Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona jediná - 12. kapitola

12.02.2013 (11:30) • JHany • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 929×

Takhle rychle jsem snad ještě neběžel. Doslova jsem tím lesem letěl, ale stále jsem je nemohl dostihnout. Nechápu, jak můžou být takhle daleko. Však jsem byl mimo jen na chvíli. Sakra! Povedlo se mi ještě zrychlit a krajina se začínala měnit. Zem už pokrýval převážně sníh. Byl jsem si stoprocentně jistý, že už jsem v Kanadě.

Mé tlapy zajížděly do studeného sněhu a pach, který jsem sledoval, se konečně začal přibližovat. Netrvalo dlouho a doběhl jsem před mýtinu, kde jsem uviděl tři postavy. Mezi nimi byla i Renesmé a jak se zdálo, nic jí nebylo. Nicméně vedle ní šli dva urostlí chlápci. Určitě to jsou ti vlkodlaci.

Jelikož nebyli přeměnění a povedlo se mi k nim dostat nenápadně, neváhal jsem a využil situace. Vběhl jsem na mýtinu a zaútočil na toho, kdo držel Renesmé ruce. Než si vůbec stačil něčeho všimnout, ležel o několik metrů dál s bolestivou grimasou. Popostrčil jsem Renesmé a přemístili se na opačnou stranu mýtiny.

„Noele, jsi v pohodě?!“ řekl jeden z těch dvou.

„Žádný problém,“ odpověděl mu a u toho se smál, jako kdyby ho můj útok nebolel. „Heh, pěkně se nám to tu zamotává. Jdeme ho sejmout,“ pokračoval.

Chci Renesmé říct, ať uteče, ale jak? Opravdu se teď nehodlám přeměňovat. Sakra… Podíval jsem se na ni a pokynul hlavou směrem k lesu, možná to pochopí.

Nakonec to takový problém nebyl, jelikož Renesmé ihned zjistila, na co myslím. „Chceš, abych utekla?!“ Kývl jsem souhlasně hlavou.

„Tak to zapomeň. Nenechám tě tady.“ Ach, na mě se vykašli. Uteč. Zkusil jsem vycenit zuby a opět, trochu rázněji, ukázal směrem k lesu. „Já neodejdu, Nathane!“

Ti dva se mezitím přeměnili ve vlkodlaky. Byli o něco statnější, než já. Ale hrůzu mi to nenahánělo. Zaujal jsem bojovou pozici a čekal, co bude následovat. Ale co osud nechtěl. V mé hlavě se zase začaly míhat myšlenky. A aby toho nebylo málo, patřily těm dvěma. Ustoupil jsem o krok dozadu, to samé udělali oni.

„Co se to sakra děje?!“ řekl jsem si.

„Taky bych rád věděl,“ odpověděl na moji otázku můj protivník.

„Co… Ty mě slyšíš?!“ vykřikl jsem, načež se oni dva začali smát. „Tak dost! Co se tu děje?!“ křikl jsem.

„To, že máš s námi propojené myšlenky, znamená jedinou věc, pocházíš zřejmě ze stejného kmene, jako my.“ Můj údiv teď neznal mezí.

„Kmen? Takže jsou i další?“ zeptal jsem se radostným hlasem.

„Náš kmen byl kdysi dávno vyvražděn upíry,“ odpověděl mi a já ztuhl. „Stála za tím jedna pijavice jménem Caius. Nesnáší nás a my jsme byli další jeho cíl. Jenomže při tom útoku málem zemřel, tudíž se stáhl. Přežilo jenom pár jedinců a nakonec se všichni rozdělili. Nicméně já s bratrem, a teď s tebou, jsme asi jediní, co zbyli z kmene, a jsou vlkodlaci, respektive měniči. Ono je taky dost pravděpodobné, že nežiješ se svými biologickými rodiči.“

„No, to už by stačilo. Těch informací bylo až moc, takže pro začátek si s tím vystačím.“ Moji rodiče, že nejsou biologičtí? Teď to fakt řešit nebudu…

„Fajn, ale co, sakra, dělá ta pijavice vedle tebe?“

„Je tu se mnou. Hledáme jednu upírku, její tetu vlastně. Neživí se lidskou krví, ale jen zvířecí, což lze rozpoznat podle očí. Opravdu se není čeho bát.“ Snažil jsem se to vysvětlit, ale opravdu nevím, jak budou reagovat. Pro jistotu jsem udělal krok vzad.

„V klidu. Ač se nám to příčí, věříme ti. Co nám zbývá. Přeměňme se.“

Oba dva se najednou stáli ve své lidské podobě a oblíkli si věci. I když ty hadry pojmenovávat oblečením moc nešlo. Nakonec jsem se přeměnil i já a všechno ve zkratce vysvětlil Renesmé. Ti dva mezitím přišli opatrně k nám.

„Máme tu nedaleko menší úkryt. Jo, a já jsem Noel a tady bratr je Peter.“

„Já jsem Renesmé.“ Trochu neochotně si podali ruce.

„Co jsi vlastně zač? Smrdíš jako upír, ale nejsi vůbec chladná a bije ti srdce,“ zeptal se Peter.

„Jsem poloupírka. To je na dlouhé povídání,“ odpověděla celkem v klidu Renesmé a usmála se. Peter si jen povzdychl a pokynul, ať jdeme za nimi.

Sice jsem oba neznal, ale bylo mi jasné, že s Peterem si moc nepokecám. Připadal mi takový nevýrazný. Naproti tomu Noel byl jasně extrovert.

Šli jsme po kamenné cestě a nikdo nic neříkal. Ticho ale bylo zanedlouho prolomeno.

„Musím říct, že poslední dobou je to tu dost drsný,“ řekl Noel a ani nečekal, až se ho někdo optá proč. „Před nedávnem jsme sejmuli jednoho upíra. No, jak se ukázalo, byl celkem vážený u Volturiů, teda asi. Nevím, jestli to víš, ale oni jsou královská rodina pijavic. No, a pochopitelně to nezůstalo bez odezvy. Podle mě poslali toho Cauise, ale po tom, co málem přišel o život, jedná přes prostředníka, přesněji upírku. Šla po nás s několika dalšími, ale sejmuli jsme je. Ona utekla, ale potom jsme ji našli a chtěli to s ní skoncovat, jenomže tam přiběhla nějaká další pijavice a dost nás srovnala. Málem jsme to nepřežili.“

„Nový upír? A neměl takhle náhodu takový delší, kudrnatý vlasy?“ zeptal jsem se. Noel se ihned zastavil a svraštil obočí.

„Ty ho znáš?“ odpověděl.

„No, trochu. Takže byl s ní a málem vás zabil?“

„Jo, přesně tak.“

Tohle se mi teda vůbec nelíbilo. Věřil jsem, že by to Jasper jenom předstíral, ale tohle? Otočil jsem se k Renesmé, ale její pohled nic neříkal. Zato Noel opět začal povídat.

„Abych to dopověděl. V poslední době se tu v nedalekých městech ztrácí lidé. Určitě za tím stojí oni a tvoří si jakousi armádu. Ten upír je podle mě pomáhá cvičit. Zatím vyčkáváme, ale nelíbí se nám to.“

„Tak zaútočme. Dokud jejich málo,“ navrhl jsem. Peter a Noel se na sebe podívali.

„Asi má pravdu,“ řekl Peter chraptivým hlasem.

„Však ani nevíme, kde teď jsou,“ odpověděl Noel.

Peter ale trval na svém. „Nebude problém je vystopovat.“ Byl jsem rád, že se mu můj nápad líbí.

Nakonec Noel souhlasil. „Fajn. V úkrytu to ještě doladíme.“ Bylo ale na něm vidět, že vidina boje se mu příliš nezamlouvá.

Netrvalo dlouho a konečně jsme tam došli. Myslel jsem si, že to bude něco ve skále nebo tak, ale byl to menší, dřevěný domek. Chystal jsem se vstoupit, ale Renesmé mě chytla za ruku. Otočil jsem se a vyčkával, co bude následovat.

„Musíme si promluvit.“ 

Autor: JHany (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona jediná - 12. kapitola: