Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - Prolog + 1. kapitola

14.11.2011 (17:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 81× • zobrazeno 15016×

Prolog

Otevřela jsem víčka. Kupodivu nebyla těžká. Zrak mi spočinul na bílé místnosti. Vedle mě divoce pípal monitor a nade mnou se sklánělo snad tucet obličejů. Některé byly vyděšené a v některých se dala vyčíst jen únava a skleslost. Ani jeden se na mě nedíval tak, abych si myslela, že je všechno v pořádku. I přes mou momentální dezorientovanost mi došlo, že je to naopak hodně v hajzlu. Světlovlasý anděl řval, abych zůstala s ním… Nechápala jsem to. Kam bych chodila? Vždyť jsem v pořádku! Nikam nejdu.

„No tak!“ syčel. Měl černé oči, které mi připomínaly hlubokou noc bez jediné hvězdy.

„Hele! Jděte osahávat někoho jiného!“ vynadala jsem mu, když se mi rukama stlačil hrudník… Moment! Stlačil? On se mě celou dobu dotýká, ale já nic necítím.

„Sakra, chlape!“ zaskučela jsem a zvedla se, když odstoupil a ruce od krve rezignovaně svěsil podél těla. Z konečků prstů mu odkapávala karmínová krev a na podlaze tvořila malé cákance. Fuj! Krev. Měl by se mi zvednout žaludek, jako vždycky, ale nejspíš jsem byla tak zmatená, že moje tělo ještě nestačilo reagovat.

„Může mi někdo říct, co se děje?“ zeptala jsem se naštvaně a založila si ruce na prsou. Doktoři tvořili v rohu malý hlouček a hlavy měli skloněné k zemi. Nikdo mě nevnímal a kromě mých rozhořčených dotazů byl slyšet jen tahavý a děsivý zvuk monitoru. Už nepípal, jen vydával jeden táhlý vzlyk.

„Čas smrti…“ začal blonďatý doktor a podíval se na stříbrné hodiny nade dveřmi, „osm hodin a dvě minuty,“ dořekl srdceryvně. Vypadal tak zklamaně… Zahanbeně zíral na něco za mnou. Mě úplně ignoroval. Jakoby se díval skrze mě. Pěkně mi to hýbalo žlučí, ale rozhodla jsem se podívat, co je tam tak zajímavého. Otočila jsem hlavu a spatřila něco… Co se snad nedalo vyslovit nebo na to jen pomyslet. Na nemocniční posteli ležela dívka se slepenými vlasy od krve. Hnědý svetřík měla roztržený a na holé kůži hrudníku velkou ránu. Nejhorší na tom bylo, že jsem to byla já.

1. kapitola

„Co to děláte?“ vypískla jsem, když sestra vzala bílé prostěradlo a přetáhla ho přes mé tělo. Připadalo mi, že se celou věčnost snažím přesvědčit okolí, že jsem stále tady. Stála jsem u okna a všechno němě sledovala, protože jsem nebyla schopná se pohnout nebo nějak zareagovat. Když však sestra chtěla opustit pokoj a zhasnout, ta studená tma mě nakopla k činu. Běžela jsem napříč pokojem ke dveřím. Natáhla jsem ruku a chtěla ji chytnout za rameno, ale…

„Co to?“ zeptala se tiše, když moje ruka projela jejím ramenem jako nůž máslem s tím rozdílem, že po sobě nenechala žádné stopy. Ale sestřina kůže na místě, kde jsem se jí dotkla, zmodrala a ztratila všechnu barvu. Panebože! Tohle ne! To ne! Tohle se mi nemůže stát! Já nejsem v žádném pitomém filmu!

„Běžte domů. Už vám skončila služba,“ řekl zpoza rohu ten blonďatý doktor. Páni, byl dokonalý. Sestřička se začervenala, když se jí zadíval do tváře. I já bych se v jeho blízkosti měla červenat. Měla jsem to ve zvyku, ale krev se mi nikam nenahrnula. A nejspíš ani nemohla.

„Já vím, ale byla jsem se na ni ještě podívat. Měla ještě celý život před sebou,“ šeptla a zavrtěla hlavou.

„Udělal bych maximum, ale už bylo pozdě… Příjemnou noc, Charlotte,“ popřál jí doktor a chtěl se otočit, když ona mlsně natáhla ruku k jeho zadku.

„Líbíš se mi,“ zašvitořila smyslně a zahýbala obočím.

„Kriste pane, tak tohle vidět nemusím,“ zamumlala jsem a otočila se na patě. Rozhlédla jsem se po prázdném nemocniční chodbě. Co mám teď sakra dělat?

„Milá Charlotte, je mi líto, ale já mám doma ženu, kterou moc miluji,“ odpověděl s vřelým úsměvem a ruku jí složil k tělu. Tak tenhle doktor se mi zamlouvá. Divila jsem se… Je tak mladý. Vypadal, že si může užívat života a on už má ženu? Bez zaváhání tu blondýnu zazdil, i když ho lákala na zralé melouny. Automaticky jsem šla za ním. Pohyb mě nestál žádnou námahu a teprve teď jsem si všimla, že nedýchám. Jako bych byla jen stín.

Stále jsme pokračovala za doktorem, když vešel do kanceláře primáře. Zabouchnul dveře dřív, než jsem stačila projít. Moje nehmotná ruka se snažila uchopit kliku, ale bylo to na nic.

„Tohle je fakt na houby,“ nadávala jsem a chmatala všemi možnými způsoby po té kovové věci. Nakonec jsem to vzdala a naštvaně kopla do dveří. Moje noha jimi jen neškodně prošla. Můžu procházet skrz dveře! Nemohla jsem se rozhodnout, jestli z toho mám radost nebo je to naprosto katastrofální. Jakmile jsem se octla v kanceláři a zírala na neporušené dveře za mnou, musela jsem si přiznat to, čemu jsem přes to všechno stále odolávala.

Jsem duch.

A proč? To nevím.

Jak jsem zemřela? To nevím.

Kde jsem? V nemocnici, ale těch je na světě hodně.

Jak se vůbec jmenuji? Nevím.

Takže vlastně vím velký kulový. Tak to je výborný. Ne! Tohle musí jít nějak napravit…

„Ahoj lásko,“ hlesl doktor do mobilu. Měl tak nádherný hlas. Možná teď všechno slyším zkresleně… Jak to, že slyším? Mám vůbec nějaké uši?

Přistoupila jsem ke stolu a přečetla si nápis na tabulce před sebou.

„Carlisle Cullen,“ četla jsem nahlas. Na chvíli mi přišlo na mysl, že ho ruším při soukromém rozhovoru. Jsi mrtvá. Ty nikoho rušit nemůžeš. Chtěla jsem propuknout v hysterický pláč, ale tak nějak jsem věděla, že toho nebudu schopná.

„Zítra půjdeme na lov,“ řekl po delší pauze. Co? Je snad druhým povoláním myslivec? „Dej mi ho k telefonu.“ Chodila jsem po kanceláři sem tam. Občas jsem strčila ruku do nějaké zdi a sledovala, jak mizí v sádrokartonu.

„Udělal jsi pro ni všechno,“ přesvědčoval Carlisle někoho. „Už jsi to viděl tolikrát a stejně tě to pořád dokáže rozhodit. Její zranění byla neslučitelná se životem.“ Mluví o mně.

„Jak se jmenuji? A co se mi stalo?“ ptala jsem se zbytečně.

„Zítra přijeď v pět. Už potřebuji nutně lovit.“ To byl tak zapálený do lovení zvěře? No jo. Každý má nějakou úchylku. Měla jsem nějakou já? Tohle je k zbláznění. Škoda, že já se nejspíš zbláznit nemůžu. Aspoň bych byla mimo. Jenže já všechno vnímala. Jen nikdo nevnímal mě. Jsem tu úplně sama? Nebo je peklo, nebe a druhý břeh výmysl a všichni končí tady?

Celou noc jsem stála před jeho stolem, nebo jsem chodila sem tam. Měla jsem toho na myšlení dost, takže jsem si ani nevšimla, jak ubíhá čas. Nejzvláštnější bylo, když jsem se zkusila Carlislea dotknout. Bylo to děsivé a nepříjemné. Bylo jisté, že lidé vnímají moji přítomnost. Vždyť ta sestra se dokonce otočila, ale když jsem bezmyšlenkovitě natáhla ruku k němu, nejenže jeho kůže nezmodrala, ale já něco cítila. Podivný chlad a zlo. Ucukla jsem a leknutím jsem se ocitla ve skříni, protože já do ní přece narazit nemůžu. Vrátila jsem se zpět a začala si více všímat člověka před sebou. Kromě neskutečné a nevídané krásy byl nezdravě bílý. Podívala jsem se na své ruce. Byla jsem i zaživa takhle bílá? No, na jeho křídovou bledost jsem neměla. Po chvíli sledování mi došlo, že vůbec nemrká. Jen zíral do knížky a otáčel stránky tak rychle, že neměl šanci si něco přečíst. Divné…

Byla stále tma, když pro Carlislea přiběhla sestra se sdělením, že je to akutní. Nechtěla jsem vidět žádné další tělo od krve, a tak jsem zůstala v kanceláři. Podívala jsem se na křeslo v rohu a přimhouřila oči. Dokážu se vůbec posadit? Ale když stojím na podlaze, tak se taky nikam nepropadám. Kde má tohle své hranice? Opatrně jsem tělo ukládala na černou kůži křesla a držela si palce. Jasně, sedět nepotřebuji, ale chci to zkusit. Slavnostně jsem dosedla a začala si gratulovat, ale za vteřinku už jsem ležela na zemi a hlavu jsem měla na chodbě. Tak to ne! Jestli můžu hlavou ležet na podlaze, tak taky můžu sedět v křesle. Tvrdohlavě jsem se zvedla a zkusila to ještě jednou. Tentokrát jsem nedosedla úplně a napůl se stále držela nad křeslem. Nebylo to nepohodlné, protože jsem vlastně neměla žádné svaly. Moje tělo byl prostě jen stín.

Klika u dveří cvakla a dovnitř vešel muž. Klidně jsem si hověla v křesle, protože mě stejně nikdo neviděl, takže se teď před ním nemusím kát, že sedím v cizí kanceláři. Stín nikomu soukromí nenarušuje. Pravidla duchařské morálky neznám. Prohlížela jsem si toho muže od hlavy až k patě. Měl úžasné rozcuchané vlasy neobvyklé barvy a to ta vysoká postava se mi taky zamlouvala.

„To je zadek,“ ocenila jsem ho, když jsem pohledem sklouzla níž. A pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším neočekávala. On se otočil a podíval se přímo na mě.

„Co tu děláš?“ zeptal se a vypadal vyvedený z míry. Zírala jsem na jeho překrásný obličej a nemohla uvěřit tomu, že mě vidí. Rozhlížela jsem se kolem a zjistila, že tu nikdo kromě mě a jeho není. No, já jsem tu jen napůl.

„Ty mě vidíš?“ Zmateně na mě zíral.

„Samozřejmě,“ přitakal a koukal na mě, jak na blázna. „Ale já tě znám…“ mumlal si pro sebe.

„Ale já tebe ne,“ utrousila jsem. „Hele, přeskočíme všechny zdvořilostní fráze, protože na to nemám čas. Ty jsi od včerejška první, kdo mě vidí,“ vysvětlila jsem mu. „A asi bude jednoduší, když ti to ukážu.“ Zvedla jsem se z křesla a udělala první, co mě napadlo. Proskočila jsem jím a skončila uprostřed stolu. Když jsem jím prošla, pocítila jsem opět ten chlad a strach.

„Tak nějak jsem mrtvá.“

Trailer

Takže tohle byl jen rozjezd. Přece nejdřív musí být akce a pak reakce. :)

Bella bude dávat Edwardovi zabrat. Ne všechno v téhle povídce bude mít vysvětlení. Občas to budou jen domněnky, ale to až za dlouhou dobu. S peklem a nebem experimentovat nebudu. :D

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - Prolog + 1. kapitola: