Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť, Alice Prolog a 1. Sarah

16.05.2016 (21:00) • emam • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2653×

Prolog

Stála naproti mně. Byla snad ještě krásnější, než kdy předtím, a já jsem si byl jistý tím, že nikdy nikoho nebudu milovat tak jako ji.

Její zlaté oči se na mě dívaly plné vzteku a nenávisti. Ale nemusel jsem se na ni dívat, abych cítil všechnu tu zlobu, která z ní vyzařovala. Zasloužil jsem si její opovržení, vždyť jsem jí tolik ublížil.

Milovala mě dřív, než jsme se vůbec setkali, a já díky ní poznal, co je to naděje. Jenže jak jsem mohl vědět, že to není jediný cit, který její zásluhou ucítím poprvé? Byla mou cestou z věčně obklopujícího koloběhu smrti. Díky ní se i já naučím ponechávat lidem jejich životy a svou žízeň uhasím schůdnější podobou. Zvířata sice také cítí strach, ale ne nenávist.

To prý viděla ve svých vizích – naši společnou budoucnost v rodině vegetariánů. Ale bude to možné i potom, co jsem jí tolik ublížil?

Budoucnost se prý mění podle našich rozhodnutí. Co když se rozhodla, že je její bolest silnější než láska?

Bál jsem se na ni promluvit, protože by mohla utéct stejně, jako když pochopila můj nechtěný podvod. Ale musel jsem jí říct alespoň to jediné: „Odpusť.“ Dal jsem do toho slova veškerou naléhavost, jako by ji to mohlo přesvědčit.

Přimhouřila oči, vycenila zuby a z její hrudi začalo vycházet slabé vrčení.

Bylo mi jedno, co udělá. Odmítal jsem se třeba jen bránit. Nedivil jsem se jí, cítila se zrazená a já se za to nenáviděl snad ještě silněji, než mě nenáviděla ona. Jak se ze mě jen stal bezcitný tvor, který si nedovede vážit lásky?

Jediné, na co jsem se zmohl, bylo vyslovit nejsladší jméno ze všech a oslovit to půvabné stvoření, které jsem zbožňoval: „Alice.“

Odpovědí mi byla jen další vlna jejího vzteku beze slov namířená na mě. Poprvé jsem pochopil, jak může bolest milovaného doslova srazit na kolena. Netušil jsem, že to může ranit víc než vlastní odpor ze sebe sama.

Zvířený prach ještě nedopadl na zem a já pochopil, že jsem o vše definitivně přišel. Zlobit jsem se mohl jen sám na sebe. To já jsem zničil naši společnou budoucnost. To já jsem smazal veškeré možnosti štěstí, které pro mě kdy existovaly.

Kdybych se jen mohl vrátit v čase a najít okamžik, ve kterém jsem se stal tím, čím jsem dnes, a změnit ho.

1. kapitola Sarah – pokušení a vzdor 

o  90 let dříve

„Honey!“ zavolala na mě matka a o to víc jsem zrychlil. „Honeeey!“ zakřičela silněji, aby mě přivolala zpátky do domu, ale o to rychlejší byl můj běh.

Má máma byla dobrá žena a nedokázal jsem si představit, že by na světě existovala lepší. Jenže ta přezdívka, kterou mi dala, už když jsem byl malý kluk, je za trest. Kdy konečně pochopí, že se pro muže nehodí?

Říkala mi Honey kvůli medové barvě mých vlasů, ve kterých mě ráda vískala. Když jsme byli sami, tak jsem proti tomu nic nenamítal, ale je mi čtrnáct, zatraceně. Nemůže se ke mně konečně začít chovat tak, abych se za to nemusel stydět i před našimi otroky?

Tolikrát jsem viděl, jak se mi Jonathan kvůli tomu směje, a to patřil mezi ty, kterým jsem nejvíc věřil, přestože ho táta koupil teprve před rokem. Jenže byl jen o pár let starší než já a asi díky tomu jsme si rozuměli.

Bylo mi horko, košile se na mě nepříjemně lepila. Zrovna předevčírem to bylo dva roky, co mi otec dovolil nosit dlouhé nohavice, a já na to byl patřičně hrdý. Konečně uznal, že přestávám být chlapcem. Ale v tom vedru bych nejraději běhal nahý stejně jako černé děti okolo kádí s vodou. Jenže jako jediný syn majitele plantáží jsem musel zachovávat jisté společenské normy bez ohledu na to, že náš dům je na hony vzdálen od obydlí jiných bílých lidí. A pak že otroci nejsou svobodní.

Moji rodiče, já a náš předák James jsme byli na míle jedinými bělochy, ačkoliv území našich pozemků bylo více než zabydlené. Jenže my byli pány těch, kteří nám sloužili. Vládli jsme nejen jejich prací, ale celými jejich životy. Vlastně ne my, ale můj otec. To on rozhodoval koho prodat nebo naopak koupit. Jen s jeho dovolením si mohl černý muž vybrat a vzít ženu.

Moje místo bylo vedle matky, která se snažila podle svého svědomí poskytnout mi tu nejlepší výchovu a vzdělání. Otec mi jednou stručně vysvětlil, že on se na mém vzdělání bude podílet, až ze mě bude muž. Podle jeho měřítek tak nastane v době mé plnoletosti. Ještě čtyři roky mám čekat, než mě provede plantážemi a svěří mi alespoň část zodpovědnosti za naše otroky, jakou má zatím James. A až když se osvědčím, svěří mi do rukou celý náš majetek. Na mně je, abych se o něj postaral. Otcův plán zahrnuje i vhodný sňatek, který by zajistil dědice pro náš majetek.

Ta část otcova příslibu o práci a zodpovědnosti za rodinné dědictví pro mě byla srozumitelná, ale najít si ženu bude asi složitější. Neznal jsem dívky a netušil, jaké jsou. Matka mě sice občas brávala do Houstonu, ale jen proto, abych jí dělal společnost při nákupech či nějakých pochůzkách. Ve skutečnosti jsem nikdy s nikým nemluvil a ani mi to nevadilo. Byl jsem spokojený, protože mi nic nechybělo.

Co mi taky mohlo chybět, když jsem se mohl  kdykoli projet na Aféře, která je ta nejlepší kobyla v naší stáji.  Bylo mi naprosto jedno, že otci přišla pod moji úroveň. Raději by mě viděl jezdit na tom novém hřebci, kterého nedávno zkrotil, ale toho ještě ani nikdo nepojmenoval.

Děda z matčiny strany, po kterém mám své skutečné jméno, nám zanechal několik knih, ze kterých mě matka naučila číst, a když pak zjistila, že je umím téměř nazpaměť, požádala otce, aby knihovnu rozšířil. Tím jsem si vysloužil z každé jeho cesty nějaký nový svazek. Údajně šlo o drahé dárky, ale ne vždy mi byly po chuti.

Copak mají Francouzi pořád s tou revolucí? To neumějí myslet na důležitější věci než stavět barikády? Hugovi Bídníci byli dost nestravitelní. Zato Dumasovi Tři mušketýři získali mou pozornost. Jaké to asi musí být stát po boku přátel v boji? Jeden za všechny a všichni za jednoho! Vyprávěl jsem ten příběh Jonathanovi. Smál se, že bílí muži potřebují válku, aby pochopili, že jsou bratři. Nechápal to. Ale nezlobil jsem se na něj, vždyť je jen otrok.

Zamířil jsem k řece a těšil se na její chladivou vodu. Matka se bude zlobit, že se k večeři vrátím pozdě, ale když jí potom dovolím, aby mi zahrála na klavír, odpustí mi všechno na světě. Jednoho Bacha snad vydržím. No, možná bych se neměl zdržet příliš dlouho. Mám hudbu rád, ale, proč se někteří skladatelé rozhodli své posluchače trápit nesnesitelně dlouhými a přehnaně zamotanými melodiemi, nikdy nepochopím.

Koryto řeky obkreslovalo nízké křoví. Jen v místech brodu, kde se dalo koupat, byl holý břeh. To bylo místo, kam jsem chodíval s Jonathanem, ale ten musel ještě vykydat hnůj. Dneska mám řeku sám pro sebe.

Jenže ženský smích a šplouchání vody mě přesvědčily o opaku. Dávno jsem už neběžel. V tom horku se to ani nedalo. Když jsem zmizel z matčina doslechu, šel jsem volnou chůzí, ale z jistých pohnutek jsem ještě víc zpomalil a trochu se přikrčil, aby mě neviděly. Nevěděl jsem, kdo se koupe, ale bylo mi jasné, že žádné ženy by nestály o mou přítomnost.

Opatrně jsem se protáhl křovím, abych si je mohl prohlédnout.

Byly tři a dobře jsem je znal. Tedy alespoň jsem si to dodnes myslel. Sarah, Rebekah a Rachel byly sestry, které se staraly o náš dům.

Sarah z nich byla nejstarší. Byla to dobrá žena a já ji měl skoro jako chůvu. Často jsem za ní chodíval už jako kluk do kuchyně a ochutnával všelijaká těsta. Ona mi schovávala ty nejlepší kousky od každého jídla, které připravila, a měla radost, že mi chutná. Vyprávěla mi při tom různé příběhy plné zvířat a africké džungle. Byly to historky její rodiny ještě z dob, kdy žili divokým způsobem života. Měla vždy dobrou náladu. Přišlo mi, že takhle nějak by mohla vypadat moje babička, jen mluvu by měla kultivovanější a asi by i byla starší, ale i takhle mi Sarah přišla dost stará. Nikdy jsem ji jinak nevnímal. Jenže teď jsem ji viděl, jak se koupe jen ve spodním prádle a skrz mokrou látku byla vidět.

Rachel byla holka asi mého věku, která uklízela v našem domě. Stlala postele, vymetala krby a nosila mi v létě citrónovou limonádu a v zimě čaj. V poslední době se na mě začala tak podivně dívat. Když jsem to vycítil a otočil se na ni, sklopila oči. Opakovalo se to často. Nechápal jsem proč, možná je nějak nemocná. Přesto jsem si jí nikdy moc nevšímal. Jenže dnes upoutala mou pozornost. I jí se na hrudi rýsují ty zajímavé ženské tvary.

Zato Rebekah nejednou budila moji pozornost. Byla to velice pohledná žena, velmi dobře rostlá. Když jsem si byl jistý, že o mně nikdo neví, často jsem ji sledoval. Uměla chodit tak jedinečným způsobem, při kterém se jí vlnily boky. Mnohokrát jsem si říkal, jak asi vypadá bez šatů. Teď už to vím! Jen jsem byl překvapený, že i její sestry bez šatů vypadaly velice poutavě.

Ani jsem si nevšiml a víc jsem se k nim přiblížil, než jsem původně chtěl. Ještě jeden malý krok a ještě jeden a najednou mi podjela noha a já se zřítil do vody.

„Ale copak, Honey? Přišel ses vykoupat?“ vyprskla Rebekah a začala se smát.

Rychle jsem vstal a vyplašeně se na ně podíval.

„Spíš náš Honey dostal chuť na něco sladkýho,“ řehtala se Sarah s pohledem na mé kalhoty.

Rychle jsem si dal ruce na rozkrok, abych schoval svoji ostudu, a snažil se co nejrychleji vyškrábat na břeh. Jenže mi to několikrát podklouzlo, a tak jsem se musel opakovaně zvedat z vody a snad až posté se mi podařilo vydrápat se na břeh. Když se mi to konečně povedlo, utíkal jsem odtamtud, jak jsem uměl nejrychleji. Chtěl jsem být co nejdál od těch třech žen, které se mi posmívaly. Vlastně jsem ani pořádně nechápal proč, ale bylo mi to nepříjemné. Měl jsem vztek na ně i na sebe.

Když už jsem nemohl popadnout dech a zdálo se mi, že jsem snad dostatečně daleko, zastavil jsem se.

Ksakru, jak se teď můžu vrátit domů? Všude na ně narazím a určitě se mi zase budou smát.

Do kuchyně chodit nemusím a dnešní citrónovku jsem už vypil, ale Rebekah obsluhuje u večeře.

Znovu jsem se rozběhl, ale tentokrát s jasným cílem. Rozhodl jsem se, že se projedu na Aféře, a odmítl jsem se na to kohokoli ptát.

Ve stáji zrovna nikdo nebyl, tak jsem ji jednoduše osedlal a nasedl.

„Jazzi, co blázníš?“ křikl na mě Jonathan, když jsem na Aféře vyjel v plném trysku ven ze stájí. Málem jsem ho srazil, ale on měl naštěstí vždycky rychlé reakce.

҉     ҉     ҉

„Honey, kde jsi byl? Měla jsem o tebe starost!“ přivítala mě matka u dveří do domu a začala mě oprašovat.

„Nikde,“ zabručel jsem unaveně a chtěl odejít do svého pokoje. Matčina ruka, kterou mi položila na rameno, mě zastavila. Překvapilo mě to, protože obvykle mě nechávala dělat, co chci, a sama za mnou přišla.

„Otec se vrátil.“ Jenže to já už věděl, protože zrovna přišel za námi.

„Jaspere Whitlocku, jak můžeš trápit svoji matku nočními toulkami a ani se za to neomluvit?!“ zahřměl jeho hlas snad celým domem.

„Dobrý večer, otče. Byl jsem jen na projížďce a zdržel se. Omlouvám se,“ svěsil jsem ramena a čekal na další hromobití, ale dnes mě Jonah Whitlock překvapil.

„Promluvíme si o tom ráno,“ pronesl přísně a pak se lehce usmál na matku. „Nebudeme si s tvou matkou dnes víc kazit večer. Dobrou noc.“ Tím mě propouštěl do mého pokoje, ale já zaváhal.

„Honey, běž nejdřív do kuchyně. Sarah ti schovala večeři,“ pobídla mě matka. Jistě mě zachránila od smrti hladem. Ale než jsem se odvážil zamířit k vytouženému jídlu, nejistě jsem se podíval na Jonaha. Když mně on neříká synu, proč bych mu já měl pořád říkat otče? Ale říct nahlas bych si to nikdy nedovolil.

Hlavou kývnul směrem ke kuchyni a já tam raději rychle zamířil, než si to rozmyslí. Až když jsem do ní vstupoval, došlo mi, že nutně musím narazit na Sarah. Chtěl jsem se tomu po dnešním odpoledním setkání u řeky vyhnout. Dal bych za to snad cokoli, jen ne svoji večeři. Hlad a hlavně žízeň byly silnější než všechno ostatní.

„Honey, konečně,“ vydechla Sarah s úlevou. „Sice seš ve tmě vidět víc jak naši kluci, ale stejně sem měla  vo tebe starost,“ ušklíbla se.

„Hmmm,“ zabručel jsem a sedl si ke stolu.

Obyčejně se u nás jedlo v jídelně, ale matka často přimhouřila oči a nechala mě jíst i tady. Věděla, že si se Sarah rád povídám, ale dneska bych dal raději přednost troše soukromí.

„Honey,“ začala, když přede mě položila plný talíř s bramborem a kusem masa, a to byl ten nejvhodnější čas pro to ji utnout.

„Neříkej mi tak,“ zavrčel jsem a ukrojil si kus hovězího.

„Dobře, Jaspere.“ Pobaveně se ušklíbla a pak jen tak dodala: „Co ti otec řekl vo ženách?“

Zničehonic se mi sousto zarazilo na půl cesty a já se rozkašlal. Se shovívavým úsměvem mě poplácala po zádech, a když jsem se napil, stále čekala na mou odpověď.

„O ženách?“ zopakoval jsem, jako bych nevěděl, na co se ptala. „Že si jednu budu muset vzít, abych zajistil dědice pro plantáž.“

„Dědic bude fajn. Jen jestli taky budeš vědět, jak na to.“ Nechápal jsem, co tím myslí, a jen na ni tupě zíral.

„Jez,“ pobídla mě a nemusela dvakrát. Zkoumavě si mě prohlížela, ale bylo mi to jedno, protože ty brambory s cibulí byly skvělé a to hovězí – nikdo neumí lepší hovězí než Sarah. Navrch jsem vypil ještě celý džbán vody a konečně jsem si mohl jít lehnout. Nebo ne?

Až teď jsem si uvědomil, že ze mě Sarah celou dobu nespouští oči a má takový divný výraz.

„Matka se ti stará vo dobrý vzdělání, ale tohle tě naučit nemůže,“ řekla a nahnula se ke mně blíž. Zrak mi bezděčně sklouzl do jejího výstřihu. Jak je možné, že dnes nemá zapnuté šaty až k límci jako jindy? Nejspíš to bude tím horkem. Ale není to špatný pohled. Bylo mi z toho podivně úzko, tak jsem se raději zvedl k odchodu.

„Jaspere, už nejsi malej kluk a měl bys vědět, co všechno tě s ženskou čeká,“ zvedla se, přistoupila ke mně a sáhla mi do rozkroku. Reagoval jsem, ani jsem nevěděl jak. Vyděšeně jsem začal couvat, ale byl jsem, jako by mi někdo svázal nohy. Nebo to možná bylo tím, že mi začala stahovat kalhoty. Nevím, jak se jí to podařilo, ale v okamžiku, kdy jsem narazil na lavici, která byla u zdi, a dosedl, měl jsem kalhoty až u kotníků.

A když si pak vyhrnula sukni, aby si na mě mohla sednout, přestal jsem snad vnímat úplně, nebo jsem jen podlehl té neuvěřitelné slasti, zatímco ona přirážela. Bylo to něco nepopsatelného a bylo to hned pryč.

„To nic. Prvně dobrý,“ dala mi pusu na tvář a zvedla se. „Vod tý doby, co Henry umřel, se mi po tom stejskalo. Přiď, když si to budeš chtít zopakovat,“ otočila se ke mně zády a šla po mně uklidit nádobí ze stolu.

҉     ҉     ҉

„Pane Jaspere, vstávejte.“ Dívčí hlas mě probral z hlubokého spánku. Málem jsem ani nebyl schopen otevřít oči.

„Někde snad hoří?“ zamumlal jsem podrážděně. Nestávalo se, aby mě někdo budil, a když, tak to byla jedině matka.

„Váš otec si vás žádá k snídani,“ zašeptala opatrně.

„Rachel, co tady děláš?“ ozvala se ze dveří má matka. „Neříkala jsem ti, že pokud pán ještě spí, že mi to máš jen říct a já ho vzbudím sama?“

„Omlouvám se, paní,“ pronesla rozpačitě a zmizela z mého pokoje.

„Honey, měl by sis pospíšit. Otec není zrovna v dobré náladě,“ pronesla matka již milým hlasem a pohladila mě po vlasech.

„On snad někdy mívá dobrou náladu?“ zavrčel jsem.

„Honey, takhle o svém otci nemluv,“ řekla přísně, ale mně to bylo jedno. Naše hovory, kdy já se na otce utrhoval a ona ho bránila, se opakovaly téměř denně. Bylo to stále dokola a já se naučil nevnímat, když začala mluvit o Jonahově skvělé povaze. Prý štědrost je jeho druhé jméno a mám být za něj rád. Jenže pro mě to byl někdo, kdo jednou za čas přijel domů ze svých obchodních cest, přísně se rozhlédl po svém majetku a rodině, utrousil několik ostrých vět a pak zase odjel. Jediný, kdo toho byl uchráněn, byla matka. Tu jedinou měl snad opravdu rád, ji a ještě plantáže.

„Tak konečně vstaň!“ Neochotně jsem poslechl a dostal se zpod peřiny. „Honey, tys šel spát ve včerejším oblečení!“ Dostal jsem hned další výtku. Ale copak jsem se ještě mohl převlékat?

Když jsem došel do své ložnice, byl jsem ze všeho tak zmatený a unavený, že jediné, na co jsem se zmohl, bylo nasměrovat svou hlavu na polštář. Popravdě, ani nevím, jestli se mi to podařilo, protože když mě Rachel vzbudila, ležel jsem napříč postelí. Nejspíš bych ještě spal, kdyby mě nevzbudila. Ale nebyl to její hlas, co mě vyrušilo. Spíš jsem měl dojem, že mě cosi šimralo ve vlasech, ale nebyl jsem si jistý.

„Ty snad stále ještě spíš, synku. Vstaň konečně a pojď se umýt, ať se můžeš obléct do čistého.“

Poslechl jsem, nemělo cenu odporovat. Kdyby se otec nevrátil, matka by mě jistě nechala dospat, ale dnes nebylo rozhodnutí na ní.

„Neměl bys na Aféře jezdit za tmy. Mohlo se ti něco stát,“ nabádala mě, když mi chystala kalhoty a kontrolovala košili, zatímco já se myl u umyvadla ve studené vodě.

„Na Aféře můžu jezdit i se zavázanýma očima a nic se mi nestane,“ odsekl jsem.

„Honey, je to jen kůň. Ona potřebuje jezdce, co ji povede,“ podívala se na mě starostlivě a podala mi ručník.

Když jsem si otřel obličej, srovnala mi vlasy a povzdechla si: „Otec si přeje, aby ses ostříhal, ale je to taková škoda. Počkám na tebe v jídelně.“ Pohladila mě po tváři a odešla.

Byla to ta stejná tvář, na kterou mi včera Sarah dala pusu. Při té vzpomínce mi bylo divně. Raději jsem si znovu umyl obličej a rozhodl se spěchat na snídani. Hlad nebyl ten hlavní důvod. Stačí, že se na mě otec zlobí za včerejší pozdní návrat.

҉     ҉     ҉

Neochotně jsem vešel do jídelny a popřál dobré ráno.

„Konečně se mladý pán rozhodl poctít nás svou přítomností,“ zahromoval otec.

„Drahý…“ snažila se ho matka obměkčit, ale on ji přerušil svým přísným pohledem.

„Zdá se, že v době mé nepřítomnosti zneužíváš dobroty své matky, jak je to jen možné. Máš být pro ni oporou a ne se vláčet po nocích s tou kobylou.“

„Aféra je lepší kůň než jakýkoli jiný hřebec,“ odpověděl jsem mu stejným tónem, který on použil na mě.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!“ zaburácel jeho hlas a já naprázdno polkl.

Otec vstal od stolu, aby se mohl přede mě postavit. Stále byl o půl hlavy vyšší než já, jenže už jsem k němu nemusel tolik vzhlížet jako dřív a to mi dodávalo kuráž.

„Nechci si ani domýšlet, jakým způsobem hovoříš se svou matkou v době mé nepřítomnosti, když se na mě utrhuješ hned po ránu,“ zavrčel mi do tváře.

„Když tu nejste, není důvod se na někoho utrhovat,“ odpověděl jsem po pravdě, ale hned toho zalitoval. Věděl jsem, co přijde, a nemýlil jsem se.

„Jaspere,“ vykřikla matka. Netuším, jestli to bylo dřív nebo po tom, co mou tvář (byla to zase ta stejná, po které mě matka pohladila) udeřila otcova ruka. Bolelo to jako čert, ale odmítl jsem mu udělat radost a třeba jen muknout.

„Myslím, že jsi po snídani,“ přecedil otec skrz zuby a otočil se ke mně zády.

Vyvrávoral jsem z jídelny, jak nejrychleji jsem dovedl. Vítej doma, otče.

Promnul jsem si bolavou tvář a začal přemýšlet, co udělám s prázdným žaludkem. Po včerejším večeru do kuchyně nemůžu. Je tam Sarah a… A co vlastně? Přišlo mi, že je plná nějakého očekávání. Jenže jsem to dost dobře nebyl schopný pochopit a zároveň mě to děsilo. Raději jsem zamířil do stáje za Jonathanem. Občas měl u sebe schovaná nakradená jablka. Třeba by je mohl vyměnit za nějaký příběh. Vždycky rád poslouchá, když vyprávím. Snad dnešek nebude výjimkou.

҉     ҉     ҉

„Vzdej se, Richelieua!“ vykřikl Jonathan vítězně s klackem v ruce, který mi mířil na hruď. Ležel jsem na zemi po neúspěšném souboji, který propukl po třetím snědeném jablku.

Můj klacek ležel kus ode mě, takže mi nezbylo nic jiného než Jonathana poslechnout, ale nehodlal jsem se nechat.

„To já jsem d'Artagnan, ty kardinálský pse!“ odstrčil jsem jeho „mušketu“ a vyskočil na nohy.

„Nemůžeš být d'Artagnan, když jsem tě porazil,“ zasmál se provokativně a to mě vytočilo. Plnou silou jsem do něj vrazil, aby si sám vyzkoušel, jaké to je být na zemi. Jenže on mě pevně chytil za košili a spadli jsme společně. Začal další souboj, ale tentokrát to nebyla hra.

„Co to děláte? Nechte toho!“ volala na nás nějaká žena, ale já ji téměř nevnímal. „Uvidí vás pán! Slyšíte?!“

Jenže my neslyšeli a pořád se snažili mít nad tím druhým navrch a přitom se hádali.

„Možná jsem ti měl říct Honey, co?“

„To by sis zkusil jen jednou!“

„Dost, nechte toho!“ vrhla se žena mezi nás. Byla to Rebekah, která nás nejspíš musela slyšet z domu. „Koukejte se dát trochu do pořádku. Pán šel na obhlídku a každou chvíli může přijít sem.“

Neochotně jsme se začali oprašovat a vztekle po sobě koukali. První s tím přestal Jonathan, protože našel další díru na svých již dost potrhaných kalhotách. „To mám za to, že tě krmím,“ postěžoval si.

Sice mě štvalo, že je silnější než já, ale je to kamarád: „Promiň, dám ti jedny svoje.“

„Vážně? To bys udělal?“ ptal se nadšeně a bylo po sporu.

„Vy vůbec nemáte rozum. Poprat se, když se vrátil pán,“ hubovala nás Rebekah a snažila se mi otřít tvář svou zástěrou.

„Nech toho. Nejsem malé děcko.“ Chtěl jsem ji odstrčit, ale nedovolila mi to.

„Tak drž, Honey. Myslím, že tvůj otec není v dobrý náladě.“

„Jak vidím, můj syn se rozhodl dělat své matce ostudu po zbytek dne,“ ozval se za námi ostrý hlas a mně zatrnulo. O sebe jsem starost neměl, ale kdyby se otec dozvěděl, že jsem se popral s otrokem, mělo by to pro Jonathana ošklivé následky.

„Omlouvám se, jen jsme zkoušeli šermovat jako mušketýři,“ začal jsem honem vysvětlovat, abych svého přítele zachránil. Ještě před chvílí jsme na sebe volali: „Jeden za všechny a všichni za jednoho“ a já toho hodlal dostát.

„Šerm? Z tvého zevnějšku bych spíš soudil, že jste se poprali. Ale čemu se divím.“ Otec si odplivl směrem k Jonathanovi a pak se na mě s úsměvem podíval. Netušil jsem, co to znamená, ale bál jsem se, že nic dobrého mě nečeká. „Možná už máš ten správný věk na lekce šermu, Jaspere. Budeme se na to muset odpoledne podívat.“

҉     ҉     ҉

Peklo nemá podobu kotlů, pod kterými hoří oheň, ale muže se šavlí snažícího se naučit syna, jak tu zatracenou věc používat. Do poslední chvíle jsem doufal, že na to třeba zapomněl, protože se po obědě vydal na obhlídku plantáží a zdálo se, že se hned tak nevrátí. Jenže to by můj otec nesměl být Jonah Withlock.

Jestli jsem byl po rvačce s Jonathanem špinavý, nebylo to nic ve srovnání s tím, jak mě na zemi vyválel on. Pravačka mě brněla z držení šavle a jeho ran, které jsem se často marně pokoušel vykrýt. Celé tělo mě bolelo, jak mě zas a znova srazil k zemi.

Z počátku mě štvalo, že si otec pro svou „výuku“ nevybral nějaké kryté místo. Vadilo mi zakoušet jeho šermířské umění všem na očích, ale po několika neúspěšných výpadech, kdy pád na kolena byl ještě ten lepší z nich, mi bylo i jedno, že mi zapadající slunce svítí do očí.

Když mě konečně pustil ze svých spárů, matka s Jamesem mi pomohli do pokoje.

„Nesmíš se na něj zlobit. Já vím, že je tvrdý, ale on tě chce jen připravit na život,“ snažila se matka omluvit tu bestii, která mě přivedla na svět, zatímco mi ošetřovala rány.

Nehádal jsem se. Nemělo to smysl. Jen jsem přemýšlel, jak se mu pomstít, ale byl jsem tak zesláblý, že jediné, na co jsem se zmohl, byl spánek.

Probudil jsem se hladem uprostřed noci. K večeři jsem se nebyl schopen dostavit. Jistě mě za to ráno čeká další výchovná lekce.

Všechno mě bolelo, ale i tak jsem vstal a rozhodl se došourat do kuchyně.

Celý dům spal, proto jsem se divil, že na stole svítí svíčka. Ale vlastně mi to udělalo radost, protože vedle ní ležel chleba. S velkou chutí jsem si ukrojil krajíc a posadil se ke stolu. Když jsem ho dojedl a zvažoval, že se zvednu, abych si našel něco k pití, pohled mi padal na lavici, kde mě včera Sarah tak nezvykle posadila.

Tu vzpomínku vystřídala hned jiná z doby, kdy jsem se jako malý v noci budil těžkými sny a běhal za matkou do ložnice. Nechávala mě u sebe až do rána. Jenže jednou jsem zapomněl, že se otec již vrátil z cesty, a vyrušil jsem je. Jeho hněv byl prudší než jindy a já najednou pochopil proč. Chtěl být s matkou sám, aby…

„Honey?“ ozvalo se od dveří, které vedly ven. „Nevěděla jsem, že si tady. Chtěla jsem  na ráno upéct koláč.“ Sarah byla pouze ve spodním prádle. Horko bylo skoro až k zalknutí a otroci mezi sebou nebyli tak zahalení jako my v domě. Ňadra měla téměř odhalená a já se jich zatoužil dotknout.

„Musíš mít žízeň, na, tu máš,“ postavila přede mě sklenici vody. Vděčně jsem ji vypil až do dna, a když jsem ji položil na stůl, najednou mi svitlo. To, co se děje mezi mužem a ženou, je cosi, o čem se nemluví, a otec by nejspíš praskl vzteky, kdyby zjistil, že jeho syn se tak věnuje nějaké otrokyni.

„Dáš si ještě něco?“

A co vás tak zhruba čeká dál?

za video díky K.D.11

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť, Alice Prolog a 1. Sarah: