Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 2. kapitola

11.09.2011 (16:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3355×

2. kapitola

Zaparkovala jsem černý mercedes na školním parkovišti a vystoupila. Každý, kdo se na tom malém vybetonovaném plácku nacházel, mě probodl očima a pak se vrátil ke své původní činnosti, což znamenalo, že hloučky daly hlavy dohromady a začaly drbat.

Proč mi nemohli koupit nějaké starší auto nebo aspoň ne tak drahé, hudrovala jsem v duchu.

V tichosti jsem přešla parkoviště, vystoupala pět schodů a vešla do školní budovy. Ve třídě jsem byla jako vždy první. Ostatní chodili až na poslední chvíli, když dostatečně pokecali se spolužáky.

Připravila jsem si věci a zadívala se z okna. Těžké mraky na obloze hrozily protrhnutím a zasypáním okolí sněhem. Taky už bylo na čase. Byla už půlka prosince a tou dobou jsme tu mívali hromady sněhu. Ale zima byla venku pořádná, to se musí nechat.

Moc jsem se těšila na Vánoce. Konečně únik z toho tady… možná bych mohla odjet úplně. Někam pryč, sama, bez rodiny. Vypadnout…

Ten nápad mě zaujal. Zaobírala jsem se tím po celý zbytek školy a po cestě domů. A čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to lákalo.

„Ahoj, zlatíčko,“ přivítala mě máma polibkem na tvář.
„Ahoj.“
„Ahoj, Olivko,“ objala mě teta Bella, mámino dvojče. Olivko, teta byla jediná, která mi tak mohla říkat, od ostatních jsem to nesnášela.
„Ahoj, jsem ráda, že už jste se vrátili.“

Tašku do školy jsem nechala u dveří, sundala si teplé boty a šla se s mámou a tetou usadit do obýváku. Někdo zapálil krb, a to naprosto svádělo k tomu stočit se na gauč a dát si horkou čokoládu.

Jen jsem na to pomyslela, objevil se Edward s modrým puclákem s čepicí šlehačky.

„Myslela jsem, že mi nečteš myšlenky,“ podotkla jsem, abych zjistila, jestli náhodou nedošlo ke změně situace. To jsem nejspíš podědila po mámě. Strejda se mi nedostane do hlavy a dokonce na mě nepůsobí ani dary ostatních, což byla neuvěřitelná výhoda. Nemusela jsem se zpovídat z toho proč, jak, kde a tak. Tetu Alici to neuvěřitelně štvalo, ale nic s tím nenadělala. Tím jsem se taky odlišovala, ale v tomhle případě mi to vůbec nevadilo.
„Nečtu, ale znám tě,“ usmál se. Za to si ode mě vysloužil pusu na tvář. „Půjdu si na chvíli číst,“ řekl, políbil Bellu a vzdálil se.

Pohodlně jsem se usadila na pohovku. Nohy stočila pod sebe a oběma rukama uchopila hrnek. Měla jsem zkřehlé prsty a teplý šálek působil jako malá kamínka.

„Tak jak ses tu měla?“ Vzhledem k tomu, že byli pryč zhruba den, mi tahle otázka přišla v celku zbytečná, ale když se ptá.
„Ale jo, dobrý.“
„A ve škole?“ zeptala se máma.
„Taky dobrý, jako vždycky,“ odpověděla jsem s pokrčením ramen. Tady se prostě nic nezmění. Musel by stát zázrak, aby byly nějaké novinky. „Jak jste se měli vy?“
„Bylo to fajn. V horách je spousta sněhu, bylo tam krásně. Možná bys mohla jet někdy s námi,“ navrhla máma. A je to tady, pomyslela jsem si. Tohle mi nabízí často. Kývla jsem jen jednou a byl to propadák. Srnu mi museli donést až pod nos a já se po jednom doušku její krve pozvracela. Navíc to bylo v zimě a dobře si pamatuju, jak jsem byla navlečená do čtyř svetrů a bundy s kožíškem a klepala se zimou jako ratlík. Už nikdy víc.
„Myslím, že tuhle zábavu nechám na vás.“ Povzdechla jsem si. „Asi bych se měla jít učit,“ zvedla jsem se a odešla do svého pokoje.

Teprve tam jsem si uvědomila, že jsem ani neochutnala Edwardovu báječnou čokoládu. Tak příště.

ȹȹȹ

Dny se vlekly za sebou jeden jako druhý. Byla jsem čím dál víc otrávená a čím dál víc přemýšlela o útěku. Samozřejmě ne doslova útěku, doma bych to oznámila, měla jsem na mysli útěk od přítomnosti, od toho šíleného světa kolem mě.

Všechno to vyvrcholilo přesně týden před Vánoci.

Byla jsem u sebe v pokoji natažená na posteli, jednou rukou jsem si podpírala bradu, druhou listovala v časopise. Nohama v teplých červených ponožkách komíhala ve vzduchu. Venku se konečně objevil sníh a ne a ne přestat padat. Jako by se někdo rozhodl, že když už tak už. Byla jsem ráda, že můžu být zalezlá pěkně v teple a dívat se na tu spoušť z okna. Ale byla to krásná spoušť.

Náš dům stál na kraji lesa, daleko od lidí. Ostatně jako vždycky. Nikdy jsme nebydleli blíž než dva kilometry od civilizace. Což mi nikdy moc nevadilo, protože jsem vlastnila auto, kterým jsem se pohodlně dostala všude a vlastně jsem se neměla ani kam dostávat. Když jsem přijela domů ze školy, už jsem tam zůstala. Neměla jsem kam chodit, nebylo s kým. Ale možná díky té separaci jsme měli tak krásné okolí. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem hluboký les, který by na někoho mohl působit poněkud děsivě, mně se však líbil. Pohled na něj mě uklidňoval. Ráda jsem sedávala v křesle u okna a prostě jen koukala ven. Bylo to fajn. Teď bylo vše pokryto bílými čepicemi tak vysokými, až se větve stromů prohýbaly k zemi a nejedna už pod tou tíhou praskla.

Na druhé straně domu se táhla neporušená pláň bělostného moře a každým dnem se o několik čísel navyšovala. Když jsem pak šla ven, zapadala jsem do půli stehen a nemohla udělat ani krok. To mě pak chodili strejdové vytahovat a začala bitva na život a na smrt. Jo, to byly krásné chvíle. Bohužel…

Zaklapla jsem časopis a zvedla se. Chtěla jsem si jít dolů pro něco k pití a pak se ještě podívat na učení. Měli jsme před svátky ve škole celkem nabito.  Učitelé zjevně usoudili, že nemáme nic lepšího na práci než se učit, učit a zase jen učit.

Stáhla jsem si tričko, protože mi táhlo na záda a vyšla z pokoje. Dole probíhala nějaká debata. Zvýšené hlasy doléhaly až sem, a to bylo u upírů co říct. Pokud chtěli, mohli šeptat a slyšeli by se. Možná i šeptání pro ně bylo příliš hlasité.

„Já nevím, co mám dělat. Ona se straní, nepřijme žádný z mých návrhů. Snažím se,“ zaslechla jsem mámu.
„Já vím, nemá to snadné. Všimli jste si, že vůbec nikam nechodí? Nikdy jsem ji neviděl mluvit s někým ze školy nebo třeba z města,“ promluvil tentokrát Edward.
„Podle mě je v pořádku, nevím, co máte,“ ozval se Emmett. „Olivie je v pohodě.“ Aha, takže já mám problém?
„Možná bychom jí měli uspořádat nějaký večírek,“ navrhla Alice, načež se ozvalo spoustu syknutí. „No co, jen nabízím nápady,“ ohradila se.

„Chybí jí Josh, musíme se snažit ji pochopit a co nejvíc jí to ulehčit. Zkusím s ní promluvit,“ řekla Bella.
„Ulehčit? Copak to už takhle nemá dost snadné? Já se bez něj taky musím obejít, a copak mi to někdo ulehčuje? Hlavně, že se staráte o ni.“
„El, já tě chápu, ale Olivka potřebuje otce. Má sice kluky, ale to není totéž.“ Kdyby tak věděla, že na tom mi nesejde. Tátu jsem považovala za občasného návštěvníka, určeného pro mámu.
„Promluvíme si s ní. Bude to tak nejlepší,“ rozhodl Carlisle a debata se tak zdála uzavřená.

Abych na sebe upozornila, dupala jsem na schodech víc, než bylo nutné. Hlasy okamžitě ztichly, a když jsem došla do obýváku, všichni seděli a něco dělali. Četli, koukali na televizi nebo si tiše povídali mezi sebou.

To si myslí, že jsem úplně hluchá nebo co?

„Slyšela jsem vás,“ řekla jsem prostě, když jsem kolem nich procházela do kuchyně. Nevšímala jsem si jejich reakcí a šla dál.

Z chlebníku jsem vytáhla toustový chléb, v lednici našla zeleninu, salám a majonézu a pustila se do přípravy sendviče.

„Olívie,“ přišla za mnou máma. Jak nečekané.
„Co je?“ Namazala jsem chleba majonézou a začala krájet zeleninu.
„Jak už asi víš, rádi bychom si s tebou promluvili. Co ty na to?“

Svůj původní záměr rázně ji odmítnout mi najednou nepřipadal až tak dobrý. Když si s nimi promluvím, budu moct nadnést svůj nápad s odjezdem. To je jedinečná příležitost.

„Dobře, jen se najím a přijdu za vámi,“ kýval jsem.
„Dobře, holčičko.“ Máma se zdála nějak dojatá. Natáhla se ke mně a pohladila mě po vlasech.

Dopatlala jsem sendvič, na stojáka u kuchyňského pultu ho spořádala, umyla si ruce, talíř a pak jsem šla do jámy lvové. Ne, to přeháním. Jsou v pohodě. Vyslechnu je, oni vyslechnou mě… žádný problém.

„Tak jsem tady,“ usadila jsem se do volného křesla a čekala, až se všichni sejdou.

Chvíli jsme seděli mlčky a čekali, kdo bude ten nejodvážnější a začne.

Tím vyvoleným se stal Carlisle.

„Olívie, určitě víš, o čem s tebou chceme mluvit,“ začal opatrně. Jen jsem kývla. „Dobře. Víš, máme o tebe starost, hlavně tvá matka…“

„Zlatíčko, v poslední době jsi taková jiná. Něco tě trápí, tím jsem si jistá,“ skočila mu do řeči máma. „Řekni nám to, společně to určitě vyřešíme.“ Dívala se na mě tak úpěnlivě. Ale copak jí můžu říct, že nemám ráda to, co jsem, ať už jsem cokoliv. Že chci normální život bez nadpřirozena? Pochopila by to? Nebyla jsem si tím tak jistá. Nikdo z nich by mi nerozuměl. Jsou upíři. Jsou tak už několik let, někteří dokonce staletí. Stalo se to pro ně normální. Je to jejich život a oni to tak berou, proč chtít něco jiného.
„O nic nejde mami. Jsem jen trochu… unavená.“
„Víš, že se mi můžeš svěřit.“
„Jistě. Je toho teď prostě moc. Ve škole nám dávají pořádně zabrat,“ plácala jsem dál. Jasně, psala se teď spousta testů, ale nebylo to nic, co bych nezvládla.
„Brzy budou prázdniny, to si odpočineš,“ mrkla na mě teta Rose.
„Já vím,“ protáhla jsem. Dokonale mi přihrála. Nejlepší okamžik k tomu vytasit se se svým plánem. „Víte, napadlo mě… když budou ty prázdniny…“ Jak to mám říct?
„Copak?“
„No, napadlo mě, že bych možná mohla na prázdniny odjet,“ vysypala jsem ze sebe.
„Odjet, jako pryč?“ vykulila máma oči. Ne, jen do vedlejšího pokoje, pomyslela jsem si.
„Ano, někam pryč. Potřebovala bych vypadnout.“
„Ale vždyť to zrovna budou Vánoce!“
„Já vím. Ale mohli bychom je spolu oslavit později,“ navrhla jsem alternativu. „ Až se vrátím.“
„Na Vánoce jezdí tvůj otec,“ řekla máma něco, co mi naprosto vypadlo z hlavy. Táta.
„Tak bych ho viděla příště,“ pokrčila jsem rameny.
„To snad nemyslíš vážně Olívie!“ rozkřikla se máma. „Nemůžeš jet pryč, když má přijet Josh. To nepřipadá v úvahu.
„Ale proč ne?“ zvýšila jsem hlas i já.
„Přijede jen kvůli tobě.“
„Kvůli mně? Jezdí hlavně kvůli tobě. Já jsem jen malý přívažek k vysněnému balíčku,“ prskla jsem.
„To není pravda, Olivko,“ zašeptala Bella.
„Je to tak. Jediné, co ho zajímá, je máma. Mě pozdraví, když se ukáže, a dá sbohem, když zase odchází. Vždycky musím brát ohled na to, že se má objevit. Proč to jednou nemůže být naopak?“ Vůbec nevím, kde se to ve mně bralo. Normálně bych sklopila krovky a odpochodovala se sklopenou hlavou k sobě, ale dneska jsem měla chuť bojovat. Konečně si aspoň jednou prosadit svou. Aspoň jedno malé vítězství ve světě neustálých proher a podřizování.
„Ale on nemůže přijít jindy!“
„Já vím, jenže si ani nevšimne, že tu nebudu. Prostě pojedu. Tátu uvidím jindy.“
„Ne, ty tu pěkně zůstaneš, mladá dámo. Budeš na Vánoce s rodinou. S celou svou rodinou,“ zdůraznila. „Budeš milá a usměvavá a strávíš čas se svým otcem. A to je moje konečné slovo.“

Do očí se mi hnaly slzy, zřetelně jsem je cítila, ale nechtěla jsem je ukázat před nimi, ne v tuto chvíli, proto jsem se otočila na podpatku a utekla.

Práskla jsem za sebou dveřmi a s pláčem se vrhla na postel.

Proč to nemůžou pochopit? Copak je tak těžké nechat mě jít. Vždyť o nic nejde. Táta tu bude pořád, je to přece upír. Bude chodit rok co rok. Tak tu jednou nebudu, no a co? Změní se něco? Ne.

Já už nemůžu. Prostě to dál nejde.

Hlasitě jsem zavzlykala a nechala slzy volně kanout po tvářích. Cítila jsem se ukřivděná, opomíjená…

Olívie to nemám moc snadné, ale rozhodně to není tím, že by ji rodina neměla ráda. Spíš naopak.

Tak co bude dál? Dojde konečně k nějaké změně?

Moc bych chtěla poděkovat za komentáře, těm pár jedincům, kteří na Oheň a led nezapoměli. Jmenovitě to jsou: Scherry, Kim, Shindeen, Jula, MaiQa, ella, milenk13, Evík, Katie, Hejly, Semiska a Lenka326. Díky moc.:)

1. kapitola ɷ SHRNUTÍ ɷ 3. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 2. kapitola: