyšet. Tohle jsem konkrétně slyšet nechtěla.

„Pak máš češtinu?“ zeptal se mě Edward, až mě přešel smích.

„Ano, češtinu s Alicí,“ odpověděla jsem mu. „Proč ses ptal?“

„Ať vím, jestli se ti ještě něco nestane náhodou,“ řekl a možná trochu to zavrčel, protože narážel na Jacoba.

„Neboj.“ Usmála jsem se na něj a chytla ho za ruku. Zazvonilo. „Tak já pádím za tou Alicí, měj se. Na obědě, jo? Pa,“ vychrlila jsem ze sebe a už běžela ze třídy. Připomněl mi zase Jacoba, a kdybych byla s ním, asi bych se už neudržela a myslela jen na něj. Vzpomněla jsem si na ten dotyk na stehně a po celém těle mi přejela husí kůže. Z rozvrhu jsem se dozvěděla, že mám volnou hodinu. Co mám dělat? Zůstala jsem bezmocně stát na chodbě. Kam mám jít? Pomalým krokem jsem se vydala dolů zpátky ke skříňkám. Nevím proč tam. Bylo to takové záchytné místo.

Když jsem došla ke skříňkám, zrovna zazvonilo znovu na hodinu. Začala mi tak hodina volna. Tak co teď? Povzdychla jsem si a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde nikdo. Koukla jsem se z okna ven. Půjdu ven. Rozrazila jsem dveře a pohledem jsem si našla volnou lavičku. Když jsem se posadila, naskytl se mi skvělý výhled na školu a parkoviště. Prohlížela jsem si auta. Poznala jsem auto od Mikea, Taylora, od Edwarda, Jeepa od Emmetta. Chybělo mi tu žluté Porshe od Alice, ale toho se možná ani nedočkám. Vzadu stál černý Mustang od Jacoba... Jacob. Jak se asi má? Zamračila jsem se. Proč na tohle myslím? Už podruhé jsem dneska zaplašila myšlenku na Jacoba a pohodlněji jsem se usadila na lavičce. Čas se strašně táhnul, než zazvonilo. Mohla jsem jít dřív na oběd. Vůbec mě to nenapadlo. Vstala jsem tedy z lavičky a vydala se na oběd.

Když jsem dorazila do jídelny, vykročila jsem k pultu s jídlem. V jídelně moc lidí ještě nebylo. Nabrala jsem si obalovanou tresku s bramborovou kaší. Budu mít dneska rybičku, mám chuť. S kručením v žaludku jsem zamířila ke stolu a hned, jakmile jsem se usadila, pustila jsem se do jídla. Jídelna byla najednou zčásti už plná. Do jídelny vstoupil Mike s partou, za chvíli po nich Cullenovi. Všichni zamířili ke mně. Cestou se Emmett zastavil u pití a vzal Colu, aby se neřeklo. Když dorazil ke stolu, se smíchem jsem se na něj podívala.

„Aby se neřeklo,“ řekl mi se smíchem taky.

„Jo jasně.“ Vrátila jsem se zpátky k tresce. Najednou mi bylo blbé, že jím sama. Porozhlédla jsem se po ostatních. Ti jen tak seděli a dívali se. To je opravdu trapné, s takovou budu sedávat jinde raději. Do jídelny vpadla smečka. Všichni měli úsměv od ucha k uchu, jak jinak. Zahlédla jsem vedle nich i Veroniku. Chvíli jsem blbě hleděla. Je to Veronika nebo ne? Zamrkala jsem, jestli náhodou nemám halucinace.

„Nemáš halucinace,“ řekl mi Edward a pohled nespouštěl z Veroniky. Nevypadal vůbec nadšeně, natož vesele. Vypadal, jako kdyby se měl každou chvíli proměnit ve velké zuřivé zvíře a pozabíjet každého v místnosti. Ta jeho kamenná tvář mi naháněla trochu strach teď. Podívala jsem se zpátky na smečku a zahlédla Jacoba, okamžitě se mi vybavil jeho dotek. Zhrozila jsem se a rychle jsem myšlenku zaplašila. Nemohla jsem si dovolit na to myslet, když jsem byla s Edwardem. Všichni zamířili k pultu. Postavili se do řady a sklopili hlavy. Stáli tam tak minutu. Nic jsem nechápala, ani jídlo mě už nezajímalo. Co jim proboha je? Počkat, odkdy se Veronika baví se smečkou? Opět mnoho otázek, na které nebyla odpověď. Štvalo mě to. Když už se konečně Veronika od nich odtrhla, vypadalo to, že jde k nám. Cestou se ještě zastavila u party Mikea, něco spolu promluvili a tentokrát šla opravdu za námi. Blbě jsem na ni hleděla.

„Ahoj,“ pozdravila vesele a sedla si na židli. Po pravé ruce měla mě a po levé Jaspera.

„Ahoj,“ pozdravili ostatní. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co se děje.

„Ahoj,“ odpověděla jsem zmateně a rychle jsem koukla směrem k Edwardovi. Edward jen Veroniku pozoroval a ani se nepohnul. Veronika se na Edwarda udiveně podívala.

„To už máš hlad, predátore, že se na mě díváš jako na svou kořist?“ uchichtla se. Edward se ani nepohnul. Prostě na ni jen zíral. Nelíbilo se mi to, a tak jsem jim vpadla do rozhovoru. Moje myšlenky se opět točily kolem smečky.

„Ty už znáš smečku?“ vypálila jsem ze sebe. Ani jsem si neuvědomila, co jsem řekla. Okamžitě jsem toho zalitovala. Veronika se s blaženým pohledem podívala na smečku a zpátky na mě.

„Jo, znám je už dost dobře,“ sladce se úsmála. Opět jsem na ni hleděla. Vzpomněla jsem si na setkání s Veronikou dole na chodbě, když jsem šla s Jacobem na ošetřovnu. To se ještě neznali. Stihli se teda rychle poznat, pomyslela jsem si.

„Jaké jsi měl hodiny?“ otočila se Veronika na Jaspera.

„Jo, ušlo to. A co máš v plánu odpoledne?“ zeptal se jí se zájmem Jasper.

„Asi začnu pracovat na tom projektu do zeměpisu, jinak mě Angela zabije,“ usmála se pro sebe Veronika.

„A jak ses měla Ty dneska?“ chtěl vědět Jasper. Veronika se nepatrně podívala ke smečce.

„Dnešek je zatím velmi, ale velmi zajímavý a vzrušující den,“ řekla nadšeně. Všimla jsem si jejího vzrušení v hlase. To se asi muselo stát něco velmi, ale velmi zajímavého.

„Můžeš mi prosím Tě říct, co je na dnešku tak zajímavého? Já jsem teda ještě nic zajímavého dneska neviděl,“ řekl Emmett se zdviženým obočím.

„Vyhrála jsem dneska sázku, s rudými tvářemi jsme ztratili uhlík a byla jsem pozvaná do La Push.“ Konec věty Veronika trochu zamumlala, aby to nešlo tak slyšet. La Push jsem ale slyšela dost zřetelně. Všichni jsme se na Veroniku udiveně podívali. Musela si připadat jako výstavní hračka. Nedivila bych se jí. Letmo jsem se podívala ke smečce. O něčem se bavili a k nám se ani nepodívali. Jen jsem zvedla obočí. Edward se mezitím opřel na židli a založil si ruce na prsou. Bylo mi jasné, že se mu to nelíbí.

„Ty chceš jet do La Push?“ zeptala se s údivem Alice. „Když víš, co se z nich může stát?“ Veronika převrátila oči v sloup.

„Zatím se z nich nic nestalo, takže tuhle situaci budu řešit, až nastane,“ odpověděla jí Veronika a zakousla se do jablka. Mezitím Edward zavrčel a Veronika zase protočila oči. Připadala jsem si jako nezúčastněný pozorovatel. Do rozhovoru jsem nevstupovala. Radši.

„Neměla bys tam chodit,“ upozornil Veroniku Jasper.

„Ještě Ty začínej,“ koukla zklamaně na Jaspera.

„Jasper má pravdu, Verčo. Opravdu bys tam neměla jet. Jsou nebezpeční a nevíš, co se ti může stát. A nemyslím si, že tě tam jen tak Edward pustí,“ dořekl Emmett. Znovu jsem se podívala ke smečce. Nejsou nebezpeční. To, jak spolu oba tábory pořád soutěžily a přitom se nic ještě nedělo, mě začínalo štvát. Spíše mi to bylo líto.

„Hlavně že žít v domě se sedmi upíry je vrchol bezpečnosti. A co všichni máte pořád s tím Edwardem?  Proč by mi to neměl dovolit? Nevidím jediný důvod. Je to snad můj otec? Ne, tak mi nemá co zakazovat.“ Veronika se zdála být už trochu více naštvaná. V ruce svírala jablko, div že ho nerozmačkala. Jen jsem zvedla obočí a pořád se k tomu nijak nevyjadřovala. Jasper se na ni jen podíval.

„My Ti ale neublížíme,“ řekl smutně Jasper a koutkem oka se podíval směrem ke mně. Nechápavě jsem se na něj podívala a dál mu nevěnovala pozornost. Edward se nahnul k Veronice.

„Vždyť jsi říkala, že se nás nebojíš, tak proč ten vrchol bezpečnosti?“ zeptal se jedovatě.

„Nebojím se vás ani smečky. Navíc jsem si jistá, že mi neublíží smečka, ani vy. A už na tohle téma nehodlám diskutovat. Prostě pojedu do La Pusch. Jsem si jistá, že mi neublíží.“

„Tak ji tam nechte jet, je to přece její rozhodnutí. Ona pak bude litovat, když se něco stane,“ ozvala se Rosalie.

„Děkuji.“ Veronika se na ni otočila. Rosalie se na ni jen letmo usmála a odvrátila pohled zase pryč do jídelny.

„No tak, nebudeme se hádat. Necháme to na jindy. Verča tam určitě nepojede hned teď po škole,“ usmála se na nás všechny Alice a uzavřela tak tuto debatu. Jídlo už jsem dojedla, a tak jsem vstala od stolu.

„Jdu zanést jídlo a pak jdu na hodinu,“ řekla jsem a odešla od stolu. Když jsem se chystala opustit jídelnu, přišel za mnou Edward.

„Nikam nechoď,“ rozkázal mi. Jen jsem se na něj zamračila a podívala se k Veronice.

„No tak fajn,“ řekla jsem a líně vykročila zpět ke stolu. Cestou jsme míjeli Mikeův stůl a Jesicca mě jen zpražila pohledem. Byla mi jedno. Chtěla jsem mluvit s Veronikou, ale před Cullenovýma to nešlo. Sedla jsem si tedy zpátky na židli.

„To byla moje Cola,“ řekl se Emmett.

„Budeš to snad pít, Emmette?“ ozvala se Veronika provokativně.

„No tak si ji nech,“ povzdechl si.

„Díky,“ zářivě se na něj usmála.

„Jak se dostane Verča domů?“ zeptala se najednou Alice a nahnula se nad stůl.

„Pojede s námi, ne?“ Emmett vypadal zmateně.

„Verča má dnes sedm hodin a my všichni jen šest.“ Alice se porozhlédla po ostatních Cullenových. „Bude ji někdo muset odvést,“ dodala. Všimla jsem si, že se Edward už nadechuje.

„Já se pro ni stavím,“ předběhl ho ale Jasper. „Jo a já pojedu s ním. Nebude Ti to vadit, lásko, že?“ zeptal se Emmett Rosalie. Rosalie jen zavrtěla hlavou. Zamračila jsem se, koukla jsem se na Edwarda a ten se jen podíval na mě. Zvedla jsem obočí. Buď si to s nimi vyřídíš, nebo budeš mít šanci příště, vyslala jsem myšlenku k Edwardovi. Ten se na mě jen smutně pousmál. Bylo mi ho líto v tu chvíli. Kdyby jen Veronika věděla…

„Tak jo kluci, už se těším,“ usmála se na ně Veronika a pohledem zabloudila k Edwardovi.

„Proč jsi takový smutný?“ zeptala se se zvláštním tónem v hlase.

„Chtěl jsem Tě odvést já, ale pokud chceš jet s Jasperem a Emmetem, chápu to,“ usmál se Edward. Najednou Veronika vstala. Kam jde proboha? To chce teď odejít? Obešla mě a sedla si Edwardovi na klín. Nechápavě jsem zírala. Na jednu stranu jsem ale byla ráda. Edward nejprve vypadal zmateně, rychle se ale vzpamatoval. Objal Veroniku kolem pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Pozorovala jsem je a přitom se pitomě usmívala. Dělala jsem, že je nevidím a dívala jsem se někde do jídelny. Využíváš situace, Edwarde.

„Nebuď smutný. Příště pojedu s tebou, pokud si to budeš přát. Dneska si ale v autě užiješ spoustu legrace s Luckou.“ Veronika se na mě otočila a sladce se usmála. Zvedla jsem jen obočí. Měla jsem sto chutí jí říct, že je naprosto, ale naprosto slepá a nic nevidí. Edward mě jen varoval pohledem. Uklidnila jsem se a odvrátila pohled od Veroniky. Zaregistrovala jsem chabý pokus, když se chtěla Veronika zvednout, ale Edward ji nepouštěl. Tázavě se na něj podívala. Nech ji už být, řekla jsem Edwardovi v myšlenkách. Nepřeháněj to. Edward po chvíli spustil ruce z Veroniky a dovolil jí tak odejít.

„Díky,“ poděkovala a nahnula se k němu. Zpozorněla jsem a čekala, co se bude dít dál. Políbila ho na tvář a odešla. To snad není možné. Ona si ho políbí a normálně pak odejde? Udiveně jsem se za Veronikou dívala. Vrátila se zpátky na svou židli.

„Co to mělo znamenat?“ zavtipkoval Emmett.

„Bratrský polibek,“ odpověděla Veronika. „Chceš taky?“ dodala. Rosalie se jen na Veroniku podívala. „Dobře, tak ne,“ Veronika zvedla ruce na důkaz, že to vzdává.

„Za chvíli bude zvonit. Měli bychom jít,“ zavelela Alice a vstala. Přidali jsme k ní a zamířili pryč z jídelny. Najednou se za námi objevila smečka.

„Tak na fyzice, bledá tváři,“ někdo zavolal. Společně s Veronikou jsem se otočila. Paul zvedal ruku na znamení nějakého indiánského pozdravu nejspíše.

„Jasně, rudá tváři. Budu tam,“ odpověděla Veronika a taky zvedla ruku. Od Paula, přes Jacoba, až po Veroniku jsem je všechny sjela pohledem. Jacob se na mě usmál a já mu to oplatila.

„Vysvětlím ti to později,“ řekla mi Veronika.

„Fajn,“ usmála jsem se a chytla Veroniku za ruku. Společně jsme vyrazily z jídelny za Cullenovýma.

„Mám teď angličtinu, co ty?“ zeptala jsem se Veroniky.

„Teď mám volno.“

„Cože? Ty máš volnou? Chci taky ještě,“ rozesmála jsem se.

„Tak pojď, Luci,“ přitančila ke mně Alice a chytla mě za ruku.

„Tak zatím ahoj,“ zavolala jsem ještě na Veroniku. Neslyšela jsem, jestli na mě něco zavolala nebo ne. Všimla jsem si jen, jak Edward Veroniku někde táhne. Její pohled říkal vše. Zachraň mě, Luci.

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdové Stmívání 17. kapitola: