Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 8.

30.12.2009 (14:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1283×

Kapitola 8. – Boj

„Jsi si jistý?“ ptala se mě asi posté Esmé. Měla o mě neuvěřitelný strach.

„Ano, Esmé. Neboj se o mě. Dopadne to dobře,“ řekl jsem jí uklidňujícím hlasem a pohladil ji po zádech.

„Edwarde?“ promluvil Emmett. Seděl na pohovce a sledoval něco v televizi. Jeho myšlenky… Nestačil jsem na něj ani zavrčet, když to ze sebe vysypal. „Zrovna tu dávají takový pořad. Je vědecky dokázáno, že když si užiješ před zápasem, tak že vyhraješ. Co kdybys řekl třeba… Tanye? Ta ti určitě ráda pomůže,“ spiklenecky se na mě přitom usmíval a pomrkával.

Jasper se začal smát s ním a pochvalně ho pěstí praštil do ramene.

„Nech si to, Emmette,“ zavrčel jsem na něj. Podíval jsem se na hodiny na zdi. Bylo půl druhé. Asi bych už měl jít. „Tak zatím,“ pozdravil jsem se s rodinou a už chtěl vyjít ven.

„No počkej! To nás tady jako necháš?!“ obořil se na mě Jasper.

„Já chci taky,“ přidala se Alice. „Bude to moje kamarádka, tak se na mě nedívej, jako bych spadla z višně,“ okřikla mě.

„A co tam budete dělat?“ Nestál jsem o publikum.

„Já budu rozhodčí!“ Emmett… samozřejmě.

„Mám já tohle zapotřebí?!“

„Máš,“ odpověděla mi Alice a vyšla z domu jako první. Za ní následovali ještě i Jasper, Emmett, Rose a Esméina myšlenková prosba o to, abychom dávali pozor a moc jim neublížili. To mi nemůžou dát pokoj? Je to moje věc, ne? Jejich myšlenky se ale řídily rčením co je tvoje, to je moje.

Tomu domu se říkalo poručíkův, protože kdysi v něm jeden žil, ale před řadou let zemřel. Byl to ten samý dům, ve kterém dnes Bella žije. A shodou náhod myslím, že se ten poručík jmenoval Swan… Třeba to byl její dědeček.

Byli jsme tam za několik minut a i když jsme měli ještě půl hodiny času, Helena tam už s rodinou byla také.

Všechny byly pro lidské oko nerozeznatelné, ale nějaké maličké rozdíly tam byly. Například Helena měla obličej o něco krásnější než ostatní, Linda měla nejkrásnější obličej nějakým jiným způsobem, Marie měla dlouhý tygří ocas, Julie milý výraz ve tváři, ale jazyk ostrý jako břitva a ta poslední, Monika, vypadala tak nějak plavně. Černé vlasy působily skutečně jako vodopád a její chůze byla jako proud vody. Osobně jsem znal jenom Helenu a Julii a ostatní jenom z jejich myšlenek a vzpomínek.

„Ahojky, nejste tu trochu brzy?“ zeptala se nás Marie.

„To vy koukám taky,“ odpověděla Rose s naoko milým úsměvem.

„Tak, chcete se začít pošťuchovat hned nebo až ve dvě?“ zeptal se Emmett Heleny a mě. Jasně, vždyť on se prohlásil za rozhodčího.

„Nemáme rozhodčího,“ připomněla nám Linda.

„Máme. Já jsem rozhodčí,“ Emmett se pochvalně popleskal po hrudi.

„Chceme někoho z naší strany.“

„Tak si někoho vyberte, mně je to jedno,“ pokrčil rameny.

„Já budu, já budu, já…!“ Marie tam začala poskakovat. S Emmettem si budou rozumět, i když je ten výškový rozdíl více než metrový.

Linda protočila oči a v duchu nadávala, že se chová jako malá.

„Prcku, vysvětlím ti pravidla, ano? Odkývej všechno, co ti řeknu,“ snažil se Marii vsugerovat Emmett. „A když tě zatahám za ocas, tak řekneš ne. Chápeš to? A teď ti vysvětlím pravidla…“

„Já to chápu. Hele, dáme si to naopak, ano? Vždyť já jsem stokrát starší, než jsi ty,“ odbila ho.

„Vždyť jsi ženská. Ty tyhle pravidla neumí. Kolik ti je?“ vyptával se jí Emmett zkoumavě.

Měl jsem skutečně pravdu: s Marií si rozumí. To ale popudilo její sestry, protože pro ně jsme nepřátele číslo jedna.

Rose se na Emmetta naštvala a slibovala si, že dnes večer ho do ložnice nepustí. Nevím, kdy by to chtěli stihnout, když tohle může trvat třeba i tři dny.

Budeme se rvát jenom kvůli jedné dívce, která o tom ani neví. Bude lepší, když se to, co se teď stane nikdy nedoví. Mohla by mít výčitky svědomí, že byla kvůli ní prolita krev. A jak by se měla nakonec dozvědět, kdo vlastně jsme? To bude komplikované… Prácička pro Rose.

„Rose? Pojď za mnou prosím.“

Poslechla mě. Měla ve tváři trochu nechápavý výraz, ale co by se taky dalo čekat od blondýny…

Že ty chceš uposlechnout moji radu? Ale ne s Rose! Kam ji to vlečeš?! Emmetta se zmocnila žárlivost a zuřivost.

„Klid, Emmette. Neuposlechl.“

Rozběhli jsme se. Potřeboval jsem ji dostat mimo doslech nepřátelských uší. Když jsem už nedokázal zachytit ničí myšlenky, jen ty její, jsem se zastavila otočil čelem k ní.

„Mohla bys dostat prosím Bellu pod iluzi?“

Rose měla také dar, ale skoro nikdo o něm nevěděl. Dokázala u člověka vyvolat libovolný sen a řídit ho. U upíra to ale bylo trochu jinak. Například jednou od základů změnila Alicinu vizi a díky ní Jasper jednou začal najednou rozsévat všude okolo pocity, které nechtěl. Moc často to nepoužívala a nebavilo ji se v jeho používání cvičit. Vždy řekla, že jí to stejně k ničemu nebude.

Naprázdno polkla. V jejích myšlenkách vířil strach a nejistota. Ukazovala, co všechno by se při tom mohlo stát. Bella by mohla vyskočit z okna, podříznout se nebo udusit svoji matku ve spánku. Stačila by jen chvilka nepozornosti.

„Za pokus to stojí, ne?“ Doufal jsem, že Helena na to, co tady děláme nepřijde. To by byl maličko problém.

Zděšeně zavrtěla hlavou.

„Tak hele. Jestli vyhrajeme, nechci, aby mi trofej dostala infarkt. O to fakt nestojím. Prostě ji jenom připrav na to, co jsme a to bude všechno.“ Měl jsem trochu strach kvůli tomu dušení a řezání si žil, ale snad to přežije. Možná by to všechno bylo mnohem snadnější, kdyby její matka měla v noci nějakou smrtelnou nehodu… Bella by tak nemusela váhat v tom, jestli ji tu má nechat samotnou nebo ne. Bylo to ode mě odporné a bezohledné, ale co jiného jsem mohl dělat?

V Rosaliiných myšlenkách se objevila váhavost. Když to bude jenom tohle, tak možná… Stejně nechápu, proč se musíte rvát kvůli jedné bezvýznamné holce. Ty můžeš přijít o život, je ti to dostatečně jasný?! To jsou nápady, nadávala v duchu na moji osobu.

Zavrčel jsem na ni. „Bellu nech být. Nic ti neudělala a já o… existenci nepřijdu. Nebuď taková.“

Dobře, plivla na mě to slovo a už se otáčela, že by se vrátila.

„Počkej. Víš, jak Emmett říkal to s tím sexem…“ nedořekl jsem, protože Rose na mě vyvalila oči a já to nevydržel. Lesem se nesl můj smích, který jsem nedokázal nijak kontrolovat.

Já ti dám sex... Proto tohle všechno, ne? Aby si Edík užil. Zase se už skoro otočila, když jsem ji zase zadržel.

„Promiň, to jsem si nedokázal odpustit. Mám pro tebe prosbu.“

„Ano?“ Byla podrážděná, ale nebylo to tak zlé. Na rtech jí pohrával pobavený úsměv a v myšlenkách si ze mě dělala legraci.

„Řekni jí prosím, že ji mám hrozně moc rád,“ řekl jsem vážně a bez legrace.

Že ji miluješ? Trochu povytáhla obočí a dívala se na mě zkoumavým pohledem.

„Ano.“

A miluješ?

„Ano.“

Jak to můžeš vědět?

„Vím to,“ odpověděl jsem prostě.

„Tak jo, když chceš,“ pokrčila rameny. „Víš, o čem budu za chvilku přemýšlet?“ zeptala se vyzývavě a skrývala přitom svoje myšlenky co to šlo.

„O čem?“

Narážela na sex. Přemýšlela, jaké by to bylo, kdyby mě tehdy svedla a Emmetta nikdy nenašla. Představovala si, jaký by to byl pocit, kdybych jí místo Emmetta já každou noc zaměstnával rty, zulíbával tělo a miloval ji. Třeba bys nebyl tak špatný, prohodila v myšlenkách jakoby mimochodem.

Povytáhnul jsem obočí nad těmi představami a pro jistotu se zaposlouchal do okolních zvuků, jestli někde něco neuslyším. Naštěstí nic.

„Kam tím míříš? Miluješ Emmetta, ne?“ ujišťoval jsem se.

„Jasně, že jo,“ řekla rychle. Jen jsem si tak říkala… Tak jo, budu hodná sestřička. Nechceš si poprvé zkusit líbání? Ucítil jsem v tom podtón žertování. To jsem si mohl myslet. Ale herečka je to opravdu dobrá.

„Ne, díky, Rose,“ smál jsem se. „Vždyť jsi vdaná,“ zašeptal jsem naoko vyděšeně.

Prokoukla mě a zasmála se cinkavým smíchem. „To máš za ten sex. Snad vám to vyjde.“

„Doufám. Cítím, že… to je ona,“ řekl jsem a usmál se na ni.

Když jsme se vrátili, Emmett nás pohledem zkoumal, jestli nenajde nějakou změnu v našem chování. Tomu jsem se musel zasmát a Jasper to taky vycítil.

„Nežárli, Emmette,“ žertem ho Jasper okřiknul. Položil ruku Alici kolem ramen a dovedl ji blíž k našemu hloučku. „Copak jste tam dělali?“ V myšlenkách mi ukazoval obrázky…

„Sakra to jste tu všichni tak nadržení?“ zděšeně jsem zašeptal a rozesmál tak všechny okolo.

„Ty to musíš vědět nejlíp, ne?“ řekla Alice, když se trochu klidnila.

„Začneme už?“ křikla na mě Helena. Už muselo být za několik minut dvě. Měla docela netrpělivé a nervózní myšlenky. Jak jsem v nich vyčetl, už hodně dlouho s nikým nezápasila.

„Tak jo,“ pokrčil jsem rameny.

„Počkat!“ vykřikl najednou Emmett a zaletěl do křoví. Zapomněl ze sebe udělat faráře. To je mu podobné.

„To je bezva! Copak si potřeboval ještě zajít na záchod?“ ptala se Marie dotčeně.

„Něco takovýho. Počkáme?“ Podíval jsem se na Helenu. Na té to přece záviselo.

Po chvilce váhání si povzdechla, opřela se o jeden strom a hrála si s jedním pramenem vlasů. Vzal jsem to jako souhlas. Byla krásná, opravdu, ale proč mě nepřitahuje? Byl jsem si jistý, že kdyby Emmett a Jasper neměli Rosalii a Alici, dali by si říct. Samozřejmě, ještě by Helena musela být upír.

Tak co jste tam dělali? zeptal se mě Jasper.

„Budu ti to vyprávět,“ uklidnil jsem ho a usmál se.

Emmett se za deset minut vrátil. Byl skutečně oblečený jako farář a v jedné ruce držel bibli. „Začněte,“ pokynul nám rukou a přitom si držel kamenný výraz.

Přikrčil jsem se víc k zemi, stejně jako Helena a skočil po ní.

Jednal jsem naprosto instinktivně. Poslouchal jsem její myšlenky a to bylo to, na co jsem spoléhal. Helena může být nevímjak dobrá bojovnice, ale proti mně nic nezmůže. Přesto jsem měl hodně práce.

„Stop!“ zakřičela najednou, když jsem jí už chtěl přirazit vší silou z zemi. „Tohle není fér. On může využívat svůj dar a nikdo nic nenamítá. Já chci taky,“ postěžovala si.

Marie se podívala na Emmetta s otázkou v očích.

Emmett otevřel svoji knihu a předčítal nahlas: „Nezabiješ, neukradneš…“ začal nám tu předčítat desatero božích přikázání. Dělá si on srandu? Já tu držím pod krkem nepřítele a on si čte.

Marie se začala smát.

„Emmette!“ vykřikli jsme všichni najednou, přičemž z úst Julie to znělo jako nějaká sprostá nadávka.

„No jo, no jo. Tak ať si ty svoje čáry používá,“ mávnul rukou jejím směrem a šel se sklesle posadit na nějaký kámen. Nevyšel mu vtip, což je pro něj opravdová katastrofa.

„Začněte!“ zavelela Marie a ustoupila stranou.

Helena mě chtěla zaplést do ocelových kořenů, které by začaly vyrůstat ze země vysokou rychlostí. Už se začala soustředit, když jsem po ní skočil. Uhnula mi a snažila se rozpoutat požár. Propálila mi díru do trika.

Ukrutně to pálilo. Necítíme zimu, vlhkost, bolest skoro taky ne, ale horko jo. Chtěla se mi s tím ohněm dostat až k holé kůži, ale takovou radost jsem jí neudělal. Sice by se mi nic nestalo, kdybych například strčil ruku do rozžhavené výhně a nebyla by na kousíčky, ale proč pokoušet štěstí. Rychlím pohybem jsem si strhnul triko a zahodil ho na zem. Za pár chvil z něj byl jen popel.

Marie zavýskala. „Striptýz!“

Uchychtnul jsem se a znova skočil po Heleně. Byl jsem vytrvalý a snažil jí zarýt zuby do kůže, vždycky mi ale o vlásek utekla. Propletla se mi pod paží, uhnula mi… Byla rychlá a hbitá. Když jsem ji konečně chytil za zápěstí, nějak se mi dostala na záda. Zvedl jsem paži, nahmátl tam její dlouhé vlasy a mrštil s ní o zem. Hned ale byla na nohách a bránila se.

Po půl hodině jsem mrknul na Rose, aby začala s iluzemi.

Pochopila mě a začala se soustředit. Zavřela oči a zhluboka dýchala. Bylo pro ni těžké navázat s Bellou kontakt, když se neznaly.

„Co to děláš?!“ obořila se na Rose najednou Julie a Linda jí pro jistotu položila ruku na rameno, kdyby se náhodou rozlítila příliš.

Jasper nás všechny obdařil klidem.

„Kdo?“ zeptala se Alice jakoby nic. Musela vědět o tom našem plánu.

„Ta blondýna.“

„Rose?“

Otevřela oči a překvapeně se na Julii podívala. „Nic, co by tebe mělo nějak zajímat,“ odpověděla jí drze a zase pevně zavřela oči.

„Stop!“ zase někdo zakřičel.

„Jak se tady máme soustředit na boj, když ho někdo pořád zastavuje?“ vyjekla najednou Helena.

„Manipuluje s hráči nebo trofejí,“ žalovala ji Julie. Linda se ji snažila uklidnit a Monika jen protočila oči a opřela se o nějaký strom vedle.

No tohle neměla Monika trpělivost.

Rosaliiny myšlenky byly plné paniky z toho, co se bude dít. Nadávala si, že to celé posrala, navenek však nedávala nic znát.

„Já to tušil,“ zamumlal si Jasper do hrsti. Nikdo mu naštěstí nevěnoval pozornost.

„Tak co jsi dělala?!“

„Připravovala jsem tu trofej na to, že nejsme normální lidi, když už to musíš vědět,“ naštvaně na ni Rosalie šeptem křičela. Slovo trofej vyslovila pohrdlivě. Bylo jí proti srsti Belle takhle říkat, i když ji neměla moc ráda. Nechápala ten způsob myšlení, že někomu říkají trofej. „Nechceme přece, aby měla ta naše výhra srdeční zástavu, ne?“

„Lžeš,“ obvinila ji Julie. Z její tváře jsem toho moc vyčíst nedokázal. Neustále se maličko usmívala a působilo to velice mile. Ale v jejích myšlenkách bylo skutečně vidět, že věří v to, že jí Rose lže.

„Proč si to myslíš? A Vůbec, proč bych ti měla vysvětlovat, co dělám?“

Zlost Julii dohnala a předběhla. Vyskočila a popadla Rosalii kolem krku. Podtrhla jí nohy a Rose dopadla přímo na záda. Neustále se koncentrovala na iluzi, což vyžaduje spoustu soustředění a proto nedokázala uhnout, jak by normálně udělala.

Emmett skočil zase po Julii a odhodil ji stranou. Najednou všichni stáli v obraných postojích a vrčeli na nepřítele. Všichni byli připravení kdykoliv nepříteli roztrhnout tepnu nebo mu urvat ruku.

„Klid, nemusíme se prát,“ snažil jsem se zjednodušit situaci. Ovšemže se to nepovedlo.

„Žádný klid. Navrhuju, aby si každý zvolil soupeře. Takhle to nemá žádnou budoucnost,“ promluvila Monika.

„Zamítá se,“ skočila jí do řeči Rose.

„Na život a na smrt?“ zeptal se Moniky Jasper. Měl o Alici strach…

„Tak drastické to přece být nemusí. Vždyť se známe už tolik let,“ uklidnila ho Linda. To byla pravda. Od doby, co se ke Carlisleovi a mně přidala Esmé se nám tahle pětice neustále lepí na paty jako smůla. Už je tomu asi sedmdesát nebo osmdesát let.

„Nejsme tady hlavně kvůli Belle? Když vyřešíme Bellu co nejdřív, nikdo z vás se prát nemusí,“ namítal jsem a za to si vysloužil znechucené pohledy ostatních.

Víly se prát chtěly. Přemýšlely o tom, že se tu už dlouho nic nedělo a že by si potřebovaly zopakovat to, co už umí. Emmett přímo zářil štěstím, Jasper o sebe strach neměl jako o Alici, ta se dívala neustále do budoucnosti, jestli náhodou neuvidí, co se bude dít a Rosalie byla maličko vyvedená z míry. Skoro jako by si následující souboje ani neuvědomovala.

Podíval jsem se na ni a v očích jsem měl jasně vepsanou tu otázku, která mě pálila na jazyku.

Nejsem si jistá… Jakoby tam byl nějaký štít. V každém případě jsem se pod to dostala. Bella má hezký sen, ale není to úplně dokonalý. Spíš jako v mlze. Řekla bych, že ty další budou lepší. Nešťastně se na mě usmála a otočila se k vílám ve snaze vybrat si soupeřku. Kterou…

U mě to bylo jasné už od začátku.

Je to naprosto absurdní, aby se tu každý rval, když to není na život a na smrt, ale možná je to takhle lepší. Přemýšlel jsem, jestli jsme pro víly stále ta neskutečně nenáviděná rodina nebo jestli jsme jim už přirostli k srdci. Rozhodně to nedávala žádná z nich najevo v myšlenkách.

Sledoval jsem hlavně Heleniny myšlenky a snažil se tam najít, jakou tentokrát použije strategii, nic takového tam ale nebylo. Věřila ve svoje reflexy a moc. Byla si sebou velice jistá. Přemýšlela, kdy Bellu přemění. Prý, když to udělá ve spánku, tak to nemá tak velký účinek, jako když je vzhůru. Pak by musela znova.

„Heleno, můžu se tě na něco zeptat?“ Vtrhl jsem ji tím z myšlenkového proudu.

No, zeptat se můžeš, ale jestli ti odpovím… „Ano.“

„Co by se stalo, kdyby nějaká víla nedokončila přeměnu člověka úplně a pak toho samého člověka kousnul ještě upír?“

Pokrčila rameny a zdála se být skutečně zmatená mojí otázkou. „Nevím. Ještě jsem to nezkoušela a ani nebudu zkoušet, jestli dovolíš. Pravděpodobně bys tak toho člověka zabil,“ odpověděla. Jen ať si to zkouší, ale ne na mojí Belle.

Odkdy je to její Bella? Ještě jsme se ani pořádně neutkali a ona… Neměl bych o tom přemýšlet, protože tak se jedině rozčílím a to dobré nebude pro nikoho z nás.

Další sen, pomyslela si Rose. Z jejích myšlenek jsem vyčetl, že tohle bude jenom přechod. V tomhle snu se „probudí“ z toho předešlého a najde nějaký papírek… Ve skutečnosti se ani nehne z postele. Rose se soustředěním utvořila vráska mezi očima. Bylo pro ni těžké navázat.

Hele, co kdybych nám tam trochu přilepšila?

Podíval jsem se na ni. Jak by nám chtěla přilepšit? Myslím, že udělala maximum.

Uvidíš… řekla prostě a dál se věnovala snu.

„Můžeme už začít?“ zeptal se Emmett nedočkavě. Už na sobě neměl ten převlek, což bylo víc než dobře. Nerad jsem si to přiznával, ale někdy jsem se za Emmetta opravdu styděl.

„Dobře. Tak se do toho pusťte,“ zavelela Marie.

V tu chvíli, co to vyslovila do sebe narazilo pět párů. Nevím, co by si lidé pomysleli, kdyby nás tady takhle našli.

Helena mi uhýbala stejně obratně jako dřív, já jí stejně četl myšlenky jako dřív a ona se mě snažila propálit stejně jako dřív. Byla dobrá, to jsem musel uznat. Zápas byl neustále nerozhodný.

Musel jsem se ještě i soustředit na Rose, protože na ní záviselo, jak se bude později Bella chovat a jak zareaguje. Zatím to docela šlo. Udržovala pořád ten samý sen.

Helena se rozhodla zaútočit. Najednou mě zasáhly hektolitry vařící vody a rovnou na hlavu mi dopadl strom, který se hned zlomil vejpůl. Nic to se mnu neudělalo a Helena byla zklamaná.

V útoku jsme se střídali a střídali. Zdálo se, že to nikdy nenabere konce a ani jeden z nás nebyl ochotná se vzdát.

Rose najednou v myšlenkách zaklela, použila všechny nadávky, které znala a značně mi tím obohatila slovník. Vysmekl se jí sen, Bella je vzhůru. Mohla za to ta pěst, co dostala od Lindy přímo do tváře. Musí začít znova od začátku, což ji zrovna dvakrát nenadchlo.

Přestává mě to už bavit, poslala mi Helena v myšlenkách asi po hodině a půl úporného bití.

„Mě to přestalo bavit už před hodně dlouhou dobou a nestěžuju si?“ odvětil jsem jí nakvašeně a dál se snažil dobýt její tepnu.

Jako vždy se mi vysmekla a rozběhla se lesem směrem k poručíkovu domu. Myslí to vážně? Copak zešílela? Řídila se tlukotem Bellina srdce. Už ho znala, stejně jako já. Proto neváhala a skočila přímo do Bellina pokoje. Asi bylo otevřené okno.

Rozběhl jsem se za ní. Proč jsem tam jen tak stál? Sám nevím. Vím ale, že Helena má v plánu nějakou záludnost. Na to jsem její myšlenky znal příliš dobře. Skočil jsem za Helenou do Bellina pokoje a rozhlédl se.

Byl to docela malý pokoj, skříň, pracovní stůl, postel... Helena seděla vedle Belliny hlavy na posteli a nakláněla se k ní. Chystala se ji proměnit. Zbývalo jen několik málo milimetrů, než se jejich rty dotknou a Heleně se tak podaří to, o co celou tu dobu tak stála.

Stál jsem tam, příliš ohromený, abych se dokázal pohnout. Možná bych ji stihnul ještě zarazit, ale možná jsem ani nechtěl. Možná přece jen věřím, že víly nejsou tak špatné, jak se zdá. Možná jsem si v tu chvíli myslel, že budoucnost víly je mnohem lepší a čistější než budoucnost upíra. Možná jsem v tu chvíli přišel o důvod existence. Možná.

V mé hrudi se rozezněla prázdnota. Moje skladba dohrála.