Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odi et amo - 1. Kapitola *Poznání*

20.07.2009 (12:30) • Tera • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1327×

Měla jsem knížky ráda. Milovala jsem ten pocit, když jsem se ponořila hluboko do děje příběhu a ztotožňovala jsem se s hlavními hrdiny. Byla to také cesta, jak uniknout realitě. Alespoň na nějakou chvíli. Knihy mi zpestřovaly život a jako takové pro mě měly neskutečnou cenu. Mé poslední stéblo, kterého jsem se ve svém životě mohla chytnout.

Zrovna jsem četla Pýchu a předsudek od Jane Austenové. Byla jsem v knihovně, ležela na našem tlustém, měkkém koberci a snila o svém vlastním panu Darcym, když vtom někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupil jeden z našich sluhů. Všichni v domě moc dobře věděli, že při čtení mě nemají rušit, pokud to není něco důležitého, tak jsem silně doufala, že nejde utírat prach z polic nebo něco podobného. Rozhlédl se po pokoji a poté mu pohled sjel na mě, ležící na zemi, kmitající nohama a zasněnou.

„Věděl jsem, že budete tady,“ zamumlal si pro sebe tak potichu, že normální člověk by to neslyšel. Jenže já nebyla člověk, ale upír. „Slečno, chce s vámi mluvit váš otec,“ oznámil mi. Neshledala jsem na tom nic zajímavého, a tak jsem sklopila pohled do knihy a opětovně se do ní začetla. „Prý je to důležité, slečno,“ sdělil mi, když si všiml mého nezájmu. Povzdechla jsem si.

„Dobře, můžeš jít.“ S dalším povzdechem jsem vstala ze země, knihu položila na stůl a pokusila jsem se trochu upravit. Nemohla, a hlavně nechtěla, jsem jít za otcem neupravená. Pomalu jsem se vydala ke dveřím a ještě zběžně proletěla knihovnu pohledem. Byla celkem útulně a zároveň, což mě udivovalo, luxusně zařízena. Obrovské okno do oblouku s bílým rámem, které dosahovalo až na zem s výhledem do naší překrásné zahrady, bylo ve stěně naproti tmavým, masivním mahagonovým dveřím. Stěny byly vymalovány světle broskvovou barvou a doplňoval je béžový koberec, na kterém jsem tak často a ráda lehávala. Napravo i nalevo ode dveří stály regály na knihy, kterých jsme měli nespočet. Také byly z mahagonového dřeva, jako vše dřevěné v tomto pokoji. A asi nejimpozantnější předmět v místnosti byl krásný starodávný stůl se čtyřmi stejnými židlemi. Byl přímo uprostřed místnosti, byl docela velký, ale jelikož místnost byla dosti prostorná, bylo kolem něj spoustu místa. Místnost byla prosycena vůní dřeva a knih a tu jsem už od mala milovala. Naplňovala mě iracionálním štěstím.

Otevřela jsem dveře a vydala jsem se za otcem. Předpokládala jsem, že bude jako vždy ve své pracovně, kterou opouštěl pouze, když šel na nějakou schůzku, spát a zřídkakdy se s námi sešel u stolu, aby s námi povečeřel, takže rodinné večeře se tím pádem zrušily, stejně jako snídaně a obědy.

Po cestě jsem uvažovala nad tím, co po mě může chtít. Většinou byl příliš zaneprázdněný na to, aby si vůbec jenom našel čas na nějaký rodičovský, politický či čistě přátelský rozhovor. Stejně jako má matka. Politika vždy přednější než vlastní rodina. Divím se, že se ještě nerozešli. Ale co to povídám? Jsem ráda, že to zákony nedovolují. I přesto, že ty zákony otec může pozměnit nebo zrušit, místo toho se stará o svůj „lid“ a tiše trpí v tom předem domluveném manželství.

Vždy to tak ale nebylo. Kdysi to bylo jiné. Když jsem byla malé dítě, mí rodiče se nesmírně milovali. Před jejich svatbou se viděli jen párkrát, ale padli si navzájem do oka a zamilovali se do sebe. Ne všechny „násilně“ oddané královské upírské páry to měly tak jednoduché, že se do sebe dva upíři zamilovali a společně vládli. Ale stejně ta láska byla k ničemu. Už tehdy na mě rodiče neměli moc času, ale někdy si ho našli, takže jsem neviděla stále zavřené dveře jejich pracoven nebo jejich ujíždějící auto, které je doveze na stanovené místo schůzky či zasedání, jak tomu je v současnosti. V naší rodině vládla celková pohoda a kupodivu i štěstí. Proč kupodivu? I to štěstí je pomíjivá a především vzácná věc. Ale my ho měli. Alespoň povrchově ano, měli. V tom mém malém světě, který zahrnoval matku, otce a mou milovanou chůvu Annie jsem byla na mé poměry spokojená.

Annie byla jen člověk, jako všechen náš personál a neměla nejmenší ponětí o tom, kdo nebo co jsme vlastně zač. Upíři. Ale i na obyčejného člověka byla krásná. Měla husté, lesklé tmavé vlasy až do půli zad a průzračně modré oči, z kterých vyzařovala upřímnost a láska. Přímo jsem ji zbožňovala. Byla tak hodná a milá, že mi povětšinou nepřímo nahrazovala matku.

Ale právě Annie byla kámen v úrazu naší rodinné idylky, našeho rodinného štěstí. Tehdy mi bylo asi deset. Otec si s ní začal aférku. Možná to táhl déle, ale tehdy to zjistila má matka. Otec tvrdil, že ji nemiluje a že to bylo jen jednou, ale samozřejmě, kdo by mu věřil? Mě bolelo, že místo aby se věnoval mě, když mohl, se věnoval Annie. Odteď to pro mě byla zrádkyně a začala jsem ji nenávidět. Ovšem ne nadlouho. Matka tak zuřila, že se neovládla a Annie po nocích vyhrožovala smrtí tak dlouho, dokud ji to nepřestalo bavit a jednoduše si ji vzala. Vzala si její krev, její život. Vysála ji. Bylo mi jí líto. Stále jsem v sobě přechovávala nenávist a hořkost vůči Annie, ale teď i lítost. Kvůli tomu přece nemusela umřít. Chápala jsem, že tady matka přestřelila. Vždy, když jsme měli žízeň, prostě jsme si vzali tolik, kolik jsme potřebovali a nechali naši oběť žít dál, vyrábět další krev pro nás. Ale matka ji vysála úplně, nezbyla ani kapka té životadárné sladké tekutiny.

Tehdy se moje nenávist zmírnila, to ano, ale nezmizela. Nezmizela, protože rodiče se od té doby k sobě chovali odtažitěji. Matka otci zazlívala nevěru, i když to nikdo nezjistil a tak nebyla ponížena před celým upírským světem, což mohlo vést i k sesazení naší rodiny z trůnu. A otec matce zazlíval její chladnokrevnou vraždu. Dá se říct, že mí rodiče v tomto ohledu byli až samaritánští, ale tímto činem matka všechna svá přesvědčení pošpinila z pouhopouhé pomsty. Zklamala otcova očekávání.

Otec chtěl začít od nuly, od znova. Matka ne. Zřejmě se bála, že se stane něco podobného, že by jí otec mohl opět zlomit srdce. Od té doby jsem žádnou chůvu neměla a prakticky jsem se musela vychovat sama. Rodiče se o mě nezajímali tak, jak by měli. Sice se začali trochu sbližovat a snažili se zapomenout na minulost, ale mě to bolelo. A proč? Já si musela na vše vystačit sama, proto se ze mě stala jakási ledová královna. Rozmazlená ledová královna. Peněz jsme měli požehnaně a co se po nocích, kdy jsme většinou byli vzhůru, dalo dělat jiného než se bavit a na chvíli tu bolest odsunout do pozadí mého srdce? Přátel jsem moc neměla. Vždy jsem se s nějakými lidmi seznámila v baru, strávila s nimi bezzávazně noc v klubu a vrátila se domů. Tak to bylo vždy. Každou noc, kterou jsem vyrazila do klubů jsem si našla nějaké lidi pro zábavu a od té noci se s nimi víckrát neviděla. Tak mi to vyhovovalo. Žádné závazky, žádná zklamání, žádná bolest. Až mi bylo samé líto, že nemám přátele, žádnou spřízněnou duši, se kterou bych si mohla o všem popovídat. Ale jak by asi vyznělo „Trápí mě má upíří existence a mí rodiče, kteří si mě nevšímají. Mám to holt já upíří princezna těžké.“? Ano, to by prolomilo ledy. Rovnou by mě poslali do blázince. A mezi upíry jsem také žádné přátele neměla. Nějak jsem se s nimi neměla o čem bavit. S nikým jsem prakticky nebyla na stejné vlně, ať to byl člověk nebo upír. A také vůči mě trpěli nějakou averzí, řekla bych. Lidé se mě přirozeně báli, což s alkoholem v krvi zmizelo. A upíři kupodivu také. Ale báli se mě jako jejich budoucí vladařky. Také trpěli averzí vůči mému chování. Prostě jsem se bála si je připustit k tělu stejně jako Annie. To mi příliš ublížilo a já to nechtěla zažívat znova. Už ne nikdy víc. Proto jsem byla vůči ostatním odtažitější a obezřetnější.

Došla jsem až ke dveřím otcovy pracovny. Naposledy jsem se nadechla a zaklepala na dveře.

„Dále,“ pozval mě otec dovnitř a já vstoupila.

Otcova pracovna byla laděna do světle hnědé barvy. Naproti dveřím byl velký stůl, který se téměř prohýbal pod všemi těmi papíry, které na něm byly naházené. Za stolem byly skřínky a knihovna, které byly určitě plné papírů. V rohu místnosti vedle dveří byl malý konferenční stolek, na kterém bylo také plno složek a papírů. V místnosti bylo pouze jedno okno, které se ovšem táhlo přes celou jednu stěnu, a tak místnost prosvětlovalo, pokud nebyly zatažené závěsy jako teď, aby otec nedostal vyrážku ze sluníčka. Bylo časné ráno a v tu dobu slunce bylo nejhorší. Já jsem už byla mírně ospalá a co teprve otec, který pracoval celou noc až někdy k odpoledni, takže se skoro vůbec přes den nevyspal. To také dokazovaly jeho, zatím světlé, kruhy pod očima.

„Eileen, konečně. Zase tě sluha nemohl najít?“ zeptal se, ale jeho tón kazil ten nezájem. Byla to spíš nějaká výtka. Bodlo mě to u srdce, ale už před několika lety jsem se rozhodla, že na sobě nikdy nedám znát své emoce a v této chvíli jsem to nehodlala měnit. Už nějaký pátek to takhle dělám a, naštěstí pro mě, jsem se trochu naučila nebrat si ty poznámky tak k srdci, aby to nebolelo ještě víc. Docela se to dařilo.

„Otče,“ pozdravila jsem. „Chtěl jsi se mnou mluvit?“ zeptala jsem se a vážně byla zvědavá, o čem zrovna můj otec se mnou chce mluvit.

„Ano, Eileen, chtěl. Prosím posaď se,“ pokynul mi, abych si sedla do čalouněného křesla u stolu, za kterým stál. Poslechla jsem ho a sedla si. Dívala jsem se na otce v tichém očekávání a vyčkávala, co mi bude chtít. Srovnal ještě nějaké papíry, odložil je na stranu a konečně se na mě podíval.

„Jsi už dost stará na to, abychom se spolu o tom bavili. Víš, že nám to s matkou moc nevyšlo.“ Měla jsem chuť si odfrknout. Prý nevyšlo. A kdo za to tak může? Otec asi viděl tu moc aroganci a pohrdání v očích, ale nic na to neříkal. Dalo by se říct, že jsme byli čistokrevní upíři. Ani jeden upír z našeho rodu neměl dítě s člověkem, to by byla urážka našeho titulu. Ale někteří upíři ano. To, že jsme byli čistokrevní, nám také určovalo jistá práva, výsady a také povinnosti a pravidla. Jedno z pravidel bylo, být zdvořilý a pokud to tak nebylo, čekal docela krutý trest. Já osobně jsem to nezažila, už od dětství jsem se snažila nepouštět si pusu na špacír, i když v pubertě to bylo docela těžké, ale zvládla jsem to. Možná dost silná vůle nebýt zase za tu špatnou? To jsem nevěděla a vědět nechtěla, stačilo mi, že jsem se dokázala ovládnout a v této chvíli otci něco neodseknout nebo jím slovně pohrdat.

„Chtěl bych, aby to tobě vyšlo. Ale protože existuje velmi starý zákon, bojím se, aby tomu nebylo naopak.“ Jeho ledově klidný hlas nepřinášel nic dobrého. Cítila jsem, že ho to tak moc ani nezajímá, ale matka mu určitě nakázala, aby to, co se mi teď jistě hodlá říct, nějak zaonačil, aby to pro mě nebyl takový šok. Natolik jsem znala své rodiče, že tohle jsem byla schopná poznat. Začala jsem se bát, co se mi tu vlastně snaží říct.

„Otče, co se mi to tu snažíš říct?“ už jsem to nevydržela a přímo se ho zeptala.

„V sobotu se bude konat bál,“ sdělil mi a já nechápala, proč mě kvůli tomu zval až do jeho pracovny. To mi přece mohl sdělit sluha. Vždy, když se konal nějaký bál, mi to sluha sdělil. Tak nechápu tu změnu. Také jsem to vyjádřila nahlas.

„A kvůli tomu jsi mě sem zavolal. Vždyť vždy posíláš sluhy. Já tomu nerozumím otče, na co ta změna?“

„Eileen, pochopíš. Nikdy bych nenechal na nějakém sluhovi, aby ti tohle sdělil.“ Začínal mě opravdu děsit. Něco se tady dělo a mě přivádělo k šílenství, že nevím co. Měla jsem chuť vstát a vymlátit z něj pravdu.

„Tak teď to nechápu už vůbec. Je to něco ohledně toho bálu? Bude se tam dít něco, co bych měla vědět?“

„Jak jsem řekl, jsi už dost stará na to, aby se to už konečně stalo. Eileen, tento ples bude zásnubním plesem, na kterém se setkáš se svým budoucím manželem,“ pronesl otec a já jsem na něho dokázala jen šokovaně zírat. Zatmělo se mi před očima a mě došlo, proč mi to musel sdělit osobně. Udělal mi to samé, co se stalo kdysi jemu.

2. Kapitola

Autor: Tera, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odi et amo - 1. Kapitola *Poznání*: