Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpočívej v pokoji - 10. kapitola

15.12.2011 (21:15) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 86× • zobrazeno 12733×

„Už je zase tady?“ zeptala se Sophie a já uprostřed slova zmlkla.

„Kdo?“

„Ten duch, kterého vidíš.“

Ticho. Napjaté ticho. No, tohle už bylo otravné ticho.

„Ona to ví?“ vydechla jsem a zírala na ni jak na zjev. Zaplavily mě tsunami vzteku a zrady. On jí to vykecal!

„Cos to řekla?“ zeptal se Edward, jako kdyby byl mentálně retardovaný. Ne, počkat! Jako kdyby byl člověk. Vždyť on se nemůže přeslechnout, jak už mi mnohokrát sebevědomě vyprávěl.

„Duch. Ty ho vidíš,“ konstatovala klidně. Přeskakovala jsem očima z jednoho na druhého a připadala si jako křen, když jsem tak seděla mezi sedačkami a zírala na jejich šťastnou, momentálně trochu zmatenou, dvojku.

„Jak…,“ začal Edward a Sophie mu dala něžně ruku na tvář. Kéž by shořela…

„Ani ty a ani já nejsme normální,“ vysvětlila. Že by smradlavý vlkodlak? Aspoň Edward tvrdí, že smrdí… A já tomu věřím. Psi nevoní a už vůbec ne, když jsou mokří. A ve Forks často prší. Edward se na ni tázavě podíval a přitom se jí opřel tváří do dlaně.

„No, je pravda, že já jsem normálnější než ty, ale pořád jsem zvláštní,“ dodala a Edward koukal ještě zmateněji a trochu vyděšeně.

„Co jsi?“ vydechl se staženým obočím a frustrací. Edward jednou něco neví a je z toho na větvi.

„Nepředstav si hned Harryho Pottera, ano? Hůlku totiž nemám,“ řekla a mně padala čelist k zemi. Je tu vůbec někdo člověk?

„Chceš říct, že jsi čarodějka?“ Slovo čarodějka vyslovil nevěřícně a mírně pobaveně. Koutky mu cukaly, jak se snažil zadržet smích.

„Připadá ti to vtipné? Taky se občas zasměju tomu, že chodím s upírem,“ řekla sladce a Edwarda okamžitě smích přešel.

„A tohle víš jak?“ řekl nahněvaně.

„Zklidni se. Už ti zčernaly oči,“ doporučila jsem mu. Nemusí ji tu zabít přímo mně před nosem. I když…

„Cítím tě,“ odpověděla. Edward cítí tohle, ona zase tamto. Je to tu zamořené čichači upířího toluenu.

„A jak víš o Belle?“ Sophii přejel přes obličej stín hněvu. Jestli řekne, že je to jméno pro psa, tak ji skopu do kuličky. No, to asi ne. Za prvé - je o dost větší než já, za druhé - jsem trochu indisponovaná a za třetí - má svého nezničitelného ochránce.

„Ji cítím taky. Každá bytost na zemi má svoji auru. A nadpřirozené bytosti vycítím okamžitě.“ Ó, řadím se mezi nadpřirozené bytosti. Jaká pocta.

„Zeptej se jí, co cítí u tebe,“ poradila jsem mu s úšklebkem. To má za všechno, co mi způsobil! A to je přesně… Vážný srdeční kolaps mrtvé osoby. To je takový speciální duchařský infarkt…

„A co cítíš ze mě?“ zeptal se s malou dušičkou.

„Jsi upír. Takže rozhodně žádná rajská zahrada a štěňátka s heboučkými oušky,“ vyhnula se šikovně tvrdé odpovědi.

„Takže cítíš temnotu a chlad,“ řekl to za ni a plácl sebou do sedačky. Chudák… Měla jsem nutkání natáhnout ruku a pohladit ho po rameni, ale někdo mě předběhl. Nenávidím ji! Nenávidím ji!

„Edwarde, jsem tady s tebou. Vím, jaký jsi,“ zašeptala mu a kreslila mu kolečka na hřbet bílé ruky. Omyl, slečinko. Vůbec ho neznáš! Ani jsi ho neviděla v pyžamu, nebo když se upřímně směje hrdelním smíchem, anebo když mu prsty běhají po klávesách nádherného klavíru a vypadá přitom tak šťastně a spokojeně…

„Proč si mi to neřekla dřív?“ zeptal se po chvíli.

„A proč si mi to neřekl dřív ty?“

„Ježíš,“ blekotala jsem. Tady nejsme na pískovišti. Stejně, škoda, že Edward je upír. Čarodějka je dost pádný důvod k zběsilému a znechucenému úprku. Ale takhle. Sice jsem neznala stupnici – kdo je větší zrůda, ale upír přece jenom zněl hůř.

„Mám tolik otázek,“ šeptl Edward s natočenou hlavou k ní. Byla jsem deset centimetrů od jeho rovného nosu.

„To já taky. Proto pojedeme k nám,“ rozhodla Sophie a připoutala se bez odpovědi.

„K vám? Ale…“

„Co je? Máš být do tří doma a dělat si úkoly a až potom můžeš ven?“

„Hele, a co já?“ štěkla jsem mu do ucha. „Já mám taky pár otázek, frajere!“ Vesele mě ignoroval a vyjel z parkoviště. „Za tohle tě budu strašit navěky,“ přísahala jsem.

„Stejně si to teď nenecháš vysvětlit. Znáš se. Budeš mi skákat do řeči,“ obvinil mě naprosto nepravdivě Edward a já si založila ruce na prsou.

„To není pravda. A nemění to nic na tom, že se mě chceš zbavit,“ mumlala jsem ublíženě a on se na mě nevěřícně díval ve zpětném zrcátku.

„To jsi řekla ty,“ opravil mě celkem uraženě. „Vůbec mě neposloucháš. Dneska ráno jsem ti snad něco slíbil.“

„No a? Mohl si lhát a nebylo by to poprvé.“

„Tak ti pěkně děkuju,“ zafuněl rozčíleně a s ostnem smutku. I když to byl jen malý osten, menší než na stonku růže, vadilo mi to. Vnímala jsem to. Jako kdyby jeho smutek byl teď i můj smutek.

„Ani jsi mi neřekl, že je čarodějka,“ vyčetla jsem mu, protože to vědět musel. Určitě ji špehoval a navíc slyší myšlenky.

„Já to nevěděl,“ opáčil a tentokrát zase frustrovaným hlasem, ale já už věděla, co tyhle jeho nálady znamenají. Až teď jsem si uvědomila, že Sophie se nepropadla do země a sedí pořád tady. Ale když se tak Edward na mě koukal ve zpětném zrcátku, byla jsem ve zlaté bublině, která byla jen naše. Ať už jsme se hádali nebo se zrovna bavili rozumně. Naše… Samozřejmě jsem to tak ale viděla jen já. Ale bylo to tak hezké, když mi zase věnoval pozornost. Vlastně to byl fantastický pocit. Tak tohle s vámi láska udělá? Že máte iracionální pocity a jste v pasti? To je teda o co stát.

Edward se na mě znovu podíval smířlivým pohledem.

Asi je o co stát, když vám někdo tu lásku opětuje. To není můj případ, takže se tím vlastně nemusím zaobírat… No jo, jenže stejně budu. Ta emoce mi nabourala myšlenky. Edward je sakra dobrý hacker, co mi do srdce pustil vir.

„Jak to?“ zeptala jsem se překvapeně. Teď jsem zase byla na větvi já z toho, že Edward něco neví. To je taky pořád něco… Už si tu větev rezervuji a zůstanu tam.

„Je to zvláštní? Vidět ji?“ zeptala se Sophie sekundu po mé otázce. Zaťala jsem zuby. Míchá se do naší bubliny. Edward si mě zase prohlédnul a pak se s úsměvem podíval na volant. Co to bylo?

„Je to ta nejzvláštnější věc… Ale zvykl jsem si.“ Sophie přikývla a při pohledu do bočního zrcátka zírala skrz mě.

„Zajímalo by mě, proč ji vidíš zrovna ty,“ šeptla zaujatě. Já se v té holce nevyznala. Byla samý nevinný úsměv a najednou bum – jsem čarodějka. A teď podivně civí na zadní sedadlo a v tváři má něco neurčitého.

„Pár teorií by bylo, ale ty jich možná budeš mít ještě víc,“ řekl Edward s nadějí. Cože?

„Jak zemřela?“ Co ti je do toho?

„Nevím. Já ji našel a odvezl do nemocnice.“ Nemám ráda, když se o mně někdo baví přede mnou. O mně beze mě je možná horší, ale já se před ní obhajovat nemůžu. A můj kapesní překladatel Edward není moc spolehlivý… Co to kecám? Vždyť on jí to ve skutečnosti neřekl. To já mu tu křivdím.

„Hmmm,“ vydechla zamyšleně Sophie. „Takže předtím jste se v životě neviděli?“ zeptala se po chvíli.

„Ne.“

„Jsi si jistý?“

„Na tohle setkání bych v životě nezapomněl,“ řekl Edward se smíchem a já protočila oči. Sophie dál propalovala očima boční zrcátko a i já tam zůstala přilepená, a to v jejích očích. Něco tam bylo… Vypadalo to skoro jako strach.

Edward seděl na posteli a před sebou rozložené knížky. Něco horlivě hledal a Sophie ho pozorovala. Občas střelila nějakou otázku a Edward jí na ni stručně odpověděl. Nevěděla jsem, co hledá, protože než jsem stihla přečíst celý nadpis, otočil na další stránku. To upíří čtení mě vážně rozčilovalo.

„Zeptej se na tu knížku,“ šeptla jsem mu a on vzhlédnul.

„Na jakou?“ Zatřásla jsem dlaněmi ve vzduchu, protože mi docházela trpělivost.

„No asi na tu, co mi dala ránu,“ dodala jsem.

„Soph, máme knihu, které se Bella ráno chtěla dotknout a ona ji odhodila.“ Čekala jsem na verdikt… Stejně určitě nic neví. Možná, že akorát dokáže vznést do vzduchu peříčka.

„Co je to za knihu?“

„Je mého otce. Velice stará a nejspíš má co dočinění s vámi. Čemuž jsem nevěřil, takže jsem to přešel.“

„Všiml sis, jak je těžké přesvědčit nadpřirozené bytosti, že existují i další?“ Chvíli jsem ani nedutala a přemýšlela. „Hele, zeptej se jí, jestli existují mořské panny?“ vypískla jsem s nadšením. Edward si povzdechl a zakroutil hlavou, jako že je to blbost.

„To má jediné vysvětlení. Chrání se,“ vysvětlila Sophie a vstala z křesla. Sedla si na levou stranu postele k Edwardovi a já zarývala prsty do černého povlečení.

„Chrání se? Proč? Jako přede mnou? Já jí ale nechtěla znásilnit,“ stěžovala jsem si a přitom pozorovala ji, jak se naklání pro jednu knihu a otírá se přitom rty o Edwarda. Ten se trochu odsunul a vypadal vyvedený z míry.

„Udělala jsem něco špatně?“

„Bella je tu. Sedí na posteli,“ šeptl a kývnul směrem ke mně.

„Jasně,“ přitakala chápavě a odsunula se od něj. Zašklebila jsem se na Edwarda a on pokrčil rameny. To byl pocit, když se odtáhnul. Volejte sláva - a třikrát se radujte.

„Co tam pořád hledáš?“ zeptala jsem se tiše.

„Co tam hledáš?“ zeptala se Sophie. Já se ptala první!

„Sám nevím… Vaše… moc? Je nějakým způsobem omezená? Kam až můžete zajít?“

„Samozřejmě,“ odpověděla. „Jinak by svět asi vypadal trochu jinak, kdybychom si mohli dělat, co chceme.“

„Co je to za blbost?“ šeptala jsem si pro sebe, když jsem se snažila přečíst odstavec napsaný neznámým jazykem na zažloutlé stránce.

„Můžu zatahovat závěsy, vyvolat požár…“

„Ty moje malá žhářko,“ zašvitořil zamilovaný Edík a já měla chuť si pozvracet ten jediný svetr, co mám. Sophie se usmála, jako kdyby to byl kompliment a já nad tím zavrtěla hlavou.

„To jsou ty drobná kouzla, kdy jen využíváš přírodní elementy a telekinezi, ale na ty větší už je potřeba tohle,“ řekla a poklepala na knihu, nad kterou jsem ohrnovala nos.

„Zeptej se na ty mořské panny,“ dožadovala jsem se dál Edwarda, který měl oči zavrtané do Sophiina výstřihu.

„Větší?“ Větší… Od čeho to asi odvodil.

„Ochranná, a tak dále. V té knize je snad všechno. Někdy mám pocit, že nemá poslední stranu.“ Odtáhla jsem se od zmíněné knihy. Bůhví, co na mě z ní vyskočí.

„Edwarde, prosím,“ otravovala jsem dál.

„Mlč chvíli,“ utnul mě a já nahněvaně nakrčila čelo.

„Nebylo by lepší, kdyby na chvíli odešla?“ zeptala se potichounku Sophie.

„To určitě!“ štěkla jsem na ni. Proč bych to dělala? Ještě, když to chce ona.

„Bylo. Bello?“ šeptl Edward a kývnul ke dveřím.

„No, tak to si děláš legraci?“ zaprskala jsem nevěřícně a poulila na něj oči. Edward dál čekal a Sophie zírala se skloněnou hlavou na její peřinu. „Já věděla, že lžeš! Zase se mě chceš zbavit!“ ječela jsem a chystala se zdí proskočit ven na trávník.

„Bello…,“ začal.

„Trhni si,“ odbyla jsem ho a vyskočila. Ať se tam třeba sežerou. Dopadla jsem do mokré zeleně a kráčela rychle pryč. Aniž bych nad tím, kam půjdu, nějak extra přemýšlela, šla jsem na hřbitov. Když jsem tam došla, zase jsem si vylezla na katafalk a lehla si na mramor. Zírala jsem na bezhvězdné nebe a vůbec mě netrápilo, že ležím na svém mrtvém těle. Bylo mi to úplně jedno, protože mi moc práce dával Edward. On mě normálně, regulérně vyhodil. Ještě ráno mě hřál pocit, že muži, kterého chtě-nechtě miluju, na mně aspoň trochu záleží. Ale jemu je úplně jedno, co se mnou bude. Hlavně, že má svoji Sophii a já nemám otravovat. Byla jsem jen jeho chvilkový deníček, kde se mohl vyplakat a vylít si srdíčko. Možná, že kdyby mi nelhal a nevodil mě za nos, tak mu přeju štěstí… No, asi ani tak ne. Ale tak se to přece říká ve filmech. Miluju tě, a proto chci, abys byl šťastný, ať už to bude s kýmkoliv… No, tak to je kravina! To si lidi jen nalhávají, aby se cítili šlechetnější a velkorysejší.

„Já věděl, že budeš tady,“ řekl Edward vedle mě a já zprudka otevřela oči.

„Přestaň tohle dělat!“

„Co?“

„Takhle se plížit. A co tu vůbec děláš?“ syčela jsem a posadila se. Edward si dal ruce do kapes a zatvářil se vážně před jeho dlouhým monologem.

„Nic z toho, co řekneš, mě nezajímá!“ zarazila jsem ho dřív, než mohl začít.

„A mě zase nezajímá, jestli tě to zajímá. Takže, co se týká té místnosti a všech těch knih, tak s tím já nemám nic společného, protože jsou to Carlisleovy knihy. A když už slídíš po našem domě, tak sis mohla všimnout, že to je vedle jejich ložnice, takže to moje pracovna asi nebude. Co se týká toho, že Sophie je čarodějka, tak to jsem nevěděl. Její myšlenky nečtu - to sis mohla všimnout. A nešpehuju ji. Nevím, proč bych to dělal. A vyhodil jsem tě jen proto, že jsi pořád něco vyráběla a komentovala. Pak jsem se soustředil i na tebe a Sophie si toho všimla. A takhle bych se vážně nic nedozvěděl,“ dokončil to ledově a já si to všechno skládala dohromady. Asi jsem se nechala trochu unést. Super, ještě se mu budu muset omluvit.

„Co ses chtěl dozvědět?“ zeptala jsem se nechápavě. Edward natáhnul ruku a poklepal na černý mramor.

„Co?“ povzdechnul si.

„Nechápeš to, Bello? Ona tě může vrátit zpět.“

Slavíme kulatiny a Vánoce. Tady je malý dárek. Trailer na následující desítku kapitol.



Příští kapitola už je skoro napsaná a bude z pohledu Edwarda. Dozvíte se, jak to vlastně vidí on, a co plánuje.

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpočívej v pokoji - 10. kapitola: