Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Omlouvám se - 2. kapitola Seznámení

07.10.2011 (09:15) • AfroditaAliceCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1501×

Když jsem otevřela dveře, myslela jsem si, že omdlím. Viděla jsem asi ty nejkrásnější lidi na světě. Po chvilce mě z mého rozjímání vytrhlo lehké uchechtnutí. Okamžitě jsem se vzpamatovala, ale návštěva už si asi všimla, že jsem se tak trochu zasekla, tak začala sama mluvit jako první, přesněji hlava rodiny. Carlisle, jak jsem si z tátova výslechu zapamatovala, spustil trochu rozverným, ale i tak milým tónem:

„Dobrý večer, snad nerušíme, přišli jsme na pozvání Charlieho Swana, místního policejního velitele.‟ Tak teď mi ztuhl úsměv na rtech. Proč mi táta, proboha, neřekl, že skončil s prací moderátora? A mně bylo divné, že je poslední dobou tak šťastný, jako za policejních dob, ale tohle mi měl říct. Vždyť jsem jeho dcera. Musím se to dozvědět od úplně cizího člověka?

Až v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že celá rodina Cullenů ještě pořád stojí ve dveřích a prohlíží si mě. Podívala jsem se na ně mým umělým úsměvem, který používám na ostatní uctívačky, ale oni to asi prokoukli, protože se na mě dál zadumaně dívali. Uhnula jsem ode dveří a naznačila, aby šli dál. Všichni vstoupili a já si až teď všimla, že jim tři členové chybí. Byl tady Carlisle, ani nevím, jak jsem to poznala, prostě působil jako hlava rodiny. Za ním byla jeho manželka Esmé. Byla ještě krásnější, než jsem si ji pamatovala. Její kaštanově hnědé vlasy se jí vlnily kolem dokonalého obličeje a splývaly jí dolů na fialové sáčko. Prostě krása.

Pak v těsném závěsu pokračoval trochu naštvanější chůzí další pár, viditelně mladší, tak v mém věku, možná starší. Ten kluk měl snad dva metry. Byl obrovský a měl velké svaly. I Nick z fotbalového týmu by si na něj netroufl. Bylo na něm vidět, že by každého přepral. A vedle něj, teda spíš na něm, byla namotaná ta nejkrásnější holka, jakou jsem kdy viděla. Kam se na ni Caroline se svou barvou hrabe. Když porovnám vlasy téhle holky s vlasy Caroline, tak Car má laciný hliník, zatímco ona nejdražší zlato. Vypadalo to, jako kdyby měla svatozář. Pak jsem se jí podívala do obličeje. Ten se nedá popsat. Ani anděl nemohl být tak krásný. Měla jemně řezané rysy a byla bledá. Vlastně všichni byli bledí. Každý byl jiný, ale stejně vypadali jako rodina. Když jsem si pak prohlédla celou tu holku, tak měla i božské tělo. I ten kluk, doktor a dokonce i jeho žena, všichni byli tak nádherní, že jsem okamžitě dostala depku kvůli své průměrnosti.

Jedno mi ale bylo divné. Jak to, že se ta blondýna tak obtáčí kolem toho černovlasého kluka? Vždyť by měli být teoreticky sourozenci. Není to náhodou nezákonné?

Mezitím táta přišel z jídelny.

„Dobrý večer.‟

Odpovědí mu bylo sborové „dobrý“. Ta holka se konečně přestala ovíjet kolem svého bratra a jenom ho chytla za ruku, jako by jí ho měl někdo odvést. Ne, že bych o tom nepřemýšlela, ale není můj typ. I když by asi kvůli němu byla kdejaká holka schopná udělat výjimku, ale tahle by to asi zatrhla každé zájemkyni. Pak znovu promluvil táta, tentokrát pouze na doktora:

„Kde máte ostatní caparty, dneska se k nám nepřipojí?‟ Tohle dělal táta vždycky, když přišel někdo jiný, než jeho nebo moji kamarádi. Snažil se mluvit jako z dvacátého století, ale zároveň používal slang jako nějaký vidlák z Texasu. Vždycky mi bylo potom děsně trapně a bylo vidět, že i naší návštěvě po otázce mého váženého taťuldy cukají koutky.

„Připojí, ale ještě si připravují věci do školy. Jsou velmi zodpovědní ohledně školy,‟ promluvila Esmé a mě udivil její hlas – jako tisíce malých zvonečků splývajících do nádherné melodie.

„To chceš jako, mami, říct, že my s Emmettem nejsme zodpovědní? Koukám, že se příště taky ulejeme, abychom nemuseli někam, kam nechceme,‟ pronesla ta blondýna. Takže nejen krásou Caroline předčí. Je i mnohem více kousavá. Tak to je uctívačka jako vyšitá, i když asi nebude chtít poslouchat.

„Rosalie!‟ okřikli ji rodiče unisono, ale ona si z nich očividně nic nedělala.

„No, uznejte, že se vymluvili, že se už nevejdou do jednoho auta, jenom aby s námi nemuseli,‟ řekla už načepýřeně Rosalie.

„Ale, Rose, drahoušku, přece by ses na ně nezlobila?‟ dodal Emmett, jak jsem vypozorovala, se smíchem. Bylo vidět, že v této rodině hraje roli baviče on, protože si z Rosaliina záchvatu vůbec nic nedělal. Asi to u ní bylo časté.

„Takže dnes se se zbytkem vaší rodinky nesetkáme, doktore Cullene? Ale vlastně už mi to připadá jako výslech.‟ Táta se na mě podíval a zvedly se mu koutky. Asi si vzpomněl, jaký jsme před chvílí vedli rozhovor, takže mě taky donutil k úsměvu. No jo, i když mi vadilo, že mi neřekl o své znovuzískané práci, tak jsem se na něj nedokázala zlobit dlouho.

„Pojďme se posadit, dáte si něco?‟ ptal se.

„Alice s Jasperem a Edwardem se dostaví později. Prosím, nevšímejte si Rosalie, je trochu podrážděná z přesunu a mimochodem, říkejte mi, prosím, Carlisle. Děkuji. Vykání mi vždy vadilo, jako bych byl bůhvíjak starý. Voda by nám vyhovovala. Děkujeme.‟ Při slovech „bůhvíjak starý“ se Emmett rozchechtal, až jsem se ho lekla. U Carlislea nepůsobila spisovnost nijak vidlácky, spíš k němu patřila. Od doby, co jsem je viděla, vypadali tak kultivovaně, a proto mě udivilo, jaký pohled hodil Carlisle na svého syna, když se nepřestával smát. Jako by mu přímo vyhrožoval, že jestli něco řekne, tak ať si ho nepřeje. A když i Emmett zpozoroval ten pohled, okamžitě mu zmizel s omluvou úsměv z tváře.

Táta se ujal představování.

„Samozřejmě také nesnáším vykání. Carlisle, Esmé, chtěl bych vám představit svoji skvělou dceru Isabellu.‟ Když vydechl moje jméno, měla jsem dojem, jako by představoval samotnou královnu. Všichni se na mě otočili a já se usmála, tentokrát ne hraně, ale čistě automaticky.

„Těší nás, Isabello. Prosím, říkej mi Carlisle. Toto je moje manželka Esmé a moje děti Rosalie a Emmett. S Edwardem, Alicí a Jasperem se snad seznámíš později a snad i ty, Charlie. Rose znáš, proto bych ti rád představil svého syna Emmetta,‟ ujal se slova Carlisle.

„Také mi, prosím, tykej, jsem Esmé a ráda vás oba poznávám,‟ usmála se Esmé nádherně. Připomínala mi mamku, akorát že mamka se nikdy na mě takhle domácky a mateřsky neusmála.

„Nám snad budeš tykat automaticky, jsme přece stejně staří,‟ rozchechtal se Emmett. Sice jsem nechápala, čemu se tak směje, ale Rosalie to asi pochopila, a tak mu ihned přiletěl docela tvrdý pohlavek – tomu jsem se zase musela usmát já. Celkem jsem se divila, že mu dosáhla až na hlavu, přece jenom to bylo docela vysoko. Hned se začala za něj i za sebe omlouvat.

„Omluvte, prosím, mé předchozí jednání, už je toho na mě trochu moc a taky omluvte jeho chování,‟ ušklíbla se zle na Emmetta, který asi hned věděl, která bije a zase se přestal smát.

Odhodlala jsem se promluvit, protože od doby, co přišli, ze mě nevypadlo ani slovo (ještě aby si mysleli, že neumím mluvit, nebo že jsem nějaká postižená).

„Ráda vás všechny poznávám, jak mě už můj otec představil, jmenuji se Isabella, ale, prosím, říkejte mi Bella. Asi bychom se mohli posadit,‟ navrhla jsem tátovi, „já zatím přinesu to pití.‟

Jakmile jsem přinesla pití pro návštěvu, zazvonil mi mobil. Hned mi bylo jasné, kdo mi v tuhle chvíli volá.

„Hned jsem zpátky,‟ omluvila jsem se s úsměvem a vyběhla jsem na verandu s mobilem v ruce, šťastná, že nemusím být v místnosti s novým prototypem Caroline. Zmáčkla jsem tlačítko pro přijetí hovoru a okamžitě se na mně vychrlily otázky naší forkské KGB Alex.

„Ahoj Bello! Tak co? Už jsou u vás? Jak vypadaj? Jak se jmenujou? Jak bys oznámkovala ty kluky? V kolik odjedou?‟ Po chvilce drmolila už tak rychle, že jsem ji ani nestíhala a musela jsem ji utnout.

„Brzdi, Alex! Nestíhám, není ti rozumět, nauč se taky mluvit, nebo dopadneš jako pan Hepsvik.“ On je proslavený tím, jak rychle a nesrozumitelně dokáže mluvit. Nikdo, až na jeho blízkou rodinu, mu nerozumí.

„Vyber jednu otázku a s tou začni, ale něco normálního, prosím.‟

„Fajn, takže jak vypadaj?‟ Už byla v klidu, ale stejně jsem z ní cítila vzrušení.

„Zatím jsem neviděla všechny, protože tři z nich sem nechtěli přijít, ale podle Carlislea přijdou. Všichni jsou až neuvěřitelně nádherní. Co dál?‟

„Kdo je Carlisle? Ty už jim tykáš?‟ Zasmála jsem se její netrpělivosti.

„To jsou dvě!‟ A chechtala se dál.

„Nebuď pintlik, nech toho a radši odpovídej,‟ rozkřikla se na mě netrpělivě Alex. Pořád jsem se musela pousmívat.

„Zatím přijeli pouze Carlisle, Esmé, Emmett a Rosalie. Mimochodem Rosalie může v klidu konkurovat Caroline, a to nejen v kráse.‟

„To je taky taková mrcha?‟ zeptala se nevěřícně Alex, protože nikdo neznal větší mrchu než Car.

„Nevím, jestli je mrcha, ale po pěti minutách, co překročila náš práh, už jednou vypěnila.‟

„No, tak to by si měla začít trénovat nervy.‟

„Proč?

„Přece Carolinino tažení. Car nikoho nenechá kráčet volně po svobodě, obzvlášť pokud je to taková konkurence. Přece by si nenechala odlákat svoje nejlepší uctívače a poskoky, nemluvě o holkách.‟

„Ona ale Rose podle mě chodí s Emmettem.‟

„Jak jsi na to přišla?‟

„No, víš, kdybys byla minutu s nimi v jedné místnosti, taky bys to poznala.‟ Cítila jsem, jak se červenám, tohle komentování ostatních vztahů se mi nikdy nelíbilo.

„Ale vždyť jsou sourozenci!‟ dodala znechuceně Alex.

„Nevlastní.‟

„Nevlastní?‟ otázala se šokovaně Alex.

„To jsi nevěděla?‟

„Nějak jsi mi to zapomněla říct!‟ Už byla zase podrážděná. Víc než podřízenost Caroline nesnášela jenom, když věděla méně drbů než ostatní, což se stávalo jen občas, tedy spíše nikdy. Prostě správná drbna, i když ona o sobě říká, že není drbna, že je pouze správně informovaná.

„Tak teď už to víš!‟ vykřikla jsem nadšeně. Nechtěla jsem, aby se na mě zlobila, a věděla jsem přesně, jak si ji udobřit. Novými informacemi.

„Tak, co bys ještě chtěla vědět, Lexie?‟ zeptala jsem se mile. Ona věděla, že si ji snažím udobřit, takže toho značně využila.

„Jak se jmenují ostatní, teda pokud to víš?‟

„No,‟ Začala jsem oklikou, abych ji trochu potrápila, ale jak jsem uslyšela rozlícený povzdech, tak jsem rychle pokračovala dál. „Ti ostatní se jmenují Jasper, Alice a Edward!‟ vychrlila jsem, abych už od ní měla pokoj. Vtom mi ale někdo začal šeptat do ucha.

Tak, zase by mi vyhovovalo, kdyby jste mi nechali nějaký ten komentář, nebo aspoň smajlíka.

Autor: AfroditaAliceCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Omlouvám se - 2. kapitola Seznámení: