Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 3. kapitola

23.11.2011 (12:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 58× • zobrazeno 11004×

„To budeme celou cestu zticha?“ zeptala jsem se, když už jsme byli dávno z nemocnice. Byl naplno pohroužený do řízení, ale občas se podíval, aby se přesvědčil, že tam pořád ještě sedím. I já měla strach, abych se najednou neocitla na silnici.

„Tak o čem chceš mluvit?“ zeptal se a já zůstala překvapeně zírat. Myslela jsem, že mě bude okázale ignorovat.

„Mně nevadí mlčet, ale když se ptáš… Řekneš mi pravdu? Protože tu sbírku s vycpaninami jsem ti nesežrala,“ prozradila jsem mu. Nejistě se usmál a pak si nakonec rezignovaně povzdechnul. To nebylo moc těžké.

„Důvod toho, proč nejsem vyděšený, a proč jezdíme na lov je, že jsme upíři,“ řekl naprosto vážně a zabočil z hustého lesa do chaotické džungle. Kam mě to veze? Naštěstí se nemusím bát, že mě unese a znásilní.

„Teda, Edwarde, já myslela, že mi řekneš pravdu. Tohle je horší historka, než ta s rozšířením sbírky,“ odbyla jsem ho naštvaně. To se dělá? Dělat si legraci z mrtvé? Já mám odpočívat v pokoji a ne být terčem posměchu.

„Proč bych ti lhal?“ zeptal se a já chvíli přemýšlela. Důvod sice neměl, ale upíři? A kde má schovanou mořskou pannu? Jo, v tom domě, před kterým zastavil. Byl z velké části prosklený, takže se dal přirovnat k akváriu.

„A proč jsi mi lhal předtím?“

„Protože to má být tajné,“ odpověděl a protočil oči.

„Takže upír. Jasně,“ dodala jsem a zahýbala obočím.

„A tohle mi říká duch?“ Vyplázla jsem na něj jazyk, ale měl trochu pravdu. Možná, že tu pannu nakonec opravdu má.

Vyskočil z auta a než jsem se nadála, otevíral dveře mně.

„Ty jsi stál támhle a teď jsi tady,“ vykoktala jsem ze sebe a on se usmál. Páni, to bylo něco. Usmíval se jen napůl, byl to takový pokřivený úsměv.

„Jenom plním tvé přání, dámo,“ řekl, ale ruku už mi podat nemohl. A já bych se ho přitom tak strašně ráda dotkla. Proč mě nemůže vidět někdo jiný než tenhle… Teď si budu věčně zoufat a slintat.

„Ty jsi vážně… upír,“ uznala jsem. Ze všech lidí na světě mě vidí upír. To je dost podezřelé.

„Nemyslíš, že to má něco společného… No nic,“ utnula jsem se a zírala na obrovskou verandu.

„Ale jak to, že jsi ve dne venku?“ ptala jsem se, ale on mi neodpovídal. Jen zakroutil hlavou a vešel do domu. Proplula jsem sklem a hned ze schodů na Edwarda seskočil hotový gladiátor.

„Dáme odvetu? Ten včerejšek se moc nepovedl. Mimochodem, Edíku, trénuješ na Sophii? Plním tvé přání, dámo,“ zašvitořil skoro dokonalou napodobeninou Edwardova hlasu ten svalovec. Byl stejně pěkný jako Edward, i když ten byl ještě něco extra. Já se snad dostala do rodiny playboyů. A kdo je to Sophie? Pak přiběhnul další… chlap, co bral dech. Měl medové vlasy a vypadal z nich nejhrozivěji, i když byl nejmenší.

„Slyšeli jsme, co jsi včera dokázal v lese,“ řekl s neskrývaným obdivem a poplácal Edwarda po rameni.

„Tohle asi ještě uslyším hodněkrát,“ hlesla jsem znechuceně. Edward byl za frajera a já byla mrtvá. Jak milé.

Ti tři pořád blbli a já se vydala po schodech nahoru. Ze zvyku jsem se snažila držet zábradlí, ale moc mi to nešlo. Ten dům byl fantastický, i když mně se líbily menší a útulnější prostory. Jaký jsem asi měla pokoj? Začínala jsem si zvykat na to, že teď můžu, kam chci, a proto jsem za chvíli prolezla polovinu domu. Když jsem chtěla do prvního patra, zkusila jsem experiment. Pevně jsem zavřela oči a představila si, jak padám. A tak se i za chvíli stalo. Jakmile jsem se ocitla v prvním patře, zase jsem začala myslet na pevnou půdu pod nohama a už jsem nikam nepadala.

„Začínáš to ovládat,“ konstatoval Edward a já nadskočila. No tak! Já se lekat nemám. To já jsem duch. To kvůli nám se bojí lidé tmy.

„Byl to jen pokus,“ zamítla jsem to. Slovo ovládat bylo pro ty, co něco umí ovládat. Já to rozhodně neuměla. „To byli tví bratři?“ zeptala jsem se, když jsem je nikde neviděla.

„Jasper a Emmett,“ pojmenoval je.

„Takže vy tu žijete sami s vaším… Jak mu říkáte?“

„Ve skutečnosti mám čtyři sourozence. Je dva a ještě dvě sestry. Carlisle je pro nás otec a většinu z nás stvořil. Stvořil i svoji ženu, a naši matku, Esmé.“ Otec byl rozumnější. Asi by bylo divné, kdyby mu říkali stvořiteli.

„Stejně… Upíři. Co ještě existuje?“ ptala jsem se sama sebe.

„Kromě duchů? Vlkodlaci a možná i další, ale jsme dobří v udržení tajemství a není to tak, že na rohu je hospoda, kde se scházejí všechny nadpřirozené bytosti.“ Představila jsem si začouzenou místnost, kde poletují víly s třpytivými křídly, vodníka s pivem a Poseidona s trojzubcem na gauči, co má na hrudi dvě prsaté upírky. U nohou jim ležel velký chlupatý vlkodlak.

„Aha. Kdo je Sophie?“ zeptala jsem se ledabyle a Edward se obrátil k odchodu.

„Jedna holka ze školy.“

„Vy chodíte do školy?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ne. Celý den ležíme v rakvích a v noci sedíme na střeše paneláku a pozorujeme město,“ setřel mě sarkasticky.

„No a ne?“ zeptala jsem se, i když to bylo očividné. Utíkala jsem za ním a na jazyku měla nepřeberné množství otázek.

„Ne,“ zamítnul to rozhodně a vešel do velkého, a naprosto uklizeného, pokoje.

„Tady je někdo posedlý pořádkem,“ okomentovala jsem to. Zakroutil očima a sledoval, jak si rentgenuji jeho pokoj. První jsem se dostala ke knihám a pročítala názvy.

„Romeo a Julie!“ vyjekla jsem nadšeně. Edward se zasmál.

„Čemu se směješ?“

„Jen je úžasné, že tohle si pamatuješ, ale kdo jsi a odkud jsi – to ne,“ brblal.

„Vzpomínky si asi člověk nevybírá, ale vím, že tu knihu miluji.“ Posadil se na bílou lenošku, protože postel tu neměl. Možná, že v rakvi nakonec opravdu spí.

„Romeo zabije pravou lásku z čisté pitomosti,“ řekl a já k němu šlehla pohledem. „Tragické,“ dodal a zavrtěl hlavou.

„Tobě se to nelíbí kvůli tomu, že je to tragické? Tak to asi moc na výběr v četbě nemáš, co?“ Zastávala jsem se knihy mého srdce. „Co Červená Karkulka? Ó, moment, tam vlastně vlk sežere babičku,“ zavrhla jsem to.

„Chytáš mě za slovo,“ konstatoval.

„Za nic tě nechytám,“ nesouhlasila jsem. Natáhla jsem prsty k Shakespearovi, ale ty jen neškodně propluly dovnitř. Tentokrát mě to dost vzalo. Rychle jsem stáhla ruku dolů a snažila se vypadat vyrovnaně. Zhluboka jsem se nadechla a upravila svůj výraz.

„Kde budu mít pokoj?“ zeptala jsem se s nadějí a rozhlížela se.

„Cože?“ Vykulil oči.

„No, to tu mám bydlet s tebou?“ Nijak extra by mi to nevadilo. Já se totiž převlíkat nemusím, ale on ano.

„K čemu potřebuješ vlastní pokoj?“ zeptal se a na to jsem nedokázala najít odpověď.

„No, já nebudu bydlet s tebou!“ Ó, ano!

„De facto nebudeš bydlet se mnou, protože tu skoro vůbec nejsem,“ zkazil mi to a já dala sbohem představám, jak ho budu nenápadně šmírovat.

„Jak to?“

„Škola, lov a… a spánek,“ vyhrkl najednou a horlivě přikyvoval.

„A kde spíš?“ Kdepak má tu rakev schovanou? Třeba když bych zatáhla za jednu knihu v knihovně, tak se mi otevře pohled na temnou místnost plnou svíček a černou rakev, která bude napěchovaná porno časopisy. Tolik k představě upířího doupěte.

„Tady," odpověděl a poklepal na koženou lenošku. Zvedla jsem nevěřícně obočí.

„Je pohodlnější, než vypadá. Navíc mám kůži jako ze žuly, takže žádnou pohodlnou postel nepotřebuji,“ vysvětloval a já se mu zadívala na pokožku. Já určitě nezjistím, jestli mluví pravdu. A kam si vodí ten zástup holek? K rodičům do postele?

„Kdo ti volal do nemocnice?“ Začínala jsem si připadat jako jeho deníček.

„Moje sestra, Alice, která se co nevidět přiřítí,“ povzdechnul si. A opravdu. Do dvou minut stál v místnosti půvabný skřítek, jménem Alice, a tvářil se smrtelně vážně. Upíři se zřejmě krásou vyznačovali. Chtěla jsem se na to zeptat, ale nevěděla jsem, jak tu otázku podat, aby mu nedošlo, co si myslím. Edwarde, proč jsi tak krásný? Ne, to asi ne. Ještě k tomu to znělo jako z nějaké pitomé romantické komedie.

„Edwarde, nechceš mi něco říct?“ zeptala se zvednutým obočím. A pak to zase přišlo. Vyměňovali si pohledy, kroutili hlavou a špulili rty. Myslivce jsem si odškrtla, ale tohle bylo divné.

„Asi nemám na výběr. Bello, tohle je má sestra Alice,“ řekl a já zůstala zírat. Nikomu ještě neřekl, že mě vidí a najednou bum.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jako idiot. Zírala někam za mě a usmívala se.

„Ahoj,“ zašveholila hláskem jako zvonečky. Další znak. Mají naprosto úchvatné hlasy. A taky další otázka, na kterou se nemůžu zeptat. Edwarde, proč máš tak sexy hlas? Nesmím zapomenout na poslední, a to "proč máš tak bílé zuby". Abych tě mohl sežrat, ne?

„Proč jsi jí to řekl?“ Povzdechnul si.

„Alice vidí budoucnost a přišlo jí divné, když mě viděla v nemocnici, jak něco vysvětluji vzduchu.“

„Nezapomeň, že tohle bylo jen z rána, ale tvoje vzdálená budoucnost zmizela. Já tě nevidím,“ řekla a já se v tom trochu ztrácela.

„Aspoň budu mít konečně pokoj,“ usadil ji Edward.

„Jak je to možné?“ ptala se Alice a prozkoumávala očima pokoj. Dívala se všude, jen ne na mě.

„Nemám tušení,“ odpověděl jí Edward, který se zase díval přímo na mě.

„Duch… Ten svět je zvláštní.“

„Řekl upír,“ hlesla jsem a Edward se zasmál. Alice k němu šlehla pohledem a trochu se zamračila.

„Edwarde, tohle je problém!“ vysvětlila mu a on se okamžitě vrátil k neutrálnímu výrazu.

„Ten problém je pořád tady,“ řekla jsem jí naštvaně. Problém… No, už mě titulovali různě. Třeba Casper. Ten má co říkat… Lestat.

„Já vím,“ odpověděl jí a mnul se kořen nosu. „Ale co s tím mám dělat?“ zeptal se a rozhodně ne tónem, kterým by se skutečně na něco tázal. Nevěděl, co má dělat a ani nečekal, že by to věděla jeho sestra.

Tři věci jsem věděla naprosto jistě.

Jsem jako koule na noze a od zámku Edward ztratil klíč.

Edward je nesmrtelný a já taky. Budu s ním žít navěky.

Vlastně u třetí jsem se nemohla rozhodnout.

Je to za trest nebo za odměnu?

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 3. kapitola: