Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » O-ou! 11. kapitola

20.11.2010 (13:00) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 3583×

O měsíc později…

Jessica

Sakra, co se to se mnou poslední dobou děje? Pořád bych jen spala nebo jedla. A tohle trvá už nějakou dobu. Nejdříve jsem si myslela, že je to podzimním počasím a že se moje tělo připravuje na zimu, ale copak jsem medvěd nebo nějaké jiné zvíře, které si dělá zásoby na zimu? Ne, nejsem.

Je to divné, ale jako bych se tak cítila od té doby, co jsem byla na rande s Taylerem. Asi si dovedete představit, co se dělo. Nemyslete si o mně nic špatného, nejsem nějaká coura, která dá každému. Ale když nemůžu mít Cullena, tak mi Tayler stačí. Není to sice nejlepší, ale nemůžu si stěžovat. Do postele mi vyhovuje. Ale Cullen mi stále nedá spát, nechápu, co vidí na té své Belle. Dělá jako by byla střed vesmíru. A mně už nesmírně štve, jak mě stále ignoruje. Už jsem s tím chtěla něco udělat, ale on si nepřišel do školy a ne jenom on, ale celá ta jeho povedená famílie.

V posledních dnech jsem se každé ráno kamarádila se záchodovou mísou. Takže ke spánku a neustálému jídlu, se přidaly ranní nevolnosti. Začala jsem mít podezření, že to malé povyražení s Taylerem nebude bez následků. Ale to přece nemůže být pravda, dávala jsem si pozor… ach, bože, jen to ne. Táta mě zabije, ne máma mě zabije. Počkej, počkej, ne tak zhurta… ještě není nic jistého. Nejdřív to musím ověřit.

Co nejrychleji jsem se oblékla a vyrazila do lékárny pro test. Nechtěla jsem, aby se o tom, že jsem si kupovala těhotenský test, ve Forks šuškalo, tak jsem se vydala do Port. Celou cestu jsem přemýšlela a málem jsem skončila s autem v příkopě, na poslední chvíli jsem to vybrala.

Jen co jsem vjela do Port, zastavila jsem před první lékárnou, na kterou jsem narazila. Vběhla jsem dovnitř a lapala po dechu. Lékárnice na mě zírala, jako kdyby před ní stál bůhví kdo. Mezi hlasitými nádechy jsem jí řekla, co potřebuju a čekala, až mi to přinese. Divně se na mě podívala, a pak odkráčela do zadní části. Po chvíli se vrátila s krabičkou, na které bylo napsáno „Těhotenský test“. Už jen pomyšlení na to, mi nahánělo strach, který se teď každou chvilkou zvětšoval. Rychle jsem vytáhla peníze a ani nečekala, až mi vrátí drobné a už jsem se vracela do auta a rychle domů.

Zdálo se mi, že cesta utekla strašně rychle a já už parkovala před naším domem. Auto jsem zaparkovala před garáží, vběhla do domu a poté i do svého pokoje. Vysvlékla jsem si bundu, hodila ji na postel a rozdělala tu růžovou krabičku v mých rukách. Ani jsem si pořádně nepřečetla návod, pouze jsem se koukla na část, kde se píše o pozitivním a o negativním výsledku.

Zapadla jsem do koupelny a načůrala na test, poté se vrátila do pokoje a čekala. Takže dvě čárečky - jsem těhotná, jedna čárečka - nejsem těhotná. Toto jsem si opakovala do té doby, než uběhly tři minuty. Se zatajeným dechem jsem se podívala a uviděla dvě čárky. Musela jsem urychleně zamrkat a ujistit se o tom, jestli jsem se nespletla, ale ani po několikátém zamrkání se to nezměnilo. Bože, pomyslela jsem si, a to bylo poslední, na co jsem myslela, než mě pohltila tma…

Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale probral mě až hlas, který na mě z dáli volal a něčí paže, které se mnou cloumaly ze strany na stranu. Neochotně jsem otevřela oči a zamrkala, nade mnou se skláněl můj otec a v ruce svíral můj pozitivní test. No, tak tohle bude ještě krutý.

„Tak tohle mi vysvětlíš, mladá dámo!“ spustil na mě hned, jen co se trochu vzpamatoval z počátečního šoku.

„Nemám ti co vysvětlovat, myslím, že víš, co to je a taky co to znamená,“ opověděla jsem mu se sklopenou hlavou a se slzami v očích.

„To víš, že vím, co to znamená, ale doufám, že mi to nějak vysvětlíš. Řekneš, že je to omyl, nebo že to není tvoje, cokoliv,“ soptil na mě dál.

„Neumím ti to vysvětlit, dávala jsem si pozor, nevím, jak je to možné.“ Teď už jsem plakala.

„Nevíš, jak je to možné?! Myslím, že ve škole jste probírali rozmnožování a spoustu takových věcí okolo,“ začínal hysterčit. „S kým to máš? Doufám, že aspoň to víš.“

„Co si to o mně myslíš? Že jsem nějaká děvka, že dávám na požádání? To se teda rozhodně pleteš. A samozřejmě, že vím, čí to dítě je!“

„Čí?“ optal se stále rozzuřeně.

„To je jedno, stejně to k ničemu nebude, protože…“ nenechal mě ani domluvit a opět spustil.

„Bude mi to k hodně věcem, třeba k tomu, aby nám dal peníze na potrat, na který okamžitě zítra půjdeš, to osobně zařídím. Tak kdo to je?“ zeptal se znovu.

„Neřeknu a na žádný potrat nejdu!“

„Cože? Zopakuj mi, co jsi to právě vypustila z huby?“

„Řekla jsem ti, že na žádný potrat nejdu,“ zopakovala jsem mu to zřetelně a nahlas. Jen co jsem to dořekla, napřáhl se a udeřil mě takovou silou, až jsem se udeřila o roh postele.

„V tom případě už si nemáme co říct a už tu není tvůj domov. Máš hodinu na to, aby sis zabalila a vypadla odsud, nebo si to ještě rozmyslela. Je to jen na tobě, ale nezapomeň, čas běží.“ To byla poslední slova předtím, než odešel a nechal mě samotnou.

Přemýšlela jsem nad tím, jak toto vyřešit. Nemám, kam jít a o dítě se nedovedu sama postarat, ale na potrat jít nechci, protože je tu pak riziko, že už nikdy nebudu moct mít děti. A teď, když už je jedno na cestě, tak má právo na život jako každý člověk na Zemi. Ale co teď? Jedno vím jistě, to dítě si nechám a teď mi zbývá jediná možnost. Vzala jsem do ruky mobil a vytočila Taylerovo číslo. Po chvíli vyzvánění to zvedl a byl zřejmě rád, že mu volám.

„Ahoj, Tayi,“ pozdravila jsem ho ještě stále ubrečeným hlasem, „potřebovala bych s tebou nutně mluvit.“

„Jess. Ty jsi plakala? Děje se něco?“ ptal se okamžitě, jako kdyby mu na mně hodně záleželo a jako kdyby byl můj přítel.

„Jo, právě proto s tebou potřebuju mluvit, je to důležitý. Mohl bys mě prosím tak za třicet minut vyzvednout u domu?“ optala jsem se.

„Jasně, budu tam a neboj, vše bude v pořádku. Pomůžu ti.“ S tímto jsme hovor ukončili a já začala balit své věci do cestovní tašky. Všechny peníze, co jsem měla, jsem si dala do peněženky, vzala všechny potřebné doklady a vyšla z domu, do kterého se už víckrát nevrátím.

Ani jsem se nerozloučila s rodiči. Nemám to zapotřebí. Mamka to sice ještě neví, ale až jí to táta řekne, bude stejného názoru. Proč se tak chovají? Vždyť budou mít vnouče a já jsem jejich dcera, ale vždycky jsem věděla, že mají moji starší sestru radši, jenže když odjela na vysokou, tak se snaží vychovávat mě. Mrzí mě, že jsem jejich omyl a já teď udělala stejný a oni mě za to soudí. Mé úvahy přerušilo auto, Taylerovo auto.

„Děje se něco?“ přiběhl ke mně. Zavrtěla jsem hlavou a šla k autu. Tayler mi vytrhl bágl z ruky a dal ho do kufru. Posadila jsem se do auta a čekala, než nastartuje a vyjede. Všimla jsem si, jak táta kouká za záclonou. Rychle jsem odvrátila hlavu.

„Jess, co se stalo? Neplakej, bude to dobrý,“ konejšil mě. Zastavil u krajnice a přetáhl si mě na klín. Moje vzlyky nabraly na intenzitě.

„Jsem těhotná,“ zašeptala jsem.

„Co?“ nakrčil obočí.

„Jsem těhotná,“ vzlykla jsem už nahlas.

„Neboj, zvládneme to,“ objal mě. Páni, čekala jsem, že mě taky vyhodí.

„Tobě to nevadí?“ zvedla jsem se. Tayler se usmál a zakroutil hlavou do stran.

„Sice nevím, jak se to stalo, páč jsem měl kondom a ty bereš antikoncepci, ale když už se to stalo, byl bych rád u tebe,“ řekl. Ježiš marja, já se snad ještě zamiluju. To by bylo už trochu moc.

„Co na to řeknou tví rodiče? Nemáme peníze a já teď nemám ani domov,“ šeptala jsem.

„Mí rodiče na to nemají, co říct. Sami mě měli v našem věku, o peníze se postarám a budeš bydlet u nás,“ odpověděl.

„Děkuju, prcek bude mít dobrého tátu,“ objala jsem ho. Potěšeně mě zmáčkl v objetí, ale snažil se, být něžný.

„Ehm, já se v tom nevyznám, ale až si vybalíš, neměla bys jít no… k doktorce nebo tak,“ řekl a trošku zčervenal. Musela jsem se mu zasmát. Ukřivděně se na mě podíval, ale pak se zasmál taky. Přesedla jsem si zpět na své místo a vyjeli jsme k nim domů. Čím jsme byli blíž, tím jsem měla větší strach. Co když budou jako mí rodiče? Co když nás vyhodí? Co budeme dělat?

„Pojď, mamino,“ vytáhl mě ven.

„Co?“ řekla jsem nevěřícně.

„No, co, co? Jen si dělám srandu,“ cvrnkl mě do nosu a objal mě jednou paží přes boky. V druhé ruce nesl můj bágl a táhl mě domů. Srdce mi tlouklo o sto šest.

„Mami?!“ zakřičel do domu. Odhodil tašku do rohu a sundal si boty. Taky jsem si sundala boty a cupitala za Tayem do obýváku.

„Mami?“ promluvil Tayler na svou matku.

„Ano, zlato? Ahoj, Jessiko,“ usmála se na mě přes brýle.

„Musíme ti něco říct,“ řekl a posadil se. Mě stáhl vedle sebe. Jeho mamka odložila pletení a povzbudivě se usmála. Nezapomněla na mě mrknout. Juj, takže ona už to ví.

„Víš, Jess je těhotná a rodiče ji kvůli tomu vyhodili z domu, tak mě napadlo…“ nestihl to doříct, protože ho mamka přerušila.

„Jak vyhodili? To si říkají rodiče? Místo, aby tě podpořili? Vždyť bude miminko. Já budu babička. Můžeš tu zůstat třeba celý život. Panebože, já to věděla,“ mlela páté přes deváté. Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Páni. Takovou nadšenost jsem nečekala a asi ani Tayler, páč koukal jak vyoraná myš.

„Takže ti to je jedno?“ zeptal se podezřívavě.

„Jistě, že jste si mohli trochu počkat, ale když je to tady,“ zazubila se. Páni, její zuby jsou naprosto bílé. Krásně vynikají v její světle čokoládové pleti.  Na co to myslím?

„Děkuju,“ nahrnuly se mi najednou slzy do očí. Jemně mě objala a já se šla ubytovat. Nastěhovala jsem se k Taylerovi do pokoje.

***

Už je to týden, co bydlím u Crowlyů. Taylerova mamka Janet je super ženská. Podporuje mě a mám ji hrozně moc ráda. Do Taylera jsem se pravděpodobně zamilovala, ale nemáme peníze. Taylerova máma sice pracuje, ale nemůže nás živit a co mimčo? Proto Tay odjíždí na týden shánět práci. Tím pádem jdu do školy sama. Ach jo.

Oblékla jsem se, Janet mi dala snídani a pádila jsem do školy. S povzdechem jsem vyšla na parkoviště. Cullenovi tu už byli a teď mě napadlo něco naprosto super.

Edward

Stáli jsme na parkovišti. Holkám už pomalinku bylo vidět bříško a já si to maximálně užíval. Vyrušily mě až myšlenky Jessiky.

„Ehm, ahoj. Edwarde, můžu s tebou mluvit?“ zeptala se. V jejích myšlenkách jsem četl nějaký podraz. Kývl jsem a šel za ní. Zašli jsme za roh a ona se na mě otočila.

„Ehm, já jsem… ne nech to být,“ najednou se její myšlenky změnily a ona byla opravdu na dně. Oči se jí zaplnily slzami a já s jistotou věděl, že to není žádná past.

„Co se děje?“ zeptal jsem se.

„To je jedno,“ zakroutila hlavou a chtěla odejít, jenže její myšlenky se nedaly vydržet.

„Řekni mi to, prosím,“ zaškemral jsem.

„Já, jen jsem chtěla říct, že jsem s tebou těhotná, jenže si naprosto uvědomuji, že mě nikdy nebudeš chtít, i kdybych ti tohle řekla. Jenže jsem už zoufalá. Zjistím, že jsem v osmnácti těhotná, rodiče mě vyhodí z domu a ještě nemůžu sehnat peníze pro moje miminko,“ vzlykala. Bylo mi jí líto. Myslím, že chápu, jak se cítí, i když její rodiče nechápu.

„Udělej to,“ ozval se mi v hlavě hlas Alice.

„Počkej,“ zastavil jsem ji. Vytáhl jsem z kapsy šek a napsal tam pár tisíc.

„Víš, je mi tě líto. To, že tě rodiče vyhodili a tak. No, tak jestli chceš nějak pomoct, tak na,“ podal jsem jí šek.

Zalapala po dechu.

„To nejde. Chtěla jsem tě využít! A… a uháněla jsem tě. Nenávidíš mě a jen tak mi dáš šek?“ mlela rychle, že nebýt upír, nestíhám.

„No, je pravda, že mi občas lezeš na nervy, to jo. Ale holky taky čekají miminka, takže tě chápu a trápí mě, když jsou těhotné ženy v nesnázích. Takže si to nech a ahoj,“ řekl jsem a otočil se.

„Ale počkej! Napsal jsi tam sto tisíc dolarů,“ zavolala.

„Je to málo?“ otočil jsem se.

„Právě že moc. Nepřipsal jsi nechtěně nulu?“ začala ostýchavě.

„Ne, je tam přesně to, co jsem chtěl,“ usmál jsem se a zmizel k rodině zpět.

„Cos tam dělal? Ona je zbouchnutá? Tys ji zbouchnul?“ začal se Emmett vyptávat.