Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 7. kapitola

23.01.2013 (17:45) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1231×

Temný les se mi míhal před očima. Hnal jsem se zpátky do Forks a neustále jsem přemýšlel o dopise, který s sebou nesu. Co v něm je? Proč Jasper tohle dělá? Nemám se vrátit?

Déšť mi šlehal do obličeje. Miloval jsem ho. Měl jsem pak čistou hlavou a navíc krásně ochlazoval. Moje tlapy se dotýkaly již promočené země, když vtom jsem ucítil pach. Jenomže ne ten nasládlý, nýbrž vlkodlačí. Blížili se mým směrem. To není dobré. Zrovna teď je musím potkat. Zkusil jsem zrychlit, ale nepomohlo to. Za pár minutek přede mnou stáli dva vlkodlaci. Nelíbilo se mi, jakým pohledem si mě měří, a tak jsem zavrčel. To se nelíbilo zase těm dvěma, kteří vycenili zuby. 

„Zklidníme to.“

Zpoza stromů vyšel další jenomže, na rozdíl od nás, byl přeměněný do své lidské podoby. Jeho vysoká postava mě udivovala. Ihned jsem usoudil, že to zřejmě bude alfa smečky.

„Tipuji, že se asi nepřeměníš…“ řekl a já zavrtěl hlavou. Opravdu jsem neměl zájem se vystavit ještě většímu nebezpečí, kdyby se to zvrtlo.

„Je opravdu zajímavé, že se v okolí objevil nový vlkodlak a nepatří do žádné smečky. Samozřejmě nemám nic proti, aby ses k nám přidal. Ale…“ pokračoval a jeho hlas zvážněl. „Pokud odmítneš, pak ti radím, abys nevstupoval na naše území. I když jsi vlkodlak, nepatříš do naší smečky a nemáš tu co pohledávat. Takže o tom popřemýšlej a pokud bys měl zájem, přijď do La Push. Jinak tě tu nechci vidět.“

Síla a odhodlání z něho přímo vyzařovaly. Jeho nabídka nebyla k zahození. Patřit k rodině vlkodlaků neznělo špatně. Nicméně teď jsem měl na práci jiné věci.

Pokynul jsem hlavou, že jsem rozuměl. Neměl jsem čas se se zdržovat, a tak jsem neotálel a pomalu je obešel. Jakmile jsem byl pár metrů za nimi, opět jsem se rozběhl.

Cesta trvala jen chvilinku. Nedaleko od svého bytu jsem se proměnil, oblékl se a popadl promočený dopis. Rozmýšlel jsem se, zda si to nemám přečíst, ale bylo to určeno pro Alici. Vběhl jsem do kuchyně, zakousl se do posledního zbylého pečiva a připravoval se na odchod ke Cullenům.

Než jsem odešel, z horního pokoje jsem ucítil podivný zápach. Už zase tu někdo je? Asi bych si měl více zabezpečit dům, konstatoval jsem ironicky. Vyběhl jsem nahoru zjistit, kdo to tam je. Otevřel jsem dveře do pokoje a k mému překvapení tam nikoho nenašel. Planý poplach? To se mi nezdá. 

Jak se ukázalo, planý poplach to opravdu nebyl. Když jsem sešel dolů, v kuchyni stála Alice.

„Kde je?! Jestli jsi mu něco udělal, tak si mě nepřej!“ vykřikla směrem ke mně a přitlačila silně ke zdi.

„Uklidni se, Alice! A vůbec nechápu, co jsem udělal?!“ Nekladl jsem odpor. Ve své lidské podobě, jsem neměl šanci.

„Kdo asi, Jasper! Včera jste se málem porvali a pak najednou zmizel. Nevidím ani jeho budoucnost!“ Její oči mě propalovaly pohledem.

„Necháš si to, prosím, vysvětlit?“

Její stisk ještě zesílil. „Fajn, tak dělej!“

„Můžeš mě, prosím, tě přestat tlačit na tu zeď?“

Konečně mě pustila a já se mohl dát do vypravování.

„Víš, dneska jsem šel na to místo, kde jsem bojoval s tou Michelle a Mariou. No, a když jsem tam přiběhl, viděl jsem tam Jaspera s Michelle.“ Jestli mě předtím její oči propalovaly, tak teď už se její pohled ani nedal popsat. Snažil jsem se ho nevšímat a pokračoval. „Jak jsem je chvíli pozoroval, Jasper mě ucítil a během vteřinky u mě stál. Myslel jsem si, že asi dojde na boj, ale místo toho mi dal pro tebe dopis. Je na stole v kuchy…“ Nestal jsem ani doříct větu a už ho otevírala.

Z jejího výrazu nešlo nic vyčíst. „Tak? Co tam stojí? Je Jasper v hodně velkém nebezpečí?“  chrlil jsem jednu otázku za druhou, abych dostal konečně odpověď.

„Tohle se tě netýká,“ odpověděla chladně, což mě dost překvapilo.

„Jak netýká? Nebýt mě, tak bys ten dopis nedostala,“ řekl jsem a snažil se skrýt zlobu, nad její odpovědí.

„A za to ti taky děkuju. Ale už je to příliš nebezpečné a nestojím o tvoji pomoc.“

 Nevím, kde se najednou ve mně vzala ta zloba. Sevřel jsem pevně okraj stolu a můj hlas se začal zvyšovat.

„To snad nemyslíš vážně?!“ Začal jsem se třást. Pod mým stiskem začal stůl praskat.

„Nejsi dost silný. Nechci tě vystavovat riziku, už jsi udělal dost. A bylo by lepší, kdybychom se už neviděli. Ve škole končím, takže se vídat nebudeme.“

Během vteřinky stůl letěl na protější linku, dřevo lítalo po celé kuchyni. Co to do mě sakra vjelo? Začal jsem se uklidňovat, ale Alice už tam nebyla.

---

Skvělé, opět do školy. Nejradši bych zůstal ještě týden marod, ale to už by asi neprošlo. Do třídy jsem přicházel jako obvykle, tedy v dobu, kdy začínala hodina. Chvíli jsem pokecal s přáteli o tom, jak jsem doma laboroval s nachlazením nebo co jsem to měl mít.

Jak den ubíhal, začalo to ve mně více a více vřít. Začínal jsem pociťovat vztek, ale nejen ze včerejška. Už jen vědomí, že musím být v blbé škole místo toho, abych trénoval, mě dohánělo k šílenství. To není dobré. Proč se to ve mně bere? Jen nepatrná blbost a cítím, že asi vybouchnu. Po hodině jsem šel ke své skřínce, abych trochu vychladl. Nepomohlo to. Měl jsem takovou chuť se přeměnit.

„Hele, kdo tu je! Asi mu trochu předěláme obličej, co ty na to, Joshi?“

Z toho hlasu jsem jasně poznal, o koho jde. O tu debilní partičku. Tohle už bylo hodně špatné, stačí jen malinkatá provokace a neudržím se. Snažil jsem se jich nevšímat a jít, jenomže ten jeden mě chytl za rameno.

„Dej tu ruku ze mě.“

Snažil jsem se ovládat, ale hněv mě přemáhal. Vyvrcholilo to v momentě, kdy mě jeden praštil. Už jen ten dotyk mě pobídl, že jsem se okamžitě napřáhl a oplatil mu ji. Tentokrát odletěl několik metrů a jeho obličej zastavil o skříňky.

Šel jsem k dalšímu, ten mě chtěl kopnout, ale chytl jsem mu nohu a tu stojnou nohu podkopl. Třetího jsem chytl za triko a hodil s ním. Naneštěstí vletěl do skleněné vitríny. Všude se roztříštily střepy. Začínal jsem si uvědomovat, že jsem to dost přehnal. Ale ta zlost se nedala zastavit.

V tu chvíli mě nenapadlo nic lepšího, než se odebrat na další hodinu. Jak jsem procházel, všichni mi ustupovali. Pohledem jsem našel Renesmé, která na mě nevěřícně zírala. Trochu jsem se divil, že neskončila ve škole taky.

Asi deset minut po začátku hodiny mě předvolali do ředitelny – jak nečekané.

„Pane Nashi, tohle jste opravdu přehnal. Klidně vás můžeme vyhodit,“ vyšlo z úst ředitele, poté co jsem dorazil.

„Omlouvám se, ale zasloužili si to. Šikanovali jiné spolužáky,“ opáčil jsem.

„Aha, takže je za to prohodíte skleněnou vitrínou? Upřímně, pane Nashi, mám důležitější věci na práci, než řešit nějaké burany. Vím, že jsou s nimi problémy, ale nějaký trest vám musím dát. Dostanete podmínečné vyloučení na dva týdny. Doufám, že za tu dobu se seberete.“ Oddychl jsem si, že mě nevyhodí.

„Od teď vás tu dva týdny nechci vidět. Běžte…“

Nečekal jsem takový hladký průběh. A upřímně? Ty dva týdny volna nemohly přijít v lepší čas. Odešel jsem z ředitelny a hned šel domů. Musím si zlepšit sebekontrolu nebo to fakt špatně dopadne. 

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 7. kapitola: