Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 15. kapitola

17.05.2012 (19:15) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2442×

Když jsme po více než třech hodinách plánování svatby Luisi a táty jeli domů, byla už jsem řádně vyčerpaná. V autě jsem si ale vzpomněla, že jsem se nezeptala na jednu velmi důležitou věc - na bydlení. A tak mi teď nezbývá nic jiného, než to napravit.

„Tati, jak to vlastně bude s bydlením? Chci říct, budeme se oba stěhovat k Luise a náš dům prodáme? Nebo se Luisa přestěhuje k nám? Což mi přijde dost absurdní, vzhledem k tomu, jaký dům máme my a jaký ona.“

„No, my jsme o tom s Luisou už taky přemýšleli a dospěli jsme k jednomu názoru, který závisí hlavně na tvém rozhodnutí. Nám by to nevadilo.“

„A to rozhodnutí je?“

„Že kdybys chtěla, tak můžeš zůstat bydlet tady ve Forks a já se přestěhuju k Luise. Je to jen kousek za Forks, takže bys nás mohla kdykoli navštěvovat. A navíc se nám zdá, že už jsi dost vyspělá na to, abys bydlela sama. Vždyť na co jsem ti v tom domě já? Nevařím, neuklízím. Všechny tyhle věci děláš vlastně ty sama. Takže by to bylo jedno. Já bych ti každý měsíc přispíval na jídlo a na potřeby do domu. Ty by ses alespoň osamostatnila a měla bys jistotu do budoucna.“

„No, páni… To víš, že bych moc ráda bydlela sama,“ vypískla jsem nadšeně. „Vždyť to je sen každé holky. Mít vlastní dům, ve kterém může pořádat divoké mejdany.“

„Divoké mejdany?“ trochu se vyděsil táta.

„Ale tati. Vždyť víš, že já divoké večírky nepořádám. Musela jsem to říct jen pro efekt,“ ujistila jsem tátu a mrkla na něj.

„To jsem si oddechl…“

„A kdy by ses chtěl stěhovat?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Vlastně jsem si už v práci vzal dovolenou, kdyby to náhodou dopadlo tak, jak to dopadlo. Máme středu, tak myslím, že do konce týdne bych mohl být přestěhovaný. Nábytek ti samozřejmě nechám, neměl bych s ním co dělat, takže si beru jen své osobní věci.“

„Tak to je docela narychlo,“ podivila jsem se. Táta totiž nepatří mezi ty lidi, co řeknou a jednají.

„Já vím, ale říkali jsme si s Luisou, že na co bychom čekali, když můžeme všechno zařídit rychle.“

Jen jsem přitakala a zbytek cesty mlčela. Přemýšlela jsem o tom, jaké to bude, až budu mít vlastní dům. Myslím ale, že požádám tátu, aby mi dal něco z rodinných úspor, abych si mohla dům vyzdobit přesně podle mého gusta, vždyť bude přece můj!!!

Dojeli jsme domů, já si vzala jablko a šla nahoru. Zkontroluju si internet a půjdu do vany. Dneska mám chuť na pořádně dlouhou koupel. Vešla jsem do pokoje a okamžitě si všimla, že mi bliká záznamník. Po dlouhé době mi na něj někdo zavolal… Přistoupila jsem ke stolku a vzkaz si pustila.

Ahoj Bello, tady Edward. Alice mi říkala, že jsi byla včera venku s nějakým Benem. Tak on je ten důvod, proč jsi nechtěla jít se mnou? Byla jsi s ním i dnes? Chápu, že jsme se spolu jen dívali na film, ale myslel jsem, že taky cítíš něco víc než kamarádství. Očividně ne… No, zklamala jsi mě, ale co už. Jenom jsem ti chtěl říct, že tobě a Benovi nebudu stát v cestě. Zřejmě tě zaujal o něco víc než já. No, tak ti přeju, aby ti to s ním vyšlo. Zatím.

Tak teď nevím, jestli mám zaškrtit dřív Alice, nebo Edwarda.

Já to Alice řekla s tím, že nepůjde a nevykecá to hned Edwardovi. Jak to tak vypadá, všechny holky jsou stejné drbny. Zlobit se na ni ale nebudu, přece jen je to momentálně moje nejlepší kamarádka a navíc budu potřebovat někoho, kdo mi pomůže se zdobením domu… Takže, Alice, tentokrát jsi z toho vyvázla bez úhony.

Ale Edward… To je tak nehorázný hlupák! Nikdy bych nevěřila, že zrovna on je ten typ žárlícího maniaka. No, myslím, že nejlepší bude, když za ním prostě zítra ráno zajdu a všechno mu vysvětlím. Doufám, že když zjistí, že Ben je můj budoucí bratr, že si to nevezme tak, že když nemůžu mít Bena, tak chci ho. Jenom musím popřemýšlet, jestli na něho budu zítra křičet, nebo ne. Uvidím podle toho, jakou budu mít ráno náladu. A Edward ať se modlí za dobrou, protože jestli nebude dobrá, tak si vyslechne pěkný řev na téma: Myslela jsem, že mi věříš, ty žárlivý idiote!!! Ano, takhle se to dá shrnout. Edward je žárlivý idiot, který i přes to všechno pořád drží mé srdce v pořádně utáhnuté smyčce.

Chvilku jsem tak ještě stála u toho záznamníku, až jsem se nakonec rozhodla, že nejlepší bude, když si konečně napustím horkou vanu a pořádně se v ní zrelaxuju. Protože to je teď to hlavní, co já potřebuju. Relaxaci.

_

Z vany jsem vylezla kolem osmé hodiny, ale to hlavně proto, že voda už byla celkem studená. Kůži na prstech už jsem měla úplně rozmáčenou, ale bylo mi to jedno. Na to se přece neumírá. Oblékla jsem si žluté tričko, černé šortky a na nohy natáhla chlupaté ponožky. Musela jsem totiž za tátou a vím, jak moc nesnáší, když chodím po domě s holýma nohama. Rychle jsem seběhla schody a našla ho, jak sedí na gauči s rodinným albem na klíně.

„Tati? Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a posadila se k němu. Podíval se na mě a já v jeho očích zahlédla slzy. „Děje se něco?“

„Ne, vůbec nic. Proč? Vypadám tak?“ řekl a pořádně popotáhl.

„Snad poznám, když ti něco je, ne? Tak šup, vybal to.“ Sedla jsem si blíž a objala ho kolem ramen.

„Víš, Bello. Přemýšlel jsem. Možná není nejlepší nechávat tě tady samotnou. Chci tím říct. Co když to beze mě nezvládneš? Nebo co když se sem někdo vkrade a něco ti udělá? To bych si potom nikdy neodpustil, že jsem se odstěhoval,“ mluvil pomalu táta a z jeho hlasu byl slyšet strach.

„Tati… Žijeme tady spolu už přes sedmnáct let. Ty dokonce ještě déle. Vloupal se sem snad za tu dobu někdo?“

„Ne…“ připustil táta.

„Tak vidíš. A že bych to nezvládla? To se nemusíš bát. Vždyť jak jsi řekl. Jsem skoro dospělá a navíc za mnou můžete kdykoli přijet. Přinejhorším dojedu já. A taky existují telefony. Tati, nestěhuješ se na Mars, ale jen o nějakých dvacet kilometrů dál!“

„Jo, asi máš pravdu. Neměl bych to tolik řešit,“ řekl táta a rukou si prohrábl vlasy. To dělá vždycky, když je nervózní…

„Víš, tati, vlastně jsem za tebou přišla, abych se tě na něco zeptala…“ začala jsem pomalu. Přece jenom tak nepřijdete za tátou a nevybalíte na něho, že chcete peníze na nějaký nový nábytek. Ne, musíte na to jít hezky pomalu.

„No, co je?“  podíval se na mě táta.

„Tak mě napadlo, že když teď tady budu bydlet sama, tak jestli bych si nemohla dům trochu poupravit podle sebe…“ začala jsem váhavě.

„Jasně. Proč ne? Nevidím v tom problém.“

„Já jeden jo. Potřebovala bych na to nějaké peníze. To přece víš, že nábytek není zadarmo…“

„Klidně. Jak jsi sama viděla, Luisa má peněz víc než dost a sama říkala, že je klidně bude investovat a je jí jedno, že to bude pro tebe. Má tě ráda. Přispívá i svému synovi, který má taky vlastní dům.“

„Tak to jsem ráda.“ Upřímně jsem si oddechla. „Jo a tati, jak vůbec Luisa přišla k těm penězům?“

„Když byla ještě se svým manželem, založili si spolu ateliér. Luisa je skvělá fotografka a její manžel na tom byl velmi podobně. Ateliér pomalu, ale jistě rostl, až se z něj nakonec stala velká prosperující firma. Když ale Luisin manžel před pěti lety zahynul při autonehodě, Luisa ateliér prodala za velké peníze. Nemohla by prý pracovat někde, co s ním tak dlouho budovala. Stále by na něj myslela. Peněz z toho byla hromada. K tomu se po půl roce ukázalo, že měl Luisin manžel i nějaké konto v zahraničí. Luisa se začala živit jako příležitostná fotografka. A jelikož jsou její fotky velmi kvalitní, tak to taky začalo vynášet peníze. A to je celé.“

„Páni. Zvykneš si někdy na to, že budeš součástí tak bohaté rodiny?“

„Nebudu si zvykat sám,“ řekl táta a upřeně se na mě podíval.

„No jasně, zapomněla jsem,“ zasmála jsem se. „Tak tati, polož ty fotky a zapni si televizi. Já si jdu číst.“ Vstala jsem a vlepila pusu na tátovu začínající plešku.

„Mám tě rád, Bello,“ řekl táta, když jsem byla u dveří.

Otočila jsem se a usmála se. „Taky tě mám ráda, tati.“

Vešla jsem do pokoje a skočila na postel. Natáhla jsem se po telefonu a vytočila číslo Alice.

„Ahoj Alice.“

„Jé! Ahoj Bello. Co voláš?“

„Jenom jsem ti chtěla poděkovat, že jsem velmi ráda, že jsi Edwardovi řekla o Benovi,“ řekla jsem velmi ironicky.

„Promiň, Bello. Nevěděla jsem, že ti na Edwardovi nějak záleží,“ omluvila se Alice a v jejím hlase bylo slyšet, že ji to vážně mrzí.

„Jasně, v pohodě. Já jenom… Nemusíš příště někomu vykládat něco, co ti povím. Jasný?“

„Jo, ještě jednou promiň.“

„Alice, můžu se tě na něco zeptat?“

„Ano, Bello. O co jde?“

„Táta je zasnoubený a stěhuje se ke své snoubence. Do konce týdne budu bydlet sama a budu potřebovat někoho, kdo mi pomůže s dekoracemi a návrhem interiéru. Nebudu ho předělávat celý, jen upravovat. A navíc budu muset vymyslet, co s tátovým pokojem.“

„No, určitě!!! Jsem ráda, že ses na to zeptala zrovna mě.“ Hlas Alice se rázem proměnil z omluvného na radostný.

„Tak dobře. Jak si pojedu koupit nějaký nábytek, zavolám ti a doufám, že pojedeš se mnou.“

„Stoprocentně! Můžeš mi zavolat kdykoli! Klidně i v noci!“ Alice už do telefonu radostně křičela.

„Jo, dobře, ale přestaň do toho telefonu tak křičet.“

„Promiň. A ještě jednou děkuju.“

„Nemáš zač. Ahoj. Uvidíme se zítra ve škole.“

„Ahoj,“ naposledy vypískla Alice a zavěsila.

Tak jsem dneska udělala o jeden dobrý skutek navíc. Alice jsem potěšila a tátu s Luisou očividně taky. Teď by mě mohl navštívit nějaký kouzelný skřítek a splnit mi přání za mé dobré chování. Ne, dělám si srandu. Já bych ho odmítla. Nedělala jsem to přece pro sebe. Popadla jsem knížku, kterou mám rozečtenou, a dala se do čtení…

Ta knížka byla vážně dobrá, říkala jsem si, když jsem ji u půl druhé ráno ukládala do poličky dočtenou. A zítra ráno musím vstávat do školy… Lehla jsem si do postele a položila hlavu na polštář. Snad nezaspím…

_

Zaspala jsem!!! Běhala jsem po pokoji. Bylo za pět minut tři čtvrtě na osm a mně cesta do školy trvá deset minut, teda pokud jedu normálním tempem. Dneska si to asi vezmu na nejvyšší rychlost, což mi cestu ukrátí o necelé tři minuty. Ve škole bych měla být minimálně za pět osm a to znamená, že bych nejpozději za pět minut měla vyrazit z domu. A to bude trochu těžké, když tady běhám po pokoji v pyžamu a neupravená.

Rychle jsem něco popadla ze skříně, načesala si vlasy, opláchla obličej, kartáčkem si rychle přejela zuby a napudrovala se. Namaluju se až o přestávce ve škole, nebo v angličtině, kterou máme první hodinu. Sednu si někam dozadu… Seběhla jsem schody, v kuchyni popadla suchý rohlík a minerálku a na chodbě žvýkačku a klíče. Naskočila jsem do auta a chvilku po tři čtvrtě na osm byla připravena odjet do školy.

S Edwardem si nejspíš už promluvit nestihnu. Budu ho muset zastihnout na chodbě. Snad se mi to povede, protože mu chci vážně vysvětlit, jak to bylo, je a bude s Benem.

Dojela jsem do školy a bylo krátce před osmou. Po parkovišti se loudalo už jen pár posledních opozdilců, kteří si, stejně jako já, trochu přispali. Rychle jsem si běžela do skříňky pro věci a do třídy vpadla se zvoněním. Samozřejmě jsem upoutala pozornost všech přítomných studentů, což jsem rozhodně neplánovala s tím, jak vypadám. Nenamalovaná, pomalu nenačesaná a s očima nejspíš ještě opuchlýma od spánku. Rychle jsem sklopila hlavu a rychle kráčela k zadní lavici. Položila jsem si učebnice na lavici a z tašky vytáhla zrcátko a líčení. Učitel přišel chvíli po mně, ale já ho ani nevnímala, protože jsem byla plně zaujatá řasenkou.

„Sss, Bello,“ zasyčela na mě z vedlejší lavice Jess.

Já se na ni jen nevraživě otočila. „Co chceš?“ vyštěkla jsem na ni, protože jsem byla pořád naštvaná.

„Já jenom…“ zakoktala se. „Jestli nechceš zůstat po škole, měla bys tu řasenku strčit zpátky do tašky.“

Až teď jsem si uvědomila, jak moc našemu angličtináři vadí, když se někdo ve třídě líčí. Jess má pravdu, napařil by za to minimálně týden po škole. Ano, takhle přísný on je.

„Jo… Díky…“ zahuhlala jsem a začala se věnovat tomu, co učitel před tabulí říká. Ještě, že už jsem byla domalovaná. Jinak bych vypadala jako debil celý den…

_

Angličtina se nesnesitelně vlekla, a když konečně zazvonilo, tak jsem se vrhla směrem ke dveřím jako namydlený blesk. Celou hodinu jsem si totiž připravovala, co řeknu Edwardovi, a jelikož nemám zrovna dobrou náladu, tak to nebude příjemný rozhovor.

„Kampak, slečno Swanová? Vás nikdo neučil, že hodinu ukončuje vyučující?“ učitel mě zastavil těsně přede dveřmi.

„Sakra…“ zaklela jsem si potichu. „Omlouvám se, pane učiteli, ale já musím… Musím na záchod. Víte, vypila jsem ráno moc čaje a bojím se, že už to nevydržím.“

„Aha,“ pronesl učitel doprovázený chichotem mým hloupých spolužáků. „Tak to vás nebudu zdržovat…“

„Děkuju,“ řekla jsem, popadla kliku a doslova vypálila ze třídy.

Musím najít Edwarda. Musím najít Edwarda, znělo mi v hlavě. Naštěstí jsem věděla, kde měl první hodinu, a okamžitě se vydala ke dveřím učebny. Snad ho ještě zastihnu. Ne snad… Já ho musím zastihnout.

Štěstí mi očividně přálo, protože když jsem konečně dorazila ke dveřím učebny, Edward zrovna odcházel.

„Edwarde! Edwarde, stůj!“ zavolala jsem na něj přes půl chodby. Doufám, že mě slyšel, protože je tady docela hluk.

Očividně ano, protože se otočil a čekal, až k němu doběhnu. Snad nevidí hněv v mých očích. Nemusí vědět, co se stane, ještě před tím, než se to stane…

„Co se děje, Bello?“ zeptal se nevinně.

„Co se děje? Ty se mě ptáš, co se děje?“

„Ano, já se tě ptám, co se děje?“ otázal se a očividně už si mého hněvu všiml. Tvářil se totiž nějak nejistě. Jsem fakt dobrá, znejistěla jsem Edwarda Cullena…

„Tak jestli si to nepamatuješ, tak ti ráda osvěžím paměť!“ Můj ze začátku klidný hlas se pomalu stupňoval až do křiku. Pár lidí už se po nás ohlíželo. „Včera jsi se od Alice něco dozvěděl. Nemám pravdu??? Neodpovídej! A jenom jsem ti chtěla říct, že jsi naprosto nehorázný žárlivý idiot! Ano, šla jsem do kina s Benem, ale jenom proto, že jsem ho potkala ještě před hallowenským večírkem! A to, pokud se nepletu, jsme o sobě sotva zavadli pohledem. Cítila jsem se provinile, protože mi dal svoje telefonní číslo a já mu nezavolala. Tak jsme si to vynahradili tím, že jsme šli spolu do kina! A ano, užila jsem si to. A jestli tě to zajímá, tak Ben mě na rozdíl od tebe políbil! To jenom tys mě musel napínat jak na skřipci! A možná by tě mělo zajímat ještě něco! Včera jsem taky byla s Benem, ale v jiném slova smyslu! Zjistila jsem totiž, že je to můj budoucí bratr, protože můj otec a jeho matka se budou v prosinci brát! A to bych ti možná řekla normálním tónem, kdybys mi nenechal ten debilní vzkaz na záznamníku! To je myslím všechno! Doufám, že jsi spokojenej! Protože já ti řekla všechno, co jsem potřebovala!“ vykřičela jsem si své plíce. Hněv ze mě doslova čišel. Otočila jsem se a rychle odcházela. Edward nemusí vidět, jak se mi v očích lesknou slzy.

„Dobře, Swanová!“ zakřičel na mě nějaký kluk, kterého jsem ani neznala. Během mého křiku se na nás totiž upoutala pozornost téměř celé chodby…

Páni, já jsem právě seřvala Edwarda Cullena! Toho kluka, který ještě před několika měsíci vyprodával haly a stadiony!

„Bello, počkej!“ Co to? On na mě volá? Asi jsem ho nezaskočila tak, jak jsem si myslela.

„Co je?“ Otočila jsem se a zakřičela na něho. Moje nervy totiž byly na dranc a já už s tím nehodlala nic dělat. Nejradši bych odjela domů a brečela, protože jsem si právě nejspíš zkazila vztah s klukem, který se mi vážně líbí.

„Já jenom… Nevím, co na to říct. Zaskočila jsi mě…“

„Počkej! Nerada tě přerušuju, ale na něco jsem zapomněla!“ dodala jsem klidněji. Přešla jsem zpátky k němu a tak potichu, aby to slyšel jen on, jsem dodala. „Nikdy jsem si nebyla svým city tak nejistá, jako právě u tebe! Tak a teď víš úplně všechno. Doufám, že jsi spokojenej!“ Jakmile jsem dořekla tento svůj „proslov“, otočila jsem se na patě a definitivně odcházela. Pojedu domů, dneska bych to v té škole nevydržela. Sednu si k televizi a vezmu si zmrzlinu, protože jak už jsem jednou řekla, zkazila jsem si šanci u kluka, u kterého si poprvé nejsem jistá svými city. A to mě zničilo…

Vyšla jsem ze školy a slzy mi tekly po tvářích… No tak, co to se mnou je? Tohle přece nejsem já, ta sebevědomá Bella, která se svou nejlepší kámoškou vymetá jeden obchod za druhým. Tohle je nějaká blbá citlivka, co v jednu chvíli řve jako smyslů zbavená a v druhou brečí jako malá holka. Už toho mám dost. Doufám, že tohle Edwardovi otevře oči a konečně mi řekne, co ke mně doopravdy cítí. Jestli to bere jen jako kamarádství, nebo doopravdy něco víc… Jsem jenom zvědavá, kdy to z něho vyleze. Já mu totiž do té doby neřeknu ani slovo. Svoje jsem řekla a tím to skončilo. Nikdy jsem vážně nebyla tak naštvaná na někoho, koho mám vážně ráda… Bože, Bello, vzpamatuj se už konečně!!!

Tak, doufám, že se vám kapitola líbila. Já osobně jsem s ní spokojená. Ale pokaždé, když mně se kapitola nelíbí, vám se líbí. Takže počítám s tím, že to bude nejspíš i naopak... Jenom tajně doufám, že se pletu.

V další kapitole se dočkáte Edwardovy reakce. Jenom bych se chtěla zeptat, jestli byste kapitolu chtěli z jeho pohledu. Vím totiž, že vlastně vůbec nevíte, jak to teď uvnitř něj probíhá a co Edward cítí. Kdyžtak se vyjadřujte do komentářů.

Další kapitola bude, doufám, co nejdřív. Kachna...

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 15. kapitola: