Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 25. kapitola

12.01.2012 (07:30) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 75× • zobrazeno 10560×

Už jste někdy měli na stříbrném podnose možnost prožít překrásný život, ale pak někdo neočekávaně luskl prsty a všechno se rozsypalo…?

Jestli mám v sobě vlkodlaka – stane se ze mě Bella, přemožitelka psů… Obrátím se proti vlastnímu druhu a rozsekám je na cimpr campr. Ne. Já nejsem vlkodlak. Nemůžu být. Nechci… nemůžu. Nechci!

Pořád jsem se utěšovala. Edward ho ze mě necítí. Žádné chlupy na místech, kde být nemají. Žádný ocas, co by mi překážel na toaletě a ani žádné drápy volající po manikúře. Jenže tohle žádný z těch přismahlých hochů neměl.

Shrneme si to. Jestli jsem vlkodlak, budu to to nejodpornější, co pro upíra může být. Budu smrdět jako mokrý pes a budu pekelně chlupatá… I na prsou. A co je nejhorší – jestli budu vlkodlak, Edward mě nebude moct proměnit… A máme po prozářené a voňavé budoucnosti. To nezvládnu. Doteď jsem se držela na nohou a přestála všechny bouřky a blesky, co do mě udeřily, ale tohle už ne… Teprve pak se ukáže, jak mě moje smrt a poloprůhlednost zničila až k základům. To Edward byl ten nejšikovnější statik na světě, co tu starou, termity prožranou budovu udržel pohromadě.

Edward byl na tom stejně bledě jako já. Netuším, co se mu honilo hlavou, ale po většinu času mlčel a jen mě dotýkal. Pořád jsme udržovali fyzický kontakt a utápěli se v naději, která byla malá, ale přece jen existovala. Jasper se zapřísáhl, že Cassie Rosatiovou najde rychlostí blesku, jenže pro mě a pro Edwarda byla i rychlost blesku hlemýždí tempo. Mohla bych se zeptat svých možných spolusmečkujících, ale to celá rodina zavrhla.

***

„Cullenovi. Je milé, že jste se rozhodli zase nás poctít svojí přítomností,“ zamumlal profesor, když nás zahlédl v lavici. Ani jeden jsme neměli odpověď a ani jsme mluvit nechtěli. Co na tom? Jestli budu vlkodlak – škola mi bude k ničemu. Budu chodit akorát tak na cvičák. Sophie seděla před námi, ale upřímně řečeno – úplně jsem ji vypustila ze svého myšlenkového programu.

Emmett si ze mě díkybohu nedělal legraci. Věnoval mi přátelské pohlazení a úsměv s tím, že všechno bude dobré, a že ze mě necítí ani kapku psa. To říkali všichni, ale… Stát se může cokoliv. To už jsem zjistila.

Když jsme vyšli před školu po hodinách, kdy jsem nevnímala ani slovo, zahlédla jsem tváře, které se mezi bledými obličeji vážně neztratily. Pokud se pokusí splynout s davem – budou neúspěšní.

Edward zavrčel.

„Co tu chtějí?“ zeptala jsem se nechápavě, když jsem se dívala, jak tam nervózně postávají.

„Tebe,“ odpověděl prostě a propichoval je očima. Kdyby to nebyla tahle situace – ten vražedný černý pohled by mi přišel dost sexy. Milovala jsem každou jeho stránku – něžné zlaté oči a pokřivený úsměv, ale taky vyceněné zuby, rozvibrovanou hruď a uhelně černé oči.

„To mají blbý,“ hlesla jsem zamračeně.

„To teda mají. Promluvím si s nimi,“ oznámil a vydal se k nim. Předběhla jsem ho a zatlačila mu dlaněmi do hrudě.

„Ty si sedneš do auta a počkáš. Promluvím si s nimi já.“ Zakroutil vehementně hlavou.

„Edwarde, snes jednou, že ti rozkazuje ženská a sedni si na zadek,“ zasyčela jsem a on vyvalil oči.

„Já tě tam nechci pustit z jiného důvodu. Navíc, ty mi rozkazuješ pořád,“ odvětil a já zakroutila očima a usmála se. Pohladil mě po tváři. „Usmíváš se,“ konstatoval a já se mu tváří opřela o ledovou hebkou dlaň.

„Vyřídím to s nimi. Přece jenom - jsou můj problém.“

„Tvůj problém je i můj problém,“ odpověděl okamžitě. Chytila jsem ho za límečky šedivé košile a začala ji narovnávat.

„Ještě nejsme manželé,“ řekla jsem se smíchem a jemu se blýsklo v očích.

„Jednou si tě vezmu,“ řekl bez zaváhání, a tak jistě, že mě ani nenapadlo mu to vymlouvat.

„Jen aby mě k oltáři nevedli na vodítku,“ zamumlala jsem a on stáhl obočí.

„Bello, já tomu nevěřím.“

„Vodítkům? Když se koupí kvalitní…“

„Bello!“

„No, jo. Ale jistě to nevíme. Já si to teď půjdu vyřídit s těmi třemi a ty počkáš v autě. Rozumíš?“

„Ne.“

„Víš, co? Vezmu si s sebou Emmetta a Jaspera. Stačí?“ zeptala jsem a kývla na ty dva, co vyšli ze školy.

„A proč nemůžu jít já?“ zeptal se dotčeně.

„No, přece jenom – ty mě miluješ a jsi dost výbušný, takže by hrozilo, že je začneš likvidovat, jen co se na mě špatně podívají,“ vysvětlila jsem mu a on našpulil rty.

„Jsou tři. To bych sám nezvládl,“ protestoval, ale já už ho otáčela směrem k autu. Rezignovaně svěsil ramena a já ho plácla po dokonalém zadku. Překvapeně se otočil a já se zazubila. No, co? Je to Edwardův zadek, a tudíž je ve vlastnictví Belly Cullenové.

„My tě ale taky milujeme,“ řekl mi Emmett s vážným výrazem a já mávla rukou. S tím jeho nevtipkováním to nebylo zase tak horké.

„Jdu na ně. Vy jste tichá společnost,“ vysvětlila jsem jim.

„To se ještě uvidí.“ Mnul si ruce Emmett a mrkal na Jaspera.

„Hele, to jsem si radši mohla vzít Alici a Rose,“ bědovala jsem.

„Alice je skřet a Rose bych ti nedoporučoval,“ poradil mi Emmett.

„Kdo je u tebe skřet?“ zasyčel Jasper zlostně.

„Jééé,“ zahulákal Emmett otráveně a vydal se směrem k vlkodlakům.

„Já jdu první!“ vyjekla jsem a předběhla ho. Štrádovala jsem si to sebevědomě po parkovišti s dvěma nezničitelnými bodyguardy. Emmett a Jasper by jim dali na zoubek.

Ti tři nás ostražitě sledovali a krčili nosy. Vážně jsem se cítila naprosto neohroženě s mými bratry po boku. Jako když proti vám nikdo nic na světě nezmůže… Což byla vlastně pravda… No, kdyby tu bouchla atomovka, tak to by asi už nezachránila ani… I když…

Hele, soustřeď se!

„Proč jsi tu s nimi?“ štěknul Embry. Založila jsem si ruce na prsou.

„Taky tě zdravím. Jak se máte?“ řekla jsem vesele, ačkoli mi do smíchu vůbec nebylo. Nejsem vlkodlak… Nejsem! Vždyť jsem bílá jak stěna a oni černí, jak kdyby usnuli na solárku. Periferně jsem zahlédla Emmetta, jak se usmívá. Samozřejmě, že mu to připadalo legrační a určitě by se na ně nejradši vrhnul…

„Bello, my to nechápeme,“ řekl Qiul zamračeně. My? To spolu všichni chodí?

„Tak hele,“ začal ten třetí, se kterým jsem ještě neměla tu převelikou čest, „Cassie s námi nekomunikuje, ale tvrdila, že jsi v Evropě na škole a teď se najednou zjevíš ve Forks a páchneš pijavicemi,“ prskal nervně.

„Pijavice? Jaké pijavice?“ hlesla jsem a rozhlížela se všude kolem. Já mu dám pijavice!

„Nehraj si na hloupou. Řekla jsi, že jsme psi!“ Emmett se tiše zachechtal. Tak jo. Tohle asi nemělo cenu.

„Jo, tyhle dvě pijavice?“ zatrylkovala jsem a chytila Emmetta a Jaspera pod lokty. Trochu jsem se bála dotýkat se Jaspera. Já se nebála o sebe – mám instinkty, že je to k pláči, ale spíš o Jaspera. Asi by si to pak vyčítal, kdyby mě snědl. Ale ten nehnul ani brvou. Ti tři šokovaně a znechuceně pozorovali, jak jsem se jim, bez zaváhaní, zavěsila na ruce.

„Tak tohle teda ne!“ zařval Qiul a udělal krok k nám. Mí bodyguardi svorně zavrčeli. Qiul zase pěkně zaparkoval zpátky. Tohle musím nějak ukončit. Nechci, aby tu někdo přišel k úrazu. Když tak nad tím přemýšlím, kdyby mě Jasper sežral, tak by bylo po mně a je tu možnost, že by ze mě zase byl duch… Radši jsem ho pustila.

Edward

Přes přední sklo jsem nervózně pozoroval, jak tam Bella umravňuje tři vlkodlaky. To jsem dopadl… Sedím v autě s rukama v klíně a ani se nemůžu postavit za svoji přítelkyni. Prý výbušný… Kdy já vybuchuji?

Přes mysl toho čokla jsem viděl Bellu, jak najednou změnila výraz na uvažující. Co zas vymyslela?

„Kde je vůbec Cassie? Ona není s vámi v té…“ Zastavila se a naznačila rukama kruh.

„Smečce,“ dořekl za ni pes jménem Jared.

„No,“ hlesla Bella a přikývla.

„Neměla bys tohle vědět sama?“

„Tak očividně to nevím.“ Měli z toho v hlavě pěkný guláš. Vůbec nechápali, jak se sem Bella dostala, a proč je celá nasáklá naším pachem. A už vůbec nechápali, jak se Bella tak uvolněně může dotýkat dvou nepřátelských upírů. A já tu sedím na zadku a šmíruji je… Tak takhle chlap dopadne, když se zamiluje… Už mi chybí jenom zástěra a prachovka.

Kmitl jsem očima ke kapotě, když tam něco hlasitě bouchlo a hned na to začal z kapoty stoupat dým. Zaraženě jsem to sledoval a pak zase věnoval pozornost zámkům, když se zevnitř zamknuly. Z kapoty začaly plápolat ohnivé jazyky. Olizovaly sklo a já si dával dva a dva dohromady. Někdo mě tu chce upálit. Kdo to asi tak může být? Zkusil jsem zámek odemknout, ale nešlo s ním hnout. Takže musím vyrvat dveře. Volvo… Ne. Proč zrovna Volvo? Kdybych seděl v té Rosaliině nevkusné rachotině, udělal bych to bez mrknutí oka. Nepřestával jsem svůj mozek zaměstnávat sledováním Belly přes všechny přítomné mysli. Cassie bydlela v Kanadě a s vlkodlaky nechtěla mít nic společného. Bella věděla, že jí to možná neřeknou, ale budou na to myslet.

Další částí prostorného mozku jsem se zaměřil na hledání pachatele. Nesnažila se schovávat. Stála na schodech s učebnicí biologie a mumlala latinsky o ohni. Podíval jsem se jí do očí a rty naznačil, jestli to myslí vážně. Přestala zaklínat a pokrčila rameny. Celý prostor v autě se rychle začal naplňovat hustým kouřem. Člověk by se už dávno dusil. Povzdechl jsem si.

„Promiň, Ví,“ vydechl jsem smutně a rozhlédl se kolem, kolik studentů civí na moje hořící auto. Naštěstí už bylo po vyučování, kromě tělesné výchovy, kam se zase jednou mé sestry rozhodly zavítat, a já stál nejdál od budovy, protože mně jedinému nevadilo jít v dešti a zimě až ke škole. Takže vzduch byl skoro čistý, což se určitě nedalo říct o vzduchu v autě. Musím ven, než chytnu a bude ze mě briketa. Není nad to, mít hořlavější kůži než všechna nafta světa. Chtěl jsem to udělat šetrně, ale nakonec jsem přiložil ruce po stranách dveří a lehce zatlačil. Když panty praskly, dveře vypadly a já je v posledním momentě chytil. Dým se vyvalil z Volva a já opřel dveře o bok. Vzdálil jsem se a sledoval to. Já to hasit nebudu… Přiznávám, že jsem se k tomu ohni moc přibližovat nechtěl a navíc bylo pozdě. Už ho nešlo zachránit… Otočil jsem se a vyrazil k Sophii. Máchal jsem přitom zběsile pěstmi podél těla a probodával ji očima.

„Co?“ štěkl jsem na ni a chtěl tak vědět, proč mi ugrilovala auto. Nemůžu ji zabít na školním parkovišti… Navíc jsem ani nechtěl. Držela se od Belly dál a na mě se celý čas ani nepodívala.

„Potřebovala jsem se na něčem vybít. Vím, jak máš to auto rád,“ odpověděla tiše a netvářila se nijak. Ale z toho hlasu znělo, jako kdybych ji měl pochválit za to, že ví, co mám rád, a co nemám. Omyl. To neví. Fixace na auto se dá snadno odhadnout.

„A to jen důvod, proč jsi ho zapálila?“ Neuvěřitelné.

„Co děláš ty, když jsi naštvaný?“ zeptala se a zírala na Volvo. Nadzvedl jsem nechápavě obočí.

„Jdu do lesa, porazím pár stromů, třískám pěstmi do kamenů… Proč se mě na to ptáš?“ Zase ke mně zvedla modré oči, které mě ale nechávaly chladným. Jenom čokoláda mi vlévala teplo do vysušených žil.

„Tak já ti zapálila auto. Je to tak nepochopitelné?“

„Nemusela jsi ho zapálit na školním parkovišti. Aspoň to uhas,“ požádal jsem ji celkem slušně a bez vrčení. Bez výrazu přikývla.

„Sitis,“ breptla a oheň v tom momentně pohasnul. Nechtěl jsem se na tu zkázu dívat.

„Chci se rozloučit,“ řekla znenadání a otočila se ke mně. Nekomentoval jsem to a čekal, co k tomu dodá, protože to bylo stručné. Bella ječela na Embryho, že my jsme její rodina a oni si mají sbalit svých pět švestek a vypadnout.

„Stěhuju se k prarodičům,“ dodala na vysvětlenou.

„Kam?“ zeptal jsem se, protože jsem chtěl vědět, jak blízko bude mít k Belle. Chystal jsem se to spočítat přesně na kilometry.

„Daleko,“ specifikovala to. „S matkou bychom se brzo zabily. U babičky bude klid,“ vysvětlovala.

„Takže odcházíš nadobro z Forks?“

„Máš radost?“ zeptala se, ale odpověď asi slyšet nechtěla, protože to hned zamluvila. „Nemusíš se bát. K Belle už se nepřiblížím. Budu na hodně slunečném místě a já nevím… Budu se snažit naučit být lepším člověkem, a tak. Znáš to,“ říkala a srdce jí přitom uhánělo kupředu, když se mi dívala do očí. Ale její obličej byl klidný a vyrovnaný.

„Edwarde, mě to vážně mrzí, a protože lepším člověk nejsem, nedokážu se Belle podívat do očí. Uvědomila jsem si to… To všechno. A teď s tím musím žít,“ říkala a mluvila čistou pravdu. „Možná se do Forks jednou vrátím, ale to je vzdálená budoucnost…“

„To už tu nebudeme,“ řekl jsem a byl tomu hodně rád. Nevěděl jsem, co Sophii na to říct. Nenáviděl jsem ji za to, co udělala Belle, a za to, že mi lhala. Nejsem člověk – nenávist ze mě nevyprchá po letech stejně, jako ze mě nevyprchá láska.

„S tím počítám,“ odvětila. Ti vlkodlaci se sbalili, protože Bella jim řekla, ať si najdou Cassie a ta jim řekne, jak to je. Navíc neměli šanci proti rozzuřenému Jasperovi a Emmettovi, kterým vadilo, že jim někdo chtěl odvést sestru. Jasper nebo Emmett by to možná odnesli utrženými končetinami, ale ti psi by se už znovu dohromady neposlepovali. A právě teď se ti dva snažili zabavit Bellu tím, že se hádali, na jaký film se budou dnes dívat. No, Emmett se hádal doopravdy – to Jasper mi chtěl dát čas.

„No… Tak se měj hezky, Edwarde,“ řekla Sophie a nahnula se ke mně, aby mě políbila na tvář. Uhnul jsem. Usmála se.

„Vážně jsem tě milo…,“ začala a já ji rychle přerušil.

„Nemilovala.“ Pokrčila rameny.

„Já nejsem zlá… Jen jsem se zamilovala do toho nepravého,“ řekla to jinak a už se s tím nedalo nic dělat. „Řekni, prosím, Belle, že se jí omlouvám,“ poprosila a kývla směrem k Belle, která máchala rukama a vysvětlovala Jasperovi, že deník Bridget Jones je vážně skvělý film. Přikývl jsem a ona pokývala hlavou. Naposledy si mě prohlédla a pak se otočila.

„Sophie,“ hlesl jsem a ona se otočila. Oči měla skelné. „Ta aura… Jakou auru má Bella?“ zeptal jsem a ona se zmateně zase otočila k Belle.

„Proč?“

„Odpověz. Pro ni.“ Znovu se na ni podívala a já se modlil ke kdekomu, aby odpověď nebyla žádné zvíře.

„Je čistý člověk.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 25. kapitola: