Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 5. kapitola

Když jste upír, neděláte mezi ostatními rozdíly. Všichni jsou krutí, krvežízniví a bezohlední. Ale existuje i vyjímka a já tu vyjímku znám.

Všichni byli otřesení. Nejvíce asi Alice, už měla paži zpátky u těla, ale pořád byla v šoku.

„Zvládla jsi to skvěle," pošeptal jsem jí.

Jenom přikývla, jakože moji pochvalu bere na vědomí.

„Výborně," ozval se za námi sladký hlas. Maria za námi konečně přišla. Nedokázala skrýt, jak je šťastná, že má další území.

„Jsem na vás tak pyšná," pokračovala. Je tak falešná, pomyslel jsem si. Ona nedokáže být hrdá na nikoho. Myslí jen na sebe.

„Můžeme se vydat zpátky." V tom nikoho nemusela pobízet. Všichni chtěli co nejdříve zmizet z bojiště. Maria šla vpředu, nespěchala. Šli jsme pomalu a vychutnávali si pocit toho, že jsme naživu. Někteří truchlili nad ztrátou svých přátel, ale museli jsme uznat, že ztráty nebyly až tak rozsáhlé, přišli jsme jen o sedm upírů, což Marie mile ráda doplní.

Šel jsem vedle Alice. Maria se sice cítila ukřivděně, že nejdu vedle ní, ale to mi opravdu nedělalo starosti. Šli jsme daleko od ostatních, takže jsme si mohli tiše povídat.

„Jak se cítíš?" zeptal jsem se.

„Ty to přece musíš vedět."

„Jo, ale chci to slyšet od tebe."

„No..., jako bych před chvílí prožila noční můru, a když jsem se probudila, zjistila jsem, že to nebyl sen."

Vzal jsem ji za ruku a jemně ji stiskl. „Vím, jak se cítíš, taky jsem se tak cítil po prvním boji. V dalším boji už to bude lepší."

Znechuceně se ušklíbla. „Problém je, že já už nechci žádný boj zažít."

Neměl jsem na to, co říct, tak jsem jí aspoň trochu uklidnil. Okamžitě se trochu uvolnila a cítil jsem z ní, že nechala starosti plavat, teda aspoň většinu.

Chvíli jsme šli mlčky, pořád jsme se drželi za ruce.

„Proč vlastně Maria nebyla s námi? Cítím se pak jako pěšák," řekla trpce.

Řekla přesně to, nad čím jsem nedávno přemýšlel.

„Nevím, před tím jsem nad tím nepřemýšlel, ale teď mi to taky začalo vrtat hlavou."

Když jsme ostatní ztratili z dohledu, přidali jsme. Ostatní ale přidali taky, takže než jsme doběhli na farmu, nedohonili jsme je.

Pomalu se začalo stmívat. Seděl jsem s Alice v jednom koutě. Oba jsme se zaobírali svými myšlenkami.

Na chvíli jsem se na ni podíval a něco mě udivilo.

„Máš úplně černé oči, kdy jsi naposledy byla na lovu?"

„Chceš slyšet pravdu?" Přikývl jsem.

„První den po proměně. Už skoro deset dní trpím žízní."

Udiveně jsem nadzvedl obočí. „Tak proč nejdeš na lov? Pojď, půjdeme spolu."

Začal jsem vstávat, ale ona mě zarazila. „Ne, nechci zabíjet. Radši umřu žízní, než zabíjet."

Její přistup mě udivil, ale taky potěšil. Byla první novorozený, který měl k lidem takový přístup. Taky jsem ho měl, vadilo mi, že zabíjím, ale žízeň byla nesnesitelná. Chtěl bych mít takové odhodlání jako Alice.

Najednou mě něco napadlo.

Vstal jsem a natáhl k ní ruku. „Pojď," pobídl jsem ji.

„Jaspere, já..."

„Neboj se a důvěřuj mi, lidi se zabíjet nebudou."

Váhala, ale nakonec ke mně natáhla ruku. Pomohl jsem jí vstát a společně jsme vyběhli z budovy. Běželi jsme pár kilometrů a Alice se najednou zastavila. Její oči byly rozostřené. Za pár vteřin se ale vzpamatovala.

„Co jsi viděla?" zeptal jsem se zděšeně. Bál jsem se, že nás bude čekat další boj.

Na tváři se jí ale rozlil zářivý úsměv. „Tak tohle máš v plánu."

Oddechl jsem si, tak tohle viděla. Musel jsem se smířit s tím, že před ní nic neutajím.

Běželi jsme dál, Alice už věděla kam běžet. Zastavili jsme se před malým lesíkem. Nemusel jsem Alice pobízet. Nasála do sebe vzduch a pokoušela se zachytit nějakou vůni. Za chvíli se její tělo napjalo a stal se z ní lovec. Vběhla do lesa a já jsem čekal. Vrátila se za pár minut. Podíval jsem se na ni a všiml si, že její oči jsou o něco světlejší.

„Tak, jak to šlo?"

„Skvěle, je tam spousta vysoké zvěře, není to sice tak dobré jako lidská krev, ale žízeň to uhasí. Pojď se mnou."

Šel jsem a o chvíli jsme narazili na stádo jelenů. Bez váhání jsem vyrazil vpřed a chytil prvního, který mi přišel pod ruku. Prokousl jsem mu hrdlo a do krku se mi vlila horká tekutina. Alice měla pravdu, není to tak dobré jako člověk, ale dá se to.

Když jsme oba skončili, lidským tempem jsme se vydali zpět. Alice zářila štěstím, že existuje způsob, jak nezabíjet lidi.

Vlna jejího štěstí se přenesla i na mě.

Zastavila a otočila se na mě.

„Děkuju," řekla.

„Není zač."

Dívali jsme se navzájem do očí a já mezi námi cítil něco zvláštního. Krásného a vřelého.

Naše rty se jako dva magnety začaly blížit k sobě.

Předchozí < > Další

Děkuju všem, co tohle čtou, a chtěla bych upozornit, že příštích asi čtrnáct dní nebudu přidávat kapitoly. Jedu na dovolenou a nebudu mít k dispozici internet. Doufám, že čtrnáct dní vydržíte a budete čekat na další kapitolu.

Autor: klarus07 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ona je minulost, ty jsi budoucnost - 5. kapitola:

Úžasné...

Je to opravdu úžasný :D:D a je to psaný tak rozmanitě, že to vypadá jak od opravdový spisovatelky :-)

Čtu jí od začátku a budu jí číst až do konce. Je to skvělé! Píšeš báječně a jestli chceš počkám třeba půl roku (ale to prosím né! ) Moc se ti to povedlo! A užij si dovču!

Urcite vydrzime tedy aspon ja. Krasne napsane

Úžasná kapitolka, mocinky se těším na další. Taksi to užj na dovolené. :)

Pěkná kapitolka. Těším se na další.

Přidat komentář:

Nick:

Text: