Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 37. kapitola

07.09.2010 (19:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5629×

37. kapitola

Elizabeth

Všechno připraveno, zabaleno, s tátou rozloučeno, chodící sádra na nožce, už zbývalo jen vyrazit. Doufala jsem, že zase nepřijde nějaké to Alicino vidění, protože to už by bylo vážně trochu moc.

Ale nic se nestalo. Bella s Edem letěli až odpoledne, stejně tak Esmé a Carlisle. My ostatní jsme jeli na letiště už ráno. Alice celou cestu štěbetala, jak to bude skvělé a náramně si to užijeme.

Když jsem viděla cíl cesty, Londýn, zarazila jsem se a pak vypískla radostí. V Evropě jsem nikdy nebyla. To bude super.

Letěli jsme první třídou, což se mi taky nikdy nepoštěstilo. Cestou jsem se prospala, dobře najedla a navíc skvěle pobavila ve společnosti Emmetta a Jaspera.

Po přistání nás odvezli taxíky do hotelu, samozřejmě pětihvězdičkového, kde jsme byli ubytovaní v obrovském apartmá. Byly zde tři ložnice, obývák, koupelna velká jako pokoj, který sdílím společně s Bellou a obrovská terasa s výhledem na město.

Bylo mírně pod mrakem, ale teplo a nepršelo. Hned jsem běžela až k zábradlí, abych se rozhlédla. Byla to nádhera. Už jsem se těšila, až si všechna ta místa projdu. Bude to trochu záhul, vzhledem k mé noze, ale pro tu krásu to přetrpím. Kdy se sem zase podívám, no ne?

Bylo pozdní odpoledne, takže mě ostatní ukecali, že to necháme na zítra.

Alice mi objednala večeři a pak jsme se až do noci dívali na filmy, kterých tu byl bezpočet. Jenže… uprostřed prvního jsem usnula, jako když mě do vody hodí. Probralo mě až denní světlo za okny.

Noha do igelitu, rychlá sprcha, obléknout se, nasnídat se a tradá do víru velkoměsta.

Alice nám vytvořila přesný harmonogram našeho pobytu. Měli jsme na to čtrnáct dní, takže bychom měli stihnout všechno, co bych chtěla, a taky jsme se chtěli jet podívat i mimo Londýn.

Počasí bylo pro upíry a vlastně i pro mě přímo ideální. Stále bylo teplo, kolem pětadvaceti stupňů, slunce schované za hustými mraky a jen občas nás zastihl malý deštík. Typické londýnské počasí.

Byla jsem ráda, že se nemusíme pařit na slunci, vlastně bych se pařila jen já, ostatní by se nedostali z hotelového pokoje.

První na dlouhém seznamu byla Tower of London. Kamenná pevnost tvořená spoustou budov a hlavním palácem. U vchodu stála stráž s vysokými chlupatými čepicemi, přes které nemohli nic vidět. Emmett se tím dobře bavil a prý se snad udrží, protože mu připomínal medvěda. Šli jsme se podívat na korunovační klenoty, což byl opravdu zážitek. Tolik třpytivého a hlavně drahého na jednom místě jsem snad nikdy neviděla. Kolem vitríny s vystavenými skvosty se jelo na takovém páse, Emmett to stihl asi pětkrát, dokud ho Rose pod různými výhružkami neodtáhla.

Pak jsme se šli mrknout na místo, kde král Jindřich VIII. nechal popravit královnu Annu. Byl to špalek s prohlubní a k tomu velká sekera. Brr, přeběhl mi mráz po zádech.

„Co kdybychom něco vyzkoušeli,“ navrhl Emmett.
„Co?“ chytila jsem se na vějičku.
„Dej sem hlavu.“ Ďábelsky se usmál a ukázal na špalek.
„Tak na to zapomeň.“
„Ty mi nevěříš? Nic bych ti neudělal, jen bych chtěl vidět, jak to asi vypadalo,“ udělal nevinný kukuč.
„Emmette, promiň, ale v tomhle ti opravdu nevěřím. Ráda bych odkráčela s hlavou na krku.“

„Emme,“ oslovil ho Jasper s úsměvem. „Víš, že ta královna, co tu byla popravená, tu straší? Chodí s hlavou pod paží a bloudí. Hledá někoho, kdo by jí půjčil svou hlavu.“ Emmett hlasitě polkl.
„Aha, to jsem nevěděl. Radši půjdem, ne?“
„Ty se bojíš?“ smála jsem se na celé kolo.
„Ne, jasně, že ne. Jen bych se rád podíval i jinam,“ řekl a už jsme viděli jen jeho vzdalující se záda.
„Dělal sis srandu?“ zeptala jsem se Jaspera.
„Jen napůl. Opravdu tu straší, ale asi nic nehledá,“ pokrčil rameny.
„Jak malí,“ zakroutila jsem hlavou a šla za ostatními.

Přešli jsme Tower Bridge a dostali se tak do doků svaté Kateřiny. Kde kotvily malé staré, ale krásně opravené loďky. Koupila jsem si kopeček zmrzliny na osvěžení a mohli jsme pokračovat.

V jednu už jsem sotva pletla nohama, trochu mě bolel namáhaný kotník. Zastavili jsme se proto v restauraci, abych si odpočinu a najedla. Každý si něco objednal, aby to nebylo divné, a všechno jsem to spořádala já. Taky to byly porce jako pro vrabce. No jo, nějaká nóbl restauračka, ale vařili výborně, to se musí nechat.

Zvědavě jsem se Alice ptala, co je na programu dál, ale ona se pořád vykrucovala a prý je to překvapení. Když myslí, nehádala jsem se s ní.

No, překvapení to bylo. Vzali jsme si taxi a to nás nedovezlo nikam jinam než na Oxford street. Valila jsem očka. Nebyla jsem schopna dohlédnout z jednoho konce na druhý. Po obou stranách byla ulice lemovaná těmi nejluxusnějšími obchody. No, proč ne.

Kluci protočili oči a chtěli se nenápadně zdekovat, ale to by tu nesměla být Alice.

„Nikam vy dva,“ křikla na ně a táhla nás do prvního obchodu, který jsme míjeli.

Takhle jsme strávili zbytek odpoledne. A to jsme prošli pouhých pět obchodů. Všude jsme si něco zkoušeli a Alice nakupovala jak divá.

„Máme na to celých čtrnáct dní,“ odpověděla mi, když jsem se zeptala, jestli jí to vážně stačí. Tak to jo, už jsem se divila, že by se Alice spokojila s málem.

Emmett s Jasperem už plánovali, co všechno budou dělat, až my budeme nakupovat. Alice si je nejdřív přísně měřila a pak svolila, nevím, jestli to bylo z vlastní vůle, nebo tomu dopomohla Jazzova schopnost, ale všichni se zdáli naprosto spokojení.

Večer jsem padla do postele jako zabitá, takhle utahaná už jsem dlouho nebyla. Kotník trochu protestoval, ale ráno to bylo ok. Musí si zvykat.

Druhý den jsme vyrazili na obhlídku města, navštívili jsme Big Ben u budovy parlamentu, Downing street, kde žije britský ministerský předseda. Potom nás čekalo Trafalgarské náměstí, kde jsme poseděli u fontány. Odpoledne zase nákupy, na které šla jen holčičí část naší skupinky. Kluci se někam vytratili.

Opět jsme stihly jen něco málo, ale Alice si nesla tašky plné skvělých úlovků, jak to ona nazvala.

A tak to šlo dál. Byli jsme u Buckinghamského paláce, v muzeu Madame Tussaud, poledníku v Greenwichi, na Piccadilly circus, v katedrále svatého Pavla a k tomu navštívili spoustu obchodů. Jeden den jsme museli zůstat v hotelu, protože svítilo sluníčko, ale další jsme to všechno dohonili.

Právě jsem obdivovala krásy Horse Guards Parade, kde jsme čekali na střídání stráží, když do mě Alice šťouchla.

„Au,“ chytila jsem se za postižené místo a dotčeně se na ni podívala. Ale Alice to bylo jedno, tvářila se, jako by právě vyhrála milion a někam se upřeně dívala.

„Já to věděla!" vykřikla.

Isabella

Letadlo plynule dosedlo na ranvej a pomalu zastavilo. Rozepnula jsem si pás a s Edwardem zamířila k východu. Byli jsme v Riu de Janeiru. Jestli to byl cíl naší cesty, jsem nevěděla, Edward mi to nechtěl prozradit. Jediné, co jsem věděla, bylo, že nás čeká čtrnáct ničím a nikým nerušených dnů někde u moře.

Moc jsem se na to těšila, už tak dlouho jsme neměli čas jen pro sebe.

Vyzvedli jsme kufry a Edward nás nasměroval k východu.

„Už jsme na místě?“ vyzvídala jsem.
„Ještě ne,“ odpověděl prostě.
„A kam teda jdeme?“
„Nebuď zvědavá, nebo budeš brzo stará,“ cvrnknul mě do nosu a táhl za ruku před letištní halu. Chytil taxi, které nás vezlo tmavými ulicemi, které i v tuto noční hodinu tepaly životem.

Taxikář nás vysadil v přístavu. Ve světle lamp jsem viděla tmavé obrysy jachet, rybářských lodí a ještě spousty dalších, které ani neumím pojmenovat.

Tázavě jsem se podívala na Edwarda. Co teď? Sladce se usmál, vzal mě za ruku a vedl k velkému bílému motorovému člunu. Nejdřív naložil naše zavazadla a pak mi podtrhl nohy, až jsem vypískla a v náruči mě přenesl do lodi a posadil na kožené sedadlo.

Vypadal tak šťastně a spokojeně. Vlahý mořský vzduch mu cuchal vlasy a já dostala strašnou chuť ho políbit.

Moc jsem nad tím nedumala a přitiskla své rty na jeho. Okamžitě mi odpověděl, ale odtrhl se na můj vkus trochu moc brzy.

„Za chvilku jsme tam,“ zašeptal. Nastartoval a vyjel na volné moře. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno, nechala se obejmout a zavřela jsem oči. Vítr mi narážel do obličeje, člun mírně nadskakoval a se šploucháním dopadal do vln a mě to uspávalo.

Otevřela jsem oči. Tohle rozhodně není loď. Byla jsem v pokoji, který byl celý bílý, od podlahy, po strop. Ležela jsem na velké pohodlné posteli a měla na sobě to samé oblečení co včera, jen bez bot.

Bylo tu docela vedro. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla kolem sebe. U křesla pod oknem stál můj kufr. Vyndala jsem čisté spodní prádlo a letní šaty a na druhý pokus našla koupelnu. Byla sice přímo u pokoje, ale byly tu troje dveře. Na chodbu, do koupelny a do šatny.

Dala jsem si sprchu, umyla vlasy a krásně osvěžená se vydala hledat Edwarda. Prošla jsem dlouhou chodbou se spoustou dveří, na jejímž konci na mě čekalo schodiště.

Všechno tu bylo vyvedeno ve světlých přírodních barvách, vypadalo to útulně.

Edwarda jsem našla v kuchyni, kde mi připravoval snídani. Až teď mi došlo, jaký mám hlad. Všechno, co přede mě postavil, jsem snědla. Když viděl, jak se láduju, usmál se.

„No co, jsem ve vývinu,“ bránila jsem se a mazala si další toust.

Hned po jídle jsem chtěla ven, abych zjistila, kde to vůbec jsme. Slunce pražilo ze všech stran. Edward světélkoval na všechny strany a byl tak ještě krásnější, pokud je to vůbec možné. Všude byly palmy a bílý písek. Za pár minut jsme se dostali k moři. Možná spíš oceánu.

„To je nádhera,“ vydechla jsem. Voda byla průzračná, nádherně čistá a jak jsem zjistila, když jsem do ní strčila palec, tak i teplá.
„Jsem rád, že se ti tu líbí.“
„Je tu ještě někdo? Kde to vlastně jsme?“
„Tohle je ostrov Esmé,“ vysvětlil. „Ano, patří Esmé, Carlisle jí ho dal, jako svatební dal,“ řekl, když viděl, že se nadechuju k otázce.
„Páni, tak tomu teda říkám svatební dar. Takže jsme tu sami?“ zeptala jsem se jakoby nic.
„Úplně,“ přisvědčil.

Postoupila jsem o krok k němu. Rukama se mu opřela o hruď a podívala se na něj zpod řas.

„Nechceš se jít vykoupat?“
„Chci dělat něco úplně jiného,“ zašeptala jsem svůdně. No, spíš jsem se o to pokusila.
„A co by to mělo být?“ oplatil mi stejným tónem. Pevně jsem se k němu přitiskla a zuby mu sevřela ušní lalůček.
„Asi už rozumím, ale možná budu potřebovat ještě trochu poradit,“ zašeptal vzrušeně.

A tak jsem mu poradila. Nevím, co to do mě vjelo, nikdy jsem taková nebyla, ale líbilo se mi to. Možná to budu praktikovat častěji.

Konečně se holky dostaly na vytouženou dovolenou. Jaké to asi nakonec bude?

Jinak v Londýně jsem byla, takže popis je z vlastní zkušenosti, to jen pro ty, kteří se na to ptají.:)

36. kapitola     SHRNUTÍ     38. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 37. kapitola: