Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Opravdová láska? - 6. kapitola

25.01.2010 (20:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6062×

6. kapitola

Samozřejmě to nic nebylo. S boulí toho doktor moc nenadělá a ruku jsem měla naraženou. Zápěstí mi zpevnil ortézou, kterou jsem si mohla sundávat pouze na koupání a nemusela jsem díky ní cvičit. Dal mi nějaké prášky proti bolesti a za týden jsem se měla stavit u něj v ordinaci na kontrolu.

V noci jsem nespala moc dobře. Opět se mi zdálo o Edwardovi, měl o mě starost a já nechápala proč. Pak k nám přiběhl obrovský vlk. Jeho srst byla rudohnědá a vypadal dost nebezpečně. Cenil na nás své velké bílé zuby a vrčel tak, že jsem se bála, aby na nás neskočil a nezabil. Měla jsem strach o sebe i Edwarda. Ten si mě strčil za záda a sám na vlka začal vrčet. Pak jsem se probudila. Byla jsem celá zmatená, nevěděla, kde jsem, ani co se děje. Venku byla ještě tma. Došla jsem se do koupelny napít a pak se zahrabala zpátky do peřin. Omylem jsem si lehla na bouli a sykla bolestí. Rychle jsem se otočila na druhou stranu a opět usnula.

Už se mi nic nezdálo, ale ráno jsem byla stejně vzhůru dřív, než mi zazvonil budík. Stále jsem byla unavená, ale věděla jsem, že už neusnu, tak jsem si šla dát sprchu. Ta mě celkem probrala. Oblékla jsem se a sešla do kuchyně. Taťka už byl v práci a mamka mi právě chystala snídani.
„Ahoj zlato, co tak brzo?“ zeptala s e mě zvědavě, protože normálně ráno tak čiperná nejsem.
„Nic, jen jsem už nemohla spát,“ odpověděla jsem. Starostlivě se na mě zadívala a přejela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Máš kruhy pod očima, jako bys nespala vůbec. Bello, nechceš zůstat dneska doma a odpočinout si?“ navrhla mi. Jedna část mého já křičela ano, aspoň se vyhneš setkání s Jakem, druhá část mi vážným tónem říkala ne, stejně se s ním dřív nebo později uvidíš a pak by to mohlo být ještě horší. Vůbec nevím, kde se to ve mně bralo. Po našem rozchodu jsem se šíleně bála setkání s ním a dneska jsem nějaká odvážná. Možná to bude tím, že už mě ta nejhorší zamilovanost přešla. No, ono po včerejšku se není co divit. Kdo by miloval kluka, který je schopen vás uhodit? Myslím, že aspoň trochu rozumná holka ne.
„Ne, to je dobrý. Lehnu si, až přijdu ze školy,“ odvětila jsem nakonec a sedla si ke stolu. Navršila přede mě na talíř jídlo, až jsem měla pocit, že to nemůžu sníst, ale mýlila jsem se. Spadlo to do mě jako vojáci do krytu, ani jsem nevěděla jak. Asi to bude tím, že jsem včera od oběda nic nejedla.

Když jsem si spokojeně pohladila břicho, zjistila jsem, že už je čas jít. Obula jsem se, vzala si bundu, klíčky od auta a vyrazila do dalšího pošmourného dne. Vypadá to, že se zima vrátila. Mraky byly naducané k prasknutí a teploměr ukazoval hodně pod nulou. S povzdechem jsem v autě zapnula topení a vyjela směr škola.

Tentokrát jsem se zatajeným dechem nečekala, že by na mě Jake čekal. Takové naděje vzaly včera za své. Ale k mému překvapení u mého parkovacího místa přece jen někdo stál. A tím člověkem nebyl nikdo jiný, než můj krásný nový spolužák Edward. Jak jsem přijížděla, měla jsem pěkný výhled na jeho tvář, která se lehce mračila. Obočí měl stažené k sobě a na čele jemné vrásky. Jakmile zpozoroval, že ho sleduju, nasadil úsměv. Otevřel mi dveře a pomohl mi vystoupit.
„Ahoj, co ty tady?“ pozdravila jsem ho.
„Ahoj. Jen tu na tebe čekám, to nemůžu?“ oplatil mi otázkou.
„No, to určitě můžeš, ale podle mě k tomu máš nějaký důvod.“ Usmála jsem se a snažila se z něho tu informaci dostat. Jeho obličej se trochu zachmuřil a on se mě potichu zeptal: „Jak ti je?“

Aha, tak odtud vítr foukám. No jo, mělo mě napadlou, že slyšel o mé nehodě, když mě jeho otec včera ošetřoval.
„Tvůj táta?“
„Jo, ale nezlob se na něj. Zaslechl jsem, jak mu volala tvá máma a když přijel, tak jsem to z něj vypáčil. Měl jsem o tebe strach,“ začal obhajovat svého otce a přitom se tvářil neuvěřitelně kajícně. Prostě jsem se na ně nemohla zlobit.
„To je v pohodě. Ty máš prostě na manipulaci s lidmi talent,“ ušklíbla jsem se.
„Doufám, že je to poklona,“ otázal se.
„Tak to určitě… ne.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a mazala ke vchodu do školní budovy. Netrvalo dlouho a dohnal mě.
„Já se starám a ty jsi na mě tak ošklivá. To se nedělá. A vůbec, ještě jsi mi neodpověděla na otázku.“ On se prostě nenechá odbít.
„Jsem v pohodě. Za pár dní budu úplně fit,“ odpověděla jsem a pokračovala chodbou plnou studentů ke třídě.
„A co jsi vlastně dělala?“ otravoval mě dál svými všetečnými otázkami. Tak tohle mu tatík neřekl?
„Já myslela, že ty víš všechno, a ono přece jen ne.“ Smála jsem se mu.
„No tak, já myslel, že už se na mě nezlobíš.“
„Prostě jsem spadla. Však jsi to včera viděl, jsem nebezpečná sama sobě,“ řekla jsem mu to samé, jako všem ostatním. Zkoumavě se na mě podíval. Vypadalo to, že mi moc nevěří. Pak kolem nás prosvištěl Jake. Hodil na mě rychlý pohled a pokračoval cestě. Edward se znovu zamračil a tentokrát ještě víc.
„Vážně jsi jen spadla, Bello?“ zeptal se mě podezíravě.
„Jasně, co jinýho,“ odsekla jsem už docela naštvaně. Co mě tu má co vyslýchat.
„Bello, kdyby sis chtěla promluvit, stačí říct. Mě můžeš říct všechno,“ snažil se mi domluvit, jako by tušil, že mu lžu.
„Není o čem, Edwarde. Prostě jsem spadla a tím to pro tebe končí. A buď tak laskav a nestarej se,“ vyletěla jsem na něj, otočila jsem se k němu zády a skoro běžela do třídy.

První hodinu jsem měla s Alicí. Hned jak mě uviděla ve dveřích, začala na mě mávat a volala: „Ahoj Bello!“ Když jsem uviděla její nadšení, trochu se mi zlepšila nálada. Ale stále jsem byla na Edwarda naštvaná. Známe se sotva dva dny a on se chová, jako… já nevím co, ale prostě by se nemusel tak starat.

Zaplula jsem k Alici do lavice a naštvaně hodila tašku na zem.
„Copak ti ta chudinka provedla?“ chtěla hned vědět Alice.
„Ona nic, to tvůj bratr,“ vysvětlila jsem jí, ale zřejmě ne dost, protože okamžitě spustila slovní průjem. Jedna otázka stíhala druhou a já je ani všechny nepochytala.
„Alice, zadrž. Vůbec netuším, na co ses mě ptala, tak ti to řeknu takhle. Edward je hroznej. Dneska mě celé ráno vyslýchal, jako bych něco provedla. Prostě mě rozčiluje ta jeho péče, která je mimochodem trochu divná, vzhledem k tomu, jak moc, nebo spíš málo, se známe,“ vysvětlovala jsem Alici důvod své skvělé nálady.
„Ale Bello. To tak nesmíš brát. Od té doby, co tě Edward našel v tom lese, cítí, že tě musí chránit. Jen se o tebe bojí Bello, nemyslí to nijak špatně. Víš, on byl vždycky spíš samotář. Na rozdíl od nás ostatních. Ale od té doby, co jsme sem přijeli, se úplně změnil. Směje se, je víc s námi, dalo by se říct, že má najednou víc elánu a já si myslím, že za to tak trochu můžeš ty,“ svěřila se mi Alice a já se začala cítit provinile. To jsem netušila. Myslela jsem, že je jen zvědavý a strká noc do věcí, do kterých mu nic není. Tohle bylo něco jiného. On o mě má strach? Chce mě chránit? No, nedá se říct, že by mě to nepotěšilo. Věděla jsem, že se mu budu muset omluvit, za to, jak jsem na něj vyjela.

Alice mě nechala chvilku přemýšlet a pak se mě taky začala vyptávat na můj zdravotní stav. Jen jsem protočila oči a řekla jí upravenou verzi, dalo by se říct verzi pro veřejnost. Naštěstí přišla učitelka a Alice se nemohla dál vyptávat. Místo abych se věnovala výkladu, rozhlédla jsem se po třídě a narazila na Jakův upřený pohled. Byl takový zlostný. Normálně bych sklopila oči, ale jeho rozzlobený pohled mi v tom zabránil. Neměla bych to být snad já, kdo by měl být naštvaný. Opětovala jsem jeho pohled, až to nevydržel a podíval se jinam. Ani jsem si nevšimla jak, a hodina skončila, rozloučila jsem se s Alicí a pokračovala na matematiku.

Zbytek dopoledne proběhl ve stejném duchu jako vždy. Na obědě jsem seděla s Angelou, Mikem, Benem, Erikem, ale i Jessicou a Lauren. Ty dvě si mě měřily vražednými pohledy, ale nechápala jsem proč. Myslela jsem, že se většinou ignorujeme. Nenápadně jsem se na to zeptala Angely. Ta mi odpověděla, že mě viděly s Edwardem a prý na mě žárlí. Tomu jsem se musela zasmát. Proč si každý myslí, že s Edwardem chodím? Nejdřív Jake a teď ty dvě můry. Jaka jsem v jídelně neviděla a objekt zájmů všech dívek školy seděl s Alicí a zbytkem rodiny v zadní části jídelny. Chvíli jsem je pozorovala. Všichni byli neuvěřitelně krásní, s bělostnou pokožkou, lesklými vlasy a zlatavě hnědýma očima. To mi na nich přišlo zvláštní, jak to, že měli všichni stejné oči, když byli adoptovaní? Budu se na to Alice nebo Edwarda muset zeptat. Toho druhého jen v případě, že mi odpustí mé neurvalé chování.

Na poslední hodinu jsem, bůh ví proč, šla se sevřeným žaludkem. Strašně nerada se omlouvám. Přijde mi to potupné, přiznat svou chybu. Nerada dělám chyby. Edward už seděl na svém místě a nepřítomně zíral z okna. Váhavě jsem k němu došla a opatrně si sedla. Ani se na mě nepodíval.
„Edwarde…“ oslovila jsem ho nejistě. Otočil na mě hlavu. Na tváři měl takový nic neříkající výraz. Nevěděla jsem, jestli je naštvaný, nebo uražený nebo co si vlastně myslí. Nic neříkal, jen mě pozoroval. Nezbylo mi nic jiného, než pokračovat.
„Edwarde, chtěla jsem se ti omluvit za to ráno. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Moc mě to mrzí,“ omlouvala jsem se celá rudá a při tom koukala na desku stolu. „Prostě jsem spadla a byla bych ráda, kdybys to víc nerozebíral. A kdybych si jednou potřebovala s někým promluvit, tak ty budeš určitě první na seznamu,“ dokončila jsem svůj proslov. On stále mlčel. Odhodlala jsem se zvednout hlavu a jeho výraz mě překvapil.

_________________________________________________________________________

Prosím všechny, kdo si tuto kapitolu přečetli, o alespoň krátký komentář. Vaše komentáře mě motivují k dalšímu psaní:))

_________________________________________________________

5. kapitola     SHRNUTÍ     7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdová láska? - 6. kapitola: