Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 17. kapitola

17.07.2010 (11:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7992×

17. kapitola

Isabella

„Ví to?“ Zaslechla jsem El.
„Ne,“ odpověděla jí Alice. Vůbec jsem netušila, o čem mluví, ale měla jsem teď jiné starosti.

Ano, Edward byl úžasný kluk. Kluk, po kterém touží snad každá holka, a mně se poštěstilo to, že chce mě. Jenže já pro něj nejsem dobrá.

Ale El měla možná pravdu, třeba bych opravdu měla začít žít. Tohle je k tomu jedinečná příležitost. Ale na druhou stranu, co když si ho připustím moc k tělu, a pak se něco stane?

Krucinál Bello, rozhodni se už.

Stála jsem před dveřmi, které Alice určila jako Edwardovi. Ruku jsem měla zvednutou, jako bych chtěla zaklepat.

No tak, zkus to, třeba to půjde…

A tak jsem to udělala. Zaklepala jsem a čekala. Dveře se s trhnutím otevřely a já zírala na zamračeného Edwarda. Když mě spatřil, tak se jeho tvář vyjasnila, ale potom se zasmušila a místo naštvaně vypadal spíš utrápeně.

Neměla jsem sem vůbec chodit, nadávala jsem si.

„Ahoj,“ pípla jsem.
„Ahoj,“ řekl studeně. Jo Bello, máš, cos chtěla. Ale já tohle nechtěla, křičelo něco uvnitř mě.
„Mohla bych s tebou mluvit, prosím,“ požádala jsem ho. Edward ustoupil ze dveří a já tak mohla projít.

Jeho pokoj byl prostorný, stejně jako celý dům moderně zařízený, ale přesto útulný. Nejistě jsem se zastavila uprostřed a honem hledala slova. Edward byl pořád u dveří a sledoval moje počínání.

„Chtěla jsem se ti omluvit,“ vyhrkla jsem.
„Za co? Nemůžeš za to, že to cítíš jinak než já,“ pokrčil rameny.
„Ale tak to není,“ začala jsem se horlivě bránit.

Edward přešel ke mně, upřeně se mi zadíval do očí a já měla pocit, že omdlím.

„Co takhle si na to sednout,“ navrhl. Sesunula jsem se na pohovku, ruce sepjala v klíně a pohled zabořila do kolen.
„Tak povídej, jak to teda je?“
„Víš, já… já mám strach,“ řekla jsem narovinu.
„A z čeho? Bells, já ti nechci ublížit, věř mi,“ pronesl úpěnlivě. Studenými prsty mi zvedl bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

Byly tak krásné, dnes nebyly zlaté, ale spíš do hněda. Možná je takové měl vždycky a mně se to jen zdálo. Skoro jsem se v jeho pohledu utopila.

„Toho se nebojím,“ zašeptala jsem.
„Tak čeho,“ řekl taky šeptem.
„Bojím se, že ti ublížím já,“ přiznala jsem.
„To je hloupost.“
„Ne, není, nebyl bys první,“ vypálila jsem bez přemýšlení a neušlo mi, jak si mě zkoumavě prohlédl. „Chtěla jsem říct… já…“ Neměla jsem slova, kterými bych to vysvětlila.
„Bell, co se stalo? Vím, že tě něco trápí, řekni mi to,“ naléhal.
„Nejde to,“ kroutila jsem hlavou.
„Ubližuje ti to a já nechci, aby ses trápila.“
„Edwarde, nejde to, ne teď,“ vzdychla jsem. Nemůžu mu to říct. Ještě ne. Možná časem. Bála jsem se, že když mu to prozradím, ztratím ho tím navždy. Já vím, jsem blázen. Chci ho, odháním ho, bojím se, že ho ztratím.
„Dobře, ale kdybys potřebovala, jsem tady, ano?“
„Ano.“
„A Bell, věř mi, že mně se jen tak něco nestane.“ Položil svoji dlaň na mou ruku a trochu ji promnul. Sledovala jsem to spojení a rozhodla se. Risknu to. Třeba opravdu platí risk je zisk.

Rozhlédla jsem se po jeho pokoji. Teď už jsem byla klidnější, takže jsem se podívala pořádně. Na první pohled mě zaujala obrovská knihovna. Zvedla jsem se, abych si ji mohla pohlédnout.

„Páni,“ vydechla jsem. Prsty jsem přejela po hřbetech knih. Měl tu snad všechno, o čem jsme se včera bavili. Hodně jich vypadalo opravdu staře.
„Smím?“
„Jasně,“ ozvalo se hned za mnou a já lehce nadskočila, protože jsem myslela, že stále sedí na gauči.

Opatrně jsem vytáhla výtisk od Shakespeara. Skoro s náboženskou úctou jsem ho pohladila po deskách a otevřela. Překvapil mě rok vydání - 1910. To je skoro historický kousek.

Zalistovala jsem v něm. Zažloutlé stránky jemně šustily. Usmála jsem se.

„Klidně si ji můžeš půjčit.“
„Ne, ještě bych ti ji zničila. Je hodně stará a já ne zrovna šikovná,“ odmítla jsem. Edward se zasmál.
„Je to jen knížka, půjči si ji,“ trval na svém.
„Tak dobře.“

Potom jsem se věnovala jeho sbírce CD. Měl tam snad všechno. Mluvili jsme o hudbě a tak podobně. Všechno bylo zapomenuto a já byla opět šťastná. Vyrušilo nás až klepání na dveře.

„Dále,“ zavolal Edward.
„Nerada ruším,“ řekla El a vešla. „Ale musíme jet. Za chvíli je devět.“ Podívala jsem se na hodinky a zděsila se. S Edwardem utíkal čas hrozně rychle.

„Už jdu,“ zahučela jsem. Moc se mi nechtělo. Bylo mi s ním dobře, ale co se dá dělat.
„Počkám dole,“ oznámila a zmizela.

„Tak já už půjdu.“ Postavila jsem se, ale nemohla jsem jen tak odejít. Musela jsem se s ním rozloučit jinak než obyčejným ahoj.

Edward se zvednul taky.
„Jsem rád, že jsi přišla. Co takhle zítra ta procházka?“ zeptal se znovu.
„Dobře, půjdu ráda,“ usmála jsem se na něj.
„To je dobře, takže se uvidíme zítra ráno.“ Tak, teď bych měla říct ahoj a odejít, ale nohy jsem měla jako z olova, nedokázala jsem se přimět k pohybu.

„Bello?“
„Ano?“ Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, co chce. Nic neřekl, jen se sklonil a políbil mě na tvář. Jeho rty mi po ní párkrát přejely sem a tam. Pak se dostaly na čelo a tam se chvíli zdržely. Jeho dotyky mi málem způsobily srdeční kolaps. Nikdy jsem ho sice neměla, ale myslím, že se to začíná, rychlím bušením srdce.

„Ahoj,“ řekl potom. Trochu nervózně jsem se usmála a odešla.

Elizabeth

„Kde je Bella?“ zajímal se tatík, když jsem přišla ze školy. V duchu jsem se pousmála. Sestřička je na rande s Edem, ale to před otcem nebudu prezentovat.
„S kamarádkou, brzy se vrátí.“ Neměla jsem sice ani potuchu, kdy se dostaví, ale Bella je zodpovědná osoba.
„Dnes k nám přijde můj přítel Billy se synem, budeme se dívat na baseball,“ oznámil mi.
„Jo, v pohodě.“ Se synem… hmm, to nezní špatně, uvidíme.

Zalezla jsem do pokoje, práskla sebou na postel a chvíli relaxovala. Učit se mi nechtělo, tak jsem jen tak ležela.

Asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči, uslyšela jsem dole hlasy a budík ukazoval pět hodin. Prohlédla jsem se v zrcadle, přece musím vypadat, ne? Upravila jsem si shrnuté tričko, a pak se vydalo dolů.

V obýváku seděl s otcem na gauči snědý muž s dlouhými vlasy a na křesle kluk, no, asi mladší než my s Bellou, ale nebyl až tak k zahození. Stejně jako u jeho otce, byla jeho pleť tmavší a měl dlouho černé vlasy stažené do culíku.

Všichni tři zírali na televizi a mě si nikdo nevšiml. Potichoučku jsem vyběhla schody zpět nahoru a dolů sešla s pořádným rámusem. A vida, funguje to. Tři hlavy byly otočené mým směrem.

Usmála jsem se a nakráčela k nim.

„Billy, tohle je El,“ představil mě táta. „El, můj kamarád Billy a jeho syn Jakob.“
„Ahoj,“ pozdravila jsem. Billy na mě kývnul a Jake řekl čau a dál se věnoval zápasu. Opravdu přátelský, pomyslela jsem si.

Rozhodla jsem se poohlédnout se po něčem k jídlu. Lednička byla díky Belle dobře zásobená. Čapla jsem párek a rohlík a posadila se na židli. Jednu nohu jsem pokrčila a na koleno si položila bradu.

Do dveří vešel Jakob.
„Ahoj,“ pozdravil mě znovu, tentokrát přátelštěji.
„Čau,“ oplatila jsem mu a dál uzobávala svou večeři.
„Tak, jak se ti tady líbí?“ zeptal se. Protočila jsem oči. Opravdu originální.
„Jo, dobrý.“
„Tak mě napadlo? Nechtěla bys někam zajít?“ začervenal se. Tak on mě zve na rande, chlapec. No proč ne, Ed bude teď pořád s Bellou. Teda pouze v případě, že moje milá sestřička nezačne zase plašit.
„Chtěla,“ odpověděla jsem a Jakob ještě víc zčervenal.
„Tak to je super,“ řekl nadšeně. „Zítra mám dlouho školu, ale pozítří by to šlo. Vyzvednu tě na motorce v pět.“ Motorce? To zní slibně.
„Platí,“ přikývla jsem. Jakob se zvednul a vrátil se k hlavám rodiny.

No, není to sice můj typ, je mladší a tak, ale mohla by být zábava. Přeci neobrostu mechem.

Úderem osmé se objevila Bella. Celá zářila a mně bylo jasné, že rande se opět vydařilo.

Billy s Jakem před chvílí odešli a táta usnul u televize.

Bells zabrousila k ledničce a zvolila si stejnou baštu jako já. Sedly jsme si v kuchyni a já hned začala vyzvídat.

„Tak co? Jaký to bylo? Už tě konečně políbil?“ To, že jí ještě nedal pořádnou pusu, mi nešlo do hlavy. Zkrátka to nebylo normální i na upíra. Ne, že bych toho o upírech věděla nějak moc.
„Ne, nepolíbil. On je tak romantický, na nic nespěchá. Já jsem…“
„Úplně mimo,“ doplnila jsem ji se smíchem. Vypadala, jako by hlavou byla někde v oblacích.
„Možná. Jsem zamilovaná,“ přiznala poprvé nahlas.
„Tak to je super. Budu mít skvělého švagra,“ pochvalovala jsem si.
„Počkej, tak daleko nejsme. Vždyť, jak říkáš, ještě jsme se ani nepolíbili. Myslím, že spolu ani nechodíme. Prostě se jen vídáme, to ještě neznamená, že si ho vezmu.“
„Sice neznamená, ale lepšího sotva nejdeš, takže se s ním duševně smiř, sestřičko,“ zasmála jsem se jejímu překvapenému výrazu a odebrala se do sprchy.

Tak, všechno už snad bude v pořádku. Nebo ne? Jakpak se Vám líbilo "usmiřování"?

Jinak na dotazy ohledně Bellina tajemství: Musíte si počkat, všechno bude, ale musí k tomu dozrát čas.;)

16. kapitola     SHRNUTÍ     18. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 17. kapitola: