Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 21. kapitola - Epilog

07.07.2012 (20:45) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2493×

Svatba je zítra. Všichni už jsou z toho natěšení a nervózní, včetně mě. Všechno je nachystané, každý má svého partnera, se kterým jde. Ptáte se, s kým jdu já? Já jdu se svým dokonalým přítelem, se kterým chodím už celých devatenáct dnů. Někomu se to může zdát jako krátká doba, ale když toho kluka znáte už nějaké dva roky a už ty dva roky ho obdivujete, protože je to slavná hvězda. Chodím s Edwardem Cullenem, klukem, po kterém touží, nebo aspoň toužily, všechny holky, co ho znaly. Teda kromě jeho rodiny, samozřejmě.

Když mi Edward před necelými třemi týdny oznámil, že je upír, brala jsem to docela s klidem. Mezitím se toho moc nezměnilo, a tudíž mi to stále nevadí. Jeho rodina mě vzala v klidu a v pohodě a hlavně Alice mi s radostí vysvětlila všechny temné i světlé stránky upírství. Mně osobně se nejvíc líbí to, že nestárnou, ale trochu mě děsí to, že mohou být potrestáni za to, když prozradí svou existenci lidem. To jsem upřímně trochu nepobrala, proč mi to teda všechno říkali, když je za to mohou zabít. Ale bylo to očividně Edwardovo rozhodnutí.

Už jsem s Edwardem mluvila i na téma: Já stárnu, ty ne. Co s tím? A jediné, co jsme z toho vydedukovali, je to, že já bych přeměnu brala, že bych to zvládla a nebojím se toho a Edward by s tím teoreticky taky souhlasil, ale prakticky to splnit už by bylo trochu těžší. Ale Edward je do mě bezhlavě zamilovaný, jestli to tak můžu říct, a jenom pomyšlení, že by beze mě nestrávil zbytek svého života, mu očividně trhá jeho kamenné srdce, takže říkal, že by to bylo to nejlepší řešení, pokud je to to, co chci já. Tohle téma jsme proto nechali stále otevřené.

Alice a Jess se spolu už trochu začaly bavit. Začalo to hlavně tím, že jsme všechny tři společně schvalovaly poslední detaily svatby. Požádala jsem je totiž o pomoc, protože jsem se potom začala bát, abych něco nepokazila nebo nepopletla. Bála jsem se, že si spolu nebudou rozumět, ale bylo to zbytečné. I když má každá úplně jiné názory, docela si sedly do noty.  Já jsem taky úplně jiná než ony, a přesto spolu dobře vycházíme. Když to tak vezmu, vycházím se všemi, kdo mají odlišný názor a myšlení. Třeba můj přítel je upír, jedna z mých nejlepších kamarádek taky, druhá nejlepší kamarádka je noční živel, s mým nevlastním bratrem jsem se líbala a mí budoucí rodiče o tom ani nevědí. Doufám, že se to ani nikdy nedozví.

Teď je půl desáté, páteční večer, a já místo toho, abych si užívala vír nočního života, sedím v pokoji a kontroluju si své šaty. Jsou to dlouhé lososové šaty bez ramínek. Při chůzi satén, ze kterých jsou vyrobené, jenom šustí. Miluju ty šaty. Vybírala jsem je s Luisou, Alice s Jess mi je jenom schválily. I ony jsou z nich nadšené. Jsem zvědavá, jaké šaty budou mít ony. Odmítly mi je totiž ukázat a dělaly s tím strašné tajnosti. Beztak je byly vybírat spolu, ale nechtěly, abych to věděla. Nemůžou přece přiznat, že díky mně jsou z nich kamarádky…

Takže, ještě poslední kontrola šatů a musím jít něco dělat, za chvíli chci jít spát, tak ať mám všechno hotové. Musím přece být na zítřek vyspaná. Obřad začíná v jedenáct, takže musím nejpozději o půl deváté vstávat, dát šaty do auta a vyrazit k Luise. Už na mě bude čekat i se spoustou kadeřnic a kosmetiček. Jak řekla Luisa: „Musíme přece na tu naši svatbu vypadat úžasně, no ne?“ Mám Luisu opravdu ráda, ať už pro její nápady nebo názory, tak pro její smysl pro humor a upřímnost. Táta si vybral vážně dobře.

Ještě chvíli jsem seděla na posteli a s láskou hleděla na šaty pověšené na skříni, potom jsem se konečně zvedla, projela internet, vyčistila si zuby a pleť, pročesala vlasy a zalehla. Zítra mě čeká vážně náročný den. Konečně vidím konečné dílo mých posledních třech týdnů snažení a taky budu zase s Edwardem, mým dokonalým klukem…

_

Půl deváté, budík mi zvoní a já s „velkou radostí“ vylézám z postele. Postavila jsem se, promnula si oči a došourala se do koupelny. Jeden jediný pohled do zrcadla mi stačí k tomu, abych věděla, že dneska toho budou mít ty kosmetičky opravdu hodně na práci. Rozčepýřené vlasy trčí do všech stran, na tváři otlak od polštáře, malá ospalá očka. No to je zase něco. Vypadám jako zombie…

Natáhla jsem na sebe černé rifle, žluté tílko a černou mikinu s kožíškem. Nesnažte se pochopit mou logiku, u mě je normální i vzít si šortky a svetr. Jsem prostě taková nenormální už od přírody…
Trochu jsem se pokusil zkrotit mou hřívu, ale jelikož se to moc nepovedlo, radši jsem ji stáhla do copu. No co, ty kadeřnice určitě budou mít nejeden přípravek na rozčesávání vlasů. A já mám jenom jeden, tak přece s ním nebudu plýtvat.
Opláchla jsem si oči, lehce se napudrovala, v kuchyni si do misky nasypala kukuřičné křupky a dala jsem se do chroupání. Ještě jsem si k tomu uvařila kávu, nahoru si vyběhla vyčistit zuby a vzít šaty a mohla jsem vyrazit. Bylo krátce před devátou, stíhám perfektně.

K domu Luisy a táty jsem dorazila do dvaceti minut. Tátovo auto bylo pryč, nejspíš je někde s Benem a ostatními chlapy a taky se chystají na svatbu. Ti si to ale musí užívat. Několik chlapů v zajetí kosmetičky a kadeřnice… Och můj bože…

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vlastním klíčem si odemkla vstupní dveře.

„Dobré ráno všem! Tak jsem tady!“ zavolala jsem jen, co jsem vstoupila do dveří. Odpovědi se mi dostalo téměř okamžitě.

„Jsme v druhém obýváku! Přijď za námi!“ Tohle byl určitě Luisin hlas. Zněl trochu nervózně.

Vešla jsem do obýváku a spatřila několik žen postávajících u hlav nejvěrnějších Luisiných kamarádek. Já měla taky dovolené pozvat sem své nejlepší kamarádky, ale Jess s Alice trvaly na tom, že je prostě uvidím až při obřadu, že se prostě chtějí nachystat samy. Vážně se sblížily.

„Bello, nejprve si odnes šaty nahoru do šatny, tam se ti o ně postará Paolo. Potom si vyber, kterou kadeřnici chceš, a ta ti udělá, jaký účes chceš. Nakonec se udělá make-up. Rozumíš?“ vychrlila na mě Luisa sedící v křesle s natáčkami na půlce hlavy. Já jenom přikývla, odnesla šaty nahoru a tam je předala malému zavalitému chlapíkovi. Zřejmě nějaký světoznámý šatnář nebo co já vím… Sešla jsem dolů a posadila se do prvního volného křesla, co jsem viděla. Téměř okamžitě mi vlasy rozpustila jedna z kadeřnic.

„Mám to trochu zacuchané…“ poznamenala jsem, ale ani jsem nemusela, protože si toho slečna za mými zády už očividně všimla.

„Trošku,“ zamumlala a zápasila s hřebenem v mých vlasech.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„To je v pořádku, vždyť od toho tady jsem,“ řekla vlídně a pustila se do úpravy mých vlasů. Když mi po necelých deseti minutách vlasy konečně rozčesala, podala mi katalog s účesy.

„Vyber si, jaký se ti líbí nejvíc,“ pobídla mě mile. Tím započalo mé dlouhé vybírání účesu, se kterým mi po dvaceti minutách musely pomáhat všechny přítomné dámy. Nakonec jsme se shodly na copánku vedoucího od spánku až po temeno, následně zamotaného do úhledného drdolu. Ukázala jsem svůj výběr kadeřnici, ta jen pokrčila rameny a pustila se do práce.

Po půl hodině jsem slezla z křesla a podívala se od zrcadla. Účes byl hotový a vypadal přesně jako na obrázku. Copánek, drdol a několik pramínků lemujících můj obličej. Musela jsem jen obdivně vydechnout, protože když z toho, co jsem měla na hlavě ráno, někdo vykouzlil tohle, tak to musí být vážně mistr svého oboru.

Následně jsem se přesunula do rukou kosmetiček. Celé líčení jsme s Luisou a jejími kamarádkami vedly dlouhý, velmi živý rozhovor. Z toho, co Luisa povídala, bylo vidět, že je velmi nervózní. Neustále pletla páté přes deváté a často se stávalo, že úplně ztratila niť. Ani se jí nedivím. Já byla taky strašně nervózní. Bála jsem se, že se něco pokazí nebo že táta zase bude zmatkařit, jak je jeho zvykem, nebo že třeba začne lít jako z konve, i když to nechápu, proč se tohohle bojím, protože celá svatba se odehrává vevnitř zámku. Ven se vyjde, až to celé skončí, včetně hostiny a následných oslav. Takže to vidím tak na čtyři hodiny ráno. Jestli ne později…

„Moc tu prší…“ poznamenala Luisa.

„Cože?“ Všechny jsme se na ni nechápavě otočily.

„Teda, chci říct, že se moc těším,“ opravila se okamžitě.

„Luiso, hlavně se uklidni. Je to jenom svatba. Nic se nestane, když to spleteš, nikdo se smát nebude a táta to určitě pochopí. Chtěla bych vidět teď jeho, určitě někde nervózně sedí a opakuje si svůj svatební slib,“ řekla jsem a konejšivě Luisu pohladila po ruce.

„Když já se strašně bojím,“ přiznala se Luisa.

„Miluješ tátu?“ zeptala jsem se.

„Ano, samozřejmě,“ přitakala Luisa.

„Tak vidíš. Není co řešit. Dneska si ho prostě vezmeš, ať se stane cokoli, jasné?“

„Co je to cokoli, co by se mělo stát?“

„Bože! To jsi byla tak nervózní i před první svatbou?“

„No to si piš, že byla. Teď je ale možná trochu nervóznější,“ podotkla jedna z Luisiných kamarádek.

„Luiso, vždyť už v tom máš praxi! Nemáš se proč nervovat. Tak se uklidni a užij si přípravy!“ zavelela jsem a uvelebila se v křesle. Zavřela jsem oči a kosmetička mi začala nanášet oční stíny.

_

„Já, Charlie Swan, beru si tebe, Luiso, a budu tě milovat tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí. V mém životě už dlouho nebyla žádná žena. Od smrti mé manželky jsem nepoznal žádnou ženu, kterou bych miloval tak moc na to, abych si ji chtěl vzít. Až ty jsi mi ukázala, jaké to je, najít ženu, kterou budu milovat tak moc, že bych s ní chtěl strávit zbytek života. Miluju tě, Luiso. Miluji na tobě každý tvůj rys, miluju tvůj smích, miluju, když ráno vstaneš a celá rozespalá mě políbíš, nebo když si hodinu vybíráš, co by sis dala na oběd. Jak se zakoktáváš, když jsi nervózní, a jak mi neustále dokazuješ, že mě miluješ. Chci s tebou strávit zbytek svého života. Miluju tě, Luiso, a nemůžu se dočkat, až se stanu tvým manželem.“ Táta pronesl svůj slib, navlékl Luise prsten a v očích několika přihlížejících se zatřpytily slzy. I já měla co dělat, abych své emoce udržela na uzdě. Když si toho všiml Edward, lehce mě uchopil za ruku a políbil. Já se jen usmála. Věřím, že Edward mi jednou řekne podobná slova, při stejné příležitosti. Vím, chodíme spolu necelé tři týdny, ale já mám pocit, jako bych ho znala odjakživa. Jako bych s ním chodila už několik let. Je to můj kamarád, ale je to i muž, kterého miluju.

„Já, Luisa Smithová, beru si tebe, Charlie, a budu tě milovat tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí. I já měla pocit, že po smrti svého manžela už nenajdu muže, kterého budu milovat stejně jako ho, ba ne víc. Ale našla jsem, našla jsem tebe, Charlie. Když jsem s tebou, připadám si, jako by okolní svět ani neexistoval. Jako by se čas zastavil a byli jen my dva, ty a já, Charlie a Luisa. Mohla bych ti říct milion slov, ale ani to by nestačilo na to, abych popsala to, jak moc tě miluju. Nevím, co mám říct, zkoušela jsem si to v duchu tak milionkrát, ale když se na tebe podívám, všechna slova se mi vykouří z hlavy. Připadám si jako sedmnáctka, která se bezhlavě zamiluje. Prostě tě miluju a chci s tebou být už navždycky,“ pronesla Luisa a v očích se jí zaleskly slzy. Podívala se na mě, já se na ni jen povzbudivě usmála a ona navlékla tátovi prsten.

„Pokud nemá nikdo žádné námitky, prohlašuji vaše manželství za uzavřené. Můžete se políbit,“ řekl oddávající a zpečetil tak to, na co táta s Luisou čekali několik měsíců. Konečně se z nich stali manželé.

Porozhlédla jsem se po sále, vysoké bílé sloupy, velké dveře orámované ozdobnými oblouky, okna zdobily sametové nažloutlé závěsy. Světlé hnědé parkety se jen leskly a na bílých zdech byly pověšeny obrazy všeho druhu. Krajiny, portréty, nepochopitelné čmáranice, to vše bylo namalováno na honosných obrazech orámovaných ještě honosnějšími rámy. Všude byly rozmístěny lilie, které jsem s takovou pracností sháněla, ale musím uznat, že vypadaly úžasně. Luisa prostě věděla, proč si tenhle zámek pro svou svatbu vybrala.

Novomanželé se políbili, všichni přítomní se postavili a zatleskali. Táta s Luisou se otočili směrem k lidem a usmáli se.

„Myslím, že je čas přemístit se k hostině,“ pronesl táta a vydal se spolu s Luisou uličkou do jedněch z dveří. Tam už na všechny čekalo neskutečné množství jídla, zákusků, dortů a šampaňského. Tahle hostina prostě bude stát za to.

_

„Bello, kdo je ten úžasný hnědovlasý kluk povídající si s tvým tátou?“ vyrušila mě Jess z mého povídání s Alice. Ani jedna nezklamala. Obě na sobě měly nádherné dlouhé šaty. Šaty Jess byly blankytně modré se zavazováním za krk. Stužka okolo pasu dokonale zdůrazňovala její vyspělé tělo. Vlasy měla stáhnuté do společenského culíku a několik pramínku jí lemovalo srdcový obličej. Líčení bylo zvolené přesně podle příležitosti. Lehké, ale výrazné. Prostě tak akorát, aby zdůrazňovalo Jessiiny klady. To Alice zvolila světle zelenou, která jí kontrastovala s hnědými vlasy. Ty byly i dnes rozčepýřené do všech stran. Měla v nich připevněny malé zelené kvítky, které ladily k šatům. Alice prostě potvrdila, že se v módě vyzná. Stejně slušivě oblékla i ostatní Cullenovy, kteří byli rozutíkání po celém sále. Rose a Esmé na sobě měly dlouhé šaty s ramínky. Oběma moc slušely. Kluci byli oblečení do smokingů různých střihů a barev. Podle mě to ale stejně nejvíce slušelo Edwardovi. Zkoumavě jsem si ho prohlédla. Tmavě modrý oblek, černé společenské boty, motýlek a jeho bronzové vlasy opět trčely na všechny strany. Myslím, že se ani nepokouší o jiný účes, protože tuší, jak moc se mi tyhle jeho vlasy líbí. Když zachytil můj pohled, usmál se.

„Bello, slyšíš mě? Kdo je ten úžasný kluk támhle?“ otravovala dál Jess.

„To je Ben. Můj nevlastní bratr.“

„Ten kluk s pizzou?“

„Jo, ten kluk s pizzou,“ přitakala jsem.

„A proč se ještě neznáme? Pojď, jdeš mě představit,“ řekla Jess a táhla mě směrem k Benovi.

„Promiňte, že vás takhle rušíme, ale Bene, tohle je Jess, moje nejlepší kamarádka. Jess, tohle je Ben, můj nevlastní bratr. Představila jsem vás, takže teď můžu pokračovat v tom, co jsem dělala do teď. Užijte si odpoledne.“

„Ty taky, Bello,“ řekla Jess a už se naplno věnovala Benovi. Jemu se očividně její společnost líbila, protože se za pár okamžiků začal vesele smát a gestikulovat. Ti dva si očividně padli do noty. Že mě nenapadlo představit je dřív.

Chtěla jsem se vrátit k Alice, ale ta už se vesele vybavovala s Luisou. Zřejmě si vyměňovaly typy o nějakém nejnovějším oblečení. Jak jinak… Místo k Alice jsem proto zamířila k Edwardovi, který osaměle stál u pultu s pitím.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptala jsem se a políbila ho.

„Teď už mnohem víc. Strašně ti to sluší a jsi naprosto úžasná, že jsi tohle všechno dokázala zorganizovat.“

„Myslíš, že jednou i my budeme na parketu tančit jako novomanželé?“ nahodila jsem.

„Určitě, ale to už se budeš připravovat na proměnu,“ řekl Edward a podíval se mi do očí.

„Pokud do té doby už upírka nebudu.“

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal Edward.

„Já tebe taky, ty moje slavná upírská hvězdo,“ řekla jsem a políbila ho. Už nikdy nechci žít bez něho. Prostě ho miluju a nehodlám na tom nic měnit. A je mi jedno, že se kvůli němu někdy stanu nesmrtelnou bytostí. To, že budu žít s ním navěky, mi za to stojí… Miluju ho, hvězdu moji slavnou…

***

 Doufám, že jste si poslední kapitolu mé úplně první kapitolové povídky užili. Já jsem si maximálně užila psaní povídky samotné. Děkuju Vám za všechny komentáře a oceňuju Vás za to, že jste i přes mé neustále pauzy vydrželi povídku dočíst. Momentálně se budu věnovat povídce do letní soutěže, ale doufám, že až se zase rozhodnu napsat novou kapitolovku, že si ji přečtete. Ještě jednou děkuju, Kachna. ;)

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 21. kapitola - Epilog: