Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 16. kapitola

23.06.2013 (12:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 3292×

16. kapitola

Během dvou minut, protože jsme plavaly skutečně rychle, jsme byly u domu. Vyšly jsme z moře a šly k domu. Dveře byly zamčené a Back byl uvnitř. Tak, tohle je moje starost. Otočila jsem se na sestry, které přikývly.

Vytáhla jsem hřebínek, který se proměnil na trojzubec, a praštila jím do dveří, které vyletěly z pantů. Ozvala se obrovská rána, když dveře dopadly na podlahu. Vstoupila jsem jako bohyně pomsty a rozhlédla se.

Napravo ode mě, hned vedle dveří, stál on, John Back. Představovala jsem si ho tedy jinak. Měl pivní pupek, šedivé vlasy, na vrcholu hlavy pleš a nevypadal celkově nijak dobře. Zvedal se mi z něj žaludek.

„Znovu se setkáváme, vrahu našeho otce,“ řekla jsem nenávistně a namířila na něj trojzubcem. Za mnou vstoupily mé sestry a probodly ho nenávistným pohledem. On se potutelně usmál a všechny si nás prohlédl.

„Oh, tak vás je osm. Osm mořských pannen, mám já to ale štěstí. A kdybychom se setkali, tak bych si to pamatoval,“ řekl a zněl strašně slizce, ale cítila jsem z jeho hlasu nadšení a ctižádost.

„Nepamatuješ si, jak jsi na mě nedávno vystřelil harpunu, a tvá loď se potopila? To byla moje práce,“ řekla jsem a zároveň trochu lhala. Byla to práce mé matky, protože já byla v tu chvíli v bezvědomí.

„Mrcho, víš vůbec, kolik ta loď stála, a jak dlouho trvalo, než jsem to vysvětlil?“ začal plácat blbosti, které mě ani za mák nezajímaly. Buď řekne něco zajímavějšího, nebo ho rovnou zabiju, aniž by stihl říct švec.

„Drž hubu, hajzle, a řekni mi, kde je tělo našeho otce, jinak si mě nepřej!“ pohrozila jsem mu a na stvrzení svých slov jsem k němu přiblížila hroty svého trojzubce. Couvl, ale nezdál se vyděšený.

„Myslíte moji trofej? Nebojte se, brzy ho uvidíte. Ale víte, co si přeju?“ zeptal se nás a já na něj vytřeštila oči. To mi říkala matka, že kdysi dávno mořské panny o sobě rozhlásily, že můžou lidem plnit přání.

„Jsme snad zlaté rybky? My neplníme žádná přání, ale dám ti možnost se rozhodnout moudře,“ řekla jsem a vrátila trojzubec do podoby hřebínku a dala si ho do vlasů. Malinko jsem odstoupila.

„Vydej nám otcovo tělo a nic se ti nestane,“ řekla jsem a sestry na mě vytřeštily oči a nadzvukovými vlnami se mě ptaly, co to dělám. Neodpověděla jsem jim, jen jsem dál probodávala Backa pohledem.

„Nikdy, co byste mi mohly udělat? Nebojím se vás,“ řekl tvrdým a výsměšným hlasem. To neměl. Otočila jsem se s úsměvem na sestry, kterým, když viděly můj úsměv, došlo, co jsem měla v plánu.

„Drewe?! Můžeš sem, prosím, přijít?“ zakřičela jsem jméno šerifa, který mě obletoval na stanici. Ihned se ve dveřích objevili Drew a ještě další tři muži. Dva z nich měli uniformy, ale třetí měl jen oblek a odznak. Oddělení vražd.

„Detektiv Dockers, vraždy,“ řekl a ukázal Backovi odznak. Ten v mé moci nebyl a v tuto chvíli nikdo z nich. Zkrátka jsem je nechala dělat svou práci. Se sestrami jsme se koukaly na to celé opodál.

„Vraždy? Tady se žádná vražda nestala,“ řekl Back a tvářil se vážně. Ve mně vřel vztek. Snaží se z toho vykroutit, ale to se mu nepovede, i kdybych musela ovlivnit úplně celé lidstvo, nevyjde mu to.

„Já slyšel něco jiného. Těch osm dam tvrdí, že tu ukrýváte tělo,“ řekl detektiv a já se usmála. Nejen, že to tvrdíme, my víme, že ho tady schovává a chceme ho zpátky. Bez něj se moře vzbouří a budou samá tsunami, dokud nezaplaví celou pevninu.

„Tělo mořské příšery, sám jsem ji zastřelil. Fotka je v novinách, nečetl jste je?“ zeptal se ho drze a já mu chtěla rozdrtit hubu. Takhle o našem otci mluvit nebude, jedině přes moji mrtvolu, což by mu nepomohlo.

„Ovšemže četl. Ukažte mi to tělo,“ řekl a cítila jsem, že na tom bude trvat. Back si odfrknul a rozešel se směrem k místnosti, kde je mrazák s otcovým tělem. Všichni jsme šli za ním. Detektiv otevřel mrazák.

„Vy jste zastřelil tohoto muže?“ zeptal se Backa, který mě a mé sestry probodával pohledem.

„Mořského muže, detektive, a to je sotva člověk,“ řekl a dál sledoval nás. Jak já ho chtěla zabít. Tohle si dovolil naposledy. Jestli ještě kdokoli vztáhne ruku na mého otce, bude synem smrti.

„Ten, nad kterým stojím, je-“ řekl a Back vytřeštil oči. Otočil se na něj a šel k mrazáku. Nahlédl do něj a spatřil otce bez ocasu. Pro sebe jsem se usmála. Teď se už z vraždy nevykroutí.

„Vždyť je suchej. Kde je led?“ zeptal se naštvaně s pohledem upřeným na mě. Nevinně jsem se uculila.

„Takhle jsme otcovo tělo našly, detektive,“ řekla jsem nevinně a mé sestry přikývly na souhlas. Za to Back mohl puknout zlostí.

„Ona lže, četl jsem o tom. Na souši se jim ploutev změní v nohy, a to i po smrti! Proto se na pláži nikdy nenašla mrtvá mořská panna!“ zařval a já se na něm dobře bavila. Byl to hezký pohled. Vychutnávala jsem si ho.

„To je velmi zajímavé, Backu, co kdybyste to zopakoval na stanici?“ zeptal se ho detektiv, načež jsem věděla, že máme vyhráno. Back udělal ale něco, co jsem nečekala. Popadl kýbl a naplnil ho vodou.

„Ukážu vám to, stačí na něj vychrstnout vodu!“ řekl a vzal ten kýbl, ale než s ním stačil udělat jeden krok, skočil na něj jeden policista a zastavil ho. Detektiv mu nasadil pouta.

„Měl byste mít trochu respekt k těm dívkám. Je to jejich otec, co tam leží,“ řekl detektiv a pouta utáhl. Au, to muselo bolet.

„To nejsou dívky, ale mořské panny. Hřebínek ve vlasech je trojzubec! Jednu z nich jsem postřelil harpunou,“ pořád mlel to své. Bylo vtipné ho poslouchat. Já ho však chtěla ještě potrápit.

„Dobrá. Zkusíme to,“ řekla jsem a všechno ztichlo. Sestry na mě vytřeštily oči, ale dobře věděly, že bych nedovolila, aby se otcovo tělo proměnilo před zraky lidí. Vzala jsem to vědro s vodou a trochu nalila na otcovo tělo. Ve skutečnosti ale na něj nedopadlo, protože jsem ho obalila svým štítem.

„Vidíte? Můj otec ani já a mé sestry nejsme mořští lidé. Voda nám nic nedělá, maximálně ji pijeme a koupeme se v ní, ale nežijeme v ní.“ Sáhla jsem do vlasů a vyndala hřebínek. „Tohle je dar od mé matky, pro ozdobu, ne na zabíjení.“ Zase jsem ho dala do hlasů a vyhrnula si triko. „A vidíte někde snad nějakou ránu po harpuně?“ zeptala jsem se výsměšně a ďábelsky jsem se podívala na Backa, který v obličeji rudl.

„Můžeme si vzít otcovo tělo, pánové? Chceme ho řádně pohřbít,“ zeptala jsem se smutně policistů, kteří přikývli. Backa odvedli, což bylo naše vítězství.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 16. kapitola: