Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » O-ou! 7. kapitola

04.10.2010 (09:45) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3187×

„Hmm… dám si hovězí steak, hranolky a coca colu,“ řekla jsem. Výhoda 1. zlaté třídy (pozn. aut.: nwm, jestli to existuje), je jídlo jako v restauraci. Letuška si dost nadrženě prohlížela mého miláčka. Už jsem chtěla zasáhnout, aby mi ho tak neokukovala, ale Emmett to udělal za mě.

„Á, prcci jsou pro mě,“ vzal si od ní talíř, položil ho přede mě a pohladil mě po bříšku. Jí spadla brada a lidé kolem se na nás koukali opovržlivě.

„Tss… takhle si zkazit život parchantem,“ odfrkla si asi 40tiletá ženská naproti v uličce. Emmett ztuhnul a s hrozivým výrazem se na ní otočil. Letuška radši zmizela. Emmett se nadechl a…

… prudce vydechl. Promnul si kořen nosu a pak teprve zlostně promluvil.

„Nenavážejte se do mojí manželky. To miminko jsme chtěli, nebyl to žádný omyl nadržené mladosti. Neznamená, že když je mladá a krásná, ne je přímo božská…“ ukázal na mě rukou, „… tak jí musíte závidět, že není taková poběhlice, jako vy. A vůbec nechápu, co je vám do našeho života. To my si ho chtěli zpříjemnit dětmi a je to naše věc. Nestarejte se o cizí, protože asi jim to všechno závidíte. Jste další z těch nepříjemných bab, které už neví, co by a znepříjemňují život svému okolí. Takže buďte laskava a už si nás nevšímejte!“ zchladil ji. Lidi na něj koukali s otevřenými ústy a ta babizna nevěděla, co říci. Pyšně jsem se k mému miláčkovi přitiskla a už teď jsem si byla jistá, že o naše miminka bude krásně postaráno, kdybych porod nepřežila, což pochybuji, ale vím to. Emmett, i když je občas nezodpovědný a bláznivý, na naše prcky nedá dopustit v ničem. Tím jsem si jistá.

„Děti,“ odfrkla si po chvíli ta babka. Emm se už nadechoval, že něco řekne, ale umlčela jsem ho polibkem.

„Nevšímej si jí, nejsme tu kvůli té babizně, ale kvůli nám. Tady jde o tebe, o mě, a o naše miminka,“ položila jsem mu jeho ruku na moje bříško. Kouzelně se usmál a já se v klidu mohla pustit do jídla. Byla to dobrůtka.

„Jak dlouho poletíme?“ opřela jsem se hlavou o jeho rameno.

„Tak 4 hodinky, klidně si dej šlofíčka,“ zazubil se. Líbla jsem ho pod hranu čelisti a usnula.

Emmett

Ach jo, ta strašně „milá“ paní, myšleno ironicky, mě tak strašně naštvala. Měl jsem takovou chuť jí jednu natáhnout, ale to by nebyl dobrej nápad. Takovýho nerva jsem ještě neměl. Dal bych velkou ránu, že ta ženská by měla z mozku fašírku a letadlo by se asi zřítilo, protože bych jí vyhodil z okna, který bych si tu musel udělat. Ještě že mám Rosie, ta mě vždycky uklidní, jen svou přítomností. Teď mi sladce chrupkala na rameni a já se nemohl vynadívat. Už chápu Eda, že dokázal na Bellu, když byla ještě člověk, čubrnět celou noc a poslouchat její žvásty. Už vím, co tím myslel. Je to roztomiloučký.

Po pár hodinách jsme přistávali. Nechtěl jsem Rosinku budit, tak jsem jí vzal do náruče a vynesl ven. Jen se trochu zavrtěla, ale spinkala dál. Pro kufry jsem poslal poslíčka a zamířil si to do jeepu, který jsem si sem nechal dovézt. Rose jsem položil na zadní sedačku a přikryl jí nějakou dekou, která ležela na přední sedačce. Hlavu jsem jí podepřel její plyšovou kabelkou a zaplatil poslíčkovi za ty kufry.

Tentokrát se mi podařily naskládat normálně, protože jsem radši objednal větší jeep, než který mám doma. Určitě bych s tím zase zápasil. Odvezl jsem nás do nejluxusnějšího hotelu v Římě. Vyndal jsem kufry a nechal nám je odnést do apartmá, které jsem objednal už minulý týden. Rosinku jsem chtěl vzít zase do náručí, jenže se tentokrát probudila.

„To už jsme tady?“ zívla a protáhla se.

„Ano,“ políbil jsem ji na její slaďoučká ústa.

„Dej mě na zem,“ zaprosila. Nechtělo se mi ji pouštět, ale vyhověl jsem jejímu přání.

Vydali jsme se do hotelové haly a zamířili k recepci. Za pultem byla žena kolem 40, ale musím říct, že nevypadala špatně. Teda jako, ne že bych… no, to je jedno.

Chovala se mile a jako jedna z mála po mě neslintala pohledem, za což jsem byl rád, protože nebudu muset uklidňovat rozzuřenou Rose a ztrácet tím náš drahocenný čas tady.

Rovnou jsem zaplatil a dostal přístupovou kartu do našeho hnízdečka lásky. Požádal jsem poslíčky, aby nám odnesli zavazadla a já společně s Rozinkou nastoupil do výtahu. Vyjeli jsme do nejvyššího poschodí zdejšího hotelu. Na tomto patře bylo jenom pár pokojů a náš byl ten, který byl úplně až na konci chodby. No nebyl to teda obyčejný pokoj, a tomu taky nasvědčovalo patro, ve kterém jsme se nacházeli. Bylo to apartmá, které se doufám Rose bude líbit.

Líbilo se jí, usoudil jsem to podle jejího výrazu v obličeji, který se jí tam usídlil hned po vstupu do obrovského obývacího pokoje, který byl propojen s menší kuchyní, a ze kterého vedly dvoje dveře. Jedny vedly do ložnice a druhé do koupelny. Teď jsem začal uvažovat, jestli nám bude jenom jedna ložnice stačit… však víte, někdy u nás dochází k destrukci. Ale to je teďka jedno, vyřeší se to později. Hodil jsem své myšlenky za hlavu a nakoukl do koupelny a byl mile překvapen. V koupelně byla vana, do které se vejdou minimálně dva lidé, v našem případě upíři a dále tady taky byl sprchový kout. Myslím, že koupelnu taky plně využijeme… Bože, Emmette, prober se, nejsi tu od toho, abys jim zbořil hotel… propleskl jsem se a pokračoval dál v prohlídce. Prošel jsem obývákem a zamířil k otevřeným balkónovým dveřím a vešel na balkónek, nebo spíše menší terásku.

Tam jsem našel Rose, která unešeně pozorovala panorama před sebou. Musím uznat, že pohled na večerně osvětlené Koloseum byl nádherný.

Překonal jsem pár kroků, které mě dělily od Rose, objal jí opatrně kolem pasu a ruce položil na její pomalu se tvarující bříško. Svýma rukama překryla ty mé a společně jsme si užívali pohled na večerní Řím.

„Ty jsi mě vzal do Říma,“ oznámila mi má láska unešeně a otočila se mi v náručí, tak aby mi viděla do tváře.

„Ano, myslel jsem, že to bude pěkné místo pro strávení času spolu. Ještě mě napadla Paříž, ale tu jsem zamítl ihned po tom, co přišel Jasper s tím, že tam jede s Al na týden módy,“ řekl jsem zděšeně, “… no uznej, že je lepší být spolu sami, než lítat s Al po přehlídkách a nákupech. Upřímně Jaspera lituju.“

„Nebuď takový, každý máme nějaké klady a zápory,“ obhajovala Rosalie Al.

„Dobře, dobře, nebudeme si kazit výlet pomlouváním rodiny. Co bys řekla na pořádnou véču??“ navrhl jsem s krásným úsměvem na tváři a pozvedl obočí v koketním gestu.

„Váš návrh přijímám, pane Cullene,“ odpověděla s pobavením.

Nechtěl jsem nikam chodit, tak jsem se rozhodl udělat pro Rosinku romantickou večeři u nás na terase. Poslal jsem jí odpočinout si a mezitím objednal nějaké jídlo a něco k pití, samo sebou nealkoholické.

Rose se právě sprchovala, tak jsem zatím připravil stůl a takové drobnosti, jako svíčky, okvětní lístky, atd…(znáte to… romantika♥)

Jídlo mi donesli na pokoj do 15 minut a bylo ještě teplé. Objednal jsem radši dvě porce, to kdyby měla hodně velký hlad, což určitě mít bude.

Jen tak, tak jsem stačil nandat jídlo na talíř a už tu byla Rose. Nejdříve byla asi hodně překvapená, ale pak se usmála a políbila mě něžně na rty a šla se usadit ke stolu.

„Tak, copak jsi nám dneska připravil, táto?“ optala se a já se málem rozskočil štěstím, jako pokaždé když mě nazve tátou.

„No musím se přiznat, že jsem to nevařil já, protože to byste se, moji broučkové, asi moc nenajedli, ale věřím, že vám to bude chutnat.“

„To doufáme. Už máme velký hlad,“ řekla a pohladila si bříško.

Nandal jsem jí plný talíř. Začala jíst a já jí unešeně pozoroval. Když dojedla, ještě si přidala…

Edward

S Bellou jsme zašli do letadla a usadili se v 1. třídě.

„Řekneš mi, kam letíme?“ udělala na mě psí očka. Sakra, Alice jí to musela naučit, okomentoval jsem její, naprosto odzbrojující, pohled.

„Ehm, lásko… promiň, ale je to překvápko,“ políbil jsem jí na hranu čelisti. Najednou se napjala a pevně stiskla víčka.

„Bell?“ vyděšeně jsem se na ní podíval. Tlumeně zakňučela.

„Co je, miláčku?“ chytl jsem jí za ramena a cuknul.

„Pálí to,“ procedila mezi zuby. Přitiskl jsem si jí k sobě a kolébal ze strany na stranu. Najednou jsem uslyšel bouchnutí, a další… a znovu… než mi došlo, co to je, Bella už spala. Ono jí bilo srdce. Nevěřícně jsem ho poslouchal. Musel jsem přitisknout hlavu k její hrudi.

Najednou jsme přistávali a mě přišlo, jako by to byla jen kraťoulinká doba.

„Co to děláš?“ protáhla se moje láska.

„Poslouchám tvé srdce,“ šeptl jsem.

„Ale…“ řekla nechápavě, ale pak se jí v očích mihlo pochopení.

„Je to naše zlatíčko,“ pohladil jsem její bříško.

„Cože, bije mi srdce? To ale znamená… znamená, že jsem člověk?“ vykřikla zděšeně.

„To si nemyslím, myslím, že je z tebe poloupír. Budu se muset zeptat Carlisleho…“začal jsem uvažovat nahlas.

Bella měla ve tváři pořád ten lehce vyděšený výraz. Asi jí hodně vyděsila představa, že bude opět člověk, ale nemyslím si, že je úplný člověk, protože má stále bledou pleť a celkem tvrdou kůži, sice ne jako já, ale blíží se k tomu.

Právě jsme přistáli v Riu, kde na nás čekalo auto. Z letiště jsme se vydali do přístavu. Bella netušila, kam máme namířeno, a divil jsem se, že to nepoznala, jak na letišti, tak v přístavu.

Už jsme byli nějakou dobu na moři a mířili k ostrovu Esmé, když Bella z ničeho nic vykřikla.

„Aaa… my jedeme na Ostrov Esmé?“ vyjekla na mě překvapeně.

„Jo, myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit víc, než nějaké turisty hodně navštěvované místo. Budeme mít dostatek soukromí a můžeme si užívat i sluníčka.“

„Já tě tak strašně moc miluju!!!“ skočila mi do náruče a pevně objala kolem krku.

„To už jsem někdy slyšel,“ řekl jsem. „A taky tě miluju!“

Rychle jsme se blížili k ostrovu. Člun jsem nechal u menšího mola, které tu bylo postavené pro snazší zakotvení. Nejprve jsem z lodi opatrně přenesl Bellu, a postavil jí na molo, a vrátil se pro naše zavazadla, kterých nebylo málo. Byl jasně poznat, že nám balila Alice.

Těch kufrů bylo snad deset, takže jsem měl plné ruce. U vchodových dveří jsem požádal Bellu, aby mi otevřela a já mohl snadněji projít do vnitřku domu. Jen, co jsme v kročili do první místnosti, vybavily se mi vzpomínky na naše líbánky, které byly nádherné.

Carlisle

Jen co Esme začala v žilách proudit krev, začalo mi to v hlavě šrotovat. Jak se to stalo? Že by to těhotenství? Ale proč by dítě mělo být poloupír, když oba rodiče jsou upíři? Budu se muset podívat do knih.

Opatrně jsem Esme položil do peřin a odešel do pracovny. Odchlípl jsem prkno v podlaze a vytáhl 3 tlusté bichle, které mi zbyly po otci. Jsou v nich informace o nadpřirozenu. Předal mi je, když chtěl, abych honil upíry jako on.

Otevřel jsem první a začal číst. Bylo to o čarodějnicích a takových podobných potvorách. Otevřel jsem další a pomalu jí studoval, abych něco nepřehlédl.

„Carlisle!“ zakřičela Esme. Okamžitě jsem byl u ní.

„Copak?“ přitáhl jsem si jí do náruče.

„Zdál se mi hrozný sen,“ přitulila se ke mně.

„Chceš mi to říct?“ zeptal jsem se. Zvedla ke mně obličej a kývla.

„Zdálo se mi, že máme chlapečka a já mu udělala růžový pokojíček. Postýlku, hračky, a to všechno bylo v růžové. Dokonce i okenní rámy a futra,“ oklepala se a já jen stěží udržel vážnou tvář. Cítil jsem, jak mi cukají koutky. Esme se na mě ukřivděně podívala, ale pak se rozesmála. Potichu jsem se také smál, ale tak, aby to nebylo slyšet.

Najednou mi zazvonil telefon. Ještě celý rozesmátý jsem ho zvedl.

„Ano?“

„Carlisle? Alice bije srdce,“ ozval se vyděšený Jasper.

„Neboj, je to reakce na těhotenství, Esme už taky bije,“ klidnil jsem ho.

„Dobře, a nestal se z ní člověk? Protože tak rozhodně nevoní,“ řekl pochybovačně.

„Ne, asi holky budou poloupírky, víc jsem se nedočetl,“ pokrčil jsem rameny i když mě neviděl.

„Aha, tak to jo, a co se tam děje? Ještě nikdy jsem tě neslyšel se smát,“ řekl Jazz. To to je tak poznat?

„Ále, Esme měla strašidelný sen,“ uchechtl jsem se.

„A to je k smíchu?“ zeptal se.

„Jo,“ uculil jsem se.

„Aha, tak já budu končit, mějte se,“ začal mi pípat telefon v uchu. Teď si nejspíš myslí, že jsem se zbláznil. Smát se strašidelnému snu. Ale byl spíše vtipný, než strašidelný. Mé myšlenky přerušil kručící žaludek.

„Máš hlad,“ usmál jsem se, vzal jí do rukou a odnesl do kuchyně. Chtěl jsem jí něco uvařit, ale došlo mi, že jsem to za těch 450 let zapomněl.

„Já neumím vařit,“ vydechl jsem nevěřícně a posadil se.

„To nevadí, jsi zase na jiné věci,“ chlácholila mě moje manželka. Sama si uvařila, najedla se, pak se šla osprchovat, převléci se a zase pracovat.

U všeho jsem jí pozoroval.

Tedy né u toho sprchování a převlékání.

Jasper

Dneska je den našeho odletu do Paříže. Nebudu lhát a přiznám barvu, opravdu se mi tam moc nechce, ale pro Al udělám všechno, dokonce i přetrpím celý týden v Paříži na týdnu módy.

Všechny holky v domě byly nevrlé z toho, že nevědí, kam jedou, a to byl i případ mojí Al. Celý den před odjezdem byla nasupená a nebavila se semnou. Mluvila jenom s holkama. Večer si ode mě nenechala ani popřát dobrou noc, natož abych s ní byl v jedné místnosti. To těhotenství dokáže dělat divy.

Ráno jsem si jí chtěl lehce usmířit, tak jsem jí připravil vydatnou lahodnou snídani.

Zdálo se, že jí přes noc ta bojová nálada celkem přešla a dokonce mi dala pusu na dobré ráno. S poděkováním si ode mě převzala snídani a pustila se do ní.

Mezi tím co si pochutnávala, jsem zavolal na letiště a ověřil si naší rezervaci na dnešní den.

Všechno bylo v pořádku, tak jsem se vrátil do ložnice, kde už se Al převlíkala. Odnesl jsem tác se zbytkem snídaně do kuchyně a nechal jí soukromí.

Když jsem se po nějakém času vrátil do ložnice, byl jsem zaražen. Našel jsem Al, jak sedí na posteli kolem ní spoustu kufrů a má ve tváři zvláštní výraz. Takový výraz jsem u ní ještě nikdy neviděl, a tak jsem se i docela vylekal.

„Al, jsi pořádku? Nebolí tě něco?“ zeptal jsem se opatrně.

„Ne! Nejsem v pořádku! Poprvé v životě nevím, co si mám zabalit. Bellina zaštítila vaše myšlenky, takže nic nevidím, ty mi nic nechceš říct a já nic nevím. Je to hrozný pocit!“ rozčilovala se. Snažil jsem se jí uklidnit. Uchopil jsem ji za ruce, kterými bezmocně rozhazovala.

„Alice, podívej se na mě…“ nic „… prosím podívej se.“ Žádal jsem. Podívala se.

„Uklidni se. Ano? Všechno bude v pořádku. Jenom tě chci překvapit, a když máš tak úžasný dar, tak jsou ta opatření nutná, abys byla překvapená.“

Stále se tvářila utrápeně, ale nepatrně se na mě usmála. „Slibuješ, že se mi to bude líbit?“ zeptala se mě.

„Myslím, že se ti to bude opravdu moc líbit, ne Ty budeš naprosto nadšená a ve svém živlu,“ ujistil jsem jí, pohladil po tváři a poté i lehce políbil na rty.

„Tak, ale teď už se musíme sbalit, za chvilku vyjíždíme. Nemusíš si nic balit, ale jestli ti to udělá radost, tak si něco zabal.“

„Dobře, něco málo si zabalím. A ještě si musím vzít kufry navíc, kdyby náhodou…“ začala přemýšlet nahlas.

„Lásko, žádný kufry navíc nepotřebuješ, kdyby náhodou, koupíme je.“ Ujistil jsem jí. „Ale teď už opravdu musíme jet, abychom stihli let.“

JEŠTĚ JEDNOU SE MOC OMLOUVÁME ZA POZDNÍ PŘIDÁNÍ. DOUFÁME, ŽE SE VÁM TO LÍBILO A OČEKÁVÁME KOMENTÁŘKY. I KDYBY JEN SMAJLÍKA. :-D MOC DĚKUJEME ZA TY Z PŘEDEŠLÝCH KAPITOL, VAŠE PAWI A JAYLIE.

« ƒ »

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek O-ou! 7. kapitola: