Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 6. kapitola

14.01.2013 (07:00) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1251×

Pomalu jsem se probouzel. Po pár vteřinách, než si moje oči zvykly na denní světlo, jsem zjistil, že se nacházím v nějaké cizí místnosti. Vedle mě byly nějaké lékařské přístroje, ale jako v nemocnici to nevypadalo. Seskočil jsem z lehátka dolů. Trochu se mi zamotala hlava, ale nic strašného. Jak jsem stál, cítil jsem zimu od podlahy, díky čemuž jsem si uvědomil, že mám přes sebe natažený jen nějaký ručník, jinak jsem na sobě nic neměl. Nicméně před dveřmi ležel balíček s oblečením, takže jsem usoudil, že to je asi pro mě. Po rychlém oblečení jsem vyšel z toho pokoje. Dýchalo se mi špatně, všude byl cítit pach upírů. Zrychlil jsem krok a seběhl po schodech dolů.

„Opravdu jsem nečekal, že by se z tebe stal vlkodlak. I když podle tvé velikosti spíš pejsek."

Vešel jsem do místnosti, odkud pocházel hlas.

„Jak tak koukám, jsi taky to nechutné monstrum, co pije krev, Jaspere," odpověděl jsem mu sarkasticky.

„Hm. Měl bys asi více trénovat, protože to moje pohlazení tě nějak moc zranilo. Člověk by čekal, že jsou čoklové o něco odolnější," opáčil mi.

„Aha, takže to jsi byl ty. No, kdybych tě pohladil já, asi bys už byl bezhlavý rytíř. Takže jsem nechtěl nic riskovat."

Jasper v tu chvíli stál u mě a koukali jsme si přímo do očí. Vzdálenost mezi námi by se dala počítat na milimetry.

„Co to takhle zkusit?" zeptal se mě. Měl jsem dost podrážděnou náladu, jelikož mě neskutečně unavovalo být pořád nějakým fackovacím panákem.

„Klidn -" Nestačil jsem to ani doříct a ozval se další hlas.

„Tak dost."

Ten nově příchozí nás od sebe odtlačil. Nepřipadal mi ani jako upír. Jeho tvář se mi zdála dobrosrdečná, klidná.

„Dovol, abych se představil. Jmenuji se Carlisle Cullen."

„Nathan Nash, těší mě. Co se vůbec stalo?" Tohle už Jaspera nezajímalo a šel pryč. Když odcházel, vyměnili jsme si vražedné pohledy.

„Ani já sám nevím. Jasper tě sem odnesl spolu s Alicí. Měl jsi silný otřes mozku. Mohl jsi klidně zemřít. Nicméně jsem tě ošetřil a jak se zdá, už jsi opět ve formě."

„Aha… Moc děkuji za ošetření. Je mi líto, jestli jsem způsobil nějaké potíže."

„V pořádku. Ale měl by sis odpočinout. Koukal jsem, že jsi měl zřejmě něco s nohou. Navíc tvůj šrám na hrudi je ještě vidět. U jiných vlkodlaků je hojení mnohem rychlejší, ale asi tvoje schopnosti ještě nejsou plně vyvinuté… možná."

„No, vlkodlakem jsem zhruba týden. Musím uznat, že je to celkem vyčerpávající."

„Víš… musím říct, že na první pohled jako vlkodlak nevypadáš. Ostatní jsou statnější, větší a no, jak to říct, snědší."

„Pane Cullene… o tom, že vůbec existují další stvoření, jako jsem já, jsem se dozvěděl v pátek. Žiji normálně ve městě, ne v rezervaci a dosud jsem viděl asi jednoho vlkodlaka."

„To je opravdu zajímavé. Omlouvám se, jestli jsem příliš zvědavý."

„V pořádku. Už bych měl asi jít. Díky za pomoc."

„Počkej ještě. Co máš teď v plánu?"

„Co nejdřív chci vyřešit jednu věc a pak si dát oddych." Při vzpomínce na Mariu se mi svraštilo obočí. Něco se chystá.

„Myslíš tu věc, díky níž jsi měl zlomenou nohu a rozříznutou hruď? Myslím, že by ses měl na to vykašlat. Podle mě jenom procházejí."

„Takže o tom víte. Nemyslím si ale, že jen procházejí. Nicméně ještě jednou díky a zatím nashle."

„Měj se. Jo, a říkej mi, prosím, Carlisle."

Moc milý chlap, pomyslel jsem si. Šel jsem k vchodovým dveřím a pohlédl na stranu. Tam stála Alice, Jasper, nějaký svalovec a blonďatá kráska. Všichni na mě upírali své pohledy, ale nikterak jsem nereagoval. Vyšel jsem ven, trochu překvapený tou samotou všude okolo a zašel za nejbližší strom, kde jsem si uvázal svoje nové oblečení k noze a přeměnil se. Ještě že jsem měl svůj čich. Jako normální člověk, bych asi těžko hledal cestu domů. Když jsem dorazil, snědl jsem snad všechno a šel hned spát.

Jelikož byla neděle, rozhodl jsem se ještě jednou zaskočit na to místo, kde jsem se setkal s Mariou. Pomyslel jsem si, že bych tam mohl najít nějaké stopy.

Moc jsem neotálel a téměř okamžitě vyrazil. Cesta trvala chvíli, ale než jsem tam dorazil, cítil jsem dva pachy. Nemohl jsem tam jen tak nakráčet, jenomže ztratit tu stopu jsem nechtěl. Hledal jsem ve svých myšlenkách místo, odkud by se dala ta louka dobře pozorovat a vzpomněl si na jeden kopec, který byl naprosto perfektní. Uháněl jsem, co to dalo, doufaje, že mě nezachytili. Můj odhad byl správný a na očích se mi rozprostřela celá louka.

Viděl jsem tam dvě postavy. Těžko se odhadovalo, kdo to byl. Jenomže pak se o něco přiblížily. Zdálo se, že se dohadují. To, co jsem ale viděl, mi vyrazilo dech. Ta první postava byla ta upírka jménem Michelle a vedle ní stál Jasper.

Co? To není možné, to by neudělal. Navíc moc dobře věděl, že sem dneska půjdu. Moje myšlenky si hrály s nejrůznějšími teoriemi. Až po chvíli jsem proto zjistil, že na louce už je jen Michelle.

To není dobré. Jeho pach se začal přibližovat a během vteřinky už stál u mě.

„Přesně jak jsem čekal, nezklamal jsi," řekl mi ledově klidným hlasem.

„Nemám moc času. Musíš mi teď věřit," pokračoval a vyndal nějaký papír. „Dej, prosím, tenhle dopis Alici. Prosím, věř mi. Jdi, než mě prozradíš."

Z mé stany žádná známka odporu. Jen jsem na něho vykuleně zíral a po předání dopisu, který mi dal za mé uvázané věci, jsem se otočil a běžel.

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 6. kapitola: