Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 12. kapitola

26.02.2012 (13:30) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 3929×

„Tak dělej, sakra,“ vrčela jsem na počítač a naštvaně mlátila do klávesnice. Potřebovala jsem tam něco sepsat pro Emilku, ale ta bedna si řekla, že mě prostě vytočí. Místo požadovaného programu mi před očima naskočila zcela bílá obrazovka. Založila jsem ruce na prsou, opřela se na židli a celá nakrknutá chvilku vyčkávala, jestli se to přece jen nevzpamatuje.

Nadšeně jsem vypískla, když jsem zase mohla pracovat. Už jsem se bála, jak budu muset paní vrchní vysvětlovat, že ta technická vymoženost nechtěla spolupracovat. Živě jsem si uměla představit výraz její tváře, kterým mi naznačí, ať si tyhle pohádky nechám na dětský. Rychle jsem se sehnula zpátky nad klávesnici. Jenže stačilo zmáčknout jedinou klávesu a zase se to všechno zaseklo. „Ty hajzle, tak dělej něco!“ Už jsem to nevydržela a dlaní několikrát plácla do monitoru. Viděla jsem rudě.

„Rozbiješ to,“ ozvalo se pobaveně z opačného konce místnosti.

„Já?“ žasla jsem a letmo pohlédla na Adama, který se pomalu zvedl ze židle a mířil si to ke mně. „Ten krám je rozbitej už dávno,“ prskla jsem. „Co jsem komu udělala?“ fňukla jsem a znovu do toho praštila. Tentokrát větší silou. Bohužel to stále nereagovalo.   

„Ten počítač za to nemůže.“ Adam pevně chytil mou ruku dřív, než má pěst stihla udělat díru do klávesnice. Aniž by mou paži pustil, posadil se na stůl a otočil si mě k sobě. „Tak povídej.“ Nejspíš usoudil, že jsem se dostatečně uklidnila a já se tak ocitla volná.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Věnovala jsem mu krátký nechápavý pohled a třela si bolavé zápěstí.

„Mluvím o tom, proč nám tu zbytečně rozbíjíš vybavení, když sama dobře víš, že se takhle zasekává často. Něco tě trápí, Bello, poznám to.“ Upřel na mě své modré oči a trpělivě čekal na odpověď.

„Á, doktor promluvil.“ Protočila jsem očima a odvrátila od něho pohled zpátky ke své práci, která zdánlivě zůstane nedokončená. Bezva, jsem mrtvá. „Adame, nemusíš mít péči. Já jsem v pohodě, Nic se neděje.“ Na tváři jsem vyčarovala úsměv, abych ho ujistila, že to myslím vážně. O tom, že to nebyla pravda, vědět nemusel.

„Jistě,“ poznamenal ironicky, „a proto každou volnou chvíli kontroluješ display svého telefonu,“ uchechtl se a jedním prudkým pohybem otevřel zásuvku u stolu, kde jsem měla schovaný mobil. Nervózně jsem si skousla ret. To jsem byla tak nápadná? A já si naivně myslela, jak jsem si to perfektně vymyslela. Vždy když jsem chtěla zkontrolovat, zda mi někdo nezavolal nebo aspoň nezanechal vzkaz, dělala jsem, že v tom šuplíku hledám nějaké důležité papíry.

Přeháněla jsem to a byla si toho vědoma, ale bylo to už čtyřiadvacet hodin, co jsem Edwardovi zanechala vzkaz a on mi na něj stále neodpověděl. Opravdu jsem se o něj začínala bát. Co když se mu něco stalo? Bello, přestaň. Ihned si přestaň vymýšlet blbosti, přemlouvala jsem sama sebe. Určitě to má nějaké vysvětlení, proč ti nemůže zavolat. Rozhodla jsem se mu dát ještě jeden den, pak jsem se chystala udělat radikální krok. Zavolat tátovi, se vším se mu svěřit a nechat vyhlásit pátrání. Jo, z toho, že zavoláš tatínkovi, aby ti našel přítele, bude mít Edward určitě velkou radost.

„Zase tak často to nebylo, tak nekecej.“ Zamračila jsem se na Adama naoko rozzlobeně a vyplázla na něj jazyk. „A když už to chceš vědět, tak jsem se dívala, kolik je hodin.“

„Chápu,“ pokýval uznale hlavou, „támhle ty nástěnné už ti nestačí.“

„Sklapni,“ zasmála jsem se a strčila do něj. „Hele, už to jede.“ Nadšeně jsem poskočila na židli a cvičně zmáčkla mezerník. Fungovalo to. Žádná bílá.

„Sláva!“ zvolal sarkasticky Adama a vrátil se zpátky ke svému stolu.

V ordinaci na chvíli zavládlo ticho rušené naším střídavým ťukáním do kláves. Bez jakéhokoliv přemýšlení jsem automaticky rukou nahmatala úchytku zásuvky. Rychle jsem stáhla paži k sobě do klína a mrkla po Adamovi. Ten se sice díval do svého počítače, ale i tak bylo vidět, jak zadržuje smích.

Promnula jsem si unaveně kořen nosu a s nešťastným povzdechem se zvedla ze židle.

„Ty, Adame?“ začala jsem rozpačitě, zatímco jsem kráčela jeho směrem. Tázaný přestal psát a zvědavě vyhodil obočí. „Čistě hypoteticky, když se holce neozve její kluk celý den, co to pro ni znamená?“ Nervózně jsem si pohrávala se sponkou na papíry a zpod řas se podívala na Adama. 

„Edward se ti neozval?“ zajímal se hned. Už jsem se nadechovala, že mu připomenu, že jsem říkala čistě hypoteticky, ale zarazila jsem se. Místo toho jsem jen sklopila hlavu a smutně zavrtěla hlavou.

 „Co kdybychom to probrali u kafe, hmm?“ nadhodil Adam. „Dalšího pacienta máme stejně až za hodinu. Zvu tě a kávu z automatu ode mě nemůžeš odmítnout,“ oznamoval mi tónem, který jasně říkal, že odpověď ne nebere. A to bych mu ani neřekla, naopak mi to přišlo jako moc dobrý nápad. Alespoň přijdu na jiné myšlenky.

Už jsme byli pomalu ze dveří venku, když jsem se otočila na patě, doběhla ke svému stolu a ze šuplíku vytáhla telefon a strčila si ho do kapsy. No co, jistota je jistota.

***

„Bell, podle mě si nemusíš dělat starosti.“ Adam mi podal plastový kelímek s horkou tekutinou a posadil se vedle mě. „Musel by být leda blázen, aby si nechal mezi prsty proklouznout tak skvělou holku jako ty.“ Volnou rukou mě konejšivě pohladil po rameni. „Není blázen, že ne?“ ověřoval si raději.

„Tss, teď jsi mě naštval.“ Drcla jsem ho loktem do žeber a málem se přitom polila vařící kávou. To by mi ještě chybělo. Povzdechla jsem si. „Je hezký, co o mě říkáš, ale co když ho to se mnou přestalo bavit?“ vyslovila jsem s obavami a stejně tak i pohlédla na Adama.

„Přestaň si tu vymýšlet blbosti. Kdyby to tak bylo, zdrhnul by ti už dávno.“ Adam se odmlčel a usrkl ze svého kelímku. Hned na to se zašklebil a se slovy humus odložil nápoj na prázdnou židli po jeho levé ruce. „Sice toho tvého Edwarda neznám, ale jsem si téměř jist, že on tě miluje.“ Překvapením se mi pusa otevřela dokořán. S Edwardem jsme si ještě nahlas neřekli, co k sobě vzájemně cítíme. O tom, že já milovala jeho, nebyl pochyb, ale co Edward? Byla pravda, co mi tu říkal Adam?  

Píchlo mě u srdce. Možná jsem mu to měla říct. Měla jsem mu říct, že ho miluju, třeba bych se teď nemusela cítit nejistě. Na jednu stranu jsem toužila, aby mi Edward zavolal, napsal, prostě cokoliv, ale na druhou jsem se zase obávala, co se dozvím. Třeba mi řekne, že se mnou už nechce mít nic společného. Dech se mi zadrhl.

„On se semnou chce rozejít, vím to,“ hlesla jsem a zavřela oči.

„Ale houby a už to neříkej. Je to zatím jeden den. Třeba se mu rozbil telefon a nemůže ti zavolat,“ pokoušel se mě uklidnit Adam. Koukla jsem na něj způsobem – to myslíš vážně?

„Jo a taky i auto, že se nemůže stavit, viď?“ odsekla jsem ironicky.

„Tak třeba je mimo město. Kvůli práci. Holka, optimismus ti nic neříká?“

„Ne,“ zahučela jsem a poprvé se napila. Ble, jak řekl Adam – humus. Vstala jsem a společně i s Adamovým kelímkem došla k blízkému koši, kam jsem to všechno vyhodila. Očistila jsem si ruce a vrátila se zpátky za tím vševědem. „I kdyby byl pryč a měl rozbitý telefon, existuje telefonní budka, taky mohl od někoho zavolat,“ říkala jsem sklesle a botou kopala do nohou od židle, na které seděl Adam. „A neříkej, že si nepamatuje moje číslo,“ zastavila jsem ho, když se nadechoval k další chytré poznámce. Adam zavřel pusu a zatvářil se dotčeně. „Něco se děje a já zjistím co.“ Byla jsem pevně rozhodnutá. „Ale dost o mně. Co ty a Mary? Ještě jsi mi neřekl, jak to mezi vámi dopadlo.“ Teď přišel čas si role vyměnit. 

„Bello, byl jsem u toho, jak ti každých pět minut chodily nové a nové zprávy. Oba jste v tom až po uši a není možný, aby to ze dne na den šlo do kytek. Věř mi.“ Nedal si říct a stále si mlel svou. Protočila jsem oči a z plic vydechla všechen vzduch.

„Měl by sis dojít na ušní. Řekla jsem, že už se o mně bavit nebudeme –“

„Fajn, už mlčím,“ nenechal mě domluvit a ve smířlivém gestu zvedl ruce do vzduchu.

„Žádný mlčení, chci vědět co Mary?“ Kecla jsem si zpátky na židli, naklonila se víc k Adamovi a šibalsky zahýbala obočím. „Neříkej, že jsi to zase nějak pokonil,“ vydechla jsem, když nic neříkal.

„Zase?“ utrhl se na mě. „Že to naše rande nedopadlo nijak slavně, neznamená, že to tak musí být i u jiných. Řekl bych, že právě naopak. Vypadá to slibně.“ Ačkoliv to poslední Adam jen tak zahuhlal, rozuměla jsem mu každé slovo a v duchu se pochválila za to, jak krásně jsem to vymyslela.

„To je skvělý. Já jsem to věděla,“ vyhrkla jsem vítězoslavně a zatřásla s Adamem, který s červenou tváří pozoroval špičky svých bot. „Moc vám to přeju,“ řekla jsem, ale i tak jsem neunikla tomu ostnu závisti.

Byla jsem ztracený případ. Nebyla jsem s Edwardem pouhý den a už jsem všem ostatním záviděla. Nejen Adamovi a Mary, ale dokonce i té neznámé dvojici, kterou jsem potkala cestou do práce a která si vzájemně jazykem prohlížela mandle. Tiše jsem si povzdychla a z kapsy vytáhla mobil. Otevřela jsem si složku se zprávami a začetla se. Sice jsem je už všechny znala zpaměti, ale i tak se při každé z nich rozbušilo srdce dvakrát rychleji.

Ach… Edwarde, kde jsi?  

„… zase zítra. Mary je skvělá.“ Zatřepala jsem hlavou, uklidila telefon a zase začala vnímat Adama. Musela jsem se usmát, když jsem uviděla, jak se tváří, když vyslovuje Maryino jméno. Divila jsem se, že místo oči nemá dvě velké srdíčka. Jeho pobláznění mou kamarádkou sestřičkou mělo obrovskou výhodu – konečně mu můžu oplatit ty narážky, co měl na mě.

„Jo, to je,“ dala jsem mu za pravdu a zašklebila se na něj. Už jsem se chystala zeptat, kam ji pozval, ale nestihla jsem to. „My o vlku a vlk…“ šeptla jsem a hlavou kývla na konec chodby, odkud se k nám blížila Mary. Leknutím jsem sebou trhla, když Adam prudce vyskočil na nohy. Rychle jsem si přitiskla ruku na pusu, abych nevyprskla smíchy. Jak jsem oba pozorovala, čekala jsem, kdy oba roztáhnou ruce a rozeběhnou se proti sobě, jako to bývá ve filmu.

„No nic, děcka, já jsem si vzpomněla, že ještě něco musím dodělat. Mějte se,“ vysypala jsem ze sebe kvapně a už vyklízela pole. Ani jeden mi na to nic neřekl. Mávla jsem nad tím a s rukama v kapsách se šla někam poflakovat.

Ještě než jsem se dostala za roh, zapípal mi mobil. Zastavila jsem se uprostřed pohybu a měla pocit, že své srdce budu nahánět po podlaze. Nedočkavě jsem zalovila v kapse a už otvírala přijatou zprávu.

Lásko, omlouvám se, ale vyskytlo se něco naléhavého a já musel odjet mimo město. Jsem v pořádku, neměj strach. Až se vrátím, vše ti vysvětím. Opatruj se… Brzy se uvidíme. E

Přečetla jsem si tu zprávu několikrát a konečně se mi alespoň částečně ulevilo. Bohužel byl Edward pryč, ale zase byl v pořádku. To mi prozatím stačilo. Opřela jsem se o stěnu a úlevou si oddychla. Všechen strach o Edwarda ze mě s tou jednou zprávou spadl a já si v tu ránu připadala o několik kilo lehčí. Ještě jednou jsem zrakem přelítla těch pár písmenek a uculila se na display.

Neváhala jsem a dala se do psaní odpovědi. Mezitím, co jsem cvakala zprávu, zahnula jsem za rok a bum! Do někoho jsem vrazila. Udělala jsem dva kroky vzad, mobil mi vypadl z ruky, ale jinak jsem to ustála. To se nedalo říct o té druhé osobě.

Radostí se mi doširoka otevřely oči, když jsem viděla, kdo to je a vyděšením se zase rozbušilo srdce, když jsem spatřila, jak se zapotácel a pomalu, ale jistě si to mířil k zemi. Vzpamatovala jsem se okamžitě a vrhla se k němu.

„Georgi,“ jednou rukou jsem ho chytila za tu jeho a druhou ho raději vzala kolem ramen, abych měla jistotu, že nespadne. „Jste v pořádku?“ ptala jsem se starostlivě a raději ho celého zkontrolovala, jestli mu nic není.

„Nic mi není,“ zasípal a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.

„Omlouvám se, nedávala jsem pozor,“ omluvila jsem se Georgeovi a dovedla ho k židli. S hlasitým povzdechem se tam posadil.

„Zdá se, že na sebe máme opravdu štěstí,“ poznamenal zvesela George, zatímco jsem ze země sbírala svůj telefon a skládala ho dohromady. Zazubila jsem se na něj potěšeně a sesunula se na prázdné místo vedle něho.

„Dlouho jsem vás tu neviděla, Georgi.“ Tělem jsem se k němu natočila a pohlédla mu zvrásněné tváře. Vypadal unaveně a přišel mi mnohem bledší, než když jsem ho viděla naposledy.

Když jsem si vybrala tuto práci, věděla jsem, že kolem sebe budu mít spoustu nemocných lidí a že pohled na ně bude těžký, ale ve skutečnosti to bylo mnohem horší. Bylo evidentní, že zrovna stařík, který mi za tak krátkou dobu přirostl k srdci, je nemocný. Srdce se mi sevřelo, když jsem se představila, že jednoho dne se dozvím, že George je… Ne! Zakázala jsem nad takovými věcmi přemýšlet. „Myslela jsem, že jste zdravý a –“

„Však to taky jsem.“ Jo a já jsem zase Sněhurka.

„V tom případě co děláte tady?“ nadhodila jsem a zvědavě vyhodila obočí.

„Co když vám řeknu, že jsem přišel za vámi?“ George na mě mrkl a hned na to se začal pochechtávat. Vrtěla jsem nevěřícně hlavou a přitom se taky sama smála. Musela jsem uznat, že smysl pro humor mu v jeho letech vážně nechyběl. Ten chlap měl něco do sebe.

„No… Tak vám budu muset říct, že jsem zadaná… myslím,“ dodala jsem potichu.

„V tom případě mám smůlu, že jsem vás nepotkal tak před šedesáti lety.“ George rozhodil rukama a nešťastně si povzdechl. „Nezbývá mi nic jiného, než závidět vašemu příteli, že má tak krásnou a milou dívku.“

„Děkuju,“ řekla jsem překvapeně a pohladila ho zlehka po rameni.  Na chvíli jsem se odmlčela a zamyslela se. „Georgi, nechtěl byste mu to říct sám?“ zkusila jsem to ze srandy. Zajímalo by mě, jak by se tvářil Edward, kdybych za ním do táhla svého nového kamaráda, který by mu začal vštěpovat do hlavy, jak úžasná žena to jsem. 

„Řekl bych, že by to bylo zbytečné. Určitě si toho je sám vědom,“ pronesl George vážně a zadíval se mi do očí. Jeho pronikavý pohled mě donutil přikývnout.

Odtrhla jsem zrak od George a přesunula ho na telefon na mém klíně. Zvedla jsem ho a znovu si přečetla zprávu od Edwarda. Tak moc jsem si přála, aby to, co řekl George a nejen on, ale i Adam, byla pravda.

„Všechno bude dobré, Bello.“ Georgeova dlaň přistála na hřbetě mé ruky. Zvedla jsem hlavu a setkala se s jeho upřímným úsměvem.

„Já vím.“

11. kapitola - 13. kapitola

Je nám líto, že komentáře ubývají, přestože má článek přes dvě stě kliknutí. Nutit Vás do komentování nemůžeme, ale zase na druhou stranu by se nám hodilo vědět, kdo povídku čte a stejně tak, pokud se vám něco nelíbí, tak abyste nám řekli, co konkrétně. Hlavu Vám za to neutrhneme, naopak bude rády a alespoň se příště pokusíme zlepšit. A pokud o povídku nestojíte, začneme ji pomalu ukončovat.

Moc Vás prosíme o vyjádření. Vážně to tolik času nezabere. ;-)

Těm stále komentujícím moc děkujeme. :-)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 12. kapitola: