Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 9. kapitola

26.01.2013 (13:30) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1093×

Moje zuby se zastavily těsně před jejím hrdlem. V lese nastalo ticho a slyšet bylo jen naše odfukování. Podíval jsem se jí do očí, ve kterých jsem nalezl jen bolest. Nevím, proč obviňují mě, ale rozhodně se nenechám zabít. Další vlkodlaci se blížili, tudíž jsem se dal na útěk.

Nevěděl jsem, kam jít, ale musel jsem se hlavně na nějakou dobu schovat, než se situace trochu uklidní. Běžel jsem dál na sever asi hodinu a na něco narazil – na upíří pach. Byl už hodně slabý, ale pořád se víceméně dal určit směr pohybu té pijavice. Nemusel jsem být Einstein, aby mi docvaklo, že to bude souviset s tou vraždou. Nicméně v mém vyčerpaném stavu jsem neměl proti té pijavici moc šancí. I kdybych ji vystopoval, stejně by mě asi hned zabila.  

Doběhl jsem k nějaké skále, ve které byl menší otvor. Usoudil jsem, že to bude nejlepší alternativa, kde přečkat noc. Měl jsem takovou chuť vystopovat toho upíra, ale v tenhle moment zvítězilo racionální uvažování.

Žádná pachová stopa se ke mně nepřibližovala. Oddychl jsem si a stočil se do klubíčka. Je až neuvěřitelné, do jakých problémů jsem se dostal. Jak mě můžou obviňovat z vraždy? Na druhou stranu, nelze se divit. Našli tam můj pach, což je ale pochopitelné vzhledem k tomu, že jsem se s ním popral. Navíc tam našli moje tričko. Vůbec nechápu, jak se tam dostalo. Někdo si se mnou hraje. Ale kdo? Ta pijavice? Dost možná. Další otázka, na kterou neznám odpověď. Asi bych si měl začít psát seznam, pomyslel jsem si ironicky.

V noci déšť ustal. Hrobové ticho v lese osvětloval nádherný měsíc. Nemohl jsem od něho odtrhnout oči. Co teď? Samozřejmě můžu odsud nadobro utéct a žít jen jako vlkodlak. V mé situaci asi nejlepší možnost. Jenomže moje lidská stránka to nedovolí. Nemůžu jen tak zmizet a všechno nechat za sebou. Ač je to teď trochu směšné, chci dodělat alespoň školu. Mám dost času, abych tuhle záležitost vyřídil, tedy pokud nezemřu dřív, než stačím něco udělat. Tak jako tak, zítra ještě zaběhnu domů a uvidím, co bude následovat.

Nespat celou noc se mi nepovedlo. Ráno, teda asi spíš už v poledne, jsem se probral do překvapivě slunečného dne. Naštěstí mě nikdo v noci navštívit nepřišel. Nikterak jsem neotálel a ihned vyrazil zpátky. Rozhodl jsem se jít menší oklikou, protože jsem nechtěl jít stejnou cestou. Nenarazil jsem žádné problémy a rychle se blížil domů.

Asi kilometr před cílem jsem trochu zbrzdil a k mému překvapení jsem necítil přítomnost žádného vlkodlaka ani upíra. Upřímně mě to znervóznilo ještě víc. Všude bylo až moc ticho, jako klid před bouří. Moje smysly pracovaly na nejvyšší obrátky.

Došel jsem na kraj lesa, kde jsem to měl už jenom pár metrů od domu. Opravdu to vypadalo, že poblíž není žádné nebezpečí. Chystal jsem se na přeměnu do své lidské podoby, ale osud to chtěl jinak. Jak jsem se prodíral hustým podrostem, zafoukal vítr, díky čemuž jsem ucítil nasládlou vůni. Holt nic nemůže jít podle plánu.

Kdo tam zase slídí? No, uvidíme, co ta pijavice udělá, až tam naskočím. Rozhlédl jsem se po okolí a nikde ani živáčka. Rozběhl jsem se směrem k domu a proskočil oknem dovnitř. Okamžitě jsem vystartoval po té pijavici. Už jsem se chystal ke skoku k její hlavě, abych ji oddělil od těla.

„Nathane, uklidni se! To jsem já!“ zařval na mě známý hlas. Drápy jsem se zařízl do lina, abych to ubrzdil.

Adrenalin v mé krvi se začal pomalu vytrácet. Pohlédl jsem na osobu přede mnou a opravdu to byla ona – Renesmé.

Okamžitě jsem se přeměnil do lidské podoby. Škoda, že nejde komunikovat, pokud jsem přeměněný ve vlkodlaka.

„Ahoj. Co potřebuješ?“ Nevěděl jsem, jak začít, takže jsem plácl to první, co mě napadlo.

Ale neodpověděla. „Proč se červenáš?“ Její tvář najednou zrudla a nebyla schopná odpovědět. Po pár vteřinách přemýšlení, jsem zjistil proč. Jaksi jsem si neuvědomil, že na sobě nic nemám. Hledal jsem správná slova, jenomže mě nic nenapadlo, takže jsem jenom vztyčil ukazovaček, aby počkala, a utíkal se obléct. Během pár vteřinek jsem byl opět u Renesmé, která pořád byla trochu zarudlá.

Jelikož nevypadala, že by chtěla mluvit první, začal jsem já. Neměl jsem ale moc času náš rozhovor prodlužovat. Bůh ví, jestli mě sem nepřijdou hledat.  

„Tak co potřebuješ? Nemám moc času, tak to, prosím, zkrať,“ řekl jsem trochu lhostejným tónem. Chvíli jí trvalo, než ze sebe vůbec něco vymáčkla.

„No… přišla jsem se podívat, jestli pořád žiješ. Víš, včera za námi byli vlkodlaci a řekli si o dovolení použít svoje schopnosti mimo jejich území.“

„A vzhledem k tomu, že mě přišli navštívit, jste jim to dovolili. Pěkně jste jim mě předhodili. Vyřiď díky své rodině,“ odpověděl jsem sarkasticky.

„Neviň z toho moji rodinu. Navíc spíš to bylo jako oznámení než dovolení. A hlavně, můžeš si za to sám! Sakra, proč jsi ho zabil?“

„Tak a už toho mám po krk! Nikoho jsem nezabil! Celý den jsem byl doma a pak mě najednou začnou všichni obviňovat z nějaké vraždy!“ Moje tělo otřásala zloba. Přestával jsem normálně uvažovat, což mohl být problém.

„Asi bys měla jít, než se přestanu ovládat.“ Ale Renesmé jako by neslyšela.

„Ale všechno hovoří v tvůj neprospěch. Prý tam našli tvůj pach.“

„Ještě aby ne. Sakra, vždyť s ním chodím do školy!“

„Dobře. Ale v ten den jste se poprali a-“

„Dost už! Nehodlám se tady obhajovat. Prostě jsem nikoho nezabil. Někdo to na mě hodil. Asi vím, do. Nemám čas se tu poflakovat.“

Určitě to byla ta pijavice, Michele. Až se mi dostane pod ruku, tak jí utrhnu hlavu. Moje chuť ji dostat ve mně opět zvyšovala hladinu adrenalinu. Chtěl jsem se okamžitě přeměnit a jít na sever, kde jsem zachytil její pach. Teda asi to byl její.

Moje uvažování bylo narušeno deštěm, který začal bubnovat na střechu domu. Sakra, tohle její pach tak akorát zakryje. Musím vyrazit.

„Budu tě muset požádat, abys odešla. Anebo tu zůstaň, jak chceš. Stejně tu nebudu.“

„Co plánuješ?“

„Do toho ti nic není.“ Moje odpověď ji trochu překvapila.

„Nechovej se jako malý děcko! Sama nevím, co si mám myslet. Taky mi to přijde divný, ale všechno hovoří proti tobě.“

„Neříkej.“ Ani nevím, kde se ve mně bralo takové arogantní chování.

„Prostě mi řekni, co teď plánuješ.“

„Fajn… Jak jsem včera zdrhal před těmi vlkodlaky, ucítil jsem na severu pach. Byl už celkem vzdálený, ale tak nějak vím, kudy jít a snad mě to někam dovede. “

„To není zrovna světoborný plán.“ No, asi měla pravdu. Moje spoléhání na štěstí a náhodu moc dobrý plán nebyl.

„Ale počkej. Říkal jsi na sever?“

Překvapeně jsem k ní vzhlédl. Ví snad něco víc? „Ano, proč?“

„Ještě než Alice od nás odešla, mumlala si něco o Kana-“

„Zadrž! Alice odešla? Jako úplně?“

„Jo. Neříkala kam, prý si chtějí s Jasperem udělat chvilku pro sebe nebo co.“

Začal jsem se hlasitě smát. „A vy jste jim to sežrali?“

„Nebyl důvod jim nevěřit. Nevím, co se tu děje. Vlastně, jak to myslíš, sežrali?“

Nač něco tajit. Začal jsem jí vyprávět celý příběh. Mé plány na krátký rozhovor byly ta tam.

„A jak jsem tě přerušil. Říkala jsi, že Alice mumlala něco o Kanadě?“ Přikývla. „Ani mě to nepřekvapuje. Vsadím si, že když budu následovat ten pach, dovede mě na místo, kde bude Alice a ta další pijavice, kterou jak uvidím, utrhnu jí okamžitě hlavu. Asi bys už měla jít, než si začne tvoje rodina dělat starosti. A já se vydám na cestu.“ Začal jsem se protahovat a chystal se Renesmé vyprovodit.

„Chci jít s tebou.“

Tohle mě celkem zaskočilo. Nechci riskovat, že se jí něco stane. „Ne. Nevím, co tam najdu, a určitě tě nevystavím riziku. Jedu na vlastní pěst.“

„Mně na Alice taky záleží! A prostě jdu s tebou nebo… nebo nevím, ale prostě jdu. Rodině to říkat nebudu. Stejně by mi nevěřili, kord pokud je ten příběh od tebe.“

„Chápu. Nejsem asi příliš důvěryhodný člověk.“ Ale co teď? Asi by bylo lepší, kdybych nešel sám. Nepotřebuji si hrát na hrdinu, ale vystavit ji nebezpečí? Jestli se jí něco stane, tak mi to Alice nikdy neodpustí a co teprve její rodiče. Jenomže chápu její pocity. Když mi Alice řekla, že mě nechce vystavovat nebezpečí, taky jsem na to zvysoka kašlal.

Ač nerad, nakonec jsem souhlasil. „Tak dobře. Ale je ti jasný, že pokud se ti něco stane, skončím asi bez hlavy?“ Trochu se nad mojí poznámkou uchechtla.

„Ale mám jednu prosbu. Vyrazíme, prosím, až zítra ráno? Kdybychom šli teď, rychle by si toho všimli. Navíc nejsme ani připravený. Vzala bych s sebou pár věcí a tak dále.“

Super, takže šance, že něco najdeme, je opět menší. Ale měla pravdu, bohužel.

„Fajn. A teď už fakt jdi nebo zbudíš podezření.“

Když odešla, mrsknul jsem sebou na pohovku a zapnul televizi. Nelíbilo se mi tady přenocovat. Jestli někdo přijde, tak už fakt nevím, co bude dál. Snažil jsem se být vzhůru, ale stejně jsem za pár chvilek upadl do spánku.

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 9. kapitola: