Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odi et amo - 3. Kapitola *Omluva*

27.07.2009 (12:30) • Tera • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1073×

Když se otec trochu uklidnil, odtáhl se ode mě a omluvně se na mě podíval. Nevadilo mi to. Tedy, myslím tím to, že mi nevadilo vidět otce znovu s nějakou lidskou tváří. Bez emocí byl jako chodící robot, který byl naprogramován na naprostý nezájem vůči svému okolí.

Možná to tak bylo pro něj i lepší. Nechodil po světě s výčitkami a vinou ve tváři a v očích, na což by ovšem každý hned zareagoval vyptáváním. Otec byl dobrý v předstírání, v přetvářce. Pokaždé, když jsem ho viděla nebo potkala, měl ve tváři vtisknutou masku hráče pokeru. Ani z očí se mu nedalo vyčíst, nad čím zrovna přemýšlí, jestli se trápí nebo je radostí bez sebe. Tahle vlastnost byla nanejvýš důležitá. V jeho životě ano. V mém taky.

Přetvářka byla mé druhé jméno, dalo by se říct. Bez ní jsem se v každodenním životě neobešla. Tu chladnou masku jsem shodila až dnes, ale plánovala jsem ji znovu nasadit a maskovat se za ni. I když to po dnešku bude dost těžké. Ve mně se svářely protichůdné pocity, které se draly na povrch. Bránila jsem jim v tom, seč jsem mohla, ale cítila jsem se, jako by mě měly v nejbližší době roztrhat na malinké kousíčky.

Jako by ten počáteční šok odplul, zmizel a já se znovu topila v těch udolávajících emocích. Byla jsem nanejvýš zmatená. Sice jsem stále měla tak trochu v hlavě vygumováno, ale nedokázala jsem udržet jednu myšlenku déle, než minutu. Pak ji vystřídala další. Takže bych se mohla snažit jakkoli, stejně bych nic nevyřešila. Kdybych dnes měla být ve škole, byla bych naprosto mimo. Nesoustředila bych se na jedinou přednášku a místo toho bloudila v myšlenkách, ve kterých se stejně nevyznám. Neznám ani jednu odpověď na žádnou z těch otázek, které mi pobíhají hlavou. A to mě přivádí k šílenství. Ale naštěstí byly stále letní prázdniny a já měla do prvního ročníku nastoupit až začátkem září, za necelý měsíc a půl. Kdy už možná budu vdanou paní. Brr.

„Omlouvám se, žes to musela vidět, Eileen,“ pronesl otec omluvně. Myslel to opravdu vážně. „Nechci, aby ses trápila ještě kvůli mně a matce. Máš svých starostí dost a já ti je ještě přidělávám,“ mluvil pomalu a jako by zvažoval, co mi má říct, aby mě snad nerozrušil ještě víc.

„Otče, nemusíš se omlouvat. Mě to opravdu nevadí. Víš…“ hledala jsem ta správná slova na vysvětlení, „jsem docela ráda, že se to stalo. Ne proto, že ses trápil, ale už mě unavovalo pořád se ti dívat do tváře a nevidět ani náznak tvých emocí. Náznak toho, co si myslíš, jak co prožíváš nebo cítíš. Tvoje lidskost a lidské chování bylo pohřbeno uvnitř tebe od mých deseti let a už i předtím ses mi začal vzdalovat. Ty i matka. Já bych chtěla v naší rodině znovu cítit harmonii, štěstí. Já vím, že teď už to nepůjde,“ řekla jsem rychle, když jsem si všimla otcova výrazu – nevěřícného výrazu, „ale snít můžu, ne? I když i ty sny a naděje je luxus, který si nemůžu dovolit příliš často. Jenom mi chybí ty časy, kdy jsme se všichni sešli a povídali si nebo jste si se mnou hráli. Chybíte mi vy. Chybí mi rodiče, kteří by tu pro mě kdykoliv byli. Teď už se nedá nic zachránit, ale je to prostý fakt. Všichni jsme se příliš změnili. Už si nedělám naděje…“ zašeptala jsem na konci, že mě skoro nebylo slyšet.

„Už nejsi malé dítě,“ zašeptal otec. „Když to vidíš takhle… Ale dovol mi omluvit se ti ještě za něco,“ pokračoval.

„Za co? Cos udělal špatně na tom, žes přiznal svou vinu a vybrečel ses?“ zeptala jsem se, překvapená.

„Za to, jak jsem na tebe křičel. Neměl jsem právo… Neměl jsem právo říct ti takové věci. Prosím, odpusť mi to. Ty máš největší právo na to, abys moralizovala své rodiče. Nikdo není dokonalý, ale my máme k té dokonalosti ještě dál než kdokoli jiný. Kvůli svým rodičům jsi musela celé dětství trpět. Tak se za sebe stydím…“

Zaraženě jsem na něho koukala. Omluvil se mi za mé dětství. To jsem celou dobu chtěla jako minimální kompenzaci za ty roky neustálé samoty a pocitu nepotřebnosti. Ale teď, když jsem tu omluvu slyšela z jeho úst, jsem byla nesvá a zmatená.

Tak zaprvé jsem nechtěla, aby se mi omluvil v takové situaci – když mi oznámí mé nechtěné zásnuby. Zadruhé… chápala jsem ho. Bylo to zamotané. Sama sebe jsem nechápala, tak proč bych teď měla chápat počínání svého otce? Omluvil se mi, ale co já z toho mám? Zničené dětství, které už nikdo nenapraví. Roztříštěné srdce, které už nikdo neslepí dohromady. Čas zpátky nikdo nevrátí a i kdyby ano, kdo by mi mohl zaručit, že se nestane to samé? Čas plyne dál a nikoho se neptá, jestli se nám to tak líbí nebo ne. Neptá se, jestli někdo chce vrátit čas, vůbec se o to nezajímá. A co je nejhorší – pořekadlo „čas zahojí všechny rány“ neplatí. Moje rány se stávají čím dál tím víc hlubší a bolestivější. Rána rozžhaveným pohrabáčem by snad byla snesitelnější než tohle.

A taky jsem ho chápala-nechápala, protože jsem byla vyčerpaná. Bylo skoro poledne, slunce bylo nejvýš a pražilo s velikánskou silou – proklínala jsem otce za to, že roztáhl ty zpropadené závěsy a to pitomé slunce pustil dovnitř pustošit mě ještě víc -, a tím pádem nás to také oslabovalo. No, nevím jak otce, ale mě teda rozhodně ano. Také už jenom ten denní čas. Vždyť v tuto dobu jsem byla zvyklá na obvyklý příval různých snů, krásných i děsivých, a místo toho jsem tu vysedávala na „pokecu“ s mým otcem. Vstala jsem časně po stmívání, což u mě nebylo obvyklé. Ale mám jakýsi šestý smysl, instinkt, který mi někdy radí. Je silnější než já, nedokážu se nikdy chovat opačně, než mi instinkt káže. Snad jedině, když jsem silně opilá, ale to jsem ještě nezkoušela.

A, jestli tomu můžu říkat instinkt, právě ten mě vzbudil dříve, než jsem byla zvyklá. Probudila jsem se do takového polospánku, kdy mi na vědomí něco neodbytně tlačilo. S „radostí“ tomu říkávám pocit úzkosti, který se mi tak trochu dneska vyplnil. Probudila jsem se už úplně, divně mě tížilo na srdci a nemohla jsem čistě a střízlivě přemýšlet, tak jsem si dala studenou sprchu, což mě trochu probralo, ale ten divný pocit stejně pořád zůstával a hlodal mě.

V neposlední řadě jsem byla po noci, která pro nás noční tvory znamenala den, fyzicky unavená. Nemluvě o té psychické bolesti, která mě zaživa sžírala až jsem měla pocit, že se z ní snad zblázním. Škoda, že upíři neměli blázince. Mohla bych jeden založit a sama se stát prvním bláznem-pacientem-upírem. Aby v tom bylo jasno, v našich dějinách se ani z jediného upíra nestal blázen. U nás, „čistokrevných“, nesmíšených s lidmi se to dalo očekávat. Ale u těch míšenců, kteří určitě zdědili část té chorobně náchylné mysli lidí, jsem se divila, a to dost. Lidé nebyli tak psychicky silní, jako my. A i přesto, že nečistí byli potomky lidí s čistokrevnými, ta lidskost v nich prostě být musela. Neuměla jsem si to vysvětlit. Proto bych byla rarita, kdybych se nakonec z toho všeho zbláznila. A nejen to, byla bych ostudou svého klanu i všech upírů, ač už nás, čistokrevných, nebo nečistých. I jako princezna bych zklamala všechna očekávání.

Ale jak jsem mohla být psychicky v pořádku, když se toho v jeden jediný den, tedy spíše noc, tolik událo? Na mou psychiku to už útočilo ze všech stran a bylo se kam schovat? Dobře jsem věděla, že ne. Jediným vykoupením mi mohl být snad jen spánek, který, bála jsem se, že nepřijde. Upínala jsem se k jedné místnosti. Můj pokoj, moje koupelna, skřínka, prášky a doufám, nějaký silný prášek na spaní. Ta psychická únava mi k té fyzické moc nepřidávala, takže jsem se nemohla divit, že bych se nejraději svalila na postel a usnula, na nic nemyslela.

Ale můj mozek se snažil vydržet co nejdéle a co nejvíc. A zrovna teď mi napovídal, že bych měla vymyslet nějakou inteligentní odpověď. Velice chytré. Co tak kdybys ji vymyslel sám, když tak přetékáš inteligencí, proboha? Dobře, Eileen, mysli, sarkasmus k sobě samé ti moc nepomůže.

Myšlenky mi utíkaly všemi směry, zatímco jsem se snažila vymyslet normální odpověď, která by ani neodpouštěla, ale ani nezavrhovala. Jenže takovou odpověď bych nevymyslela ani s čistou hlavou, natož teď.

„Ehm… nevím, co na to říct,“ vykoktala jsem nakonec velice inteligentní odpověď.

„Nemusíš nic říkat, Eileen. Chápu, že teď asi musíš být zmatená a šokovaná. Musíš si toho spoustu promyslet.“ Šokovaná jsem tedy byla. Ještě nikdy jsem v sobě nepociťovala tolik emocí, které se míchaly, byly protichůdné a rozporuplné a nevyznala jsem se v nich stejně jako ve svých myšlenkách. „Asi by sis měla jít lehnout, přeci jenom je už dost pozdě a vypadáš ospale,“ pokračoval otec už věcnějším tónem. Zase vládu nad ním přebírala chladnost a podivná nezúčastněnost.

„Jo, asi měla. Ale stejně pochybuji, že usnu,“ zamumlala jsem si ještě pro sebe. „A ty spát nepůjdeš?“ zeptala jsem se s pozdvihnutým obočím, když jsem konečně povolila své ztuhlé tělo a dala se do pohybu. Můj zrak směřoval k nezakrytému oknu. Přešla jsem k němu a zatáhla závěs. V místnosti zase bylo to příjemné šero, které mi neskonale vyhovovalo.

„Teď ne, musím ještě vyřídit nějaké záležitosti. Ale ty si jdi lehnout, potřebuješ to. Já ještě nějak vydržím, jsem na to zvyklý,“ odporoval otec.

„Jednoho dne se ti to vymstí,“ varovala jsem ho ještě a namířila si to ke dveřím.

„Vím, že je to hloupé, ale nevím, co jiného ti říct. Sladké sny, dítě,“ slyšela jsem otce, jak za mnou mluví, to už jsem ale zavírala dveře od jeho pracovny. Měla jsem chuť opřít se vedle dveří, ale to nutkání jsem potlačila a rozhodla se raději s jakýmkoli projevem emocí počkat do svého pokoje. Lidský personál už vstával, někteří – jako třeba Ray, sluha, který mi dnes časně zrána oznámil, že mě otec chce vidět – byli vzhůru dříve, takže tady byla možnost, že by mě na chodbě načapali, zeptali se mě, co se děje a jestli jsem v pořádku, a už jenom to by bylo pokořující. Jenomže by to bylo hned vedle dveří otcovy pracovny, otec by to samozřejmě slyšel a další ponížení před ním jsem už zažít nechtěla. Stejně jako on jsem se znovu začala uzamykat do neprostupné ulity, která vyzařovala chlad a nezájem všude a na každém mém kroku, takže tohle by má upíří hrdost a pýcha neunesla.

Naštěstí upíří personál by už měl spát.

Sluhy jsme měli rozdělené na lidi – ti, kteří sloužili ve dne – a upíry, kteří nám sloužili v noci a na slavnostech. Každý člen královské rodiny měl navíc ještě osobního sluhu, řidiče a já měla ještě i „ochranku“, když jsem byla ve škole. Tu ochranku měl otec i matka, ale ti nejezdili moc často pryč a pokud už jeli, bylo to většinou na upíří radu, kam sluhové stejně nesměli vstoupit, takže ochránce nebyl stálý, pokaždé je ochraňoval jiný upír.

Pro mě ta ochranka byla asi nejhorší. Jelikož jsem často chodila do klubů a rodiče o tom nesměli vědět, musela jsem se pokaždé potajmu vypařit. A postupem času jsem musela být v unikání čím dál vynalézavější, protože, jak se zdálo, Joseph – můj osobní strážce – byl dosti chytrý a nedal se jen tak snadno napálit. Bylo to k zlosti.

Byla jsem už moc unavená na to, abych se zabývala něčím dalším, tak jsem raději vykročila směrem ke svému pokoji, který byl v pravém křídle domu. Domu… Náš dům vypadal spíše jako obrovská vila nebo zámeček.

Vzadu byly pokoje pro služebnictvo. Samozřejmě oddělené. Nemohli jsme přece jenom nechat upíry smíchané s lidmi, to by rozhodně nedělalo dobrotu. Pod nimi byla ještě kuchyně, z které vedl zadní vchod do našeho domu. Většinou ním nikdo důležitý neprocházel, vlastně si ani nepamatuji, jestli se ten zadní vchod někdy použil k něčemu jinému, než k dodávkám potravin, poště a náboru nového služebnictva.

Mé bylo celé druhé patro pravého křídla, první bylo rodičů. V levé části domu byl v přízemí obrovský salón, ve kterém se přijímaly návštěvy. Na prvním patře byly pracovny obou rodičů a další patra byla vyhrazena pokojům pro hosty. Pod pokoji rodičů byla ještě jídelna, která ale nebyla využívána moc často. Jídlo jsem si většinou nechala přinést do svého pokoje nebo tam, kde jsem zrovna byla. A knihovna byla nad mými komnatami. Vedle ní byla i jakási herna a obývací pokoj, kde byla televize a nádherná drahá kožená sedačka, ale taktéž v něm skoro nikdo netrávil svůj volný čas.

Nechápala jsem, proč mají rodiče pracovny tak daleko od svých pokojů, ale raději jsem se neptala.

Ubírala jsem se chodbou směrem k hlavním schodištím. Byly dvě a každé vedlo na jinou stranu. Z haly, kde byl hlavní vchod do domu, vedlo jedno široké schodiště do prvního patra a přímo naproti schodům byl menší pokoj, možná předpokoj, kde byly skříně plné různých blbostí a starých věcí, konferenční stolek a pár červenohnědých kožených křesel. Nebyly zde dveře, ale zato naproti byla po celé šířce stěny skleněná okna a obrovské skleněné dveře, které vedly ke krásnému bazénu. Bazén byl napůl uvnitř domu a napůl venku. Jedna jeho polovina byla kryta kopulovitou bílou stříškou, bazén byl do kulatého tvaru a kolem něj byla spousta lehátek. Pak z krytého bazénu vedly dva oblouky, které sloužily jako dveře, do venkovního bazénu a na zahradu. Venkovní bazén byl na vyvýšené terasce. Také kolem něj bylo spoustu lehátek a mohlo se do něj pomocí dalších dvou oblouků ve zdi vplavat z krytého bazénu, který byl uvnitř domu. Vyprosila jsem si i bar, takže kdykoliv jsem cokoli potřebovala, mí ochotní sluhové byli vždy poblíž.

Jak jsem tak šla chodbou vedoucí od otcovy pracovny k hale, prohlížela jsem si stěny. Na nich visely různé obrazy, některé jsem malovala já. Malovala jsem opravdu jen zřídkakdy a to jen pokud jsem měla náladu. Ale tu jsem už dlouho neměla, takže žádné mé novější obrazy, novější než na této chodbě, nikde v domě nevisí. Narazila jsem hned jsem hned na tři své obrazy, když jsem tudy procházela. Musím přiznat, že malovat jsem uměla krásně už jako malá holka.

Když jsem už byla u schodiště do mého pokoje, na chvíli jsem se zarazila. Chtěla jsem se znovu rozejít, ale nešlo to. Slyšela jsem matku, jak s někým mluví, nejspíš telefonovala, protože jsem nikoho kromě ní neslyšela. Ale nezarazilo mě to, že s někým telefonovala, nýbrž to, o čem se s tím dotyčným bavila.

„…Ano, chci dům a zahradu vyzdobit spoustou rudých růží. Musí to být perfektní. Musí to mít nějakou romantickou atmosféru, když se spolu poprvé uvidí a oficiálně se zasnoubí… Oh, ano, Beth. To by bylo perfektní… Také už se těším… Už by to měla vědět, Thomas si ji zavolal už před nějakou dobou. Bude to už asi hodina, možná víc. Vždyť víš, že na čas neberu nijaké ohledy… Ano, také by mě to zajímalo. Je příšerně rozmazlená a panovačná, takže se divím, že jsem ještě neslyšela jekot nebo křik o pomoc, že Thomase chce zabít vlastní dcera… Ale to nikdo vědět nemusí…“ sykla do telefonu. Toho už bylo dost. Dál už jsem nechtěla raději nic slyšet a ze všech sil, které mi ještě zbývaly, jsem co se co nejrychleji rozeběhla do schodů.

Rudé růže… Byly to mé nejmilejší květiny, ale pokud budou v sobotu úplně všude, v jeden z nejhorších dní mého života, opravdu se mi zhnusí. Budou mi připomínat to, na co bych nejraději úplně zapomněla a nechal to vyškrtnout z mého života.

Do očí se mi znovu neodbytně tlačily slzy. Slyšet vlastní matku mluvit o mě takhle… Nebudu si to brát k srdci. Co jiného jsem mohla čekat? Navíc, nějak tak to vlastně bylo. Křičela jsem na otce. Jestli jsem ho chtěla zabít… to nevím, ale v šoku může člověk i upír zabít, ne? A u těch upírů bych se přikláněla k té pravděpodobnější verzi, že by to udělali.

Stále otřesená z matčina telefonátu jsem se nějak dopotácela do pokoje. Naštěstí na mě Chris myslel a zatáhl mi všechny závěsy. Alespoň jsem si myslela, že to asi byl on. Chris byl můj osobní sluha. Byl asi jen o pár let starší než já a byl to také upír, jen ne čistokrevný. Nejen, že jeho matka byla člověk a otec upír, ale ani jeho otec nebyl čistokrevný. Chrisovi to nevadilo, alespoň co ho znám, nikdy si nestěžoval. Byla to asi nejbližší osoba, kterou jsem měla. Docela jsme se spřátelili a on jako jediný dokázal proniknout pod tu mou chladnou fasádu. Měla jsem ho ráda jako staršího bratra, kterého jsem neměla. Věděl, co mám ráda a co nesnáším, takže jsem měla vždy všechno podle svého gusta. V tomhle byl prostě zlato.

Můj pokoj byl krásný a obrovský. Naproti dveřím bylo okno přes půlku stěny, které směřovalo do zahrady a vedle něj i dveře na docela rozlehlou terasu. Nalevo byla veliká postel s nebesy. Měla zlatavé povlečení a byla vyrobena z tmavě hnědého dřeva. Moc se mi líbila, byla měkoučká a nesmírně pohodlná. Když jsem v ní spala, připadala jsem si jako princezna z pohádky. Ale takhle bych nikdy neskončila, tak co chci? Koberec byl hnědý a měkký, ale ne tak, jako ten v knihovně. Naproti postele stál stůl a na něm můj notebook. Závěsy na okně byly béžovo-zlatavé, skoro stejné jako povlečení na posteli. Vedle postele byly dveře, které vedly do neméně krásné a prostorné koupelny. Byla laděna do hnědočervena. Byl tu sprchový kout i obrovská vana do které by se mohli vlézt minimálně tři lidi.

Zavřela jsem za sebou dveře a švihla sebou na postel. Ani se mi nechtělo převlékat se, ale taky jsem nechtěla jít spát v tom, co jsem měla na sobě – krátká různobarevně károvaná sukně a žlutý top se zavazováním okolo krku.

Povzdechla jsem si a umínila si, že se musím dopravit ještě do šatny. Dveře do šatny byly vedle stolu s notebookem. Musím uznat, že moje šatna byla opravdu obrovská a přeplněná oblečením, botami a doplňky. Nakupování bylo tak trochu moje vášeň a taky jsem při něm zapomínala na tu všudypřítomnou bolest, takže jsem ho milovala ještě více. Taky, co jiného se dá dělat? Nakupování alespoň zahnalo nudu. Nakupovala jsem hodně a často. Na ramínkách visely nádherné večerní róby, ale i poflitrované kousky, které jsem nosila do klubů.

Přešla jsem šatnu skoro až na konec a otočila se doleva. Tam viselo několik desítek nočních košilek, takže kterou bych si měla vzít dnes? Nakonec jsem vytáhla růžovou a naproti věšákům s košilkami jsem si ze šuplíku vzala i stejné kalhotky.

Zanesla jsem si věci do pokoje a položila je na postel. Chtěla jsem ze sebe smít špínu dnešního dne, proto jsem si ještě rychle vlezla pod studenou sprchu. Střídala jsem studenou a teplou vodu až jsem měla pocit, že to lepší nebude a vylezla ze sprchy. Omotala jsem si okolo sebe ručník a vešla zpátky do pokoje s úmyslem se převléknout. Ve dveřích jsem se zasekla, protože v mém pokoji byl Chris a v rukách držel oblečení, které jsem si sundala po cestě do koupelny.

„A-Ahoj Chrisi,“ zakoktala jsem se a trochu se začervenala. Ještě že jsem si vzala ten ručník. Jenom jsem si představila, jaký trapas by to byl, kdybych neměla ani ten ručník… Radši to nechci vědět.

„Promiň, Eileen. Už jsem pryč, jako bys mě tu nikdy neviděla,“ zasmál se Chris a to mě probralo. Nesnáším, když se takhle chová. Vždycky mě to totiž vyprovokuje k nějaké „chytré“ poznámce a začneme se předhánět o to, kdo je lepší v sarkasmu. A taky kdo jako první vybuchne smíchem. Vždycky to byl on, na mě prostě nemá.

„Ehm… Já ti nevím, ale někoho tu vidím. Mohl bys prosím tě zavolat Jose? Já se totiž vážně bojím. Víš, nejsem zas tak povolná a jsem tu jenom v ručníku… Toho by leckdo mohl využít, jsem přece jenom křehká žena,“ provokovala jsem ho a nevinně na něho mrkala. Nevydržel to a rozesmál se.

„Fajn, dneska jsi mě dostala. Ale nemysli si, že ti to projde. Příště už tě rozesměju já,“ vyplázl na mě jazyk a odešel, abych se mohla převléknout. Dneska vybuchl až moc rychle, jenom jestli to neudělal schválně… No co, zabývat se tím nebudu.

Rychle jsem se převlékla a skočila na postel, kde jsem se zachumlala do peřin a přemýšlela o dnešní noci. Nebyly to moc příjemné myšlenky. Najednou jsem ucítila něco teplého na tváři. Dlaní jsem se dotkla tváře a překvapeně jsem se koukala na svou vlastní slzu. Nechala jsem emoce, aby mě prostoupily a já se naplno rozvzlykala. Nevím jak dlouho jsem tam plakala, ale i když už mi nezbyla ani jedna slza a byla jsem unavená, nemohla jsem usnout. Uchýlila jsem se tedy k tomu, na co jsem myslela už při odchodu z otcovy pracovny. Když jsem si na to vzpomněla, nevím, kde se vzaly, ale zase mi začaly téct po tváři slzy. Byly neodbytné.

Došla jsem do koupelny, otevřela skřínku nad umyvadlem, kde byly i prášky na spaní a vzala si krabičku. Nasypala jsem si jeden na ruku a zapila ho vodou. Jenže nějakou nešťastnou náhodou jsem rukou smetla krabičku s prášky, kterou jsem položila na umyvadlo a její obsah se vysypal na zem.

„Sakra,“ zaklela jsem si pro sebe a sklonila se, abych prášky naskládala zpátky do krabičky. Klekla jsem si na kolena a začala prášky sbírat, ale ten, který jsem už pozřela začal účinkovat. Na upíry prášek na spaní zabíral rychleji, než na lidi. Začala jsem být malátná, musela jsem si sednout. Snažila jsem se douklízet prášky, ale v krabičce zatím skončily asi dva. Lehla jsem si na záda a ani jsem nevnímala, že se mi do zad zabořují prášky, které ještě stále byly rozsypané.

Myšlenky se mi rozutíkaly a moje mysl byla zvláštně potažená mlhou. Ani jsem nestačila dojít do postele. Prášek na spaní mě ukolébával ke spánku. Zavřela jsem oči a viděla jen tmu.

A byl to krásný pocit.

Autor: Tera, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odi et amo - 3. Kapitola *Omluva*: