Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 2. kapitola

20.11.2011 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 73× • zobrazeno 11242×

Stále jsem stála uprostřed stolu a netrpělivě si založila ruce vbok, protože ten kluk vypadal, že se každou chvílí složí.

„Jestli tu sebou šlehneš, tak tě upozorňuji, že ti nemůžu přivolat pomoc,“ řekla jsem mu a on rázem ožil. Teda vypadal celkem mrtvě pořád, ale alespoň už neupínal zrak do prázdna.

„Včera jsem tě našel v lese. Bylo pozdě… Já se omlouvám,“ přiznával zahanbeně. Podívala jsem se, jestli stále stojím uprostřed stolu. Bohužel jsem tam pořád byla, takže to měl stále na očích a on se mi ještě omluví. No, tak buď na tom není psychicky dobře nebo to má na talíři každý den. Třeba je převozník. Vozí duše mrtvých a včera mu skončila služba dřív než… No, asi se s tím jen tak nesrovnám.

„A to je všechno?“ zeptala jsem se nevěřícně. Myslela jsem, že se mu oči protočí a poletí k zemi. Nechápavě zíral.

„Haló! Já jsem mrtvá.“ Tak jsem se s tím asi srovnala. Právě teď. Nebo to bylo jen tak mezi řečí. Naši podivnou konverzaci narušil Carlisle. Na rukávech měl pár cákanců krve.

„S kým to mluvíš?“ ptal se. Jak ho mohl slyšet? Pochybuji, že stál za dveřmi se skleničkou.

„Samomluva,“ vysvětlil. Há, tak ten hoch neprozradí, že jsem tady.

„To teď budeš všem vyprávět, že trpíš samomluvou?“ zeptala jsem se ho a čekala na geniální odpověď. Nevšímal si mě, protože zíral na Carlislea. Ten se podíval na své rukávy a zavrtěl hlavou.

„Promiň, hned se převléknu,“ řekl nervózně.

„Jsem v pohodě,“ řekl mu jeho… No, určitě bude něco jeho, protože podoba se nedala zapřít.

„Dělá se ti špatně z krve? Mně taky,“ utrousila jsem a vytřeštila jsem oči, když si Carlisle svléknul plášť a hned potom tričko. A ani ty kalhoty si nenechal. Všechno jsem to analyzovala a ten překrásný kluk mě nesouhlasně sledoval.

„Co je? Jsem duch. Já to na internet dávat nebudu.“

„Ale ještě jednou ti musím říct, že to, co jsi včera dokázal, bylo obdivuhodné. Bylo tam tolik krve…“

„Ale nebylo to k ničemu.“ Omluvně se na mě podíval a já se trochu zachvěla.

„Proč mu neřekneš, že mě vidíš?“ zeptala jsem se na to, co mě pálilo na jazyku.

„Jak se jmenovala?“ ignoroval mě. Carlisle se na něj podíval, ale nic neříkal. To jsem moc nepobrala.

„Tati, nechceš jet dneska sám?“ Tak taťka…

„Hele, proč ti to neřekl?“ ptala jsem se zmateně.

„Myslel jsem, že to po tom včerejšku…“ Vůbec jsem nechápala, o čem se to baví. On je jeho otec, i když mu může být tak pětadvacet. Jeho synovi vůbec nevadí, že vidí ducha. Mají nějakou tajnou neverbální konverzaci a ještě k tomu jsou to myslivci. To je rodina.

„No tak! Jak se jmenuji?“ dorážela jsem dál.

„Jak myslíš, Edwarde,“ řekl mu Carlisle.

„Tak Edward? Vy teda máte jména,“ ocenila jsem je a kroutila hlavou. Ježíši, vždyť já ještě nevím své. Co když se jmenuji… Gréta? Nebo ještě hůř - Helga? Samým zamyšlením jsem se chtěla opřít o stůl. Ale díky mým super schopnostem jsem se propadla a tentokrát jsem letěla opravdu dlouho. Jedno patro, druhé patro… Během svého děsivého letu jsem spatřila pár lidí, jak pobíhají po chodbě. Úplně mi vypadlo, že já se zabít nemůžu, a tak jsem řvala jako smyslů zbavená. Ten pocit bezmoci byl hrozný a připadalo mi, že to nikdy neskončí. Nakonec jsem bezbolestně dopadla na betonovou podlahu a tam se, díkybohu, zastavila. Ležela jsem jako v transu a ruce jsem měla naznak. Nevěděla jsem, kde jsem, ale naštěstí jsem se nepropadla až k zemskému jádru. Asi by tam nebyly ukazatele, jak se dostat zpět.

„Trochu úcty, sakra!“ zabrblala jsem, když mnou projel vozíček, který táhnul nějaký zdravotník. Nejistě jsem se opřela o betonovou podlahu a doufala, že se budu schopná zvednout. A fungovalo to… Aspoň, že tak. Rozhlížela jsem se kolem a narazila očima na výtah. Jo, to je strašně super, že je tu výtah, když ho nemůžu přivolat. Naštvaně jsem zkoušela prstem zmáčknout to tlačítko. Samozřejmě bezúspěšně.

„Pitomý krám!“ nadávala jsem. Určitě jsem byla v podzemí. K mému štěstí se ten zdravotník s vozíkem zase vracel zpátky. Nehnula jsem ani brvou a nechala ho mnou projet. Přivolal výtah a já tam rychle vklouzla. Zírala jsem na sebe do zrcadla. Ó, byla jsem vidět v zrcadle, jaké štěstí.

Zdravotník si začal upravovat rozkrok a potom brousil očima k zrcadlu, aby si srovnal vlasy.

„Tak tohle dělají chlapi ve výtahu, když jsou sami? Ještě, že ta nemocnice nemá víc pater,“ povzdechla jsem si a když se výtah zastavil, spěšně jsem vystoupila. Stačila jsem si všimnout, že jsme ve druhém poschodí. Hledala jsem jedinou osobu.

„Kde jen může být?“ mumlala jsem si pro sebe. Mohla bych tady teď začít zpívat a nikdo by si nedělal legraci z mého krákorání. Ale asi bych radši, kdyby si tu legraci dělali. Začínala jsem si totiž dost jasně uvědomovat, že tahle existence je dost na nic. Nakonec jsem našla tu kancelář, kde jsem se tak úspěšně propadla do podzemí. Nebyl tam. Tak to je fajn. Určitě se mě pokoušel zbavit! Tak to teda ne, chlapče! Já zjistím, proč zrovna ty… Nebo spíš, proč zrovna já. A do té doby nebudu sama bloudit po světě. Beztak je to určitě jen kvůli němu. On se mě snažil zachránit – asi bych měla být trochu vděčná – a při tom jeho pokusu něco zkratovalo. A teď je ze mě strašidlo, což byl opravdu můj dávný sen.

Chystala jsem se projít dveřmi, ale dřív, než jsem se mohla zastavit, Edward otevřel dveře a já prošla zase ním. Otřásla jsem se.

„Teda, to je hnus,“ okomentovala jsem to a zase se vzpamatovávala z toho chladného těla. „Co to s vámi je?“ ptala jsem se a chtěla znát tu záhadu. Nechápavě se na mě podíval.

„S kým?“

„S tebou a blonďákem. Když se vás dotknu, cítím, a to, co cítím, by sis za rámeček nedal,“ dodala jsem a zašklebila se.

„Co?“ dožadoval se odpovědi.

„Temnotu… A chlad,“ odpověděla jsem zdráhavě. Vykulil oči a zakroutil hlavou. Mimochodem, ty oči byly vážně něco. Sice jsem z něj cítila chlad, ale ty oči byly krásně teplé. To tekuté zlato by vás rozpustilo…

„Už vím, jak si se jmenovala,“ řekl vyhýbavě, ale moji pozornost to odvedlo dokonale.

„No?“ zeptala jsem se vystrašeně. Prosím, žádná Alberta nebo…

„Bella,“ řekl a natáhnul ruku s řetízkem, na jehož konci viselo mé jméno. „Neměla jsi u sebe žádné doklady, jen tenhle řetízek,“ vysvětlil.

„Není to tak hrozné… Myslím to jméno,“ šeptla jsem úlevně. Usmál se a pustil jej do dlaně. „Proč jsi neřekl Carlisleovi, že mě vidíš?“ zeptala jsem se na to, co mě dost zajímalo. A bylo to něco, na co se dala nalézt jednoduše odpověď na rozdíl od toho, co tu vůbec dělám. Pokrčil rameny.

„Co je? Bojíš se, že tě budou mít za blázna?“ zeptala jsem se s kyselým smíchem.

„Budeš pořád takhle otravná?“ odpověděl otázkou.

„Budeš pořád takhle uhýbat? Mimochodem, co to máte s tím lovem?“

„Carlisle má sbírku vycpaných zvířat. Chce ji rozšířit,“ vysvětlil a bylo vidět, že je to opravdu dobrý herec. No, tuhle pohádku mu nesežeru. Kromě toho to byla docela ubohá lež. Pes mu domácí úkol nesežral?

„Hele, já vím, že se známe asi tak hodinu, ale komu si myslíš, že to řeknu? Prezidentovi? Můžu mu skákat v oválné pracovně na stole a on z toho bude mít houby.“ Protočil oči.

„Tak?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Bello, uvědomuješ si, co se děje? Takhle to nemá být,“ začal vážně. Otočila jsem se k němu zády. Když řekl moje jméno… Srdce by se mi mělo snažit vyskočit z hrudi.

„Všimla jsem si. A co mám asi tak dělat? Nemůžu si ani dupnout nohou,“ stěžovala jsem si. Nelíbilo se mi o tom bavit. „Navíc mi to ani pořádně nedošlo. Potřebuji víc času.“ Možná budu mít víc času, než mi bude milé. Kristepane, já jsem teď nesmrtelná. Jak by asi duch mohl umřít?

Edwardovi začal zvonit mobil a já za to byla zatraceně vděčná. Možná, že tohle je nevyhnutelné téma, ale ne dnes. A asi nejspíš ani zítra, pozítří, popozítří…

„Hned tam budu,“ zašeptal tiše Edward. Měl dost zvláštní hlas. Vlastně on byl celý zvláštní, protože byl absolutně perfektní. Pocítila jsem tak obrovský smutek a sebelítost, že jsem měla potřebu vypadnout z téhle místnosti. Já nikdy pro žádného kluka nebudu perfektní… Nebo aspoň dostačující či ucházející. Protože já tu nejsem.

„Musím jít,“ oznámil a zabral za kliku.

„Kam jdeš?“ vypískla jsem vyděšeně.

„Pryč.“ Hned jsem se zařadila za něj.

„Jdu s tebou.“ Přimhouřil oči a nakrabatil čelo. Hezké.

„To si nemyslím,“ zazdil mě a pokračoval ze dveří a já za ním.

„Zkus mě zastavit,“ hlesla jsem. „Jsi pěkný sobec, abys věděl! Co tu mám sama dělat? Nemocniční strašidlo?“ Máchala jsem u toho rukama a on šel stále rychle přede mnou. No, na titul sobec se otočil. Lidi kolem nás chodili a vyjeveně na něj zírali. Teď ho mají za pomatence. Dobře mu tak, když mě tu chce nechat.

„A co hodláš dělat se mnou? Budeš se mnou chodit do školy? Sprchovat se?“ pokračoval ve výčtu činností, které bych s ním v budoucnu měla dělat. Někteří si na něj ukazovali a smáli se. Představila jsem si, jak to asi vypadá, když tu stojí sám, zírá do jednoho místa a horlivě něco vysvětluje. I já se začala pochichtávat.

„A teď se mi ještě směješ!“ obvinil mě správně.

„Tak se podívej kolem,“ doporučila jsem mu a on se rozhlédl po lidech v čekárně. Naštvaně si povzdechnul a scházel po schodech dolů.

„Je fajn, že nejezdíš výtahem. Určitě si chceš udržet fyzickou kondici,“ plácala jsem a podupkávala za ním. „Tak kam jdeme?“

„Ke mně domů,“ odpověděl rezignovaně.

„Kde bydlíš?“ střílela jsem dál otázky.

„Daleko.“

„Aha, a to je kde?“

„Kousek za městem.“

„A v jakém městě jsme?“

„Forks.“

„Co jsem dělala ve Forks?“

„Jak to mám vědět?“ Šli jsme po malém parkovišti a byla tu dvě auta. Jedno bylo nablýskané Volvo a vsadím své nehmotné prsty, že je jeho. Namířil dálkovým ovládáním a samozřejmě zablikalo Volvo. Otevřel si dveře a chtěl se posadit za volant.

„Hele, snad otevřeš dveře dámě?“ ptala jsem se nahněvaně a čekala.

„Na to jsem moc velký sobec,“ řekl a usmál se. Blbec. Vplula jsem dveřmi a opět se nejistě sedla na sedadlo.

„S tebou to teda bude život,“ mumlala jsem si pod nos.

„To mi povídej, Caspere.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 2. kapitola: