Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 19. kapitola

01.01.2012 (07:00) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 74× • zobrazeno 11437×

Bella

Den se míjel se dnem a najednou to byl týden od mého zmrtvýchvstání. Musím říct, že to není výročí, které budu pravidelně slavit. Stříbrné zmrtvýchvstání, zlaté zmrtvýchvstání, diamantové zmrtvýchvstání… Ne. Určitě ne.

S Edwardem to teda byla síla. Moje srdce dostávalo zabrat, protože pokaždé, když se mě dotknul, nedej bože (jo, dej, dej) rty, snažilo se mi rozdrtit žebra. Každý večer jsem usínala s hlavou na jeho hrudi, anebo on se svojí na mém břiše, protože jsem milovala, když jsem ho mohla laskat v těch dokonalých vlasech. Bohužel jsem spala víc, než bylo normální, ale pořád jsem to ještě potřebovala. Říkám bohužel, protože se mi moc nelíbilo, že se okrádám o čas s Edwardem a hlavně proto, že mu ze spaní vyprávím velmi zajímavé příběhy. Aspoň si to myslím. A když se ho zeptám – jen se zasměje. Je to prevít… No, to kecám. Byl tak dokonalý, až to bylo děsivé.

Rosalii jsem ještě nezahlédla – vlastně ji nikdo nezahlédl. Minulý týden se zavřela u nich ložnici a tím to skončilo. Nechápala jsem, jak může být tak dlouho zavřená na jednom místě, když to nebyl počítačový hacker, co nabourává systém F.B.I. Edward mi prozradil, že stojí u okna a už týden se nepohnula. Emmett byl v pořádku, i když neházel rozzářené a připitomělé úsměvy na všechny strany, ale až si Rosalie přestane hrát na útes, bude to v pořádku. Doufala jsem v to.

Ohledně střípků paměti, co se mi vrátily, jsem zarytě mlčela. Nechtěla jsem o tom mluvit. Zatím ne. Edwardovi jsem mohla říct všechno na světě – to jsem věděla a cítila, jenže problém byl v tom, že jsem to ze sebe prostě nedokázala dostat. Chce to čas – mám štěstí, že nejsem zralá na psychiatra.

No, a v neposlední řadě začnu chodit na střední do Forks. Nesouhlasila jsem s tím zrovna nadšeně. Doma – už jsem tady tak cítila – jsem měla všechno. Jídlo – toho jsem snědla požehnaně, skvělou upíří rodinu a mého starého. Dobře, Edwarda, jenže já už si připadala, jak pomatená, protože jsem nemyslela na nic jiného. Jméno Edward jsem měla vypálené na kůře mozkové. Edward tohle, Edward tamto, Edward si myslí…

Samozřejmě ta střední nebyla jen tak, takže Jasper mi opatřil falešné doklady. Byla jsem teď Bella Cullenová. Cullenová… To příjmení prostě znělo tak majestátně. Nemohla jsem si pomoct a pořád si to v hlavě přehrávala.

Možná by si někdo řekl, že jsem dost drzá a přivařila jsem se k cizí rodině. Tak na to bych řekla, ať si nakašlou, protože já jsem si toho vytrpěla dost. Nebylo to tak, že si teď myslím, jaký jsem hrozný chudák, a lidi by na mě měli brát ohledy. Ne, tak to opravdu nebylo. Jen mě prostě potkalo štěstí a tentokrát se ho hodlám držet zuby nehty, protože si teď vážím každé kapky štěstí. Vím, co to znamená skutečné utrpení. Byla jsem snad v pekelné dimenzi – čas tam plyne jinak. Je možné, že jsem tam byla rok nebo měsíc, anebo taky jen pět minut. Ty příšerné představy mi už splývaly dohromady, a to představení se svojí vlkodlačí sestřenicí jsem zažila nejmíň stokrát.

A málem jsem zapomněla… Budeme teď se Sophií spolužačky. Něco mi říkalo, že tohle nedopadne dobře. Ve skutečnosti byla ona jeden z hlavních důvodů, proč jsem na Forkskou střední zanevřela. Něco mi totiž došlo… Měla přítele, milovala ho a já jí ho odloudila. Nakonec jsem za zrůdu já. Výborně. Takže až na mě bude plivat síru, nevím, jestli si dokážu najít spolehlivé argumenty. Jestli vůbec dokážu najít sílu na to, abych se jí podívala do očí. Bože, bože. Měla jsem takhle spletitý život i předtím? Pochybuju. Žehnejme upírům, duchům, čarodějkám a vlkodlakům. Teď mě napadá… Ty mořské panny mi pořád vrtají v hlavě.

„Bello, Bello,“ šeptal mi Edward do ucha tichým melodickým – upířím hlasem. Zamrkala jsem.

„Co?“ vydechla jsem a znovu upadala do spánku.

„Tvůj první školní den,“ odpověděl a hladil mě po boku. Slyšela jsem, že v Electro Wordu prodávají moc hezké budíky. No, asi nebudou tak dokonalé jako tenhle.

„Přece nechceš přijít pozdě,“ šeptal mi sladce a jemně. A taky žádný nebyl tak vytrvalý. Plácla jsem mu rukou na hlavu a šmátrala po ní.

„Copak děláš?“ zeptal se a zasmál se.

„Hledám, kde se to vypíná.“ Nebyla jsem prostě schopná se vzbudit. Myslete na můj znovu oživený mozek. Myslel, že už má po službě a pak ho zase vytáhli do práce.

„Bello,“ zaječela Alice a stáhla ze mě deku.

„Alice, mám tě ráda, ale zrovna teď se hrozně moc zlobím,“ zamumlala jsem otráveně.

„Už se třesu. Vstávej!“ zavelela a hlas jí vylétnul o oktávu výš.

„Alice,“ začal naštvaně Edward.

„Alice,“ napodobila dokonale jeho hlas, ale převedla ho do směšnější formy. „Ty abys se nepřidal, viď?“ obvinila ho a já končila se sladkým spánkem. Nešlo to, když na sebe takhle štěkali.

„Cestu do sprchy znáš,“ řekla a ukázala jako dozorkyně na dveře od koupelny. „Až budeš, zavolej,“ nařídila a já jí to poslušně odkývala. Odploužila jsem se do sprchy a smutně zírala na velkou vanu. Tak ráda bych se do ní naložila, jenže bych se pravděpodobně utopila, takže to dneska vyhraje sprchový kout. Zalezla jsem do něj a pustila na sebe horkou vodu. Z toho polospánku mě vyrušila představa, že by ten kout byl plnější o jednoho člena.

„Hejbni kostrou,“ zařvala Alice. Ne, ta není ten druhý člen. Edward se mnou ve sprše… Něco mi říká, že bych ho nemusela prosit na kolenou. Šla jsem na to moc rychle? To nevím, ale řekněme si upřímně, že tady nějaká pravidla normálního vztahu nehrají roli. On je upír, já ex-duch, takže slovo normální nám nějak nezapadá do kontextu.

O půl hodiny později jsem stála vypulírovaná v obýváku. Alice řekla, že jí nebudu dělat ostudu, takže jsem se mohla sbalit a odkráčet na předávání cen. Jenom róbu na mě nenavlíkla, takže vlastně vynechám Oscary.

„Jsi to nejkrásnější…,“ začal mi Edward šeptat do ucha.

„Co jsi kdy viděl. My víme,“ zařehtal se Emmett. Šlehla jsem po něm pohledem a spatřila ho, jak si to šine dolů s obličejem rozzářeným jako žárovka. V polovině schodů se zastavil a u jeho boku se zjevila rozmazaná šmouha. Když se stabilizovala, všechno zapadlo do sebe. Rosalie se probudila. Nevěděla jsem, co mám dělat. Styděla jsem se za to, že žiju.

Edward mě k sobě pevně přitiskl a sledoval ostražitě Rosalii. Vlastně ji všichni ostražitě sledovali.

Sešla po schodech dolů a očima se zastavila na mně. V tom výrazu se nedalo nic vyčíst. Mohla by hrát poker. Když stanula přímo přede mnou, prohlížela si mě jako exponát v muzeu. Pak natáhla napřaženou dlaň. Vykuleně jsem na ni zírala a nedůvěřivě si ji měřila. Jestli mi utrhne ruku, pravděpodobně mi z ramene potečou Niagarské vodopády a Jasper mě sežere. Ale možná to Edward zvládne a vykopne ho včas. Ostatní by se třeba taky dokázali udržet… Ne, to asi ne. Takže by nikdo nestihl zavolat Carlislea, aby mi tu ruku přišil zpátky… Hm. Ať se na to koukám z jakéhokoliv úhlu – jsem mrtvá.

Opatrně jsem vložila svoji ruku do té kamenné a chladné. Rosalie s ní párkrát zatřásla a přitom se na mě dívala černými uhlíky. Týden nelovila, takže to podle toho vypadalo.

„Ráda tě poznávám,“ zašeptala a ani jednou nemrkla. Ten hlas neměl osten nenávisti, ale taky ne přátelství.

„Já už tě sice znám, ale já tebe taky,“ řekla jsem se svým vtipným dodatkem a ona mě pustila. Přišlo mi, že si všichni oddechli.

„Tak jdeme, ať nepřijdeme pozdě,“ řekla jsem ostatním, když už byla Rose z domu. To bylo pořád spěchu a teď tu stojíme a zíráme.

„Zapomněla jsi, že já řídím rychle?“ zeptal se Edward a já mu vtiskla polibek. Dělala jsem to při každé příležitosti.

„A ty jsi zapomněl, že já zvracím rychlostí blesku?“

Už z dálky jsem viděla tu starou oprýskanou ceduli – Střední škola – Forks.  Nejlepší na tom bylo, že jsem tu školu a její studenty znala nazpaměť. No, tak se aspoň budu blýskat oslňující pamětí na jména svých spolužáků.

„Mám takové štěstí, že jsi jen moje nevlastní sestřenice,“ řekl Edward a otevíral mi dveře od auta a hned potom se na mě natiskl tělem. Opírala jsem se o dveře Volva a brzo začala náruživě jezdit dlaněmi pod jeho košilí.

My jsme na půdě školy?

Podle tohohle ne.

Ale pochybuju, že to toho mého upírka zajímalo. Upírek. Nesnášel, když jsem mu tak říkala. Když mně se to tak líbilo. Jenže on by pak duchaplně vytáhl Caspera. Stačí, že mě Emmett oslovuje rakvičko.

Když se Edward odtáhl, setkala jsem se s pohledem modrých očí. Modřejších, než Sargasové moře.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 19. kapitola: