Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 16. kapitola

25.03.2012 (20:30) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3753×

„Klíče,“ brblala jsem si potichu pod nos a zkontrolovala obsah kabelky. Byly tam. „Mobil.“ Sáhla jsem do kapsy u mikiny. Byl tam. V duchu jsem si ještě takhle vyjmenovala několik věcí, abych se ujistila, že mám všechno a mohla konečně vypadnout z ordinace. Naposledy jsem se rozhlédla po celé místnosti, která zela čistotou, a pak se zaměřila na Adama netrpělivě přešlapujícího u dveří.

Přehodila jsem si kabelku přes rameno a šťastně vykročila vpřed.

„Sláva, už jsem si myslel, že tu zapustím kořeny,“ rýpnul si Adam a vysloužil si ode mě štouchanec loktem přímo do žeber.

„Nemusel jsi čekat,“ upozornila jsem ho, „zamknout bych zvládla sama.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a protáhla se kolem něj na chodbu.

„To nikdy nemůžeš vědět,“ zasmál se Adam a sám vyšel za mnou. Zamknul a společně jsme se vydali ven. Asi po deseti krocích jsem se zarazila uprostřed pohybu a vyděšeně se podívala na Adama. „Co?“ zeptal se nechápavě, když viděl můj provinilý výraz.

„Já si tam zapomněla bundu,“ pípla jsem rozpačitě a z ruky mu sebrala svazek klíčů. Otočila jsem se na patě a běžela zpátky. Tohle se může stát jen mně. A to jsem si myslela, že na sklerózu jsem ještě mladá. „Klidně jdi,“ křikla jsem za ním, „ať ti Mary neuteče.“ Zbytek věty jsem jen tak kysele zamumlala.

Asi na třetí pokus se mi povedlo zastrčit klíč do zámku. Fakt super. Rozrazila jsem dveře a z věšáku, který byl schovaný právě za nimi, tudíž se nebylo čemu divit, že jsem si tu bundu zapomněla, ji sundala a neohrabaně se do ní navlékla.

Když jsem se znovu dostala ven, Adam už na chodbě nestál. Trochu mě to urazilo, čekala jsem, že počká… ano, i přestože jsem mu řekla, že nemusí. No jo, holt jsem jen kamarádka a ty jsou až na druhém místě, ale však já mu to někdy oplatím. Nechala jsem Adama Adamem a mrkla na hodinky. Deset minut po třetí. Naštvaně jsem zafuněla a přidala do kroku. Už jsem se nemohla dočkat, až uvidím Edwarda, který na mě podle jeho vlastních slov měl čekat před nemocnicí, a pak jsme spolu měli jít na pozdější oběd. Nadšeně jsem si poskočila.

Od čerstvého vzduchu mě dělilo sotva pět metrů, když se mě někdo začal dožadovat po telefonu. Neochotně jsem tu věcičku našla a podívala se na display. Zpráva… od Edwarda. Překvapeně jsem se zarazila a koukla ven skrz skleněné dveře. Obočí jsem zvědavě vyhodila nahoru a už otvírala esemesku.

Lásko, omlouvám se, ale dnešek musíme zrušit. Musím si něco zařídit. Uvidíme se zítra a vynahradíme si to. Slibuju! Miluju tě. E

Jestli jsem byla naštvaná? Slabé slovo! Já jsem v tu chvíli pěnila vzteky. Viděla jsem rudě a musela jsem se hodně, ale hodně přemáhat, abych mu na to neodepsala něco nepěkného. Vztekle jsem dodupala k židli a zhroutila se na ni. V ruce jsem stále držela telefon a četla zprávu dokola a dokola. Prsty mě neskutečně svrběly. Několikrát jsem i vytočila Edwardovo číslo, ale ještě než to stihlo zazvonit, típla jsem to.

Rozhodla jsem se ho ignorovat. Možná jsem se chovala jako malá, ale potom, co se takhle už jednou vypařil a co mi lhal, jsem si nemohla pomoci. Musel si něco zařídit… Ale co? Co bylo důležitější já? Co když mi zase lhal? Proč mi prostě nenapsal důvod, kvůli kterému jsem musela strávit páteční odpoledne a večer o samotě? 

Smutně jsem si povzdechla a zastrčila mobil hluboko do kabelky a byla odhodlaná ho už dneska nevyndávat. Když on na mě může kašlat, proč bych nemohla i já?! Zvedla jsem se a pomalu se šinula ven. Nešťastně jsem zaúpěla, když jsem se ocitla venku v té kose a došlo mi, že se nějak budu muset dostat na metro. Byl to nezvyk vyměnit pohodlí auta za věčně přecpané metro, ale bohužel se nedalo nic dělat.

Domů jsem dorazila naštvaná, zmrzlá a naprosto unavená. Ihned jsem si sundala promáchané boty a odhodila je někam do rohu. V druhém zase skončila kabelka. Někde uprostřed cesty k pohovce jsem nechala ležet bundu a celá vyčerpaná dopadla na měkkou a pohodlnou sedačku. Nohy jsem položila na konferenční stolek a považovala to za to poslední, co dneska udělám.

V břiše mi jako naschvál najednou zakručelo. Měla jsem hlad, velkej, ale už jen z pouhé představy, že bych měla vstát, dojít k do kuchyně, otevřít ledničku, kde stejně nic nebylo a něco si uvařit, mě bolely nohy… co nohy, ale rovnou celý člověk. Kašlu na to. Zaklonila jsem hlavu a zavřela oči. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet. Prostě jen vypnout mozek a relaxovat, ale Edward si nedal říct. Viděla jsem jeho bezchybný obličej, který způsobil náhlý pocit samoty.

Mé fňukání přerušil telefon. Najednou neexistovala žádná únava a ani žádná zlost vůči Edwardovi. Určitě mi teď volal, aby se omluvil osobně. Rychlostí blesku jsem vyletěla ze svého místa a vrhla se ke kabelce. Všechno, co jsem v ní měla, jsem vysypala na zem.

„Edwarde!“ vyhrkla jsem nedočkavě, aniž bych se zatěžovala podívat se, zda mi opravdu volá on. Se srdcem v krku jsem naslouchala tichu na druhém konci.

„Bello?“ Jedno slovo a mě polilo horko. Tohle ani náhodou nebyl Edward a já věděla, že jsem si tím pěkně zavařila. Rozpačitě jsem se kousala do rtu a rychle vymýšlela něco, čím bych to zachránila.

„Ahoj, mami,“ začala jsem opatrně, „jak se máš?“ Postavila jsem se na nohy a došourala se do kuchyně. „Co je u tebe nového? Kde teď jsi? Co děláš?“ mlela jsem pátý přes devátý, jen abych oddálila její proslov, na který se jistojistě klepala.

„Kdo je Edward?“ Ach jo, proč to prostě nemůže nechat být? Protože je to tvá matka, Bello. Smiř se s tím. Posadila jsem se na židli a promnula si kořen nosu. Mysli, holka, mysli.

„Edward? To je… to… on… no, s tím já pracuju,“ vymýšlela jsem si nestydatě. Byla jsem zlá dcera, ale kdybych jí řekla pravdu, sedla by ještě dneska na letadlo a hned zítra by mi stepovala přede dveřmi a to jsem vážně nechtěla. Teď jsem se zatajeným dechem čekala, jestli mi na to skočí. „Je to doktor.“

„Doktor?“ ujišťovala se. „Je svobodný?“ Protočila jsem oči a mrzelo mě, že to nemůže vidět. Celá máma.

„Není, mami,“ pokračovala jsem a ani tolik nelhala. Edward vážně není svobodný, o to jsem se už postarala sama. „Je to doktor ve starších letech. Má manželku a pět dětí,“ řekla jsem a měla co dělat, abych nevyprskla smíchy.

„Škoda,“ vzdychla máma do telefonu, „a co ostatní doktoři? Není tam nějaký, který by se ti líbil?“

„Ne,“ odsekla jsem. „Mami, to mi voláš jen proto, abys zjistila, kolik volných lékařů u nás v nemocnici máme?“ optala jsem se podrážděně.

„Chci přijet do Seattlu,“ vybalila na mě bez zbytečného zdržování. „Mluvila jsem s Charliem a ten říkal, že jsi u něho nedávno byla.“ Nešlo si nevšimnout toho uraženého tónu. „Taky tě chci vidět. Už je to dlouhá doba.“

Zvedla jsem se ze židle a přešla ke kalendáři visícím na stěně. Měla pravdu. Opravdu to byl nějaký měsíc, kdy jsme spolu mluvily naživo. Máma mi chyběla, a proto jsem svolila. Ano, došlo mi, že setkání mámy a Edwarda je nevyhnutelné, ale vlastně proč ne? Byla jsem si téměř jistá, že máma si Edwarda zamiluje a mně se uleví, že už to před ní nebudu muset tajit. Horší to bude s tátou, ale s tímhle seznamováním ještě nějaký čas počkám.

Mámě jsem slíbila, že si v co nejbližší době zařídím volno a poté se domluvíme, kdy by mohla přijet. Dál jsme pak ještě strávily na telefonu další půl hodinu tlacháním o všem možném a nemožné. Když jsem konečně odložila telefon, naplánovala jsem si zdlouhavou koupel ve vaně plné pěny. Ale než jsem stihla svůj plán zrealizovat, znovu se ozval tón ohlašující další hovor.

Tentokrát jsem se ale koukla, kdo mi to volá, aby opět nedošlo k omylu. Žádný Edward se zase nekonal. Teď to byla pro změnu Angela, která mě poprosila, zda bych jí nepohlídala malou. Jacob byl v práci a ona nutně potřebovala jet za matkou, která onemocněla. Neváhala jsem a přikývla. Stejně jsem neměla zbytek dne co dělat a takhle aspoň nebudu sama.

„Bell, ještě jednou se moc omlouvám, že tě takhle otravuju, ale jsi moje poslední záchrana. Jacoba z práce nepustí a –“

„Ty mě ale neotravuješ,“ uklidňovala jsem ji, „ráda Hope pohlídám,“ usmála jsem se na princeznu ve svém náručí a pohladila ji zlehka po vláskách.

„Ty jsi prostě zlatá, Bello,“ vydechla vděčně Angela. „Kdyby se něco dělo, tak okamžitě volej. Tady máš tašku s jejími věcmi.“ Na gauč položila velkou tašku, až to skoro vypadalo, jako by tu její dcera měla zůstat celý týden. „Poběžím,“ oznámila při pohledu na své hodinky. „Ještě jednou ti moc děkuju. Jacob by si ji tu měl vyzvednout kolem osmé,“ upozornila mě. Přikývla jsem a sledovala Angelu, jak se zvědavě rozhlíží po mém bytě. Vypadalo to, jako by něco hledala… nebo snad někoho?

Bavila jsem se jejím počínáním, ale když už to trvalo nějakou tu minutu, nevydržela jsem to.

„Edward tu není,“ houkla jsem se smíchem. Angela se na mě překvapeně zadívala. „Máš smůlu, kamarádko.“ Pokrčila jsem omluvně rameny. „Seznámím vás někdy jindy.“ Pokud se ještě pán ukáže, dodala jsem v duchu.

Dneska nejspíš očividně nebyl Hopein den, nebo si ta holka prostě řekla, že zkusí, co vydržím. Když se za Angelou zavřely dveře, naivně jsem si myslela, že několik plyšáků ji dokáže zabavit, ale spletla jsem se. U každého zvířátka nesouhlasně vrtěla hlavou, tak jsem nahlédla do brašny, jestli tam není jiná hračka, která by ji zaujala. Radostí se mi rozsvítily oči, když jsem tam našla malou panenku. Jenže když jsem zvedla oči od tašky k Hope, nebyla tam. To mrně mi prostě zdrhlo a ještě se tomu chechtalo. Posadila jsem ji zpátky na zem na deku, kde vydržela asi deset vteřin a znovu vzala do zaječích. A takhle se to opakovalo nespočetněkrát. Nakonec jsem ji nechala ťapkat po bytě a užívala si toho, že je spokojená. Další náš boj přišel, když jsem ji chtěla nakrmit. Jídlo, které mi Angela připravila, bylo všude možně, jen ne Hope v puse.

„No ták, miláčku, jen jednu lžičku,“ přemlouvala jsem ji snad po sté, ale odpovědí mi bylo opakované vrtění hlavou. Povzdechla jsem si a odhodila lžičku i s kaší na stůl. „Tohle nemá cenu.“ Založila jsem si ruce na prsou a nešťastně sledovala, jak mi ten malý ďáblík svými prstíčky od jídla špiní sedačku.

Zrovna jsem se natahovala pro jídlo, abych to s ní ještě aspoň jednou zkusila, když někdo zazvonil.

„Že by táta skončil v práci dřív?“ zeptala jsem se Hope, která na to reagovala veselým zažvatláním. „Tak pojď, půjdeme mu otevřít.“ Zvedla jsem ji z gauče a společně jsme se přes ten nepořádek na zemi dostaly ke dveřím.

„Edwarde?“ žasla jsem, když jsem otevřela a na prahu uviděla jeho. Ihned se mi vybavila jeho esemeska. Pokud jsem si dobře vzpomínala, tak tam psal, že se uvidíme zítra, nebo jsem si to snad blbě přečetla? „Co tu děláš?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. „Myslela jsem, že jsi pryč a že se uvidíme až zítra. Aspoň tak jsem to pochopila z tvé zprávy.“

„Máš pravdu, psal jsem to,“ usmál se na mě omluvně. „Zavolali si mě z novin a chtěli probrat něco ohledně mé práce. Původně jsem se domníval, že se to protáhne, ale opak byl pravdou. Tak jsem si řekl, že tě překvapím. Ty nejsi ráda?“ optal se sklesle, když viděl můj zaražený výraz.

Vzpamatovala jsem se rychle. „Jsem ráda, moc ráda… Jen jsem vážně překvapená,“ zasmála jsem se. „Víš,“ začala jsem rozpačitě, „trochu jsem si myslela, že jsi zase… zmizel,“ šeptla jsem a sklopila pohled na své nohy. Styděla jsem se za to, že jsem o Edwardovi zapochybovala.

„Nezmizel, jsem tady… napořád,“ promluvil uklidňujícím hlasem a přistoupil o krok blíž. Zhluboka jsem se nadechla a pohlédla do jeho tváře. Setkala jsem se s jeho jasně zelenýma očima, které mě donutily se usmát. „Slíbil jsem ti přeci, že už tě nikdy nenechám samotnou, pamatuješ?“ Přikývla jsem. „Dodržím to.“

Srdce se mi tím náhlým přívalem radosti rozbušilo milionkrát rychleji. Měla jsem obrovskou chuť Edwardovi skočit kolem krku, ale něco mi v tom bránilo. Hope, kterou jsem držela a která byla do téhle chvíle klidná. Hned bylo jasné, co způsobilo tu příjemnou změnu. Už jako minule, tak i tentokrát zaujatě koukala na Edwarda. Byla jako v transu. Ale neměla jsem jí co vyčítat, vždyť já sama jsem si tak občas, skoro denně, připadala.

„Co kdybychom dnešní večer zachránili?“ nadhodil Edward. „Cestou k tobě jsem se stavil v restauraci a koupil nějaké jídlo.“ Zrak mi automaticky sjel na jeho ruku, kde držel papírovou tašku. „Co bys řekla na večeři do postele?“ Rty se mi nadšením vyhouply vzhůru. Ještě ale než jsem mu na to kývla, mrkla jsem po mojí princezně. Pohladila jsem jí po vláskách a zase se zadívala na Edwarda.

„Když ti nebude vadit, že budeme mít malou společnost.“

***

Následující dny a týdny jsem byla nejšťastnější člověk na světě. S Edwardem jsme se od sebe prakticky nehnuli. A pokud už, tak jen v případě, že jeden z nás musel do práce.

Jak jsem slíbila mámě, vzala jsem si na pár dní dovolenou a očekávala její příjezd. Byla jsem celá nervózní. Edwarda jsem několikrát upozorňovala, aby se na její zvídavé otázky, o kterých jsem byla přesvědčená, že přijdou, vybavil ocelovými nervy. Zvládl to líp, než jsem sama čekala. Ze začátku jsem si od mámy musela vyslechnout sáhodlouhé kázání o tom, že už nikdy jí nemám nic tajit, ale nakonec jsem si ji udobřila a ona a Edward si perfektně padli do noty. Máma u mě strávila pět dní a já si za tu dobu uvědomila, jak moc mi ta její ztřeštěná povaha chyběla. Bylo mi líto, když jsem se s ní musela rozloučit, ale když prohodila, že bude netrpělivě vyhlížet pozvánku na svatbu, skoro jsem ji do toho letadla sama dostrkala. 

Po jejím odletu pro mě zase existoval jen můj Edward.

Zrovna dneska byl jeden z mála dnů, který jsem musela přetrpět sama. Edward mi zavolal, že chytil nějakou chřipku a nechce, abych to od něj taky chytila. Na chvilku jsem se smířila s tím, že ho neuvidím a že budu sama, ale když jsem dorazila domů, kde bylo ticho a prázdno jako v kostele, změnila jsem názor.

A tak jsem právě vycházela schody, které mě dělily od Edwardova bytu. Sice mi říkal, že nechce, abych za ním chodila, ale člověk musí umět číst mezi řádky. Věděla jsem, že bude rád, až mě uvidí. Chlapi mají rádi, když se o ně ženy starají, nebo snad ne?

Neobtěžovala jsem se zvoněním, přece jen mohl spát, a tak jsem z kabelky vytáhla klíče, které mi sám Edward nechal udělat, a opatrně odemkla. Jako myška jsem vešla dovnitř a zavřela. Potichu jsem našlapovala a mířila si to k jeho ložnici. Docela mě zarazilo, když jsem spatřila ustlanou postel. Zaposlouchala jsem se, jestli náhodou neuslyším něco z vedlejších místností, ale nic.

„Edwarde?“ Nevydržela jsem to a zavolala na něj. Nic. Ticho. Byl přece nemocný, musel tu být. Začínal se mě zmocňovat zvláštní pocit a rozhodně to nebylo nic příjemného. Se srdcem v krku jsem pokračovala dál. Prošla jsem i kuchyni a obývák, ale po Edwardovi ani stopy. Nevěděla jsem se, jestli se mám bát anebo být naštvaná. Spíš jsem byla naštvaná. Lhal mi? Lhal mi snad, že je nemocný? Proč?

Už jsem z kabelky vytahovala mobil, abych mu zavolala, když se z koupelny ozval tlumený zvuk. Ztuhla jsem.

„Edwarde?“ zkusila jsem znovu, tentokrát to ale znělo zoufale a vystrašeně. Polkla jsem a i přes strach, který mě pohltil, jsem se vydala ke dveřím. Ruka se mi neuvěřitelně klepala, když jsem ji pokládala na kliku. Někdo tam byl, ale kdo? Mohl to být cizí člověk a stejně tak to mohl být Edward, kterému se něco stalo. Já se přikláněla k té druhé možnosti. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a zmáčkla kliku dolů.

Nešlo to.

Zkusila jsem to znovu, ale zase nic. Bylo zamčeno.

„Edwarde, jsi tam?“ zaklepala jsem a víc přiblížila ucho ke dveřím. Někdo se tam pohyboval. „Edwarde, stalo se ti něco? Proč je zamčeno?“ panikařila jsem. Nikdo mi neodpovídal. Netušila jsem, co mám dělat. „Okamžitě otevři ty dveře,“ lomcovala jsem s tou klikou a pokoušela se dostat za ním. „Já ty dveře vyrazím, jestli mi neotevřeš,“ vyhrožovala jsem. Otočila jsem se za sebe a hledala něco, co by mě v tom vyrážení mělo pomoci.

„Bello…“ Ihned jsem byla zpátky nalepená na dřevené desce a ani nedutala.

„Edwarde, co je ti?“ šeptla jsem plačtivě. „Prosím, odemkni.“ Opřela jsem se čelem o futra a pěstí uhodila do dveří.

„Běž pryč.“ Měla jsem co dělat, abych mu rozuměla. Mluvil strašně potichu a k tomu ještě zněl nějak… jinak.

„Nikam nepůjdu, dokud mi neotevřeš,“ stála jsem si za svým. „Prosím, potřebuju vědět, že jsi v pořádku,“ hlesla jsem zoufale. Byla jsem vyděšená k smrti. V hlavě se mi odehrávaly všemožné scénáře, co by se za těmi dveřmi mohlo dít. Bylo to k zbláznění.

„Běž pryč,“ zopakoval o něco hlasitěji. „Nic mi není. Jdi domů, Bello.“

„Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat,“ rozčilovala jsem se. „Zůstanu tady, dokud nevyjdeš ven,“ oznámila jsem mu tvrdě. Odhodila jsem kabelku na zem, založila si ruce na prsou a posadila se na zem vedle dveří od koupelny. To, co jsem řekla Edwardovi, jsem myslela vážně. Teď jsem nemohla odejít, ani kdybych chtěla. Nešlo to.  Dělo se tu něco podivného a já byla rozhodnutá zjistit co.

Edward už nic neříkal a já taky ne. Seděla jsem opřená o zeď a naslouchala zvukům, které se občas ozývaly ze zamčené místnosti. Ten hlavní a mnou vymodlený na sebe nenechal dlouho čekat. Slyšela jsem, jak cvakl klíč v zámku.

Vyskočila jsem na nohy a postavila se přede dveře. Zrychleně jsem dýchala a očima hypnotizovala kliku, která se začala pomalu pohybovat směrem dolů. Na chvíli se nic nedělo a až tak po minutě se konečně dveře otevřely. Bylo to jen pouhých pár centimetrů, ale i to mi stačilo, aby se mi aspoň trochu ulevilo.

„Ustup dál od těch dveří,“ poprosil Edward stále schovaný v koupelně.

„Proč bych mě-“

„Udělej, co ti říkám,“ přerušil mě rázně. „Prosím,“ dodal okamžitě.

Udělala jsem, co chtěl, ale velice neochotně. Netrpělivě jsem se dívala, jak Edward více a více otvírá a pak se to stalo…

Bytem se rozlehl můj vyděšený výkřik.

15. kapitola - 17. kapitola

Další kapitola je za námi a my čekáme na vaše komentáře, za které vám všem samozřejmě děkujeme. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 16. kapitola: