Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Od Carlislea po Bellu 3. kapitola

05.02.2013 (07:00) • Iva • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1804×

Carlisle – 20. června 1663, Londýn

Sklepním okénkem se ke mně dostávalo sluníčko a já udiveně pozoroval vlastní kůži na mé ruce, která vyzařovala zvláštní světlo. Pomalinku jsem se rukou dotýkal světla a prohlížel jsem si ten zvláštní úkaz. A je tohle všechno možné? Má obratnost se o mnoho zlepšila, kůže na rukou a vlastně po celém těle, vypadá tak zvláštně a v tuto chvíli mě překvapil ještě jeden fakt. Pálení vlastně nezmizelo, vrátilo se a umístilo se v mém krku. Stěny mého hrdla olizovaly plameny pekelné! Byla to taková bolest, bolest jakou jsem jako člověk nikdy nezažil.

Ano, moc dobře vím, čím jsem. Jsem buď označkovaný monstrem nebo jím samým jsem se stal. Chtělo se mi křičet, brečet, nadávat. Bylo to tak zvláštní! Nikdy jsem nepociťoval takovou nenávist k sobě samému. A také jsem nikdy nebyl tolik udivený sám sebou.

Nesmím se ukázat otci, to je jasné, ale jak jen budu žít? Snad nebudu žít v kanálech jako ten, co mi to udělal! Mám být mrtvý! Nepatřím už do tohoto světa.

Až nyní jsem si v myšlenkách vzpomněl na dva kamarády, které jsem ztratil svojí hloupostí. Chtěl bych za ně položit život. Oni mají žít, já mám být mrtev! Bože, jak moc se nenávidím! Proč sis mě nevzal k sobě? Já chci zemřít! Proč se mám tu trápit? Proč tu mám žít s vědomím, že jsem připravil o život své dva kamarády?

Asi nebudu moci vyjít do ulic za denního světla. Když mé prsty jiskří, jak kdyby byly poseté miliony drahých kamenů. Nestačil jsem se ani divit. Chtěl jsem si stoupnout, ale než bych zaregistroval nějaký pohyb, už jsem stál. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na druhou stranu sklepa. Už jsem ten sklep nevnímal tak, jako kdysi. Viděl jsem velmi jasně praskliny v rozích a pavouka splétajícího si vlastní příbytek. Ale všiml jsem si něčeho daleko pozoruhodnějšího. U dvířek ze sklepa stál hliníkový kbelík na uhlí.

Znenadání jsem stál u něho. Bože, jak rychle se pohybuji?! Opatrně jsem vzal do rukou kbelík a s obrovským překvapením jsem hleděl na svůj odraz. Mé dosud špinavě blonďaté vlasy byly nyní krásně blond a i můj obličej byl jiný, výraznější a víc švihácký. Co se to se mnou proboha stalo?

S obrovskou zuřivostí, mnou dosud nepoznanou, jsem rozzuřeně odhodil kbelík pryč. Ozvala se dunivá rána a já s překvapením hleděl na hlubokou díru v hliněné podlaze. To je ode mne? Z hrdla se mi vydral zvláštní zvuk, něco jako vzlyk, a já udiveně hleděl na svoje ruce. Vypadaly úplně stejně a přece jinak! Najednou mé tělo ovládl šílený hněv. S přímo zvířecím zavrčením jsem si zajel prsty do vlasů a prudce cukl, ale nic jsem necítil, žádnou bolest, nic.

„Ne,“ vykřikl jsem a zatnutou pěstí jsem vyhloubil do zdi díru.

„Hospodine, cos to se mnou provedl?“

Kleknul jsem si na zem a hystericky zajížděl rukama do vlasů a kolíbal jsem se sem a tam. Co se to se mnou stalo?

Znenadání jsem uslyšel zvláštní zvuk, něco jako těžké kroky a funění. Ale jistě, jdou sem pro uhlí! Ale kam se rychle schovat? Podíval jsem se do rohu, kde byl ten největší stín. Venku už bylo šero, ale kroky se stále blížily. Rychle jsem zapadl do rohu a modlil jsem se, ať mě nikdo nenalezne. Těžký dech byl čím dál blíž a můj zvláštní sluch slyšel jakékoliv vrznutí, dupnutí i mělký dech.

„Ženská, kde mám ten kýbl?“ vykřikl pan Green.

Ale najednou jsem začal cítit takový zvláštní pocit. Slyšel jsem takový nádherný zpěv, takový jsem nikdy neslyšel. Nasál jsem vzduch a pocítil jsem vůni tisíckrát lepší, než měl vánoční puding. Mimovolně se mi začínaly napínat svaly v těle, jakoby ke skoku. Ohýnek v mém krku se změnil v požár. Chytil jsem se rukou za krk v domnění, že zmírním bolest. Slyšel jsem, jak pan Green chodí po sklepě a já slyšel jeho těžký tep. Bylo to tak bolestné!

Už jsem to dál nemohl vydržet. Každá buňka mého těla bažila po krvi. Ne! Já nechci být zrůda!

Co mé sebeovládání dovolilo, jsem prolétnul kolem pana Greena. Rychle jsem se dostal ven, co nejdál od té podmanivé vůně. Na ulici nikdo nebyl, díky bohu. Stmívalo se, a když jsem znovu nasál vzduch, bolest tu stále byla, ale nebylo to tak zlé jako v zatuchlém sklepě. Stále jsem ještě cítil jeho tep a mé myšlenky ovládala jen ta životodárná tekutina proudící v jeho žilách.

„Oh, už ne,“ zamručel jsem a opřel jsem se v jedné uličce o dům. Absolutně netuším, co se se mnou stalo, ale cítím se jinak. Až nyní vidím, jak moc je Londýn špinavý. Když jsem nasál vzduch, až nyní jsem pochytil ten opravdový smrad Londýna. Všude byla cítit kvasící cibule, ulice smrděli potem a špínou.

Pokoušel jsem vyhnat z hlavy ten moment, kdy jsem ucítil lidskou krev. Už jsem se zase nemohl udržet! Ruku jsem zatnul do pěsti a přitiskl si ji ke rtům. Musím odolat! Nechci být zrůdou, ale asi už jsem. Stál jsem v rohu a přemýšlel.

Co dál?

Možná bych se mohl schovat někde v lesích nebo na hřbitově. Hřbitov! Vzadu je taková hrobka, nikdo tam nechodí, tam bych mohl chvíli počkat. Vytáhl jsem si z kapsy hodinky a podíval se, kolik je. Půl deváté večer. Tou dobou už obvykle spím. Ale únava nepřicházela, ale to bude asi tím rozrušením.

„Hej, fešáku, nechceš společnost?“ ozvalo se kousek ode mne a já i na tolik metrů cítil její odpudivý pach. Ale daleko mé tělo lákalo něco jiného a zvlášť její tep mě velmi lákal. Mimovolně jsem vykročil k ní, ale když jsem si ji prohlédl, byl jsem zhnusený sám ze sebe.

Byla to normální lehká holka, oblečená ve špinavých a roztrhaných šatech, celá urousaná. Nevypadala vůbec lákavě, byla to prostě taková lidovka. A cítil jsem ji až sem. Bože, nikdy se mi tolik nehnusil pach potu a špíny jako nyní. Rychle jsem se od ní otočil a zmizel co nejdál od ní.

„Škoda, byl tak pěkný,“ politovala svůj nezdar děvka.

Další poznatek, který jsem cestou pryč objevil, byl ten, že jsem nepotřeboval vůbec dýchat. Běžel jsem celou cestu a vůbec jsem se nezadýchal a dostal jsem ještě takový euforický pocit. Zatínal jsem svaly, když jsem proběhl kolem skupinky lidí, kteří vycházeli z hospody.

Zase se ozvala ta hrozná touha po krvi. A bylo to ještě horší. Přišlo mi jako by někdo přejížděl malou pilkou po stěnách mých tepen. Bylo to tak bolestivé.

Byl jsem vděčný, když jsem nikoho cestou nepotkával. Běžel jsem pěšinkou, která vedla ke hřbitovu. Toto místo mě v noci nesmírně fascinovalo. Jen pár svíček plápolalo na tomto posvátném místě. Má jediná jistota byla ta, že jak padne noc, tak se nikdo neodváží jít na hřbitov. Automaticky jsem nasál vzduch, a když jsem necítil tu zvláštní vůni, která u mě vyvolávala ty plameny v krku, věděl jsem, že tu nikdo není.

Přiběhl jsem k hrobce. Byla krásná, omšele bílá, se dvěma chrliči. Myslel jsem si, že bude velká námaha odsunout kámen, ale v mém novém těle to byla hračka. Jednou rukou jsem kámen odsunul a rychle jsem vklouznul dovnitř. Uvnitř bylo jen malé okénko, kterým proudil tenounký paprsek záře luny.

Povzdechl jsem si a sedl na zem. Na své rychlé pohyby jsem si začal pomalu zvykat, takže mě nepřekvapilo, když jsem nebývalou rychlostí učinil pohyb k sednutí. Nakonec jsem se i položil a doufal, že mě ukolébá ticho a propadnu se do bezesného spánku.

Ležel jsem chvíli, pak další chvíli a ještě jednu chvíli a pořád nic. Vyzkoušel jsem snad všechny polohy, ve kterých jsem kdy spal a pořád nic! Třeba to bude tím rozrušením. Ve skutečnosti mi začínalo pomalu docházet, že jsem objevil další z aspektů mé nevítané přeměny. Žádná únava, žádný spánek. Takže rakev je zase jen další mýtus.

Posadil jsem se a nervózně si prohrábl vlasy. Podíval jsem se na svoje ruce. Toto nebyly mé ruce, to jsou ruce zabijáka. Tvora, jehož život je proti lidské přirozenosti a přírodě!

Rozhlédl jsem se kolem sebe a uviděl po mé pravici kus ostrého železa. Vzal jsem ho do ruky. Jevil se velmi ostrým. Podíval jsem se k nebi.

„Bože, odpust mi, ale jinak to nejde,“ zašeptal jsem a rychlým pohybem jsem si přejel přes žíly na zápěstí. Podíval jsem se na ně, protože jsem necítil žádnou bolest.

Má ruka byla nedotčená. Ani čárka na ní nebyla patrná. Druhou rukou jsem si přejel po kůži v domnění, že si mé nehty udělají na ruce škrábance a ruka byla opět jako předtím.

Ovládla mě naprostá hysterie a v prvním popudu jsem zaklonil hlavu k nebi.

„Proč?“ vykřikl jsem jen a marně čekal na odpověď.

 __________________________________________________________________________

Co na to říkáte? Vím, měla jsem menší pauzu, ale  jen z toho důvodu, že jsem měla zkouškové období ve škole. Ale teď budu zase pilně přidávat. Budu ráda, když vyjádříte svůj názor na tuto kapitolu do komentářů. Vaše Iva.

Autor: Iva (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Od Carlislea po Bellu 3. kapitola: