Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 4. kapitola

24.02.2010 (07:15) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5691×

4. Kapitola - Je snadné bojovat, kde se nikdo nebrání

Pohled Emmetta

Stál jsem tam na chodbě a díval se na moji ztřeštěnou sestřičku jak zve na nákupy podivínku Bellu. Musel jsem se smát. Ne jen výrazu moji milované Rose, ale hlavně Edwardovi. Propaloval Alice vražedným pohledem. Nechtěl bych být v její kůži.

„Ve tři tě vyzvedneme,“ křikla na ni ještě Alice. Ta holka se na ni ani neotočila a jen přikývla. Myslím, že s ní zažijeme ještě hodně legrace. Zase jsem se musel začít smát.

„Ale no ták, Edwarde, netvař se jak kakabus.“ Jen po mně šleh pohledem a netrpělivě čekal, až k nám přijde Alice.

Ale než stačil vůbec něco říct předběhla ho Rose.

„Alice to nemyslíš vážně. Copak ti úplně přeskočilo!“

„Carlisle přece říkal, že si na ní máme dávat pozor, a ne že ji hned nakvartýruješ k nám,“ ozval se Edward. To mě donutilo se začít ještě více smát.

„Hej lidi, přece se nebudete hádat, je to jen člověk, co ona nám může udělat?“

„Emmette! Ty jsi asi neslyšel co jsem před chvíli říkal, že?!“ zavrčel Edward.

„Co myslíš konkrétně?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Že obyčejný člověk by takovou autonehodu nepřežil a ona hodinu na to přijde do školy jako by se nechumelilo,“ řekl zmučeně Edward.

„Ale Edwarde, aspoň máš důvod být s ní. A nedělej, že ti na ní nezáleží. Už by jsi si mohl někoho najít, asi ti ta samota leze na mozek.“ Usmál jsem se, chytl Rose kolem pasu a kráčel na další hodinu. Matika. To by tam ta krasotinka měla být. Sám jsem zvědavý, co je zač. Normální člověk by se od nás držel dál, ale ona ne. Ještě bude sranda to je jisté.

Ještě více jsem si přitáhl Rose k sobě a lehce ji políbil do vlasů.

„Ale miláčku, to ti tak moc vadí, že s vámi na nákupy půjde jeden člověk navíc?“ Znovu jsem ji políbil, ale tentokrát na ústa. Kolem nás to utichlo, holky si naštvaně odfrkly a kluci zklamaně koukali do země.

„Nevím co si o ní mám myslet a tím, že na ni žádná ze schopností nepůsobí… tohle může dopadnou špatně. Mám jen strach... o rodinu,“ zašeptala mi do ucha a polibek mi vrátila.

„No tak hrdličky, už je po zvonění měli by jste být ve třídě,“ řekla profesorka a nahnala nás do třídy. Ušklíbl jsem se. Bella už seděla na místě a sebevědomě si nás prohlížela a když uviděla, jak se na ni Rose mračí objevil se na její tváři široký úsměv.

„No tak Rose,“ šeptl jsem. Moc dobře jsem věděl, že mě slyšela, ale  dál se mračila. Ach jo. Celá hodina byla strašná nuda. Asi dodělám tenhle ročník, a pak si dám nějaký ten pátek volno. Mohl bych vzít Rose na nějakou delší dovolenou, třeba na ostrov Esme. No tam asi ne. Jak jsme tam byli naposled tak musela Esmé celý dům rekonstruovat, tak pochybuji, že nám ho znovu pujčí. Musím popřemýšlet.

Po hodině jsme měli ještě dvě další nudné, a pak nás čekal oběd. Zase budu muset žvýkat to hnusné bahno. Na oběd jsme došli všichni společně. Ale poznal jsem, že v naší rodince panuje napětí. A moc dobře vím, čím to je. Ušklíbl jsem se.

„Dívala jsi se včera na ten druhý díl Underworldu?“ ptala se Belly, stojící za námi, její kamarádka.

„Bylo to zajímavé, jen tam na můj vkus zemřelo hodně našich, tedy chci říct upírů.“ Tak tímhle projevem mě vážně dostala. Začal jsem se zase smát. Ale když jsem uviděl výrazy naší rodinky, radši jsem sebral tác s jídlem a šel si sednout. Ale pořád jsem po očku pokukoval po Belle. Vzala si taky tác s jídlem, měla tam toho jak pro deset lidí, ale to jsem moc nevnímal. Spíše mě zaujalo kam si to mířila. K nám.

„Můžu si přisednout?“ Ani nepočkala jestli ji někdo odpoví a sedla si na poslední prázdnou židli.

„Tohle opravdu všechno sníš??“ zeptal jsem se jí, když nikdo jiný se k hovoru neměl. Podívala se na mě a jemně se usmála.

„Ty snad ne?“ A dál se věnovala jídlu. Já jsem se jen podíval na náš tác a zhnuseně jsem ho odsunul stranou. Mlčky jsme sledovali jak to do sebe láduje.

„Nechceš něco na zapití?“ zeptal jsem se ji a hodil po ni vlašku s pitím. Bez problému ji chytila a ihned mi ji hodila zpět.

„Ne mám svoje.“ Chvíli se přehrabovala v tašce a vytáhla bandasku plnou rudé tekutiny. Otevřela ji. Zarazil jsem se. Najednou jsem ucítil tu velmi známou vůni krve. A určitě to nebyla lidská. Proč nám to ta holka dělá??! Edward se na mě podíval, ale raději to nekomentoval.

„Co… co v tom máš?“ zeptala se ji Alice. Bella se jen na ni usmála a lokla si.

„Co by jsi řekla?“ Slyšel jsem jak Jasper zavrčel. Asi se m u tahle situace taky nezamlouvala. Co proboha je ta holka zač. Jí lidské jídlo, a ne málo, a pije zvířecí krev. Je to nějaký mutant. A další zavrčení, ale tentokrát od Edwarda, asi se mu nelíbí jak jsem pojmenoval jeho holku.

„Nechcete taky?“ zeptala se a ochotně nám ukázala flašku s krví. Ona má asi hodně odvahy. Nabízet krev žíznivým upírů a navíc tady před lidmi. Začal jsem mít strach. Jasper se začal mírně hrbit.

„Alice, odveď ho, nebo to skončí zle,“ sykl na ni Edward a vražedně se podíval na Bellu. Alice rychle vstala a odváděla rozrušeného Jaspera. Edward šel pro jistotu s nimi.

„Tak asi nikdo nemá zájem,“ řekla a na jeden lok vyprázdnila zbytek láhve.

„Bello!“ zasmál jsem se.

„Ty máš hodně nízký práh sebezáchovy. Takhle nás provokovat.“ Znovu ten její úsměv.

„Víš Emmette, já si prostě nemůžu pomoct, baví mě Vás provokovat.“ S těmito slovy se zvedla a odcházela. Rose se jen na ni nevěřícně dívala.

„Ta holka vážně není v pořádku.“

Po obědě jsem se společně s Rose vydali na naší poslední hodinu a tou byl tělocvik. Jeden další předmět, který vysloveně nesnáším. Nikdy do toho nemůžu dát vše, jinak bych asi někoho zabil a znovu se stěhovat se mi opravdu teď nechtělo. Políbil jsem mou drahou polovičku a vkráčel do šatny. Už tam byl jen Jasper. Ostatní už poletovali po tělocvičně.

„Tak co Jazzy, je lépe?“ Poplácal jsem ho po zádech. Být člověk tak to jednou mou ránou přišpendlím k zemi. Jasper se na mě smutně koukl.

„Vypadám snad, že by mi bylo lépe?“ zavrčel.

„Nechápu co to tu holku popadlo, mohl jsem někomu ublížit!“ vztekal se.

„Ber to trochu sportovně, chtěla se přece podělit ne.“ Rychle jsem se převlékl a společně s Jasperem jsme se vydali vstříc tělocviku. Alice a Rose už netrpělivě na nás čekaly. A nebyly jediné, kousek od nás stála Bella a sledovala nás. Ale nestihl jsem nic říct, ujal se slova náš profesor Wesherby.

„Utvořte čtveřice a pak si vemte míče, budete trénovat hod na koš.“ Tak myslím že naše čtveřice byla jistá. Koukl jsem se na Bellu. Pořád tam stála.

„No tak slečno Swanová, pokuď jste do počtu přidejte se k některé skupince,“ řekl ji profesor. Usmála se a bez přemýšlení přišla k nám.

„Ahojky, můžu se k vám přidat?“ A už je to tu zase. Pohroma v těle člověka.

„Myslím že to není dobrý nápad!“ řekl hrubě Jasper. Podívala se na něj ublíženě. „Tak já nebudu obtěžovat,“ řekla tiše a chtěla se vytratit.

„Ale no tak Jazzi, přece ji nezavrhneš kvůli jednomu vtípku,“ řekl jsem a objal ji kolem ramen. Smutně se na mě usmála.

„Jazze si nevšímej, není to pro něj lehké,“ řekl jsem a odváděl ji směrem k basketovému koši, kde jsme měli ‚trénovat‘. Alice a Rose šly za námi, jen Jasper se zdráhal, ale pak jen sklonil hlavu a následoval nás.

Pohled Jaspera

Byl jsem myšlenkami úplně mimo. Seděl jsem na lavici a koukal do prázdna. V mém mrtvém srdci se rozpoutal boj a ani nevím, jak se to stalo. Co je ta dívka zač?! Strašně mi někdo připomíná, někoho koho jsem kdysi znal. Snažil jsem se uklidnit, ale vůbec nic nepomáhalo.

Měli jsme mít teď tělocvik, ostatní kluci už byli v tělocvičně a mě si nevšímali. Po chvíli do šaten vtrh Emmett.

„Tak co Jazzy je lépe??“ Taková pitomá otázka. Poplácal mě po zádech, jako by to mělo snad pomoct.

„Vypadám snad, že by mi bylo lépe??“ zavrčel jsem na něj. Na světě je tolik upírů a já mám za bratra zrovna tohohle.

„Nechápu co to tu holku popadlo, mohl jsem někomu ublížit!“ vyčítal jsem si.

„Ber to trochu sportovně, chtěla se přece podělit ne,“ řekl Emmett a začal se oblékat do sportovního.

Dívka co dokáže jíst lidské jídlo a zapíjet to krví. Něco mi to připomíná. Ne to ne to nemůže být ona. Zavrhl jsem tuhle myšlenku a vydal s Emmettem do tělocvičny.

„Utvořte čtveřice a pak si vemte míče, budete trénovat hod na koš,“ řekl profesor jakmile vstoupil. Rozhlédl jsem se kolem. Každý ze třídy se začal rozdělovat, u nás to bylo jisté jen Bella zůstala stát.

„No tak slečno Swanová, pokuď jste do počtu přidejte se k některé skupince,“ ozval se znovu profesor. Ona se jen usmála a hned si to rázovala k nám.

„Ahojky, můžu se k vám přidat?“ řekla jako by se nic nestalo. Cítil jsem jak se Alice vedle mě napnula, měla o mě strach a nevěděla co zase ta holka vyvede.

„Myslím že to není dobrý nápad,“ řekl jsem, ale na mě až příliš hrubě, ale za to mohly emoce, které proudily okolo mě. Rozprostřel jsem kolem mě svůj dal a ucítil na chvíli úlevu.

„Tak já nebudu obtěžovat,“ řekla a ublíženě se mi podívala do očí. Na ní moje moc nepůsobila, ani jsem nechápal, proč se tak tváří. Může si za to sama. Kdyby se nás pořád nesnažila provokovat.

„Ale no tak Jazzi, přece ji nezavrhneš kvůli jednomu vtípku.“ Takže za všechno můžu já, no jasně proč ne, sveďte to na toho nejslabšího, však co, on se s tím nějak popere.

„Jazze si nevšímej, není to pro něj lehké,“ řekl Emmett a odváděl ji pryč, následován Rose i mojí spřízněnou duší Alice. Sklonil jsem hlavu a pomalu došel k Alice a chytl ji za ruku. Usmála se na mě a lehce mě políbila.

„Bude to dobré miláčku, jen to musíš vydržel, nikdo z nás nevíme, co je zač,“ šeptla mi něžně do ucha. Úsměv jsem ji oplatil a sledoval Bellu, jak dribluje míčem. Povzdech jsem si, asi bych si měl zvykat, myslím, že už se té holky nikdy nezbavíme.

Celou dobu se ostatní docela dobře bavili, na tož že je Bella člověk stačila naší rychlosti. A to dost Emmetta pobuřovalo. Ani jednou se mu nepodařilo jí vzít míč bez toho, aby musel použít svou sílu a Alice s Rose mu to taky nijak neusnadňovaly.

„Bello já jsem na tebe tak hodný a ty na mě takhle jo?!“ zavrčel Emmett.

Rozesmála se.

„Na upíra máš dost pomalé reflexy, za to ti já nemůžu,“ řekla a jedním krátkým pohybem mu sebrala míč. Kdyby nás sledoval nějaký člověk sotva by to postřehl.

„Jsi rychlá na člověka,“ řekla Alice a pár ladnými skoky měla míč v ruce a usmívala se.

„Myslím, že je na mě více divných věcí, jestli jste si nevšimli.“ Zazvonilo a Bella se jako první vydala do šatny, ale tiše dodala.

„A netvrdila jsem, že jsem člověk.“ Alice se zarazila.

„Co si myslíte, že je zač??“ zeptala se Rose. Všichni jsme se na ni podívali a pokrčili rameny.

„Ale i tak je s ní sranda, přesně ta co Edward potřebuje,“ řekl Emmett a následoval mě do šaten.

Pohled Belly

Než stihli cokoliv říct vypadla jsem ze šatny a ihned pelášila na parkoviště. Chvíli jsem se zmateně dívala kolem a pak mi došlo, že můj malý Brouček měl nehodu. Povzdechla jsem si. No co, tak se projdu. Šla jsem pomalu, ještě jsem si stihla všimnou jak Cullenovi přicházejí na parkoviště a o něčem debatují. Zpomalila jsem krok, abych slyšela o čem se baví.

„Musíme se ještě stavit domů, Carlisle s námi chce mluvit,“ říkala zrovna Alice. Všichni jen něco jen zabručeli, nasedli do aut a odjížděli. Když kolem mě projížděla Rose a Alice přibrzdili.

„Nechceš svést??“ zeptala se zdvořile Rose. Viděla jsem, že i když se snaží moc po chuti ji to není.

„To je dobrý, ráda se projdu,“ odpověděla jsem.

„Opravdu?? Jedeme potom na ty nákupy, můžeme tě vzít rovnou k nám a pak hned do Port Angeles,“ přidala se k ní Alice.

„Stejně musím domů, a navíc je krásné počasí na procházku.“ Usmála jsem se a podívala se směrem k obloze. Zpoza mraků začalo vykukovat slunce.

„Nechci nic říkat, ale asi by jsme měli jet.“ Ukázala jsem na oblohu.

„Nic jsem neviděla. Je to hrůza!“ slyšela jsem ještě nadávat Alice když mizela v zatáčce a za ní stříbrné volvo. Jen Emmett s tím svým autíčkem ještě nikde. Otočila jsem a zrovna přijížděl a když mě zahlídl tak zastavil.

„Nechceš svést??“ Mrkl na mě.

„Ne opravdu nechci, už se mě ptala Rose.“ Povzdechla jsem si a pokračovala v cestě.

Emmett se, ale jen tak nedat. Popojížděl pomalu vedle mě.

„Ale no tak Bells…“ Skočila jsem mu do věty.

„Už… mi… nikdy neříkej Bells, jsem Bella, prostě Bella jasný!?“ takhle mi říkával Jasper když jsem byla dítě. Projela mnou vlna bolesti.

„Promiň, Bello,“ omluvil se.

„Opravdu nechceš svézt, neboj nekoušu.“ Než jsem se nadála, stál u dveří a přidržoval je otevřené. Měl štěstí, že se zrovna slunce schovalo za mraky.

„No ták, nenech se přemlouvat.“ Co nadělám, je umanutý jak starý hroch. S povzdechem jsem nastoupila do toho obrovského auta. Nabroušeně jsem seděla a koukala z okna.

„Nebuď naštvaná, nesluší ti to,“ ozval se Emmett.

„Nejsem naštvaná na tebe, ale na sebe!“ zavrčela jsem.

„Proč, co jsi udělala špatně?“ Smál se.

„Tak třeba to, že tu sedím. Když jsem Vás tehdy zahlédla poprvé, měla jsem si sbalit svých pět švestek a zdejchnou se, ale já ne, já tu pořád jsem a snažím se o nemožné.“ Ani nevím proč jsem mu to řekla, ale nějak to ze mně vyletělo.

„Aha. Nevěděl jsem, že se v tobě skrývá tolik pocitu. Myslím, že nejsem ta pravá osoba, které by jsi si měla vylívat srdíčko.“ Usmál se Emmett.

„Tak dělej jako, že jsem nic neřekla.“ Byla jsem naštvaná sama na sebe. Snažit se je naštvat a vyprovokovat, ale k čemu?! Aby mě zabili, nebo aby odjeli. Myslím, že ani já sama nevím proč to všechno dělám. Z jedné strany to chápu. Můj bratr. Má to co já nikdy mít nebudu a to rodinu, která ho bere takového jaký je. Rodinu, která ho miluje.

Po tvářích mi začaly téct slzy. Naštěstí jsem byla otočena k oknu a Emmett snad nic neviděl.

„Kde bydlíš, ať vím kam jet?“ zeptal se po chvíli.

„Kousek od Vás, jen místo abys odbočil do leva k vám, odbočíš asi o deset metru blíže doprava,“ řekla jsem tiše. Zbytek cesty už jsme nemluvili, asi pochopil, že momentálně nemám náladu. Před domem se rozloučil a jel domů.

Za chvíli by tu měla být Rose a Alice, tak jsem jen hodila tašku do pokoje a převlékla se. Zvolila jsem černou mini sukni a červené tričko s řasením. A aby si lidé nemysleli, že mrznu tak jsem si přes sebe přehodila dlouhý černý plášť. Posadila jsem se na gauč a trpělivě vyčkávala. Emmett jim určitě řekl kde bydlím, jinak nevím jestli by mě tu našly.

Prosím komentík

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 4. kapitola: