Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 9. kapitola

08.02.2012 (15:15) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3740×

9. kapitola

Jsem mimo. Jsem mimo a přiznávám to, čímž se jen víc potvrzuje to, že jsem absolutně mimo.

Povzdechla jsem si. Opřela jsem si hlavu o druhou ruku. Edward. Nikdy mě nenapadlo, že by na mě mohl někdo takhle zapůsobit. To nebylo normální. Jako by mě omámil. Zblbnul. Jo, totálně mě oblbnul a proto tu teď sedím jako úplná trubka a nemůžu se na nic soustředit.

„Halo, je někdo doma?“ Nepřítomně jsem zvedla pohled. Adam mi mával rukou před očima.

„Co je?“ zamračila jsem se. Nemůže mě prostě nechat na pokoji?

„Čekám na dalšího pacienta.“

„A co já s tím?“ vyjela jsem na něj. On nepřestane otravovat.

„Mohla bys ho zavolat?“ zeptal se pobaveně. Ups. Moje chyba. Ale to neznamenalo, že mu odpustím.

Zvedla jsem se a šla zavolat Spencer Hollisovou. Pak jsem sledovala, co se děje, aby zase Adam nedostal záminku se mi smát.

Po odhalení chřipkového viru jsem všechno zapsala do karty a nemohla se ubránit tomu, abych se neusmívala jako úplný pitomec.

„Jsi zamilovaná?“ ozvalo se mi nad hlavou. Adam se mi opíral o stůl a se smíchem v očích mě pozoroval.

„Cože?“ Teď už se smál nahlas.

„Jestli náhodou nejsi zamilovaná.“ Zamilovaná? To těžko.

„Ne.“

„Tak proč kreslíš do karty kytičky a srdíčka,“ ptal se a vypadalo to, že si dělá starost o moje duševní zdraví.

„Cože?“ zeptala jsem se opět příšerně inteligentně. Zavrtěl hlavou a ukazovákem zaťukal na papír. Podívala jsem se. Na nažloutlém papíru Spenceřiny karty se tísnilo jedno srdíčko vedle druhého, sem tam byla proložena kytičkou.

Tahleta by ještě potřebovala pár lístečků…

„Jak se jmenuje?“

„Edward,“ vyhrkla jsem a až příliš pozdě si uvědomila, že jsem se prokecla.

„Edward?“ Co to melu?! Edward se mi přeci jen líbí. Je milej, krásnej, úžasnej… jsem do něj zamilovaná. Znovu jsem si připitoměle povzdechla. „No prosím, tohle jsi v mý přítomnosti neudělala ani jednou,“ zlobil se na oko.

„Taky to nedělám v jeho přítomnosti. Je to jen…“ Kamarád, známý, kluk co jsem ho viděla jen párkrát v životě.

„Jen co?“ vyzvídal.

„Ale nic. Prostě nic. Jdu pro další.“ Při stoupání mě zadržela jeho ruka. Znovu jsem klesla do židle.

„Už je tam prázdno,“ oznámil mi s úsměvem a bylo mi jasné, že bude následovat výslech.

Nebylo moc toho, co bych mu mohla říct, protože se toho moc nestalo. Edward mě málem přejel, poté mě odvezl do práce, z práce a pak jsme se potkali v obchoďáku, kde se k mojí malé Hope choval naprosto úžasně. Která ženská by netála při pohledu na takovýho chlapa s malým dítětem v náruči? Já jsem k nim rozhodně nepatřila. Mně bušilo srdce jen při vzpomínce na to.

„Měla bys mu zavolat.“ Ušklíbla jsem se. To byla rada nad zlato.

„Nemám jeho číslo.“

„To je trochu problém.“ Palcem a ukazovákem si promnul bradu.

„To mi povídej. Dneska ráno na mě ani nečekal.“ Nedodala jsem, jak moc jsem byla zklamaná, že jsem před domem Edwarda neviděla. Ono to asi bylo jasný.

„Ozve se,“ řekl Adam prorocky. „A jestli ne, tak je to debil. Pojď, jdeme na oběd, ať na nás taky něco dobrýho zbyde.“ Vytáhl mě na nohy a strkal před sebou celou cestu do jídelny.

Jo, je vidět, jak ho strašně bere kamarádčino utrpení.

Musela jsem uznat, že najedené mi bylo poněkud líp. Mohla jsem se soustředit na praktické věci, tudíž jsem si začala lámat hlavu s tím, co provedu s houfem srdíček a kytiček v kartě. Tuším, že Emilka by to viděla jen nerada. No ale… vylít na to korektor asi není nejlepší nápad. Už jen bílý flek na žlutém papíře je podezřelý. Do háje, taky musím takhle blbnout zrovna v práci.

Nakonec jsem kartu zavřela a nechala si ji na stole. Doufala jsem, že mě do druhého dne něco napadne. Možná bych mohla zavolat Angele a požádat ji o radu.

Už ze zvyku jsem nakoukla na oddělení, kde jsem potkávala George. Nic. Jako by se můj oblíbený stařík do země propadl. Mohla jsem jen čekat a modlit se, aby se mu něco nestalo.

S trochu špatnou náladou, George mi vážně dělal starosti, jsem vyšla ven. Mračila jsem se na sněhovou břečku pod mýma nohama. To nemůže vydržet normální sníh? Kdo má v tomhle chodit, durdila jsem se a pravou nohou kopla do těch hnědých sra… rozbředlého sněhu. Sledovala jsem jejich letovou dráhu a neuniklo mi, jak dopadaly na tmavě modré džíny stojící přede mnou. No paráda. Dneska mám vážně svůj den.

„Ahoj, Bello.“ Vzhlédla jsem. Znovu ten úsměv, ze kterého si dotyčný mohl odvodit, že jsem se buď praštila do hlavy, nebo jsem mírně připitá.

„Ahoj,“ vydechla jsem. Pak jsem si uvědomila, co jsem mu udělala a zatvářila jsem se co možná nejvíc kajícně. „Omlouvám se.“

„To nic.“ Vzal to sportovně, což jsem oceňovala. Jen ty jeho kalhoty budou muset do pračky. Možná bych se mohla nabídnout, že mu je vyperu. Musel by se svléknout a já bych… Tak dost. Konec. Mlč. „Můžu tě odvést?“ Může? Byla bych hodně blbá, kdyby nemohl.

„Jasně, budu ráda.“ Můj hlas zněl překvapivě klidně, ale uvnitř jsem ječela nadšením.

Co se to se mnou stalo? Od kdy je ze mě ujuchaná holka, která omdlívá při pohledu na kluka? I když je to kluk Edwardova kalibru? Měla bych se uklidnit a začít se chovat normálně. Takhle uteče dřív, než… no, než si stihneme něco začít. Možná. Doufám. Ááá. Ticho tam.

„Jaký jsi měla den?“ Edward vyjel z parkoviště a zařadil se do šňůry aut. Asi by nebylo dobré povídat mu o svých uměleckých schopnostech, co?

„Dobrý. Co ty?“

„Fajn.“ Fajn. To byl stručný rozhovor. Párkrát jsem si ťukla prsty do kolene, zadívala se z okénka a nadechla se, abych něco řekla. Pak jsem vzduch jen naprázdno vypustila. Nebuď blbá, nadávala jsem si.

„Tak…“

„Co…“

Promluvili jsme oba najednou. Začala jsem se smát a Edward se ke mně přidal. Napětí bylo pryč.

„Začni,“ pobídl mě.

„Jen… chtěla jsem se zeptat, kde jsi byl dneska ráno. Já vím, že jsme nebyli domluvení…“ Pokrčila jsem rameny a hodila po něm očkem. Zdálo se mi to nebo se vážně spokojeně usmál?

„Musel jsem něco zařídit v práci.“

„Kde pracuješ?“ vypadlo ze mě. Nechtěla jsem ho podrobovat výslechu třetího stupně, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem ho poznat. Zjistit o něm všechno.

„V Seattle Time.“ Vyvalila jsem oči.

„Vážně? Páni, znáš Jamese McMahona? Jeho sloupky jsou úplně skvělý. A co přesně tam děláš?“ chrlila jsem jednu otázku za druhou.

Edward se zaculil a odpověděl: „Za prvé ano, vážně. Za druhé ne, on je takový tajný pisatel a za třetí, jsem tam taková ruka pro všechno. Hlavně se starám o počítače.“ Hmm. Edward mi moc nepasoval do role obrýleného hubeného kluka s poďobanou pletí. Ale proč ne, každý něco dělá, tak proč by zrovna on nemohl být kluk přes počítače.

Než jsem se stihla začít znovu ptát, skočil mi do řeči. „Máš něco v plánu na dnešní večer?“ Zavrtěla jsem hlavou. Možná až příliš horlivě. U Edwarda to vyvolalo pobavení, ale čert to vem. Moc jsem s tím klukem chtěla někam jít. „Co bys řekla na kino?“

„To by bylo skvělý. Můžeš mě vyzvednout v sedm?“

„Budu tady,“ slíbil, ale to už parkoval u chodníku. Vzala jsem kabelku, naposledy se na něj podívala a chystala se vystoupit, když tu jsem si vzpomněla na jednu věc.

„Hlavně ne horor, prosím,“ dodala jsem a zabouchla za sebou dveře.

ȣȣȣȣȣ

Zprávu o chystaném rande jsem zavolala Angele, která z toho měla upřímnou radost a měla pro mě spoustu rad, jak to nepokašlat. Když jsem si vzpomněla, že potřebuju rady úplně jiného druhu a to skrz počmárané karty, hned věděla. Tušila jsem, že Angela mi pomůže. Bylo to úplně prosté, vzít prostě nový papír a přepsat ten starý. Jak jednoduché. Že mě to taky nenapadlo. Jasně, měla jsem v hlavě Edwarda, ale nemusela jsem se před kamarádkou ukázat jako naprostá husa.

Kalhoty, ve kterých mám pěkný zadek, byly samozřejmostí. Trochu jsem váhala, co k nim, když je venku taková kosa a navíc jdeme jen do kina. Výběrové řízení vyhrála košile petrolejové barvy s krátkým rukávem. Přes ni přehodím černý svetřík a bude to.

Lehce jsem se nalíčila. Nic výrazného, aby nebylo znát, jak moc jsem dychtivá. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a byla připravená. Mé nadšení trochu pohaslo, když jsem zjistila, že je teprve půl sedmé. V časových rozvrzích vážně nejsem dobrá.

Posadila jsem se tedy na pohovku a vzala si dnešní noviny. Tak trochu jsem čekala, že tam na mě vykoukne další sloupek a nemýlila se. Sotva jsem našla příslušnou stránku, celá jsem nedočkavostí nadsedala a pustila se do čtení.

Láska je všude kolem nás. Ještě nedávno jsem větu ze známé písničky považoval za klišé. Stačí se podívat z okna, vyjít na ulici. Lásku abyste lupou hledali. Ale pak, znenadání. Je tu. Zasáhne vás naprosto nepřipravené. Kdybych to nezažil, nevěřil bych.

Je to jako rána z čistého nebe. Jeden pohled, který přejde v řadu dalších, až se nakonec nedokážete přestat dívat. Existuje jen ona. Všechno ostatní zmizí. Když se zavřou oči, je tam, když se podíváte před sebe, je tam. Nedokážete myslet, jíst, spát, aniž by vás přitom nedoprovázela.

Možná se začnete chovat jako naprostý pitomec, jako nesvéprávný člověk, ale to všechno k tomu patří. A nejlepší na tom je, jak je všechno okolo najednou krásné. Barvy kolem jsem náhle sytější, lidé na ulici usměvavější, v práci se daří líp.

A když na vás promluví, máte pocit, že tohle je přesně to, na co jste čekali celý život. Kdo by o to nestál? Jasně, najde se spousta lidí, kteří tvrdí, že nic takového nepotřebují. Chtějí zůstat sami sebou, dělat si co chtějí, nepodřizovat se. Ale i oni ve skrytu duše touží po osobě, která by při nich stála v časech dobrých i zlých. A jak se to říká? Dokud vás smrt nerozdělí.

Ten chlap mi mluví z duše. Láska je prostě všude a to i v takhle mizerném počasí jako panuje teď. Zajímalo by mě, kdo je ta šťastná, která pana tajemného okouzlila. Ani Edward neví, kdo McMahon je a to v novinách pracuje. Co bych asi dělala já, kdybych ho potkala? Nedělala bych nic, protože bych nevěděla, že je to on, odpověděla jsem si hned.

Z přemýšlení mě vyrušil zvonek. Sedm. Edward je přesný.

Oblékla jsem si kabát, šálu a chvíli dumala nad tím, jestli si vzít i hučku, ale nakonec jsem to z estetických důvodů zamítla. Chci udělat dojem a k tomu čepice prostě nepatří.

„Ahoj,“ usmála jsem se, když jsem ho uviděla čekat u auta. Přistoupil ke mně a nespouštěl ze mě oči. Rozbušilo se mi srdce. Co chce dělat? Naklonil se a… Líbnul mě na tvář.

„Moc ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha. Jo, z toho, co je ze mě vidět to určitě poznal. Nicméně jsem se s ním nehádala. Lichotilo mi to.

Ke kinu jsme dojeli těsně před začátkem. Když jsem uviděla, na co jdeme, ulevilo se mi. Pořád ve mně hlodal červík pochybností, že mě přece jen vezme na nějaký horor. Šli jsme na jakousi komedii. Fajn. To bývá neškodné.

Koupila jsem si velký popcorn a kolu. Edward prý jedl, než jsme šli a nic si nedá. Jak chce.

Sedačky jsme měli až v poslední řadě. Skvělý, nejlepší místa, nejlepší výhled. Sotva jsme si sedli, sál potemněl a začaly reklamy a ukázky na filmy.

Spokojeně jsem chroupala popcorn a čekala, až film začne. Celou dobu jsem na tváři cítila Edwardův pohled. Nakázala jsem si nedat to najevo. Neohlédnout se. Prostě jako by nic. Ale byl to záhul.

Ulevilo se mi, když začaly úvodní titulky a on obrátil svou pozornost k plátnu.

Ne na dlouho. Na ruce, kterou jsem měla položenou na opěrce mezi námi, jsem ucítila chladný dotek. Buch, buch, buch. Doufala jsem, že to ostatní neruší, nerada bych, aby mě vyvedli z kina.

Ledové prsty mi přejely po hřbetu ruky. Po páteři mi přeběhlo zachvění. Panebože. A znovu jemný dotyk. Nevydržela jsem to a podívala se na něj.

Na obličeji mu pohrával úsměv, jeden koutek úst nahoře. Buch, buch, buch.

Otočila jsem ruku dlaní vzhůru. Ukazovákem mi na dlani kreslil kolečko. Prsty položil na mé. Buch, buch, buch, buch. Nepatrně je posunul a propletl s mými.

Vydechla jsem. Možná úlevou z toho, že to konečně udělal, možná proto, že jsem celou dobu zadržovala dech.

Stiskla jsem mu dlaň a druhou rukou nabrala popcorn. Bylo mi nádherně. Tohle je ono, znělo mi hlavou, když jsem se trochu víc přisunula k Edwardovi a položila mu hlavu na rameno.

Moc bychom chtěly poděkovat těm pár jedincům, kteří nám u minulé kapitoly zanechali své názory a slibujeme, že se budeme snažit psát a hlavně vydávat častěji než dostu. Jsme si vědomy toho, že prodlevy byly velké, takže je zkrátíme na nezbytné minimum.

8. kapitola ȢȢ Kim Ȣ zuzka88 ȢȢ 10. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 9. kapitola: