Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 9. kapitola

04.02.2012 (17:45) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2763×

Edward

Celou noc jsem přemýšlel o tom včerejšku. Když jsme do Forks přijeli, myslel jsem, že Bellu opravdu beru jen jako kamarádku, ale po tom večírku už si nejsem ničím jistý. Ona mě okouzlila, a když jsem ji viděl v těch šatech, tak moc jsem toužil ji poznat, nebo s ní prohodit jen pár slov… To se mi ale nepovedlo.

Jess, ta se mi líbila, ale včera mě totálně zklamala. Copak bych se já mohl bavit s takovou, s prominutím, děvkou? Ne, to ani náhodou. Zase tak pošahaný mozek nemám.

Nikdy bych nečekal, že zrovna já budu mít někdy takové starosti. To se mě přece netýká… Nebo ano? Musím si to všechno ujasnit. A to co nejdřív…

Bella

Když jsem se ráno probudila, bylo na budíku neuvěřitelných 11:15. Takhle dlouho já přece nikdy nespávám. Maximálně do devíti, když už, tak do desíti, ale do čtvrt na dvanáct? Ne, to ne… Poslední dobou se začínám nějak měnit.

Ten včerejší večírek stál vážně za to. Zvláště ta Emmettova výhra. Taky bych brala zbytek jídla z večírku.

No, nebudu se válet v posteli, půjdu dolů a podívám se, kde je táta. Je zvláštní, že by mě nechal tak dlouho spát…

V kuchyni na stole mě čekal malý lísteček:

Ahoj, Bello. Odešel jsem brzo ráno. Byla tady za tebou Alice, tak jsem jí řekl, že zavoláš. Domů přijdu kolem šesté. Mám pro tebe překvapení, přivedu hosta! Tak buď udělej, nebo objednej nějaké dobré jídlo. Bude velká večeře.                                                                                                            Táta

PS: Bez urážky, ale radši to jídlo objednej…

Tak ještě abych ho vařila… Pěkně něco objednám a potom si pochutnám. Jenom doufám, že to nebude nějaké strašné překvapení. Překvapení mě totiž trochu děsí…

Takže dnešní plán: Nejspíš bych si měla vyčistit zuby, pak brnknu Alice, asi se zajdu podívat na Jess (opravdu mě zajímá, jak skončila), a potom objednám to jídlo. Takový hezký den…

Asi po dvaceti minutách jsem byla připravená někam vyrazit, či srozumitelně mluvit (po ránu totiž nejsem zrovna dvakrát schopná komunikovat). No, zavolám Alice.

„Ahoj, tady Bella.“

„Ahoj, to jsem já, Edward. Ty asi voláš Alice, že?“

„Jo, máš pravdu…“

„Budeš muset chvíli počkat, válí se ve vaně. Ale už bude vylézat.“

„Však ok. Já počkám.“

„A Bello. Jak se máš?“

„Ale dobrý… Nic nového, co ty?“

„Já… No… Ale jo, ok.“

Nějaký družný… Prolítlo mi hlavou…

„No, tak Alice už jde… Tak ahoj…“

„Ahoj.“

S Alice jsem se tedy bavila o trochu družněji, než s Edwardem. Ale s ní mám taky víc společného, že… Asi po půl hodině kecání jsme se rozloučily a domluvily se na pondělní odpoledne, že za ní zajdu.

_

Musím zajít za tou Jess. Hodila jsem na sebe bundu, obula si botky a přeběhla k jejich dveřím. Po několikaminutovém zvonění mi konečně otevřela její mamka.

„Ahoj, Bello, co potřebuješ?“

„Já jdu za Jess. Je doma?“

„Ne, já jsem myslela, že je u tebe. U tebe nespala. Kde je? Včera vůbec nepřišla domů…“ A sakra. Její mamka začíná panikařit. To není dobrý.

„Ale ne, omlouvám se. Neuvědomila jsem si, že Jess spí u Jill.“

„Jill? Kdo to je?“

„Nová spolužačka. Jess se s ní hodně kamarádí. Nevzpomněla jsem si, že mi to oznamovala. Domlouvala si to s ní včera večer. Já jsem za vámi měla zajít a povědět vám to. Omlouvám se, zapomněla jsem.“ Samozřejmě jsem lhala, jako když tiskne. Ale copak můžu její mámu nechat ve strachu, že se její dcera ztratila? Budu ji muset najít a říct jí všechno, co jsem její mamce nakecala.

„Och, tak to jo. Děkuji ti, Bello. Bála jsem se o ni. Až přijde, řeknu jí, že jsi tu byla.“

„Jo, jasně. Děkuju, na shledanou.“

„Ahoj, Bello, a pozdravuj doma…“

„Budu.“

Kde ta Jess může být? Žádná Jill k nám do školy nenastoupila. Bylo to první jméno, co mě napadlo.

No nic, půjdu domů a budu muset do svého skvělého plánu zařadit hledání Jess.

_

Takže, včera večer, když jsem odcházela, byla Jess pořád ještě s Mikem a kluky. Zkusím první zavolat jí, a když mi to nebude brát, tak Mikeovi.

‚Ahoj, tady Jess. Nebo spíš moje hlasová schránka. Po pípnutí mi zanechte zprávu a já se vám ozvu. Píp.‚

„Sakra, Jess, kde jsi? Až si tenhle vzkaz poslechneš, tak mi okamžitě zavolej. Lhala jsem tvojí mamce, jenom aby nezjistila, že se někde v noci motáš sama po Forks. Až tě uvidím, tak tě nakopu…“

Tak a teď Mike… Kde je Mikeovo číslo, když ho potřebuju?  Zajímavý, když mu nechci ani volat ani psát, tak mi jeho číslo v mobilu naskakuje pořád, ale jakmile je něco důležitého, co musím vyřešit, tak najednou ne… Nikde není. Zradila mě technika. Asi se vrátím ke psaní dopisů.

Takže mám dvě možnosti. Buď budu běhat po celém Forks jako blbec a budu hledat Jess. Nebo ji nechám, ať se ve svém problému vyválí sama. Na druhou stranu… Jess by tohle pro mě taky neudělala, tak jednou budu za špatnou já, no co, svět se z toho nezboří.

-

A teď už mám jen jeden úkol na svém denním plánu, objednat jídlo… Jak moc asi bude ta večeře slavnostní? Jako pizza - dýchánek, nebo jako brambory zapečené se šunkou? Protože jestli jako brambory, tak asi strávím zbytek odpoledne v kuchyni s chňapkami na ruce. No co, jak jinak bych zabila nudné odpoledne (když nepočítám to hledání Jess, do kterého se mi stejně nechce…), než v kuchyni, obklopená špinavým nádobím a se zbytky slupek od brambor na zemi?

Zaberu… A jednou budu večeřet něco jiného, než pizzu.  Teď už jenom stačí zjistit, kde máme kuchyň… Ne, kecám, to byl vtip… Vím, kde je kuchyň.

_

Sakra… Kde je ta blbá šunka. Ještě předevčírem tu byla, když jsem dělala velkou šunkovou horu, kterou jsem potom nakrmila tu toulavou kočku. Tak jo, možná, že vím, kam zmizela… Dnešní den je plný problémů!!! Ale já jsem tak chytrá, takže vím, co dělat. Dám tam místo šunky párek… Páni, jsem vážně chytrá!!!

Tak fajn… Přiznávám. Měla jsem radši objednat pizzu. Protože loupání brambor je fakt horor. Jelikož nemáme nikde menší mísu, tak to vypadá, že dělám večeři pro celou školu. Nesnáším vaření…

_

Moje opravdu nabyté odpoledne se pomalu, ale jistě blíží ke konci. Jídlo už stačí dát jen do trouby a bude to hotové. Taky aby ne, je skoro pět hodin a já mám na sobě své vytahané tepláky a tričko, celé zašpiněné od vaření. Táta psal, že to bude něco velkého, takže bych se měla i načesat… Ne, konec mých nevtipných vtipů. Musím se nachystat. Taky bych tu měla trochu vysát… Mám na to jen necelou hodinu… To nemůžu stihnout!!!

Stihla jsem to! Teda, ještě ne všechno, ale už mám vysáto, trochu uklizeno, brambory se pečou a zbývá mi, jen se obléct.

Po pár minutách přehrabování ve skříni mám konečně vybrané oblečení. Vezmu si prostě obyčejné, modré rifle, bílé tričko s obrázkem a své oblíbené domácí papuče. Je to neformální, ale slušné. Přesně tak, jak potřebuju. Teď už jen zabít těch patnáct minut času, co mi zbylo. Měla bych se jít podívat na ty brambory. A taky sehnat nějaké pití. Doufám, že nebude vadit pivo a limonáda. Jiné pití se totiž u nás doma nenajde. A taky musím prostřít. Snad to bude jen jeden host, co přijde. Nevím, jestli máme totiž víc stejných talířků… Sakra, nějak se mi ta práce zase nahromadila…

Za dvě minuty šest… Všechno je hotové. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně docela zvědavá. Kdo by to mohl být? Žádný tátův kámoš to asi nebude, to by po mně táta nechtěl velkou večeři. Nikdo jiný už mě nenapadá. Vůbec totiž nevím, s kým se táta stýká… Slyším rachotit klíč v zámku. Konečně je tady.

„Ahoj, tati,“ zase na něj řvu ze schodů… Jak jinak. Musím se to odnaučit.

„Ahoj, Bello. Rád bych ti někoho představil. Tohle je Luisa. Moje nová přítelkyně.“

A popravdě, vůbec nevím, odkud se vynoří Jess. Takže ráda přijmu nějaké vaše připomínky, co by s ní mohlo být. Stejně jako Bellino zareagování na Luisu… Kachna :)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 9. kapitola: