Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 5. kapitola

29.11.2011 (07:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 62× • zobrazeno 10162×

Utíkala jsem za Edwardem školní chodbou a přitom se rozhlížela po okolí. Ano, utíkala, protože dělal na můj vkus až moc dlouhé kroky. Holky otáčely hlavy a většinou se otočili i kluci. Možná, že kvůli Edwardovi měnili sexuální orientaci… Když jsem se tak dívala na jeho zadek v těsných černých džínech…

„Je to idiot,“ řekl jeden blonďák svému kamarádovi. Tak asi ne.

„Edwarde!“ zakřičela jsem na něj a on se otočil. Za mnou zrovna stála dívka, a protože mě neviděla, myslela, že zírá přímo na ni. To jsem poznala podle toho, když hlasitě vzdechla a oči se jí rozšířily.

„Seber se trochu,“ řekla jsem jí a zavrtěla hlavou. Vyskákala jsem pár schodů až k čekajícímu Edwardovi. Něco zamumlal.

„Co říkáš?“ zařvala jsem, protože přece jenom tohle byla školní chodba plná hlučných teenagerů.

„Nic,“ utrousil si tiše pod nos a pokračoval do třídy, která byla hned naproti schodům.

„Jasně.“ Otevřel dveře a vešel dovnitř. Vplula jsem zdí do učebny a pozorovala opět okolí, jak se chová v přítomnosti upíra, což o něm nemohli vědět, tak proč se všichni stahovali do uctivé vzdálenosti? A pak jsem si všimla, že Edward sedí u okna a na parapetu jsou položené vycpané – jeho oblíbené – sovy a z tohohle úhlu to vypadalo, že mu ty bílá křídla sovy pálené rostou ze zad. Začala jsem se hlasitě smát a on se na mě otráveně podíval. Sedla jsem si k němu a zírala na tabuli.

„Biologie,“ šeptla jsem. Nic neříkal. Asi byl naštvaný.

„Sedíš sám,“ konstatovala jsem a chtěla zabubnovat prsty o desku stolu. A nic. „Jinak všichni sedí po dvojicích.“

„Naštěstí mám tebe, abys mě z té samoty vytrhla,“ pronesl se značnou dávkou sarkasmu. Dva studenti před námi se otočili a podívali se na Edwarda. Ten na chvíli zvedl zrak a ti dva se hned rozklepali.

„Lidi z tebe mají strach,“ zašeptala jsem mu a koukala na ty dva, jak se rychle otočili.

„Nepovídej,“ hlesl. Zle jsem se na něj podívala a našpulila rty.

„Hele, dneska máš plno řečí. To já tu obstarávám potřebný sarkasmus,“ stěžovala jsem si. Sarkasmus byl v téhle příšerné situaci to jediné, co mě chránilo před tím, abych se propadla na existenční dno.

Do třídy vešla profesorka ve středním věku s dobře udržovanými vlasy a perfektním make-upem. Na nikoho se ani nepodívala a začala psát na tabuli jméno Emily Brönteová.

„Hele!“ vyjekla jsem radostně a ukazovala na tabuli. Edward se na mě nechápavě podíval.

„Větrná hůrka, proboha!“ vysvětlila jsem mu.

„Neuvěřitelné,“ šeptnul, ale profesorka se otočila.

„Pan Cullen nám k tomu něco řekne?“ zeptala se. Všichni se jako na nějaký tajný vojenský povel otočili na mého souseda.

„Ne,“ odpověděl tvrdě a profesorka mu pohlédla přímo do očí. Trochu se shrbila a okamžitě pohledem uhnula.

„Tak fajn,“ řekla si pro sebe a bylo vidět, že ji to trochu vyvedlo z rovnováhy. Všichni se zase začali pomalu otáčet dopředu. „Je mi jasné, že nikoho z vás nezajímá…,“ začala s motivačním proslovem, který se nejspíš trochu protáhne. Koukala jsem se na Edwarda a zjistila, že něco zaujatě pozoruje. Podívala jsem se tím směrem a viděla jsem tu holku, na kterou zíral ráno.

„To je Sophie?“ vypadlo ze mě. Přikývnul a zase pohledem šlehnul do sešitu.

„Je hezká,“ přiznala jsem. Byla opravdu krásná a já byla nehmotné nic. Edward si čáral do sešitu zápisky a občas jeho ruka přesáhla povolenou rychlost a stávala se rozmazanou. Ale přesto jeho písmo bylo překrásné.

„Víš, to s tím panictvím… Emmett to myslel vážně?“ zeptala jsem se ledabyle a Edwardovi se v ruce zlomilo pero. Inkoust mu tekl po rukou až na jeho úhledné zápisy. Zvláštní bylo, jak inkoust stékal po jeho kůži. Nenechával tam skoro žádné stopy.

„Budu to brát jako ano,“ řekla jsem mu a on zvedl ruku.

„Omlouvám se, ale potřebuji odejít,“ řekl Edward autoritativním hlasem, který nepřipouštěl žádné diskuze. Učitelka si teď musela připadat jako žáček.

„Stalo se… Aha, jistě,“ řekla, když viděla tu modrou kaluž na Edwardově sešitu. Ten vstal a odcházel plavným krokem pryč. Chvíli jsem přemýšlela, že zůstanu a budu poslouchat vyprávění o Kateřině Lintonové, ale nakonec jsem se rozhodla jít zkontrolovat Edwarda. Je schopný mi zdrhnout.

„To se straníš lidí schválně nebo se tě prostě jen bojí?“ zeptala jsem se. Zamračeně se otočil.

„To se mnou jdeš i na záchod?“

„Počkám před dveřmi, jestli je to takový problém. Ale nahého už jsem tě stejně viděla…“

„Prosím?“ vyprskl s černým pohledem.

„Jsem dobrá lhářka,“ šeptla jsem vesele. Zavrčel a zlostně otevřel dveře na chlapecké toalety.

„Hele, stejně si jdeš jen umýt ruce.“

„A ty u toho musíš být?“ Pokrčila jsem rameny a šla za ním. Zírala jsem na sebe do zrcadla a Edward se zatvářil překvapeně. I já byla překvapená. Oba jsme byli vidět v zrcadle, i když podle mýtů by tam ani jeden z nás být vidět neměl.

„Co ty jsi za upíra… Dokonce jsi vidět v zrcadle,“ obvinila jsem ho a kroutila nad tím hlavou. Zatvářil se uraženě.

„Nemůžu za ty hloupé výmysly. Navíc, když se podíváš na všechny ty seriálové verze, tak se všechny liší,“ vysvětloval a pouštěl si na ruce vodu.

„Co dřevěný kůl?“

„Za prvé - může být z čehokoliv a mě to jen polechtá a za druhé - by žádný člověk nedokázal prorazit moji kůži.“

„Jo, to jsem dnes ráno cítila. Platí na vás vůbec něco?“ zeptala jsem se zaujatě.

„Oheň, jenže lidem by byl stejně k ničemu. Nedokázali by nás chytit a uvěznit.“

„Co kdybyste dlouho nejedli?“ Opřel se o zeď a poprvé byl ochotný se mnou dobrovolně mluvit.

„Stále nemají šanci.“

„Takže jste v podstatě nejlepší verze ze všech,“ shrnula jsem to. Žádné stříbro, bylinky, kůly a svěcená voda. Nesmrtelnost a síla ve své pravé podstatě.

„To jsme,“ řekl, ale netvářil se nějak nadšeně.

„Ty… Ty nejsi rád… Myslím za to, co jsi?“

„Už jsem se s tím smířil, ale neskáču do stropu radostí,“ řekl a já si sedla na pult s umyvadly. Vždyť to muselo být super… Umět to všechno. „Bello, jak si to dneska ráno udělala?“ zeptal se s přimhouřenýma očima.

„Nevím. Prostě jsem jen nechtěla, abys ze sebe udělal blbce,“ namlouvala jsem to i sama sobě.

„Já ze sebe dělám blbce?“ řekl zaraženě.

„No, koukal jsi na ni, jak kdyby měla druhou hlavu.“ Ve skutečnosti mi vadilo, že na ni koukal tak uchváceně. Na mě zíral jak na vraha. Nejradši házel otrávené ksichty. Třeba jako teď. Neodolala jsem té otázce.

„Vy spolu něco máte?“ zeptala jsem se a u toho si prohlížela nehty.

„Zatím ne.“ Zatím… Výborně. „Ona je zvláštní.“

„Zvláštní? Je snad vlkodlak?“ zeptala jsem se ironicky. Vyděšeně se na mě podíval a pak se zatvářil, jako když za chvíli vyhodí snídani… Ne, že by nějakou jedl.

„Ten pach bych nezvládl,“ řekl a zakroutil hlavou a pak se napjal. „Učitelka sem chce někoho poslat, jestli mi nic není.“

„Jen jsi mrtvý,“ utrousila jsem suše.

„Poslala Sophii,“ řekl po chvíli nervózně. Podíval se do zrcadla a prohrábnul si vlasy. Protočila jsem oči a čekala. Když se otevřely dveře a dovnitř nakoukly dvě ledově modré oči, Edward dělal, že si myje ruce a bral to opravdu poctivě. Mydlil jeden bílý kloub po druhém.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mile a ty dlouhé kadeře si zastrčila nervózně za ucho.

„Nejsem. Jsem mrtvá,“ řekla jsem jí naštvaně.

„Jen jsem si myl ty ruce,“ řekl Edward. Sophie postávala a pak vešla dovnitř.

„Edwarde, jdeš na ples?“

„Edwarde, jdeš na ples?“ pitvořila jsem se.

„Já?“ zeptal se a podíval se na ni překvapeně.

„Ne, já, proboha,“ řekla jsem mu. Sophie přikývla.

„Nevím,“ řekl chladně. On tak mluvil pořád, nejspíš to nebyla jeho vina, ale tohle byla určitě jeho vina, že padal jako malý často na hlavu.

„Ty idiote, chce, abys ji pozval,“ zašeptala jsem a pak se proklela. Měla bych si sešít rty k sobě a už nikdy nic neříct.

„Chceš jít se mnou?“ zeptal se vykuleně. Přišlo mu divné, že s ním chce jít někdo na ples… Možná se přece jenom v tom zrcadle nikdy neviděl.

„Ráda,“ odpověděla a já chtěla pěstí bouchnout o umyvadlo. A najednou se neočekávaně ozvala rána, když moje pěst dopadla na keramickou plochu umyvadla. Edward ke mně šlehnul pohledem a Sophie taky, ale ta koukala do blba.

„Co to bylo?“

„Myši,“ řekl Edward a prohlížel si mě.

„Co je? Já za to nemůžu. A buď rád, že jsem ti pomohla,“ lamentovala jsem.

„Tak to radši jdeme,“ vyhrkla Sophie a otevřela Edwardovi dveře. Vypadalo to dost divně. On zakroutil hlavou a podržel dveře. Sophie se zazubila a propletla se mu pod rukou. Jak milé. Edward za ní šel jako zhypnotizovaný a pustil dveře bez jediného pohledu na mě.

„Tak já mu pomůžu a on mi ani dveře nepodrží,“ zamumlala jsem a podívala jsem se znovu do zrcadla. Tvářila jsem se jak na pohřbu – což se hodilo. Líbila bych se někomu, kdybych byla naživu? Líbila bych se jemu? Konečky prstů jsem si přejela po lícních kostech a smutně si povzdechla. To těžko. Nemám ani ty dlouhé zrzavé vlasy, modré oči a ani se ho nemůžu pořádně dotknout. Teď mě napadá, že bych se taky mohla začít starat o to, kdo vlastně jsem. Někdo mě musí hledat. Nějak jsem umřít musela. Pochybuji, že jsem šla, zakopla a tím si roztrhala hrudník. A taky chci vysvětlení, proč tu jsem a něco mi říkalo, že mi Edward nepomůže, protože bude mít moc práce někde jinde. Ale jak to mám udělat sama?

Dveře se rozletěly a dovnitř vešel černovlasý kluk. Ještě ani nebyl u cíle a už si rozepínal poklopec.

„Tak já padám,“ zahlásila jsem a rozběhla se pryč. Proč se pořád přede mnou všichni svlékají? Jen Edward ne.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 5. kapitola: