Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 23. kapitola

08.01.2012 (20:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 71× • zobrazeno 9968×

„Bella má narozeniny. My máme přání jediný. Štěstí, zdraví, sex. Štěstí, peníze, sex. A hlavně ten sex.“ Ten nádherný zpěv s opravdu divným textem se rozléhal všude kolem.

„Zpíváš to špatně!“

„Původní verze je obyčejná!“ Co to je? Vylétla jsem z postele a kmitala mezi Alicí a Emmettem. Usmívali se od ucha k uchu a v ruce drželi dort, který přímo vybízel k sežrání.

„Vstávej! Máš narozeniny,“ řekl Emmett a vytrhl Alici dort z ruky. Položil mi ho na kolena a mnul si ruce nad svým dokonalým dílem.

„Pekl jsem ho já!“ upozornil mě a už chtěl nejspíš vědět, jestli mě to neotráví. Ten taky nevynechá jedinou příležitost, kdy může být pochválen.

„Já jsem ti pomáhala,“ přihlásila se Alice dotčeně. Emmett mávl rukou.

„Jen s polevou,“ šeptl jejím směrem. „Tak, Bello?“

„Ale já nemám narozeniny…,“ zašeptala jsem zmateně. Emmett si sedl ke mně.

„No, to nemůžeš vědět, rakvičko, protože to neví nikdo. Ale neměj strach. Nikdo z nás tu neví, kdy má opravdu narozeniny. Carlisle neví ani přesný rok jeho narození, tak se netrap,“ domluvil a široce se usmál.

„Takže jste mi je prostě uspořádali dneska?“ Alice otevřela pusu, ale Emmett ji předhonil. Vypadal tak nedočkavě.

„Člověk už moc dlouho nebudeš, takže nevíme, kolik ještě budeme mít příležitostí. Upíří narozeniny jsou na nic,“ prozradil mi. „Tak sfoukni svíčky,“ nařídil a ukázal na osmnáct plápolajících plamínků.

„Osmnáct?“ zeptala jsem se a přepočítávala to.

„Vypadáš na to,“ řekl a znovu ukazoval na svíčky.

„Vždyť už jdu na to.“

„A něco si přej.“

„Jo, jo,“ hlesla jsem a přemýšlela nad svým přáním. Nepřeji si nic jiného, než…

„Fůůů,“ sfouknul svíčky Emmett a já zůstala zírat na stoupající dým.

„Ale…“

„S tím přáním se to stejně jen tak říká,“ odbyl mě a než jsem stihla odpovědět, byl zpátky s nožem. Na člověka to bylo všechno moc rychlé, takže jsem začala soptit až teď.

„Emmette, ostřím dolů a okamžitě vypadni z mého pokoje. Sfouknul si mi svíčky a já se chci osprchovat, když dovolíš!“ Vleze mi až do postele, slaví moje fiktivní narozeniny a ještě mi sfoukne svíčky. Zabít ho je málo.

„Tady se člověk nikomu nezavděčí,“ zamumlal si pod nos a vypálil pryč. Alice se na mě omluvně usmála.

„Je to prostě Emmett,“ pronesla a sedla si na postel. Prohlížela si dort a urovnávala na něm cukrové ozdoby.

„Alice, děkuju, ale já se chci vážně osprchovat,“ vysvětlila jsem a stáhla ze dveří ručník.

„Promiň,“ řekla a zmizela taky. Upíři… No jo. Když se někdo nemusí sprchovat, tak to asi jde mimo jeho vnímání. Vlezla jsem si do sprchy a pořádně se namydlila a pak – světě, div se… Právě jsem dostala další dárek. Takový ten měsíční…

Sešla jsem dolů s náladou pod psa. Jasper se na mě vyvaleně otočil a málem porazil pohovku, když vystřelil pryč. Asi taky nemá svůj den.

Blbý, blbý, blbý! Všechno lidské se mi vracet nemuselo. Ach, jo.

„Ahoj, lásko,“ zašeptal Edward a vyšel zpoza rohu. Zastavil se a udělal divnou grimasu.

„Nazdar,“ hlesla jsem a vyrazila k lednici s tím, že ji vybrakuju.

„Je ti dobře?“ zeptal se starostlivě. Vytáhla jsem arašídové máslo a začala ho patlat na bagetu.

„Je mi výborně,“ utrousila jsem bez výrazu a plácla na arašídové máslo sýr.

„Vážně?“

„Hm,“ zahuhlala jsem a kousla si do bagety.

„Dobře,“ odvětil a vycouval z místnosti. Bubnovala jsem prsty do stolu a přemýšlela, co teď. V tomhle rozpoložení se mnou nikdo nic nezmůže. Proto jsem si nabrala mísu jídla a usadila se i s ní před televizi. Natáhla jsem se pro složenou deku a zachumlala se. Zlostně jsem nabírala jogurt na lžičku. Tenhle den jsem si představovala jinak… Rosalie se objevila v obýváku a já se napjala. Zírala na mě nenávistnýma očima, ale pak udělala to samé, co Edward a odkráčela pryč.

Ne! Ne! Ne!

Oni to cítí…

Schovala jsem si hlavu do dlaní a chtěla se propadnout pod zem. A hodně hluboko. Vždycky se za tyhle věty okřikuju, ale teď jsem na to neměla myšlenky. Opravdu úžasné, jak jsem všechny upíry vyhnala z vlastního domu. Taková schopnost se cení.

Alice ke mně potichoučku přišla a natáhla ruku s práškem a vodou. Vyskočila jsem na nohy a chystala se vyrazit pryč. Po dvou krocích jsem se obrátila a chmátla po prášku. Spolkla jsem ho nasucho a nějak se zadrhnul. Začala jsem kuckat a dusit se.

Alice ke mně přiskočila, chytla mě pod žebry a nadzdvihla mě. Vyprskla jsem prášek a Edward mě vzal za ruku a táhl mě k pohovce. Posadil mě na ni a já plnila plíce kyslíkem. Alice mu podala vodu a on mi ji vložil do ruky.

„Díky za toho Heimlicha,“ řekla jsem jí.

„Příště prášky zapíjej,“ poradila mi ta moudrá sova. Zasvištělo to a Edward mi podával celé balení prášků na bolest. Kdekoliv jinde na světě, ale tady… Tady ne!

Vytrhla jsem mu je z ruky a třískla s nimi o stůl. Bylo mi tak trapně, že jsem chtěla být co nejdál od tohohle domu.

„Kam jdeš?“ zeptal se Edward zmateně.

„Pryč,“ štěkla jsem.

„Bello, nemyslíš, že by se hodilo, abys mi řekla, kam přesně jdeš?“ zeptal se zamračeně. Dobře, měl pravdu.

„Prostě se pojedu projet. Slibuju, že se nebudu procházet v lese a nebudu přijímat od cizích lidí bonbóny,“ dodala jsem.

„Bello, ale ty nemusíš chodit pryč,“ zašeptal smířlivým hlasem. Povzdechla jsem si.

„To teda musím a všichni tu ví - proč!“ prskala jsem. Edward se kajícně usmál, jako kdyby za to mohl.

„Ale vždyť je to při…“

„Neříkej, že je to přirozené! Ne v domě, kde jsou všichni mrtví!“ Bylo mi líto, že jsem na něj zvyšovala hlas, ale přišlo mi, že to prostě nedokáže pochopit. A to mě štvalo, protože jsem nevěděla, jak mu to vysvětlit. Nebo jsem možná nechtěla, aby to pochopil. To je situace! Jen jsem na něj prosebně upírala oči a on se v nich snažil něco vyčíst.

„Dobře. Jen se, prosím, drž na kilometry daleko od Sophiina domu,“ prosil a vložil mi do dlaní klíče od Volva.

„Ta mi nic neudělá,“ hlesla jsem a s úlevou stiskla klíče mezi prsty.

„Bello!“

„No jo. Slibuju,“ odpřísáhla jsem a vtiskla mu krátký polibek. Mávla jsem na Alici a odkráčela do garáže. Děkovala jsem bohu, že Emmett u toho nebyl. Vzhledem k jeho taktu, který by se za nehet vešel, nevím, jak by to dopadlo. Nastartovala jsem a hladce vyjela z garáže. Trochu se proletím… Dupla jsem na plyn a kamínky, kterými byla posetá celá cesta, ohodily dům.

Nevím, kolik bylo, ale asi dost. Vzhledem k tomu, že už jsem třikrát projela kolem školy. Nebavilo mě jezdit pořád sem tam, a protože Forks bylo vážně mini město, bylo to nevyhnutelné. A tak jsem se rozhodla prozkoumat i okolí. Kdyby náhodou, tak je tu zabudovaná GPS, ale kdo by se, proboha, ztratil tady. Nikdo.

Možná jen Bella Cullenová… Samozřejmě.

Dlouho jsem pokračovala záplavou zeleně, dokud silnici nezačaly lemovat malé domečky. A díky tomu, že žiju v několikapatrové vile, mi připadaly vážně miniaturní.

Výborně. Slíbila jsem, že nepáchnu do lesa a tady byla silnice a dokonce i civilizace, takže jsem zajela ke kraji a vystoupila. Zamkla jsem auto a rozhlédla se. Kam teď? Doprava nebo doleva? Poskočila jsem si a ukázala s nataženou rukou doprava. Doufám, že tohle někdo viděl… Štrádovala jsem si to po chodníčku a prohlížela si okolí. Připadalo mi, jako kdybych tu už byla.

Málem jsem zaječela, když z lesa vystoupili dva týpci. Zaječela – protože byli dost spoře oblečení. Na můj vkus  až příliš opálená těla jim zakrývaly pouze kraťasy. Snad to nejsou místní úchylové. Počkat! Opálení až příliš a ty černé vlasy… Indiáni. Indiáni, kteří se vynořili z lesa v tuhé zimě a mají jen kraťasy… Z toho plyne jasný závěr – vlkodlaci. Chtěla jsem se otočit a utíkat domů za svými upířími bílými tvářemi, ale vypadalo by to divně, kdybych se při pohledu na ně sbalila a zdrhala pryč.

Ježiši kriste, já jsem v La Push!

Mám takový pocit, že Edward by mnohem raději byl, kdybych se Sophií koukala na seriály o upírech nebo vyvolávala duchy, než tohle. Ten mě zabije.

Pokračovala jsem v cestě a dívala se všude okolo, jenom ne na ně. Nutno dodat, že jsem byla hrozně nenápadná.

„Bello?“ ozval se jeden a já se prudce otočila. Co? Kdo? Já? Proč?

„Prosím?“ optala jsem se a dívala se do tváře tomu mladíkovi, co krčil znechuceně nos, jako kdyby cítil něco, co mu nevoní. Že bych to byla já?

„S někým jsem si tě spletl. Promiň,“ řekl se staženým obočím a já se zase rychle otočila. Ale on mi řekl Bello…

„Hele, počkej!“ zaječela jsem a otočila se. Stáli pořád na stejném místě, takže jsem ječela zbytečně. „Ty mě znáš?“

„Jsi sestřenice Cassie Rosatiové?“ oznámil, ale podal to jako otázku. Mně vážně všechno pomalu dochází… Jsou to vlkodlaci a moje sestřenice taky, takže v tom tkví nejspíš zakopaný pes, který byl právě vykopán. Trochu se mi z toho zatočila hlava, když jsem narazila na něco ze svého předchozího života. Myslela jsem a doufala, že se mi to nepoštěstí.

„Sestřenice…,“ zamumlala jsem jako pomatená a srovnávala se s tím, že přede mnou stojí člověk, který znal Bellu bůhvíčí. Byla sice už dávno mrtvá, ale teď jsem stála před rozhodnutím, jestli se o ní chci něco dozvědět.

„Nepotřebuješ pomoc?“ zeptal se mě ten druhý a nervózně si mě prohlížel.

„Ne, díky,“ hlesla jsem a stále přemýšlela, takže jsem si až po chvilce všimla, že stojí nebezpečně blízko. Já chci Edwarda!

„Určitě?“ zeptal se znovu a já začala panikařit. Vzpomněla jsem si totiž na moji poslední zkušenost s vlkodlakem, která mě stála život. Couvala jsem dozadu a ostražitě sledovala každý jeho pohyb. Jenže ten se s tím nepáral a přiskočil ke mně. Chytl mě hrubě za ruku a přičichl si k ní.

„To není možné,“ zašeptal a hleděl mi do tváře, jako kdyby tam něco hledal. Vadilo mi, když na mě šahá neznámý cizí kluk, co mu hoří dlaň a jeho druh mě připravil o život.

„Pusť mě, pse!“ vyprskla jsem náhle, protože mě panika pěkně tiskla v zubech. Okamžitě tak učinil a odstoupil ode mě.

„Voní jako…“

„Jo, ale je živá.“

„Cassie říkala, že je v Evropě…“

„Určitě je to ona?“ Jo, tak já jsem v Evropě? To je nějaký eufemismus pro roztrhaná, převezená a mrtvá? No, doufám, že si to v Evropě užívám. Panika mě opustila a vystřídal ji vztek.

„Tak hele, mládenci. Šahat na mě nebudete. Jsem očividně člověk, jestli nevidíte a tohle si vyprošuju!“ štěkla jsem a vynechala poznámku o tom, jak mě jejich chlupatá kamarádka rozsápala na kusy. No, dobře. Takhle dramatické to nebylo…  Ale důležitý je výsledek.

„Znáš Cullenovy?“ zeptal se mě jeden podezřívavě.

„A ty se jmenuješ jak?“

„Embry,“ odpověděl.

„Já jsem Qiul,“ dodal ten druhý hrdě.

„Znám Cullenovy, ale neznám vás, takže odcházím,“ oznámila jsem a rozešla se k autu. Tak tohle jsem si pokašlala. Opět.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 23. kapitola: