Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 9.

09.01.2010 (10:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1249×

Kapitola 9. – Válka neskončila

Helena se vstala z postele. Už dokonala svoje dílo a teď už jen stačilo, aby se Bella probudila. V její tváři byl spokojený úsměv. Podívala se na Bellu, jak klidně spí a její myšlenky byly šťastné. Konečně si někoho našla. Ovšem nemohla tušit, jestli ji Bella vůbec po přeměně bude chtít, ale spoléhala na svůj šarm a půvab.

Byl jsem jako omráčený. Nedokázal jsem přemýšlet a jen sledoval, jak Bella spí a její vlasy postupně nabírají tmavší a tmavší barvu. Pro lidské oko byl ten rozdíl nezaznamenatelný. V její tváři se rysy vyostřovaly a krásněly. Bella byla dokonalá už tedy, ale teď je ještě krásnější.

„Bello,“ zavolala na ni šeptem Helena a zatřásla jejím ramenem. „Bello, vzbuď se.“

„Nevzbudí se. Je pod vlivem Rosaliiny iluze,“ odradil jsem ji a stále se cítil… prázdně. Jakoby mi kus chyběl a já nevěděl, kam se ztratil. Vlastně jsem to věděl velice dobře, ale to nebylo ztracené, to bylo nedosažitelné. Z jedné strany proto, že jsem upír a z druhé proto, že jsem muž. Nezbývá mi než doufat, že ji za pár let nebudu nucen zabít, protože to bych nepřežil.

„Tak ať přestane,“ poručila mi. Byla velice panovačná a rozmazlená.

„Ne,“ autoritativně jsem ji umlčel. „Pojď prosím ven, potřebuju… Prostě pojď ven.“ Vyskočil jsem z okna a čekal, než přijde i ona. Slyšel jsem ji nahoře. Váhavě se zastavila na místě, pak se kousek vrátila, letmo políbila Bellu na čelo a vyskočila z okna za mnou.

„Co jsi to provedla?“ zašeptal jsem zmučeným hlasem. „Ještě nebylo po zápasu a ty jsi ji přeměnila. Na to jsi neměla právo,“ vyčítal jsi jí.

„Já neměla právo? Když jsi tam tak stál, uznej, že jsi přemýšlel o tom, že to je pro ni možná lepší cesta, než ta souběžná s tvojí. Viděla jsem ti to na očích a neříkej, že ne, protože by to byla lež.“ Prošla okolo mě a směřovala si to k místu, kde jsme zanechali zbytky našich rodin. Ve tváři měla chladný výraz.

„Ty ji nemáš ráda. Pro tebe je to jen trofej. Jenom mě chceš pokořit a zvítězit. Jsi sobecká a tvrdohlavá,“ urážel jsem ji. Vlastně to byla pravda. Nemilosrdná, ale pravda. Ona věděla, pro tohle všechno dělám. Věděla, že já Bellu miluju, ale přesto mi ji sebrala, stejně jako svobodu. „Znamená pro tebe vůbec něco?“

Ne… „Ano.“ Kdybych neuměl číst myšlenky, tak bych jí to i uvěřil.

„Lžeš.“

„Ty už s tím nic nenaděláš,“ opáčila. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem opravdu zachytil v jejích myšlenkách provinilost.

„To si jenom myslíš. Proč ji vůbec chceš?“

Váhala. Nevěděla jak odpovědět. Kdyby byla upřímná, řekla by mi to, co už jsem věděl. Kdyby nebyla… Nebyla si jistá, jestli říct pravdu nebo lež. Nevěděla, co bych potom udělal.

„Myslel jsem si to. Sama to nevíš.“ Otočil jsem se, odběhl do lesa a zanechal ji tam samotnou s nerozhodnými myšlenkami. Běžel jsem na svoji malou mýtinu, lehl si do trávy a pozoroval temnou oblohu.

Byl úplněk a měsíční světlo prosvítalo mezi děravými mraky. Cítil jsem ze vzduchu, že pršet nebude. Nebyla tam ta vůně, jako je před deštěm. Vítr mi jemně přejížděl po tváři a cuchal mi vlasy. Zvuky lesa mi říkaly, že ať uteču kamkoliv, nikdy nebudu sám, úplně sám. Slyšel jsem srnky, houkání, šustění listí, tlukot srdce.

Nejraději bych utekl. Někam, kde mě nikdo nenajde, kde si budu jistý, že jsem úplně sám. Nestál jsem o skrývané litování a úzkostné pohledy.

Chtěl jsem být sám a ještě víc jsem chtěl být sám s Bellou. Jedna lidská dívka mi změnila život od základů a přitom jím jen proletěla. Vlastně ani neproletěla, zablýskla. Jako blesk na nebi.

Proč jsem to nezastavil? Měl jsem možnost, ale přesto jsem s tím nic neudělal. Tak málo věřím, že můj druh není prokletý!

Seděl jsem tam a přemýšlel, dokud nad horizontem nezačala obloha šednout. Svítání. Čas, kdy se rodí nová naděje. Moje ale se svítáním umírá.

Měl jsem před sebou velké dilema. No, tak velké zase nebylo, ale pro mě ano. Mám jít do školy nebo ne? Na jednu stranu jsem tam nechtěl od sourozenců dostávat to, před čím jsem se celou noc úspěšně skrýval, ale na druhou jsem chtěl vidět Bellu a naposledy zadoufat, že ještě není všechno ztraceno. Vidět její tvář a přesvědčit se, že je právoplatná víla.

Touha vyhrála a já se rozeběhl směrem k domovu, abych se převléknul a vzal si věci. Ve dveřích jsem potkal Alici. Tam jsem dostal první várku lítosti, později, když jsem se setkal s Esmé, Rose a Jasperem. Jejich obličeje i myšlenky byly omluvné a soucitné.

„Proč se všichni tváříte jako na pohřbu!“ zasyčel jsem si spíš pro sebe a nečekal odpověď.

„No, proč asi. Zvorali jsme to,“ zamumlala Alice. „Zapomněli jsme, kvůli čemu jsme přišli. Všichni jsme se prostě chtěli porvat a na Bellu jsme při tom nemysleli. Promiň.“

„Nech toho prosím. Můžu za to já. Když jsem to mohl zastavit, nic jsem neudělal,“ vyčítal jsem si to a vyletěl nahoru po schodišti.

Máš pravdu, můžeš za to ty, poslal mi najednou Emmett. Kdybys ji proměnil hned na začátku, nic z toho se stát nemuselo.

Nereagoval jsem a přemýšlel nad jeho slovy. Asi měl pravdu. Ovšem jen z půlky. Proměnil bych ji, ale to by znamenalo, že ji nemiluju, protože vzít někomu duši… je špatné. A nemohl jsem vědět, jestli ona cítí to samé ke mně. To byly dva podstatné důvody, proč ne.

O půl hodiny později jsme vyrazili do školy. V autě bylo ticho a přerušovalo ho jen předení motoru. Lezlo mi to pěkně krkem.

„Hele, nic si nevyčítej. To by byla pěkná pitomost,“ okřikla mě najednou Alice. Její myšlenky byly zuřivé. Ostatní s ní zjevně souhlasili, ale Emmett váhal.

„Jestliže to má důvod, tak si to vyčítat budu. A tohle…“ Pomalu mi docházely slova.

„Ne, Edwarde, opravdu to nebyla tvoje chyba. To Helena to udělala, ne? Nebylo ani dobojováno a ona už ji proměnila. To si s ní jednoduše vyřídíme,“ uklidňoval mě Jasper oběma způsoby, kterými uměl. Verbálně i neverbálně.

Ty běž za tou svojí kachničkou a my půjdeme za Helenou. Což mi připomíná, měl bych Rose koupit nějakou kytici… Emmett se zabíral výročím. Přestali už počítat, kolikáté to je, ale znali datum.

„Zaprvé, proč kachnička. Zadruhé, celkově proč, Emmette. A za třetí, nemáte vy výročí až za dva měsíce?“

„Zaprvé, protože se to k ní hodí. Zadruhé, protože já si to chci taky nějak vyřídit a ty bys mě nepustil ke slovu. A zatřetí…“ Zbytek mi poslal v myšlenkách. Aby viděla, že na to neustále myslím. Chápeš, prevence. Ale teď, jak to tak vypadá, pochopila co chci udělat a to by se nestalo, kdybys držel tu svoji nevymáchanou tlamičku zavřenou. Nejistě se otočil dozadu a usmál se na Rose. „Dneska ti to sluší, miláčku,“ zalichotil jí.

„Miláčku, nech si to svoje miláčku a koukej se dopředu. Nechceme přece, aby miláčkovi bylo zle jako posledně, ne?“ Rose přehodila nohu přes druhou a dívala se ven z okna. Zlost na Emmetta v ní doslova vybuchovala.

„Ale Rosie…“ žadonil Emmett a dál jsem si ho nevšímal. Rose mu každým okamžikem odpouštěla, Emmett byl skoro zoufalý a Jasper s Alicí se skvěle bavili a sem tam přihodili nějaký komentář k Emmettovu počínání. Všem ale v myšlenkách co chvíli vytanula připomínka na to, kvůli čemu já mlčím.

Už asi kilometr před školou jsem začal chytat myšlenky lidí, které jsem tam potkával každý den a znal jejich hlavu skoro nazpaměť. Nikdo se ale nezabýval testem, který nadcházel nebo vztahy s jeho partnerem. Všechny zajímala jen ta jediná věc. Zcela banální a přesto velice zajímavá informace, která všem v hlavě hlodala jako červíček o velikosti několika metrů.

Co se to s Bellou, tou novou holkou stalo?

Nikdo samozřejmě nemohl znát pravdu, ale všichni určitě postřehli ten rozdíl.

Vjel jsem na parkoviště a hned ho očima prohledával, jestli nespatřím ten červený náklaďáček a s ním i Bellu. Našel jsem ho po pár vteřinách a oddychl si. Ještě pořád tam stála sama, bez těch víl. V jejích očích byla nechápavost s malou dávkou rozhořčení a mezi obočím se jí utvořila malá vráska. Stála tam opřená o auto, ruce založené a nohy překřížené – typický postoj někoho, kdo nechce být obtěžován a nijak rušen. Byla rozkošná, jenom kdyby ovšem nebylo těch tmavě hnědých vlasů a šedých očí. Byly barvy nějakého průzračného a na první pohled šedého kamenu. Její rysy ve tváři byly příkřejší a nějak do sebe více zapadaly. Tvořily spolu překrásný obličej… který se na mě nikdy nebude dívat s láskou, ale vždy s odporem. Její tělo se přes noc vytvarovalo do dokonalého tvaru. Dříve křehce vypadající nohy se změnily v už na první pohled silné a krásné nohy, krk se jí o pár milimetrů prodloužil, prsty se staly najednou jako stvořenými pro hru na klavír a díky rozepnuté bundě jsem zahlédnul, že její prsa… Tohle Edwarde sakra neřeš, okřiknul jsem se. Tohle bylo pro mě zakázané ovoce. Takhle jsem byl zkrátka vychovaný, ale ten pohled za to stál.

Zaparkoval jsem hned vedle ní a rychle vyskočil z auta ven, abych se k ní dostal co nejrychleji.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji s úsměvem na tváři. Ach, jak se mi ulevilo, když ho opětovala. Nebylo v něm ani stopy po zášti.

„Ahoj, zrovna tebe potřebuju,“ vyhrkla hned. „Něco mi říká, že ty budeš vědět…“ Nechala větu odeznít do prázdna a významně si ukázala na vlasy.

Nemusel jsem se ohlížet za sebe, abych věděl, že moje rodina mě v tom nechala samotného. Milé, pomyslel jsem si sarkasticky.

„Jo, asi jo. Jak moc by ti vadilo ulít se dnes ze školy?“ Spiklenecky jsem na ni mrknul.

Zhluboka se nadechla a nejistě usmála. Sklopila oči k zemi a vteřinu přemýšlela, než je zase zvedla a podívala se mi plnou silou do tváře.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Máma…“ Nadechla se, vypadala, že chce uvést rozumný důvod, proč tohle odmítnout, ale pak ten vzduch zase vypustila ven a roztomile se na mě usmála. „Jeden den možná ani vadit nebude.“

„To bych řekl. Pojedeš se mnou?“

„Tak dobře,“ řekla a obešla auto, aby si sedla na místo spolujezdce.

Muselo to pro ni být divný… ale možná jí to přišlo taky přirozenější, než mně. Ona mě znala z těch snů, kdežto já s ní ještě ani nemluvil. Nikdo nás nepředstavil a ona asi i počítá s tím, že ji neznám.

Rychle jsem nasedl na místo řidiče. Každou chvíli se mohly objevit víly a to by dobře nedopadlo. Emmett řekl, že se o to postará.

Vyjel jsem z parkoviště a mířil si to přesně opačným směrem od domu, kde bylí Helena a spol., abychom se náhodou nepotkali.

„Promiň, kam to jedeš?“ zeptala se po chvíli ticha.

„Někam daleko. Jakou hudbu posloucháš?“ Šáhnul jsem do přihrádky s CDčky a odklopil víko.

„Teď neřeš muziku!“ okřikla mě rázně, ale byl to spíš šepot než řev. Stejně to ale naplnilo auto jakýmisi vlnami. Teď jsem mohl tušit, jak se cítí Jasper. „Tak, zaprvé. Teď mě někam do neznáma člověk, se kterým jsem se oficiálně ještě nikdy nemluvila. Promiň mi, ale můžeš být úchyl a myslíš, že bych měla šanci se ti ubránit? A zadruhé, jsem tu proto, abys mi řekl, co se to se mnou děje. Nic víc nechci ani nepotřebuju. Prosím, chci to vědět,“ zažadonila. Pro změnu auto zaplnil ten tlak na mě z její strany. Nedalo se tomu odolat…

„Počkej, za chvíli ti to vysvětlím.“

Sjel jsem z dálnice na nějakou lesní cestu a doufal, že tam budeme sami. Můj předpoklad se vyplnil. Zaparkoval jsem na konci a vystoupil z auta ven.

Napodobila mě. Stále jsem cítil ten nátlak a zlobu.

O vílách jsem toho moc nevěděl, ale tušil jsem, že tohle normální není. To by s námi Julie už dávno zametla. Možná je to jeden z těch jejich darů. Vlastně určitě.

„Co ke mně cítíš?“ zeptal jsem se jí rádoby nonšalantně. Nebyl jsem si jistý, jestli to vůbec chci vědět, ale lepší způsob jsem nenašel. Nemohl jsem na ni přece najednou vyklopit pravdu, ne? Na to mám dostatečné množství doktorátů.

„Co to je za otázku?“ Nechápavě se zamračila, ale nezlobila se. To bych jistě cítil.

„To mi napoví. Sám to nevím nejlíp, v tomhle směru se dvakrát nevyznám.“

Na okamžik se zamyslela.

Zaposlouchal jsem se do zvuků kolem sebe a zaznamenal jeden, kterého jsem si předtím nevšiml. Belle netlouklo srdce, nebo aspoň ne tradičním způsobem. Její srdce byl les. V ševelení listů jsem dokázal rozpoznat aspoň trochu rytmický zvuk. To muselo být ono. Koneckonců, ona je příroda.

„Nevím, sama se v sobě nevyznám. Nedokážu na ni odpovědět.“ Dívala se na mě lítostivě.

„Popiš prosím to, co cítíš. Potřebuju to vědět. Prosím.“

Povzdechla si a začala: „Dříve to byl… něco jako veliký prostor v mé hrudi a byl zaplněn… něčím. Nevím, co to bylo. Ale když teď stojím takhle před tebou, ten prostor je jako vyprázdněný, ale ještě tam zbytky zůstaly. Jako by mě pálily.“ Zamračila se na spadlou větvičku před sebou. Myslím, že do vzduchu vysílala vlny rozpaků, moc dobře jsem tomu nerozuměl.

„Co to bylo ta pocit?“

„Hmm… Nevím, možná jen oblouznění tvým vzhledem.“ Zase ty rozpaky. Ona očividně žádný extrovert nebyla.

„Oblouznění? Nic víc?“ Postupně ve mně vzrůstala naděje, že bitva není úplně prohraná. Že ten celonoční boj a všechny útrapy nebyly zcela zbytečné. Že i když jsou nepřátelé v převaze, my vyhrajeme.

„Možná něco trochu víc, ale vždyť my jsme spolu ještě vůbec nemluvili, ne? Nemohlo to být víc než jen obyčejné oblouznění krásou,“ hájila svoji myšlenku.

„Opravdu nemluvili?“ zeptal jsem se s jasným cílem.

Její tvář ztuhla šokem. Oči měla vytřeštěné a pusu pootevřenou, jako by se snažila dostat do plic trochu víc vzduchu. Pochopila.

„Jak to víš? Co jsi zač?“ V jejím hlase byla stopa po panice. Docela jsem ji i chápal. Byla sama v lese s mladým silným mužem, kterému by se určitě neubránila. Mně ale nemohla nevěřit.

„Neboj se, všechno ti vysvětlím. Ty sny… Všechno ti vysvětlím,“ uklidňoval jsem ji znovu a zvednul ruce v mírumilovném gestu.

Obklopila mě vlna podezřívavosti.

Zúžila šedé oči do pouhých štěrbinek a měřila si mě zkoumavým pohledem. Byla obezřetná a vypadala, jako by si měřila moji postavu a počítala, jestli by mě dokázala přeprat.

„Neublížím ti,“ ujistil jsem ji znovu a ta podezřívavost malinko ustoupila a nahradila ji špetka důvěry ve mně.

„Tak dobře, budu ti věřit. Tak co jsem tedy zač?“ Zhluboka vtáhla do plic vzduch a zase ho pomalu vypouštěla. „Pokud to nevíš ty, měli bychom jít za někým, kdo to vědět bude, ne?“

„Ne, já to vím. A ostatně, nikdo to neví na sto procent. Jsi výjimka. Tohle se často nestává. Pamatuješ si na ty sny, ne? Tak si vzpomeň, co byla zač Helena,“ řekl jsem jí a trpělivě sledoval její znova trnoucí výraz.

„Hmm, stejně mi není jasné, jak to víš,“ prohodila jakoby mimochodem. „Víla, to si pamatuju docela jasně. Zakazovali jste mi přibližovat se k ní, aby mě nepolíbila. Pak bych se stala taky vílou, je to tak? Takže tím chceš říct, že já jsem teď víla?“ ujišťovala se.

„Aspoň poloviční. Není normální, abys měla tuhle barvu vlasů a očí.“

„Třeba se to časem změní, ne?“

„Ne, tohle jsem několikrát vídal. Když vílu políbíš, ve vteřině se změní tvůj organismus k nepoznání. Trvá to jen krátkou chviličku, ale tohle už trvá několik hodin. A ani to netmavne,“ prohodil jsem směrem k jejím vlasům.

„Víla. To je docela dobrý.“ Ve vzduchu jsem cítil úlevu a strach. Úlevu asi z toho, že už konečně zná pravdu a strach asi z toho, co přijde a jak to všechno bude vypadat. Cítil jsem s ní, teď to bude mít těžké už bez toho, že je přesně uprostřed bitevního pole.

„Bojím se o tebe,“ přiznal jsem se jí.

„Proč?“ zeptala se a mezi obočím se jí utvořila malá vráska. Přišla vlna nechápavosti.

„Bereš to příliš klidně. Řekl bych, že teď přijde ten šok. Že ti to dojde a pak… Nevím, jak to chodí u víl.“

„Aha. Uklidni se, žádný šok nepřijde. Na to se znám až moc dobře. Trochu mě ten můj klid i děsí,“ řekla a zasmála se malinko hysterickým smíchem.

„Jsi v klidu. To je ale špatně. Tohle… není vůle osudu ani nic jiného. Tohle je pohroma, tragédie. Ztratila jsi celý svůj život. Nikdy nebudeš mít děti, s matkou budeš muset zpřetrhat všechny pouta, budeš muset pryč a budeš muset volit.“ Byl jsem malinko rozčílený. Ona za to ale nemohla, nevěděla, jaké to je být nesmrtelným. „Dovol mi prosím, abych něco zkusil.“ Napadlo mě něco úplně šíleného a nemohl jsem vědět, jestli to bude fungovat. Musel jsem ale aspoň pokusit.

„Bude to bolet?“ zeptala se zkusmo. Ze vzduchu jsem ale poznal, že to nemyslí vážně. Prostě si chce jenom trochu zahrát.

„Ne.“

„Stane se mi něco?“

„Ne?“

„Zanechá to na mě nějaké následky?“

„Možná,“ připustil jsem.

„To se mi líbí,“ zářivě se usmála. „Co to bude?“ Vlna výzvy. Na vlastní kůži jsem pocítil, jak se cítí Jasper.

„Nehýbej se, stůj na místě,“ řekl jsem jí tiše.

Pomalu jsem se přibližoval. Díval jsem se do jejích očí, rozšířených strachem a očekáváním. Dech se jí maličko zrychlil a srdce rozběhlo. Byl jsem stále blíž a blíž. Ve vzduchu jsem ucítil vibrování vášně a nedočkavostí. Úplně mě ta vlna (jinak se to asi nazvat nedá) pohltila a vtáhla do sebe. Měl jsem chuť se rty otřít o ty její. Nepřekonatelnou. Zdráhavost mě rychle opustila a nahradila ji touha. Jemně jsem vtáhnul jazyk do Belliny pusy a rozvířil jejich tak jejich bouřlivý tanec. Chytil jsem ji kolem pasu a přitáhnul si ji blíž. Nechtěl jsem, aby nás dělil jediný centimetr, chtěl jsem, aby mi patřila.

Vpletla prsty do mých vlasů a snažila se mi ze všech sil ještě víc přiblížit. V tu chvíli ze mě udělala toho nejšťastnějšího muže, co kdy kráčel po Zemi. Dala mi možnost pocítit, jaké to je líbat někoho, koho opravdu miluju. Dala mi důvod žít, přežívat, existovat, nebo co to vlastně je. Dala mi kousek sebe. Dala mi něco, co mi vydrží po zbytek života. Dala mi vzpomínku. Dala mi naději… i když to možná bylo špatně a to ze mě udělá psychicky ochromeného. Stačilo mi, aby byla šťastná.

Polibek se stále prodlužoval a získával na intenzitě s každou vteřinou. Bylo čím dál těžší vůbec směrovat svoje myšlenky. Ten polibek mě ovládl jako ještě nikdy nikdo a nic.

S přemáháním všech sil jsem skončil a zhluboka oddychoval, i když jsem to nepotřeboval. Když ten polibek skončil, zanechal ve mně něco prázdného. To něco bylo neukojitelné a chtělo stále víc a víc. Musel jsem to utnout, dokud to bylo ještě relativně v zárodku.

Sotva lapala po dechu. Opřela se čelem o to moje a mlčky se mi dívala do očí. Byla v nich spousta věcí, jako například starost a bolest, předpokládal jsem, že nad ztrátou vlastní matky. Ale nepotřeboval jsem tu její moc, abych v těch očích mohl nalézt lásku a štěstí.

„Miluju tě. Můžeš teď jít za Helenou, můžeš teď jít kamkoliv se ti zachce. Jedno ale bude navždy – ta láska, kterou k tobě chovám v srdci. Je opravdová a nezničitelná. Je to prostě láska,“ šeptal jsem ta zamilovaná slova. Hladil jsem ji po tváři a užíval si její vůně a signálů, které kolem vysílala.

„Miluju tě, to je ono. To je ten cit, co jsem nedokázala rozluštit a považovala to za pouhé oblouznění. Miluju tě a jsem šťastná,“ mumlala. Měla na tváři široký oslnivý úsměv a v očích zasnění. Byla krásná.

Stáli jsme tam a dívali se jeden druhému do očí. Po chvíli mě objala mě kolem pasu a hlavu položila na hruď. Vdechoval jsem pomalu vůni jejích vlasů a přál si, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

„Asi bychom už měli jít. Máma o mě bude mít starost,“ řekla, když se lesem už nesly tmavé stíny stromů a zamotávaly tak všechno do nejistoty a strachu.

„Dobře.“

Vyjeli jsme tedy vstříc realitě, našemu největšímu nepříteli.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 9.: