Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 5. kapitola

13.01.2013 (07:00) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1356×

No, byla to celkem jízda. Skoro jsem to monstrum dostal, ale nepovedlo se. Doma jsem přes týden moc nepobyl. Ani jsem nevěděl, co je za den. Možná čtvrtek nebo pátek? Došel jsem ke svému baráčku. Vstoupil jsem a uvědomil si, že jsem ho nechal v klidu otevřený. Ale jak se zdálo, nikdo nic neukradl. Byl jsem celkem dost špinavý. Na mém oblečení, které jsem sebou tahal všude možně, byla nasáklá krev. Ještě že mě nikdo nezpozoroval, myslím.

Hodil jsem sebou na gauč a usínal. Uslyšel jsem nějaké cvaknutí, ale nechávalo mě to chladným. Jenomže po pár vteřinách jsem ucítil pach, který se až moc podobal tomu monstru. Okamžitě jsem vyletěl a nebýt mé únavy, už jsem se přeměnil.

„Nathane?!“ Okamžitě jsem poznal ten hlas. Podíval jsem se před sebe a tam ji uviděl.

„Alice? Není moc zdvořilé se k někomu takhle vloupat. Mohl jsem ti ublížit.“ Ihned po dořečení jsem se svalil zpátky na pohovku.

„Ublížit? Mně? Nefandi si. Kde jsi sakra celou dobu byl? Přijde ti normální takhle se vypařit?!“

„A proč jsi takhle zakrvácený? A…“

Přival otázek neustále pokračoval. Něco mě ale zarazilo. „Jak je možné, že tvůj pach je stejný jako toho monstra, před kterým jsi mě zachránila?“

„No… Víš, to monstrum, respektive upírka, jsem svým způsobem taky.“

„Svým způsobem?! Takže taky zabíjíš lidi?!“ Přestával jsem se ovládat. Ona je upír? Zabíjí nevinné lidi? To…

„Hlavně se uklidni. Já se živím jen pomocí zvířat. Naše rodina je taková vegetariánská. A hlavně, kdybych zabíjela lidi, asi bych tě pořád nezachraňovala. To mě přivádí na další otázku, odkdy je tvůj čich takhle vyvinutý?“

„To se těžko vysvětluje."

„Víš co, prostě mi řekni všechno od začátku.“

„Tak dobře…“

Trochu váhavě si ke mně přisedla na pohovku, což mě znervóznilo.

----

V životě jsem se necítil takhle skvěle! Někoho by tyhle schopnosti možná děsily, ale to nebyl můj případ. Naprosto jsem si to užíval. Nechtěl jsem otálet a chtěl dostat to monstrum. Samozřejmě jsem musel nasát ten smrad, abych byl schopný stopovat.

Pročmuchal jsem si dům a pak mě napadlo zastavit se na místě, odkud získala ona můj pach. Tedy na místě, kde mě zbila ta partička.

Čekal jsem do noci, aby mě nikdo neviděl. Vyrazil jsem z domu a přesně jak jsem si myslel, ten pach tam pořád byl. Zjistil jsem si i místo úmrtí toho mladíka. Tam byla pachová stopa nejsilnější. Neotálel jsem. Přivázal jsem si věci k noze, proměnil se a vběhl do vedlejšího lesa.

Jak se ukázalo, byl jsem ve správný čas na správném místě – u mě nebývalý počin. Okamžitě jsem se vydal za pachem. Běžel jsem lesem co nejrychleji a zkřížil té pijavici cestu, aby se nedostala do města.

„Tohle místo se mi začíná pořád více líbit! Dokonce tu jsou i pejsci!“

Začala se u toho hlasitě smát a já zavrčel. „No… jen si pro mě pojď, čokle.“

Rozběhla se směrem od města, za což jsem byl velice rád, alespoň nikoho nezabije. Trochu mě udivila její rychlost, ale moje byla na srovnatelné úrovni, ne-li rychlejší.

Les-louka-les-louka… Sice jsem možná byl rychlostně lepší, nicméně mě srážela občasná dezorientace. Nebyl jsem holt tolik zvyklý na tuhle podobu.

Museli jsme být už tak sto kilometrů od Forks a konečně jsme zase vběhli na nějakou louku, kde jsem se chystal zasadit konečný úder. Ale pijavice se těsně přede mnou zastavila a doufala, že naběhnu přímo do její pěsti. Nicméně, i když nechápu jak, jsem se dokázal vyhnout. Prudce jsem zabrzdil a skočil na ni zezadu. Zakousl jsem se jí do ramena. Hlasitě zařvala, ale dokázala mě odhodit pryč - proto jsem byl radši, že jsme bojovali na otevřeném prostranství, jelikož jsem dopadl do měkkého. Chystal jsem se na další útok. Ona stála přikrčená mě odrazit. Rozběhl jsem k ní, těsně před ní jsem naznačil pohyb doleva, ale uskočil jsem na opačnou stranu. Tím se mi naskytla příležitost to skoncovat. Chybělo mi jen pár centimetrů a měla po hlavě. Ale najednou jsem ucítil, že do mě někdo narazil, čímž mě odmrštil několik metrů. Ihned po dopadu jsem vstal, ale začalo se mi hůře dýchat a ucítil jsem krev. Byla tam další postava, opět žena. Měla v ruce nějaký předmět. Vypadalo to na nůž, akorát trochu starodávný. Podíval jsem se na svoji hruď a uviděl jsem velkou tržnou ránu.

„Michelle! Měla jsi jednoduchý úkol a ty se místo toho biješ s nějakým stvořením.“ Ta nová pijavice byla hodně hrůzostrašná a v téhle dvojici jasně dominovala.

„Já svůj úkol splnila, Mario. Akorát po cestě jsem narazila na potíže.“

K mému překvapení se tržná rána začala už zocelovat, ale pořád neskutečně bolela a motala se mi hlava. Musel jsem vymyslet, jak se z toho dostat. Ač se mi to hnusilo, věděl jsem, že tohle prostě nemůžu vyhrát. Obrátil jsem se a běžel pryč. Nicméně ta Maria mě bez problému dostihla a přerazila mi nohu. Dopadl jsem na zem a na nic se nezmohl.

„Víš, chvilku jsem koukala na boj a vedl sis docela dobře,“ řekla a stoupla mi na moji zlomenou nohu.

„Máš štěstí, že jsem nasycená. Ani moc příjemně nevoníš. No, nechám tě. Třeba se ještě někdy uvidíme.“

Během vteřinky zmizela. Mezitím jsem se přeměnil do své normální podoby. Moje tržná rána už se téměř zacelila, ale noha šíleně bolela. S velkou námahou jsem se alespoň oblíkl a opřel se o kmen stromu. Takhle jsem zůstal necelé dva dny, než mi noha jakž takž srostla. Trochu jsem se obával, zda sroste správně, ale měl jsem štěstí – opět.

Povedlo se mi proměnit se do své vlčí podoby a po cestě si něco ulovit, i když mi to vůbec nechutnalo. Netrvalo dlouho a došel jsem domů.

---

„Takže z tebe se stal vlkodlak… “

„Zníš trochu zklamaně, Alice. Tobě to vadí?“

„Ani ne. Ale opravdu se jedna postava jmenovala Maria?“

„Ano, proč?“

„Jen tak. Měl jsi štěstí, že jsi přežil.“

Potom mi položila ruku na rameno. Trochu jsem se zachvěl. Její dotyk byl ledový, ale příjemný.

„Ou, promiň. Asi ti to vadí.“

„Ne. Jenom jsem se zamyslel.“

„Co teď budeš dělat, Nathane?“

„V první řadě se dám do kupy. Pak zkusím jít na to místo, kde jsem s nimi bojoval. Třeba tam bude nějaké vodítko.“

„Ty chceš asi zemřít! Ne, prosím, nech to být. A asi by ses měl přidat do nějaké smečky, teda jestli v žádné nejsi.“

„Smečky? Nevěděl jsem, že jsou tady nějaké smečky vlkodlaků.“

„Ano. Oni ti tvoje plány rozmluví, a když ne, stejně budeš muset poslechnout. Určitě rádi mezi sebe přivítají novou tvář.“

„Já do žádné smečky, Alice, nechci, ne teď. Ani nevím, že něco takového existuje, a mám se připojit k nějaké partě, co vůbec neznám?!“

„Je to pro tvé dobro. Už budu muset jít, než si začnou ostatní dělat starosti. Určitě v našem domě bude jedna alfa, takže mu o tobě hned povím, měj se!“

Jakmile to dořekla, už byla ve dveřích a zmizela. Takhle to nemůžu nechat! Naštěstí byl už podvečer, takže jsem se ihned proměnil a vyrazil za ní. Musím jí to rozmluvit. Nechci být členem smečky. Možná v budoucnu, ale ne teď.

Vběhl jsem do lesa a běžel za jejím pachem. Opět jsem se utvrdil v tom, že moje rychlost je obdivuhodná. Začal jsem ji pomalu dohánět, akorát jsem nevěděl, jak ji zastavit. Jediné, co mě napadlo, bylo ji předběhnout a stoupnout si před ni. Jenomže než jsem ji stačil vůbec předběhnout, ucítil jsem na spánku něčí pěst – opět jsem to schytal od někoho ze zálohy. V té ráně bylo tolik síly, že jsem přerazil strom a zůstal nehybně ležet. V hlavě se mi míhala spousta myšlenek a nebyl jsem schopný si je uspořádat. Během chvilinky jsem upadl do bezvědomí…

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 5. kapitola: