Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » On je přece star - 13. kapitola

02.05.2012 (16:30) • Kachna13 • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2384×

„Děkuji ti za skvělé odpoledne, Bello. Doufám, že si to někdy ještě zopakujeme.“ Edward stál ve dveřích a usmíval se. Nevypadal, že by se mu chtělo odcházet.

„Taky doufám. Tak zatím. Uvidíme se zítra ve škole,“ řekla jsem a chystala se zavřít dveře. To mi ale Edward nedovolil.

„To je všechno? Jenom zatím?“ pobaveně mě pozoroval a očividně si užíval mou nejistotu.

„Tak dobře. Sbohem, Edwarde. Doufám, že se brzy shledáme a že na naše společné odpoledne nikdy nezapomenu. Nikdy jsem se tak nebavila jako dnes. Ještě jednou sbohem a pozdravuj doma. Spokojený?“ předvedla jsem svůj nejlepší herecký výkon a zašklebila se.

„O dost lepší. Tvůj přednes jsem si vyloženě užil.“

„Tak už běž,“ řekla jsem a zasmála se.

Edward se ale stále nechystal odejít. Pomalu se přibližoval k mé tváři a já cítila, jak začínám rudnout. Chce mě políbit, prolétlo mi hlavou. Tep se mi zrychloval a začaly se mi potit dlaně. Edwardův nos už se téměř dotýkal mého. Polib mě!!! křičela moje mysl. Strašně jsem toužila po tom ho políbit. Moje srdce už bylo jako na poplach. Edward ho se svým skvělým sluchem musí stoprocentně slyšet. Nevypadal ale, že by ho moje bušící srdce a naprosto rudá tvář nějak znervózňovala. Já už pomalu přivírala oči a chytala se na polibek. Ale Edward místo toho, aby mě políbil, jemně chytil mou bradu, otočil ji profilem a dal mi pusu na tvář. Na tvář!!!

„Tak ahoj, Bello.“

„A-ahoj,“ dostala jsem ze sebe stále trochu šokovaná. Myslím totiž, že jsem právě propadla osobnímu kouzlu Edwarda Cullena.  No tak, tohle se mi přece nestává. Jo, líbí se mi různí kluci, ale rozhodně jsem z žádného nikdy nebyla poblázněná. Jak jsem řekla, tohle se mi nestává.

Nakonec jsem zalezla domů. Uklidila jsem v obýváku, vyhodila krabici od pizzy a zalezla do postele. Vzala jsem si svou oblíbenou knížku a pokoušela se soustředit na četbu, která mě vždycky tak uvolní. To se ovšem tentokrát nepodařilo, protože jsem neustále myslela na Edwarda a zároveň se mi do mysli vkrádal Ben. Cítila jsem se docela špatně z toho, jak se asi musel cítit. On určitě čekal na to, až mu zavolám, a já na něho úplně zapomněla. Najdu to jeho číslo a aspoň mu napíšu. Sice vůbec nevím co, ale něco určitě.

Áááá!!! Upřímně? Vůbec nevím, co mám dělat. Mám pocit, že se mi Edward líbí, ale teď mě vážně pomotal a já nevím, co si o mně může myslet. Ben? Ten je krásný a mrzí mě, že jsem mu ublížila.

Zkusím překonat to pobláznění Edwardem a zajít někam s Benem.

Teď si skočím do sprchy a potom najdu to číslo.

_

Ahoj, Bene, tady Bella. Ano, to jsem já, ta holka s pizzou. :) Jenom jsem ti chtěla říct, že ten kluk, co na mě dneska křičel z obýváku, vážně není můj kluk. Jen jsme se spolu dívali na film. Bylo to na zabití nudného odpoledne. Tak mě napadlo, že jestli chceš, tak bychom mohli zítra večer zajít třeba do kina nebo na večeři. Já nevím. Domluvili bychom to. Tak mi odepiš. Zatím, Bella.

Odesláno. Teď budu jenom doufat, že si z toho dnešního odpoledne Ben nedělá hlavu a přijme moje pozvání. Nevím, vůbec ho neznám. Nevím, jaký je… Snad to není hezký, ale hysterický kluk, který všechno řeší.

Odpověď na otázku jaký je, mi přišla už za půl hodiny.

Ahoj. Jasně, rád s tebou někam zajdu. Vyzvednu tě v šest. Ben.

Spokojená z toho, že jsem alespoň z části vyřešila svůj problém, jsem se opět vrhla do čtení. Byla jsem fakt částečně spokojená, protože po zítřejším rande s Benem třeba konečně zjistím, co chci. Jsem fakt jak malá. Ale můžu za to? Prostě nevím, co chci.

_

Kolem osmé přišel domů táta.

„Jsem doma, Bello.“

„Fajn, tati. Jak to, že jsi přišel až teď?“

„Měl jsem nějaké zařizování.“

„S Luisou?“

„Bello, neprovokuj mě. Ale jestli tě to zajímá, tak se to týká Luisi. Spokojená?“

„To je o dost lepší,“ řekla jsem se smíchem.

„Máš zítra odpoledne čas?“

„Zítra nemůžu, v šest jdu ven. Nevím, v kolik přijdu. Proč?“

„Potřeboval bych s tebou něco vyřídit.“

„Se mnou? Co se stalo?“

„Uvidíš,“ řekl táta tajemným tónem.

„To se mi nelíbí…“

„No, to je mi jedno. Tak si udělej čas ve středu. A nejlíp celé odpoledne. Ok?“

„Fajn, tati. Ve středu přijdu domů hned po škole. Spokojený?“

„Ano. Děkuju, Bello.“

Když se mnou táta vyřešil, co potřeboval, konečně mi dal pokoj. Mohla jsem si teda opět v klidu číst.

_

Když jsem se ráno probudila, vůbec se mi nechtělo vstávat. Nechtěla jsem jít do školy a snášet pohledy Jess. Možná se opakuju, ale to je fakt nepříjemný! Jdete po chodbě a cítíte v zádech čísi pohled. Jste ve třídě a někdo vám pohledem vypaluje díru na tričku. Někdy mám pocit, že mě Jess sleduje i na záchodě. Asi to půjdu nahlásit na policii.

Jakmile jsem dokončila své ranní rozmluvy sama se sebou, vylezla jsem z postele. Provedla jsem ranní hygienu, oblékla se, nasnídala a mohla jsem vyrazit do školy.

Dneska to fakt nevydržím, protože za prvé, nechce se mi. Za druhé, už se těším na večer a za třetí, nechce se mi!!! Nálada by šla, ale ta nechuť cokoli dělat, ta je horší.

Dorazila jsem ke škole, kde už byla většina studentů. Nechápu, co je to na naší škole za zvyk, scházet se na parkovišti. Chci říct, vždy tu máme jídelnu, tělocvičnu, plno tříd, záchody. A pokud se nepletu, tak je naše škola z větší části obklopena lesem, tak proč zrovna parkoviště? Vždyť tady jezdí tolik aut, a že by tu bylo zrovna nějaké soukromí, to se taky říct nedá.

„Ahoj, Bello.“

„Jé, ahoj, Edwarde. Vylekal jsi mě, ani jsem tě neslyšela přicházet.“

„Tak to se omlouvám. Víš, tak mě napadlo, že když jsme si včerejší odpoledne tak užili, tak že bychom mohli zase někam zajít. Máš čas dneska odpoledne? V kině totiž dávají nový film, a tak mě napadlo, jestli bys na něj nechtěla jít se mnou…“

„Edwarde, to je milý, ale já dneska bohužel nemůžu. Už mám něco domluvené.“

„V pohodě. Tak ve středu?“

„To taky nemůžu, táta mě potřebuje u nějakého zařizování.“

„Aha, tak to je škoda.“

„Ale můžu ve čtvrtek a v pátek a sobotu s nedělí mám taky volný.“

„Však uvidíme, ozvu se ti. Ahoj.“

„Ahoj…“

Já jsem blbá. Teď si bude Edward určitě myslet, že s ním nechci nic mít. Ale řekla jsem si, že dnešní odpoledne strávím s Benem, a to měnit nebudu. A táta po mně jednou něco chce, tak z toho přece nevycouvám. A navíc myslím, že to je něco důležitého, podle toho, jak byl tajemný. Edward prostě musí pochopit, že mám i jiné věci na práci, než být ním poblázněná. Stejně mě to mrzí. Mám pocit, jako bych pořád někoho zraňovala… Blbá, necitlivá Bella!!!

_

Na to, s jakou nechutí začal dnešní den, tak se nakonec vyvinul docela dobře. Angličtinářka mě totiž opět chtěla načapat nepřipravenou, ale já jí tentokrát vytřela zrak, když jsem jí o probírané látce řekla úplně všechno a dopodrobna. Takže nejen, že domů odjíždím s tím, že se konečně můžu začít připravovat na večer, ale i s dobrou známkou, která se před pololetím vždycky hodí.

Přijela jsem domů, hodila klíčky na poličku a šla do pokoje. Při pohledu na hodiny, na kterých malá ručička ukazovala na pětku a velká se pomalu blížila k dvanáctce, se mi pomalu formoval úsměv na tváři. Už se těším na večer s Benem.

Otevřela jsem skříň, která byla plná oblečení, sedla si na postel a začala s typickou holčičí depkou na téma: Nemám co na sebe.

Kalhoty… Ne! Šaty… Ne! Šortky… Ne! Sukně… V žádném případě, venku je nehorázná zima. Já si nemám co obléct!

Tati, myslím, že potřebuju trochu otcovské lásky vyjádřené formou peněz… I když to bych musela poslouchat to, že až táta umře, tak tady nebude nikdo, kdo mi bude dodávat peníze, a že bych měla být nezávislá a najít si práci a… Tohle všechno vím, ale copak mám čas na to, abych pracovala? Ne! Táta nechodí do školy, tak má celý den na práci. U mě je to prostě naopak. Chodím do školy, a proto nemám čas na práci. Jednoduché jako facka…

Dost přemítání! Mám něco málo přes hodinu na to, abych vybrala správné oblečení, načesala se, odlíčila a znovu nalíčila a tohle všechno přece nemůžu stihnout za hodinu!!! Jo a taky si musím vyčistit zuby, protože na oběd byl salát s tuňákem…

_

Za pětapadesát minut jsem byla konečně připravená na to, abych opustila dům. Byla jsem načesaná, namalovaná, zuby byly vyčištěné, ale hlavně jsem byla oblečená!!! Ano, já jsem dokázala ve své velmi chudé skříni nalézt nějaké oblečení, které by se dalo nosit. Tím nejméně divným oblečením se - i přes tu zimu - nakonec stala má oblíbená lososová košile do půli stehen, která se pod prsy svazovala tenkou šňůrkou. Pod košili jsem si oblékla černé legíny a na nohy dala černé baleríny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, udělala na nich pár vln kulmou, a když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem uznat, že mi to vážně sluší…

Ještě jsem rychle seběhla dolů, nalila do sebe trochu džusu a v tu chvíli jsem slyšela zvonek. Jde přesně…

„Ahoj, Bello. No ne, tobě to ale sluší…“

„Ahoj. Děkuju, je to rozdíl nevidět mě v teplákách a s rozcuchanými vlasy, co? Ty ses ale taky vyfikl…“ I já jsem ho přece musela pochválit, ne? Protože je pravda, že mu to vážně slušelo. Tmavě modré džíny, bílá košile a hnědé vlasy mu opět padaly k očím. Myslím, že bych měla zavřít pusu, protože se bojím, že by mi každou chvíli ukápla slina…

„Tak to taky děkuju. Od tebe si toho cením,“ řekl s lehce pobaveným tónem v hlase.

„Jsem ráda, že tě bavím… Půjdeme?“

„Jistě. Pojďte, krásná slečno.“

„Bene!“ zasmála jsem se.

Nasedli jsme do jeho auta a jeli do kina. Musím uznat, že Ben řídil velmi dobře. A to jsem na řízení hodně náročná. Ben ale jako by to vycítil a jel přesně tak, jak mně to vyhovuje. Určitě mi čte myšlenky… Při jízdě jsem Bena po očku sledovala, měl zamyšlený výraz, který mu ale nezabraňoval soustředit se na řízení. Asi jsem ho nepozorovala tak nenápadně, jak jsem si myslela, protože se Ben otočil, pobaveně si mě prohlédl a usmál se. Já jsem měla pocit, jako kdybych se na sedadle smrskla do velikosti hrášku. Ano, takhle malá jsem si připadala. A to nepatřím mezi malé lidi. Ben mě asi vážně nějak zvláštně zaujal… Tohle se mi totiž ještě nikdy nestalo…

Když jsme dorazili ke kinu, Ben rychle vystoupil a elegantně mi otevřel dveře.

„Páni, to je jako ve filmu…“ řekla jsem se smíchem.

Ben se zasmál a vytáhl z kapsy dva lístky.

„Tak na co jdeme?“

„Doufám, že máš ráda taneční filmy a viděla jsi Street Dance…“

„A ne jednou…“

„Tak to se ti tohle určitě bude líbit, protože tenhle film na to navazuje.“

„Tak to si zaručeně užiju.“

Vešli jsme do kina, kde už byla utvořená velmi dlouhá řada na lístky. My jen ty svoje podaly uvaděčce a vstoupily do haly.

Vždycky mám ráda, když tam ti lidé stojí a čekají na poslední nevyprodané lístky a vy jenom podáte ty svoje a cítíte se tak dobře… Ano, jsem hodně škodolibá.

Z mého přemítání mě vytrhl až Ben.

„Chceš popcorn?“ zeptal se mě.

„Jo, klidně si můžeme jeden koupit…“

„Slaný, sladký, nebo karamelový?“

„Jak chceš ty. Já mám ráda všechny.“

Takže jsme nakonec skončili se sladkým popcornem smíchaným s karamelovým a obrovským kelímkem koly.

„Jenom ti radím, že na trailery budeš muset dát ten popcorn dál ode mě, protože jsem schopná ho celý sníst.“

„Sakra. A já myslel, že ho dáme k tobě… Já jsem na tom totiž velmi podobně…“

„Tak ho šoupneme někomu vedle nás, aby nám ho hlídal.“

„Fakt si myslíš, že je to dobrý nápad?“

„Ne, vůbec. Ale je to to první, co mě napadlo…“

„Film začíná za deset minut, jdeme už si sednout do sálu?“

„Můžeme.“

Před filmem jsme si ještě chvíli s Benem povídali. Bylo fajn mluvit s někým, koho vůbec neznáte. Dozvěděli jsme se o sobě plno věcí. Třeba že Ben má jen matku, na střední hrál fotbal, miluje zvířata a bydlí sám. Já mu zase na oplátku řekla spoustu věcí o sobě, a tak nás to chytlo, že jsme mluvili ještě nějakých deset minut z filmu. Nakonec jsme toho nechali, protože se lidé otáčeli a sykali na nás, ať si nepovídáme. Jako by oni nikdy nemluvili…

_

Když film skončil, jen líně jsme se s Benem zvedli a vydali se před kino.

„Takže, kam to bude, slečno?“

„No, jestli nechceš mít potyčky s tátou a tudíž i se zákonem, tak myslím domů, pane.“

„Dobře, tak nasedat,“ řekl Ben a galantně mi otevřel dveře.

Říkala jsem si, že se na nás musí lidé asi divně dívat, ale můžu za to, že jsme prostě venku s klukem, který se umí chovat? Tohle se nedá říct o většině naší školy… Možná až na Edwarda… Ne, Bello! Stop! Celý večer si na něho nemyslela, tak ani nezačneš. Teď si venku s Benem, ne s Edwardem. S Benem!!!

Po cestě autem jsme si ještě s Benem povídali o filmu, takže nenastalo žádné trapné ticho. Uf, nesnáším trapné ticho…

Dojeli jsme před náš dům a zastavili. Ben opět oběhl auto, jen aby mi mohl otevřít dveře.

„Víš, že mi nemusíš otevírat pokaždé, když vystupujeme? Zvládnu to sama…“

„Vím, ale přece nenechám dámu namáhat.

Sakra, zase se začínám červenat. Doufám, že už je dostatečná tma na to, aby to nešlo vidět.

„Užila jsem si to.“

„To já taky… Doufám, že si spolu ještě někdy vyrazíme. A jsem rád, že jsem nedal na první dojem s tím včerejším odpoledne. Však víš…“

„Taky jsem ráda. Myslela jsem, že potom, cos slyšel, už se mnou nikam nepůjdeš, ale pletla jsem a jsem ráda…“

Sakra, sakra, sakra. Druhá fáze nastává, dlaně se začínají potit, v důsledku Benova obličeje přibližujícího se k mému.

Ben se mi podíval do očí, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že mi nevadí jeho blízkost. Po tom, co jsem očima neucukla a Ben v nich viděl nejspíš něco jako souhlas, mě políbil. Nebyl to ale zuřivý polibek, jak byste čekali. Byl něžný a stydlivý a celkově úžasný.

„Dobrou noc, Bello.“

„Do-dobrou…“

Dvě pobláznění, a to je teprve úterý. Teda nevím, co budu dělat zbytek týdne. Asi se pořádně najím a upadnu do zimního spánku. To by ale teoreticky šlo… Zima se blíží… Prakticky by to bylo ale asi trochu horší. No myslím, že ještě zvládnu to tátovo zítřejší zařizování, a pak se o to pokusím.

Taky mi táta mohl říct, o co jde, teď se musím akorát nervovat, kam mě to vytáhne… No nic, půjdu se osprchovat a asi zalezu do postele. Toho přemýšlení už je na mě moc…

Doufám, že se vám kapitola líbila. Připomínky piště do komentářů. Další kapitola by mohla být o nco dřív, protože už na ni mám dobrý nápad. PS: Vy, kteří povídku pořád ještě čtete, mě musíte úplně nesnášet... A já se vám strašně omlouvám. Kachna...

A nakonec ještě trailler od Vilinky.

Autor: Kachna13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek On je přece star - 13. kapitola: