Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 7. kapitola

06.12.2011 (13:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 10371×

Pozorovat zamilovaného Edwarda byl děs. Med mu odkapával z plných rtů a oči zbožně pozorovaly objekt jeho tužeb, a to Sophii. Neměl daleko k Esmeraldě, chlapec… V minulém díle byla konečně na operaci a už vidí… No jo. Většinu času jsem totiž trávila u televize, a to s Emmettem. Na začátku, když přišel ráno do obývacího pokoje, zmateně zíral a přepnul to na sport, ale pomalu si začal zvykat a teď nevědomky kouká se mnou. Občas to prožívá víc, než já. Tady je vidět, jak jsou někteří chlapi citliví a jejich postoj vůči těmhle věcem je jen póza. Strašně rádi by zírali s pivem na telenovely, ale hrdost jim to nedovolila. A Emmett byl nachytán na švestkách, jenže o tom nevěděl.

„Proboha, miluje tě, chlape!“ nadával a já vždy souhlasně přikyvovala. Měl zajímavé a trefné postřehy.

„Stačilo by, kdyby přišla na tu schůzku,“ vysvětlovala jsem mu, ale on mě samozřejmě neslyšel. Už mě to tolik neštvalo a dokonce jsem využívala svých nových schopností, které mi pomohl rozvíjet Edward. Natáhla jsem prst a přepnula na další program v tom nejlepším, protože tenhle díl jsem stejně už viděla před dvěma dny. Emmett ne, protože měl nejspíš moc práce nahoře s Rosalií.

„Co to?“ ptal se překvapeně a rozzuřeně, protože mu tím pádem unikl konec. Rychle se natáhl pro ovladač a přepnul to zpátky.

„Ale né!“ bědoval, když začínaly závěrečné titulky. „Je to křáp!“ nadával a nejspíš chtěl ovladač spravit tím, že s ním - jako člověk - bude mlátit o dlaň. Nutno dodat, že to občas opravdu zabírá. Jenže o tu žulovou kůži by asi nespravil nic, a tak byl černý ovladač na dva kusy.

„Co jsi to udělal?“ ptala jsem se nešťastně a plánovala milovanému ovladači uspořádat pohřeb. „Teď budeme muset chodit až k televizi,“ stěžovala jsem si dál. S tímhle materiálem je teda život…

Ale tohle nebyly jediné mé noční činnosti. Ano, přiznávám se, jsem šmírák největšího kalibru. Když už bylo dost pozdě, vkradla jsem se k Edwardovi do pokoje a zírala na něj až do časného rána. Byla to ta nejkrásnější věc, protože jsem na něj mohla nerušeně koukat několik hodin a hlavně měl ústa zavřená, a tak vypadal docela mile. Nevypouštěl žádné jedovaté poznámky… Kde jen se to naučil? Jako kdybych ho neskutečně štvala, přitom jsem byla docela milý duch. Jen díky mně šel na ples se Sophií. Ples, který je už za dva dny. Výborně.

Seděla jsem v křesle naproti lenošce – to mi nepřestane být k smíchu – a pozorovala jeho klidný obličej. Čelisti měl tak ostré, že bych se na ně nabodla, ale to všichni z jejich rodiny. A nebylo to na škodu – naopak. Černou přikrývku měl pevně přitáhnutou k tělu, jako kdyby se bál, že mu ji někdo ukradne. Ta jeho spací poloha byla trochu nepřirozená a křečovitá, ale vždyť spal na lenošce. Bydlí v domě jako kráva, ale na postel nemá. Komíhala jsem nohou a nemohla se na to vynadívat. Kéž by mluvil ze spaní, ale něco mi říká, že o mně by pravděpodobně nemluvil. Maximálně něco, jako „Caspere, Vánoce jsou už zítra… Musíme je zachránit!“ .

Dveře se otevřely, dovnitř vešla Rosalie a uprostřed slova se zastavila.

„Co to děláš?“ zeptala se zmateně a budila tak Edwarda, který otevřel v tu ránu oči.

„Jsem ve svém pokoji, můžu si dělat, co chci,“ štěkl a nervózně se podíval na mě. Bylo pozdě se schovávat, a tak jsem dál seděla v křesle. Výborně, mám co vysvětlovat. Proč sedím uprostřed noci před jeho postelí? Strážím ho před nebezpečím, protože venku chodil medvěd a vypadal dost hladově.

„A to si tu trénuješ spánek? Pro koho? Pro Sophii?“ Tak tohle jsem moc nechápala a začala jsem jejich šarvátce věnovat plnou pozornost.

„Do toho ti nic není.“

„Moc dobře víš, že je! Může to ohrozit celou naši rodinu, takže když už nic jiného, tak aspoň vypadej, jako že opravdu spíš. Tohle divadlo by ti nikdo nesežral,“ vysvětlovala mu rychle s rukama vbok. Tak jo… Cože?

„Rosalie, vypadni!“ zavrčel Edward a nahrbil se. Ale Rose asi byla na jeho výbuchy zvyklá, a tak poplácala Edwarda po rameni a začala s ním mluvit, jako kdyby trpěl těžkou formou autismu.

„Edwarde, my jsme upíři, víš? Nejíme, nepláčeme a nespíme.“ Já vykulila oči a hned na to mě zaplavil vztek… Ten hajzl! Edward chytil Rosalii za ruku a vyhodil ji hlavou napřed ze dveří a zabouchnul.

„Ty! Já tě zabiju!“ hrozila jsem mu se vztyčeným ukazovákem.

„Pozdě. Předběhla tě španělská chřipka,“ utrousil suše a stáhnul deku z lenošky. Hodil ji skrz mě do křesla a polštář hned po něm.

„Ty jsi to celou dobu hrál!“

„Jo,“ odsekl a já zafuněla.

„Tak tohle si vypiješ!“ přísahala jsem naštvaně.

„Chtěl jsem aspoň pár hodin klidu. Neděláš nic jiného, než že meleš a meleš!“ obvinil mě a já se zatvářila uraženě.

„To není pravda!“ odporovala jsem zatvrzele, se založenýma rukama na hrudi.

„Ale je!“ hádal se dál Edward.

„Není!“

„Je!“

„Není!

„Je!

„Není!“

„Není!“

„Je!“ zaječela jsem vztekle a on se vítězně usmál.

„Tak vidíš, že je.“ Vteřinu na to někdo zaklepal a do pokoje se nahrnuli všichni členové Edwardovy rodiny. Vepředu byl Carlisle a tvářil se ustaraně. Jasper, Emmett a Rose se prohýbali smíchy. Alice se vědoucně usmívala a Esmé se bála o svého mentálně postiženého syna. To má za to!

„Edwarde, vím, že břemeno nesmrtelnosti je těžké, ale…,“ začal tiše Carlisle, ale Emmett ho přerušil.

„Prostě ses nám, Edíku, zbláznil,“ konstatoval a přikyvoval hlavou nad tím, jakou to má báječnou diagnózu.

„Vidíš, blbečku! Lhát se nemá! A tohle je tvůj trest,“ řekla jsem mu a pochichtávala se s ostatními.

„Tak jo. Stejně už je to jedno,“ načal to Edward a já zůstala zírat. „Carlisle, pamatuješ na tu dívku, co jsem ji našel v lese?“

„Samozřejmě,“ odpověděl nechápavě.

„Je přímo vedle mě. Jen je z ní duch,“ vysvětlil Edward a celá rodina zůstala hledět. A pak Emmett s Jasperem vybuchli do hurónského smíchu a Emmett pozvedl vítězně pěst.

„Dlužíš mi výcuc veverky! Fakt se zbláznil,“ poškleboval se a Jaspera úsměv přešel, zatímco mně se zvedl žaludek.

„Edwarde, ale…,“ šeptla Esmé a nevěděla, jak to dokončit. Edward se obrátil na mě.

„Bello, pohni s něčím, prosím,“ požádal mě a já na něj vyplázla jazyk.

„Za to, jak jsi tu předstíral, že spíš. Zapomeň! Tohle si užij!“ prskla jsem na něj a líně si sedla do křesla a rozhodla se na tohle představení pořádně podívat.

„Je naštvaná kvůli tomu, že jsem předstíral spánek. Alice?“ Obrátil se na svoji sestru, která se jediná neobávala o duševní zdraví svého bratra.

„Mluví pravdu. Už v nemocnici s ní mluvil. Od té doby už nevidím jeho budoucnost, tedy pokud u toho není Bella. Jenže ta je s ním pořád,“ vysvětlila ostatním. Ti se teď tvářili ještě víc vyděšeně. Jen Emmett se pořád smál.

„Tak tvoje imaginární kamarádka se jmenuje Bella?“ zeptal se smíchem. I já se pořád smála. Vidět Edwarda v tomhle obležení byla dost velká legrace. „Teda, mohl jsi jí vymyslet lepší jméno. Tohle je jak pro psa!“

„Hele!“ opáčila jsem a vyskočila na nohy. Dala jsem mu pěstí do ramene a on uskočil.

„Už zase! Co to je?“ ptal se zmateně a šátral rukama kolem sebe.

„Samá voda,“ hlesla jsem znuděně.

„S kým si myslíš, že koukáš celé noci na telenovely?“ zeptal se pobaveně Edward.

„Já na telenovely nekoukám!“ bránil se Emmett zahanbeně a Jasper hvízdnul.

„A kdo ti tam přepíná programy v nejlepších chvílích? Kdo se tě teď dotknul?“

„Tohle je nějaký trik!“ obvinil všechny kolem sebe a hledal viníka.

„Proč je tak těžké přesvědčit rodinu upírů?“ povzdechnul si Edward.

„Ty vážně vidíš tu dívku?“ zeptala se Esmé. Edward přikývnul. „Věřím ti.“

„No, vysvětlují se tím všechny ty tvé nevysvětlitelné výkyvy emocí,“ řekl si pro sebe Jasper.

„Vy mu to věříte?“ zeptala se překvapeně Rosalie. „Zbláznili jste se všichni? Prostě mu hrabe z toho, že je nesmrtelný. Občas to zažíváme všichni. Věčnost je silné sousto,“ vysvětlovala a nevěřícně kroutila hlavou.

„Můžu ti říct, že mi je jedno, co si zrovna ty myslíš,“ odbyl ji Edward.

„Určitě ji vidíš?“ ptal se znovu Carlisle.

„Ještě jednou a naposled. Bella tu prostě z nějakého důvodu zůstala a už několik týdnů mě nonstop otravuje,“ řekl a já protočila oči.

„Proč ji vidíš zrovna ty?“

„To kdybych věděl. Možná, že díky tomu, že jsem nadpřirozené podstaty, něco zkratovalo. Já vím, zní to šíleně, ale vidím ducha. Už to - samo o sobě - šílené je, takže už beru v potaz všechny možnosti.“

„Jo, něco zkratovalo. Moc díky,“ stěžovala jsem si tiše a prohlížela si své nehmotné ruce.

Všichni z toho byli na větvi. Edward vidí ducha… Huuu! Jediná Rosalie tomu nevěřila. Ale i mně bylo jedno, co si myslí. Edward už se mnou nemluvil jen ve svém pokoji, takže o to víc jsme na sebe plivali. Dost mě naštval, chlapec. To pokašlal. Předstírat spánek jen proto, aby se mě zbavil… Neuvěřitelné.

„Domů? Domů?“ ptala jsem se ho, když přecházel přes školní parkoviště. Komentovala jsem všechno, co dělal. Přece jsem slíbila, že si to vypije…

„Kam jinam?“ No, kam jinam… Když uviděl Sophii, jak se opírá o svoje černé (víc o tom autě asi neřeknu) auto, změnil směr a vyrazil rozhodně k ní. Zatnula jsem ruce do pěstí a pokračovala za ním.

„Hlavně se moc neztrapni,“ doporučila jsem mu a přitom jsem doufala přesně v to. Sophie, kašli na něj… Je to upír a vidí ducha. Co na tom, že je překrásný, vysoký a oplývá neuvěřitelnou inteligencí… Bohužel, tohle jí nejspíš nikdy neřeknu. Třeba by pak vzala nohy na ramena, až by zjistila, že Edward je vyšinutá příšera.

„Ahoj,“ pozdravila šťastně Sophie.

„Ha! Vidíš to? Ani slušně vychovaný nejsi! Odkdy zdraví holka první?“ Zamračil se a nejspíš potlačoval zavrčení. Tak a je to, protože Sophie stáhla zmateně obočí k sobě. Potěšeně jsem si mnula ruce.

„Stalo se něco?“ ptala se starostlivě. Já vím, byla milá… Ale Edward ne!

„Jen mě trochu bolí hlava. Rád tě vidím,“ zašvitořil svým sameťáčkem.

„Já tebe taky,“ hlesla a nesměle se usmála. Bože…

„Zítra tě vyzvednu v sedm?“

„Přesně tak.“

„Dobře,“ šeptl a usmál se pokřiveným úsměvem! Ne! To ne! Takhle se smál na mě, když jsme trénovali dotyky rukou… Ten úsměv jsem brala jako můj úsměv. Cítila jsem se tak zrazená, i když jsem neměla proč. Nevím, kde se ve mně braly ty majetnické myšlenky. Já nemůžu nic vlastnit - a už vůbec ne jeho.

„A Edwarde,“ zavolala, když se už otáčel k odchodu, „těším se.“ Protočila jsem oči a vystrčila bradu.

„To já taky. Náramně si to užijeme!“ slíbila jsem ironicky a Edward se na mě vyděšeně podíval.

„Copak? Už máš smoking?“ zeptala jsem se sladce a pokračovala k Volvu. Tohle bude ples, na který nezapomene…

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 7. kapitola: