Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Older and far away 10. kapitola

14.04.2010 (22:00) • Salazaret • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6042×

10. kapitola – Non schoale sed vitae discimus - Neučíme se pro školu, ale pro život.

Společně jsme šli přes parkoviště, a čím blíže jsme byli Alice, tím jsem byla více nesvá. Ale taky mě zaráželi kolemjdoucí, nemohla jsem přehlídnout jejich zkoumavé pohledy.

„Jsem zvědavá, co se to tu děje.“

„Myslíš, že podvedl tu svou Alice?“

„Tváří se dost naštvaně…“

Proč musím mít upíří sluch. Tyhle ty domněnky si taky mohli nechat pro sebe. Povzdechla jsem si.

„Neřeš to Bells. Ať si myslí, co chtějí, mi známe pravdu a to stačí ne?“ Podívala jsme se na něj s otázkou v očích. Jak může vědět, na co myslím?

„Tváříš se jako bys šla na smrt,“ usmál se na mě.

„A nejdu?“ zeptala jsem se s hrůzou v očích. On se začal smát. Já na mu na to odpověděla zavrčením, ale to u něj vyvolalo další výbuch smíchu.

„Je tu něco k smíchu Jaspere?!“ otázala se naštvaně Alice. V tu chvíli se Jazz přestal smát a podíval se na svou drahou polovičku omluvně. Alice se na něj jen podívala a pak mě čapla za ruku a někam mě táhla.

„Alice, kam jdeme?“ marně jsem pátrala pohledem po nějaké pomoci. Ale ostatní Cullenovi tam jen stály a dívali se do země. Zrádci jedni.

„Alice!“ Byla jsem už opravdu zoufalá.

„Bello! Odpustila bych ti to, že jsi chtěla odejít. I to, že jsi byla celou noc s Jasperem. Ale to, že jsi pak nepřijela domů a normálně se neoblékla…“

„Alice, já si nic jiného oblékat nebudu!“ Zastavila jsem se a naštvaně založila ruce.

„Ale Bello, v tomhle nemůžeš chodit. Možná k sobě ladí barvy, ale ten styl… A navíc to tričko je strašné!“ Snažila se mě přemluvit, ale stála jsem si za svým. Taky jsem schválně vypnula můj štít, aby věděla, že semnou opravdu nehne. Ale najednou si mě Alice nevšímala a na tváří se jí objevil výraz soustředění a dívala se někam za mě.

„Alice?“ Teď k nám přišli i ostatní. Najednou se na její tváři objevil pochybovačný výraz a pak se začala smát a Edward s ní.

„Bello? Znáš nějakého Morlona Bowna?“ zeptala se mě najednou Alice. Já zůstala stát jako přikovaná. Takže to škola povolila? Tak tohle bude ještě hodně zajímavé. Lehce jsem jí přikývla.

„Tak tohle bude něco,“ smál se Edward. Na tváři se mi objevil taky menší úsměv, ale i tak jsem byla docela nervózní. Úplně jsem na to zapoměla.

„Co jsi viděla Alice?“ zeptal se Emm.

„To se nechte překvapit, ale bude to opravdu stát za to. Něco takového tu snad ještě nebylo,“ smála se a vedla nás do školní tělocvičny. Proč zrovna tam?

„Alice jsi si jistá, že jdeme správně?“ Ale určitě ví, pořád mám stažený štít…

„No bude tam celá škola. Každou chvíli to oznámí ředitel rozhlasem,“ řekla jako by nic Alice a dál jsme pokračovali v cestě. A opravdu, ve chvíli kdy jsme dorazili na místo se rozezněl ředitelův hlas. Oznamoval nám, že se máme všichni odebrat do tělocvičny, že tam proběhne nějaká velmi zajímavá přednáška. Ano to bude velmi zajímavé. Alice se na chvíli zase zasekla, ale jelikož jsem tvor, od přírody poťouchlý, hezky jsem rozšířila svůj štít.

„Ale no ták, tohle jsi mi udělala naschvál,“ ušklíbla se na mě Alice. Ale mě to strašně pobavilo. Ten její výraz stál snad za vše. Ale já ji jen popadla za ruku a táhla jsem ji do už připravených lavic. A abychom si to pořádně užili, celá naše rodina seděla pohromadě a vepředu.

„Bello, ty víš, co se chystá že?“ zeptal se mě Jazz. Všichni se na mě podívali.

„Vím, protože to já to zařídila,“ usmála jsme se.

„A o čem přesně to bude. Jako ta přednáška?“ ptal se trochu přihlouple Emmett.

„Nech se překvapit Emme. Přece nezkazím překvapení. Stačí, když to ví to dva,“ usmála jsem se a ukázala na Edwarda a Alice.

„Nechceš to aspoň naznačit?“ zkoušel to dál Emmett. Já jsem jen zatřepala hlavou a dělala, že tu vlastně ani nejsem.

„Ani trošičku,“ Bože, za co mě trestáš. Tohle je tak otravný upír.

„Emmette, copak nevydržíš pitomých pět minut?“ zavrčela jsem. Naštěstí v té chvíli do místnosti vešel ‚ten‘ profesor a s ním i náš ředitel.

„Dobrý den studenti, dnes jsem se rozhodl zrušit vyučování. Dneska k nám dorazil velevážený profesor Morlon Bown a chce se s námi podělit o své poznatky.“ Já jsem se musela usmát. Proč bych se měla taky stresovat. Myslela jsem to jako srandu a sranda to zjevně bude. Už jen kvůli tomu, že máme v rodině Emmetta.

Ředitel si ještě odkašlal a pak se odebral někam pryč a na jeho místo přišel postarší pán s tmavými vlasy a velmi přátelským pohledem. Svýma šedýma očima si nás všechny přeměřil a mírně se usmál. Ale nikdo jiný kromě nás si toho letmého úsměvu nevšiml. No, ale myslím, že ho smích velmi brzy přejde.

„Moc děkuji všem, že jste teď tady. Takovouhle možnost jsem zatím dostal jen párkrát. Většinou přednáším jen ve své škole a jen pár studentům. Ale jsem si jistý, že se Vám můj výklad bude líbit,“ začal svým mírně chraplavým hlasem. Moje srdce se rozbušilo o sto šest. Všimla jsem si, jak se Emm po mě podíval a ušklíbl se.

„Možná se teď ptáte, o čem že to všechno bude. Ale můžu Vás ujistit, že tohle vše je opravdu skutečné. Možná to bude znít neuvěřitelně, ale máme mnoho důkazů s celého světa,“ pokračoval profesor. Jsem zvědavá na ty jeho důkazy.

Cítila jsem všude kolem sebe podivné napětí. Bylo tu ticho, přerušované jen profesorem. Každý ho hypnotizoval pohledem. Profesor si vytáhl nějaké dokumenty a položil si je na stůl. Potom přešel k přichystané tabuli a něco na ni napsal. Zatím jsme nemohli vidět co, protože to zastínil svým tělem. Pak se na nás usmál a spustil.

„Málo z nás věří v temnou stránku tohoto světa. Ale pravdou je, že už od samotného stvoření světa se touto zemí potulují ti nejnebezpečnější tvorové. Tihle tvorové jsou noční můrou lidstva. Ano je tu řeč o upírech…“ V tu chvíli vyprskl Emmett smíchy a tím si od profesora vysloužil pohoršující pohled.

„Tak čekal jsem všechno, ale upíři?“ řekl tiše směrem ke mně. Já se na něj jen ušklíbla, ale koutky mi taky cukaly. Mezitím profesor pokračoval.

„Už po mnoho staletí nám pijí krev, ale co mi vlastně všechno o nich víme? Jak je rozeznáme? Co nás před nimi ochrání? Já jsem tu od toho, abych Vám na tyhle otázky odpověděl,“ lehce si odkašlal a ještě jednou se podíval, na usmívajícího Emma. To se začala usmívat i Rose a Alice. Jediný Jazz seděl a snažil se nedýchat. Musí to být pro něj těžké, tolik lidí kolem. Chytila jsem ho za ruku, otočil na mě hlavu a snažil se usmát, ale moc mu to nešlo. Lehce jsem mu ruku stiskla a kolem něj rozšířila i fyzický štít a tím jsem zamezila přísun té lahodné vůni. Jazz nejprve zmateně zamrkal a pak se na mě znovu otočil.

„Děkuji,“ šeptl a mohl se konečně pořádně soustředit na výklad. Taky jsem si všimla děkovného pohledu od Alice a Edwarda.

„Nejprve Vám popíši vlastnosti těchto záhadných tvorů. Hlavně kvůli tomu, aby jste pochopili co jsou opravdu zač a pak se společně vrhneme na jejich slabiny.“ Emm se začal znovu smát, ale tentokrát se snažil krotit, ale opravdu mu to nešlo. Profesor po něm zase hodil ten pohled ala jestli tu nechceš být můžeš jít a pak pokračoval ve svém výkladu.

„Upíři se ve svých možnostech silně liší. Jejich působnost může být omezena jen na dobu noční, kdy straší své blízké, škodí domácím zvířatům…“

„Náhodou já bych zvířátkům nikdy neublížil, mám je strašně rád,“ řekl smutně Emmett, ale to už slyšeli všichni. Lidé okolo nás si nás poplašeně měřili a naše rodinka se jen tiše chichotala.

„Pane Cullene, jestli Vás to nebaví klidně můžete tuhle místnost opustit,“ ozval se ředitelův hlas. Emmett ztichl, ale bylo na něm vidět, že nemá daleko k výbuch smíchu. Ještě jeden pohled profesora a navázal na tom kde skončil.

„Tvrdí se, že vampyrismus má počátek až v dobách starého Egypta, nebo je připisován do období Atlantidy. Domněnek existuje však mnoho. Je však jisté, že tu už byl velmi dříve než všechny tyto zmíněné spekulace. Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů uctívajících život a smrt. Z tohoto uctívání se zrodil mocný vládce Nosferatu…“

„Ale já myslel, že ten hlavní je tady Aro,“ řekl zmateně Emmett a poškrábal se na hlavě, asi pro efekt. Já jsem to Vážně nevydržela a vybuchla jsem smíchy.

„Tak dost!“ zavrčel na nás ředitel. Od kdy umí vrčet? To mě dostalo skoro do kolen, nebýt toho, že sedím u lavice. Jen jsem položila hlavu na stůl a brečela smíchy. Jazz vedle mě se taky smál, ale ten na rozdíl ode mě se neválel po lavici. Po chvíli ticha jsem se uklidnila a už docela naštvaný profesor mohl pokračovat.

„Jak už jsem říkal zrodil se mocný Nosferatu-poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí, pradávný nadřazenec nad oběma světy. Je géniem vampýrismu a upírský velekněz.“ Profesor přešel ke svým věcem a chvíli se v nich přehraboval. Pak vytáhl podivné obrázky a rozložil si je na stůl.

„Nejdříve bychom si měli ujasnit, jak se vlastně takový upír pozná, čím se vyznačuje. Typické upíří znaky tedy jsou, husté, nad kořenem nosu srostlé obočí, zašpičatělé uši, uhrančivé oči, velmi bledý obličej s ostrými rysy a hlavně dlouhé, ostré zuby, vyčnívající z úst.“ Emmett, vedle mě si rychle sáhl na pusu a prohlížel si zuby. Asi hledal ty velmi dlouhé špičáky. Pak se otočil na Rose.

„Jak teď budu lovit? Když mi někdo, určitě ve spánku, ukradl zuby!“ řekl a skoro vzlykl. Z něj by byl perfektní herec, to se musí uznat. Alice se začala taky chichotat a Edward se radši díval jinam.

„Nemáš si je nechávat na mé poličce, už jsem ti to říkala několikrát!“ usmála se na něj mile Rose. Tentokrát vybuchl Edward. Já jsem se na ni dívala jako na blázna. Ona opravdu přistoupila na tuhle hru. Bylo to dokonalé. Aspoň, že nás nikdo jiný neslyšel. Zatím.

„Z dalších vlastností upíra bychom mohli jmenovat ještě to, že se neodráží v zrcadle, nevrhá stín a sluneční světlo má na něj zhoubný vliv. Báje dokonce praví, že upír se umí přeměnit v netopýra či vlka a dokáže se protáhnout i tou nejmenší štěrbinou.“

„Jo pokud u toho nezničí celou stěnu, že Emme?“ smála se Alice. Profesor po ní hodit poplašený pohled a raději přešel ke stolu a začal nám ukazovat obrázky, podle mě asi upírů. No některých bych se možná lekla, ale ve většině případech bych se válela smíchy po zemi.

Asi po pěti minutách mě ty napodobeniny začali nudit. Jen jsem se opírala o lavici a dívala se nikam. Pak konečně profesor pokračoval.

„Teď se konečně dostáváme k té nejdůležitější části, jak upíra zneškodnit!“ Já jsem se jen usmála, tak na tohle jsem se těšila snad nejvíce.

„Zahubit upíra bylo možno několika způsoby, například zastřelit ho stříbrnou kulkou či, a to byl používanější způsob, otevřít jeho hrob a proklát mu srdce zašpičatělým dřevěným kůlem.“

„Tak to nevím, já to zkoušel a opravdu to nejde…“ řekl mi vážným tónem Jasper. Do očí se mi nahrnuli slzy. S takovou se budu muset jít za chvíli trochu provětrat. Zase jsem se začala smát, ale raději tiše.

„Pokud to nepomohlo, přistupovalo se k tvrdším zásahům. Ruce mu byly svázány za zády a byla mu odseknuta či ukroucena hlava a jeho ústa byla vycpána česnekem či kamením. Pokud ani toto nepomohlo, bylo nutné celé tělo spálit buď na popravišti, nebo mimo obec někde na kraji lesa a popel tam zahrabat.“

„Tak… Už nemůžu jíst česnekovou polívku? Ale já ji tak ráda,“ šeptala jsem směrem k rodině. Emmett se začal řechtat a tím dokonale vykolejit profesora.

„Jestli znáte lepší nápad můžete nám jej říct,“ zeptal se ho milým hlasem profesor.

„No profesore, ono je to složité. Třeba tady moje sestřička je poloupírka a teď jste ji docela naštval, víte jak moc má ráda česnekovou polévku? A pokud jde o ty stříbrné kulky to vůbec nezabírá, jednou jsem se omylem připletl do střely když jsme si hráli na vojáky a vůbec nic mi to neudělalo.“ Kdyby to Emmett, aspoň neříkat tím přesvědčivým tónem. Tentokrát jsem šla opravdu do kolen. Svezla jsem se po židli a praštila sebou o zem. Po tvářích mi tekly slzy a já se zalykala smíchy. Alice a Rose na tom byli podobně, jen nebrečeli, to oni opravdu nedokázali. A to mě donutilo ještě k většímu smíchu. Snad jediný Edward byl docela v pohodě, ale byl jen krůček od stejného stavu.

Ani jsem nevnímala, že na nás někdo mluví. Chvíli na to mě někdo popadl za ruce a vedl mě pryč. Já přes slzy ani neviděla na cestu. Někdo mě opřel o zeď a já se mohla podívat do jeho obličeje.

„Edwarde?“

„Kdybych tě neodvedl, nevím co by ti ředitel ještě řekl. Ale opravdu to stálo za to. Tohle jsem nečekal,“ usmál se na mě. Já celá zrudla.

„Ale co ta červená? Měla by jsi být na sebe hrdá, takhle jsem se už dlouho ve škole nepobavili,“ znovu ten úžasný úsměv.

„Já jen, že jsem na to úplně zapoměla. Ale aspoň nějaké vzrůšo ne?“ znovu jsem zčervenala a sklopila jsem pohled.

„Víš jak se Alice tvářila, když jsem tě odváděl? Měla strašnou radost. Asi si myslí, kdo ví co tu budeme dělat,“ řekl a významně se na mě podíval. Vzpomněla jsem si na ten rozhovor včera. To se snad nepoučila? Copak nechápe, že si o tom chci rozhodovat sama?!

„Promiň, neměl jsem ti to říkat.“ Já jen zatřepala hlavou. On za to přece nemůže, je ve stejné situaci jako já.

„Proč se o to Alice stara?“ zeptala jsem se.

„Už jsem ti to říkal, chce jen to nejlepší pro rodinu.“ Znovu jsem zatřepala hlavou, ale napadl mě docela dobrý nápad.

„Edwarde? Mám nápad.“

„Jaký?“ nadzvedl jedno obočí.

„Oni tak strašně moc chtějí, abychom byli spolu, ale můžeme je trochu potrápit,“ usmála jsem se jako sluníčko. Tohle to mě mohlo napadnou mnohem dříve. Jsem zvědavá na jejich reakci. Tohle bude ještě větší zábava, protože v tom nebudu sama.

„Nelíbí se mi ten tvůj usměv,“ řekl opatrně a mohla jsem v jeho hlase slyšet taky pochyby. A měl na to právo. Protože moje plány jsou totiž vždy dokonalé.

Tak snad se líbilo.

A snad napíšu brzy pokračování, ale myslím že jo :D :D

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Older and far away 10. kapitola: